Před týdnem jsem se byl podívat na výstavu Paul Klee, Making Visible, která právě probíhá v britském národním muzeu moderního umění Tate Modern. Teprve v Londýně jsem pochopil, co je to světové impérium. Velká Británie jím kdysi byla, a Londým byl jeho centrem, což nelze přehlédnout. Zejména v rozlehlosti parků, monumentálnosti plastik a obrovitosti budov. Ano, Londýn si může dovolit olbřímí mrakodrapy. Dokonce i ono přerostlé ruské kolo na nábřeží místní Vltavy naproti Westminsteru se vsákne. Mamutí je i budova bývalé elektrárny na břehu Temže, ve které se dnes nachází ona galerie moderního umění, což je jen jedna ze čtyř součástí Tate Gallery.

Vstup je volný, což zapříčiňuje, že ten barák je stále plný lidí. Protože je však obrovitý, ani to tak nevadí. Vstup je volný, což klade otázku – jakto, že si to může dovolit někdo zaplatit? I když tedy přispívají nadace, a to nejen britské. A také tisícovky dobrovolných dárců. U východu jsou průhledné panely, kam můžete vhodit svůj dar, ať už mince nebo bankovky. Alespoň 4 libry se žádají.

Vstup je volný, ale pouze na stálé expozice. Tedy ne na všechny, páté patro je vyhraženo pouze pro členy, platící členy. A šesté pak restauraci a baru, které jsou rovněž na světové úrovni a není zde problém sehnat ani po páté hodině slušné občerstvení.

Vstup je volný, ale nikoli na časově omezené výstavy, jakou je teď ona zmiňovaná Paulova. Plná cena, tedy ne pro pravidelné návštěvníky s permicí, členy nebo dárce, je 16,50 liber. Což na britské poměry není až tak moc. Je to srovnatelné s cenou celodenní permice na místní MHD. Když si chcete být jisti, že se do vámi vybrané expozice dostanete, je třeba rezervace, která vyjde na 2 libry, pokud si ji zamluvíte telefonicky.

Vnitřek toho baráku mi svým uspořádáním poněkud připomněl trajekty, velikostí dokonce letadlovou loď. Obrovskou prázdnou plochu, kterou na jedné straně ohraničuje šestipatrová palubní nástavba, v níž se lze vertikálně pohybovat jak výtahy, tak pojízdnými schody. Pokladny se nacházejí na druhé straně nultého podlaží, placená expozice ve druhém patře. Pročež do druhého patra rovnou vedou pojízdné schody. Takže se tam dostanete jednoduše a rychle.

A pak už se můžete věnovat umění. Pokud požadujete odborný výklad, jsou za pár liber k dispozici sluchátka. A pak už vás čeká cesta šestnácti sály, kde ale na jedné stěně visí třeba jen dva obrazy. Prostor, prostor, prostor! To je zjevně heslo nejen Londýna ale i Tate Modern. Výhodou takovýchto výstav je, že nemusíte jezdit do Essenu, New Yorku, Pasadeny, Ohia, Bernu, Stockholmu nebo Madridu. Máte vedle sebe obrazy ze stejného období, se stejným námětem, a můžete porovnávat. A jsou vám zpřístupněny i kousky ze soukromých sbírek. U některých je uvedeno, komu patří a kde se nacházejí, u jiných jsou uvedeny jen město a země a někde je majitel zcela anonymní.

Nejsem historik umění, ale všiml jsem si dvou obrazů s ohněm. Ten první, Večerní oheň (1929), je jen červený čtvereček na pozadí horizontálních večerních barev. Na tom druhém z roku 1933 kontrastuje hranatý, téměř křížovitý cihlově červený plamen v krajině z trojúhelníků a obdélníků s dokonalým zlatým kruhem úplňku.

Obraz Lodě ve tmě mi připomněl Zrzavého, ne stylem, ale snad barvami. A to proto, že obé bylo malováno ve Francii. V pastelovém období vytvořené mraky, do kterého jsou perem vetkány liniové struktury ve mně zase evokovaly pohled na mračna z výšky dopravního letadla… No dobře, nejsem znalec, ale obrazy se mi líbí.

Nejsem "znalec" umění, ale jeho obdivovatel, neboli uživatel. A oceňuji uživatelskou přívětivost. Tate Modern mě zaujala svou další užitností: Když vypadnete z místnosti číslo 16, čeká vás ještě sedmnáctka, prodejní prostor, vyhrazený zcela vystavovanému umělci. Nestane se, že by vám tu řekli: "Katalog je už bohužel vyprodaný, ale na podzim snad bude dotisk." Ne. Katalogů je tu spousta, i z jiných výstav, a také různé monografie. Vše spojené se jménem Paul Klee. A ne jen knihy. Ale i reprodukce obrazů, plakáty, pohlednice, hrníčky, trička, prstýnky, šály, polštářky – a dokonce i pivo (s etiketou Ducha génia:). A co se stane s těmi haldami knih a suvenýrů po skončení temporální výstavy? Přesunou se do prodejny v přízemí! Obrovské knihkupectví na nultém podlaží netrpí nedostatkem platících návštěvníků.

Když se na to člověk dívá a všechno si spočte, pak už chápe fenomén "volného vstupu". A tím více na něj dolehne doslovná ubohost současného Veletržního paláce. Ano, vím, že největší peníze na pořádání podobných výstav padnou na pojištění. No a od toho jsou ty nadace, sponzoři, davy drobných podporovatelů, pojišťovny, pověst – a zabezpečení. Než byste se z lupem z Tate Modern dostali z výstavy až k východu, již by vás dostihla smečka ramenatých strážců umění. Je to dobrých sto metrů. Také výhoda prostoru…

Pokud se ocitnete v Londýně, vřele doporučuji návštěvu jak toho baráku, tak oné výstavy, jež je otevřena už jen do neděle 9. března, kdy je speciální zavíračka až ve 20:00 světového, tedy londýnského času. Jinak se končí v 18:00, poslední vstupenky se kupují 16:30, tentokrát jsem to stihl jen taktak, frontu za mnou už uzavíral ramenatý strážce…

Měl jsem tedy jen hodinu a půl na tu nádheru, ale užil jsem si ji do poslední vteřiny.

Psáno v Praze na Lužinách dne 4. února 2014

Mrkněte se i na upoutávku na výstavu.
Obrázky obrazů převzaty ze oficiálních stránek výstavy. Ve výstavních prostorách se fotit nesmí. Mimo ně ano.
Viz i na Šamanovu fotogalerii z mimovýstavních prostor.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.