"Von je blbej," souhlasila s námi. "A starej. Už půjde do důchodu." V podstatě něco podobného naše třídní řekla i o tehdejším panu prezidentovi Antonínu Novotném, když se chystala jeho další volba. Jenže Novotného zvolili, a po nějaké době paní učitelku přeložili z devítiletky na učňák. Byltě rok 1964.

Další svobodu slova jsem si užil až v sedmnácti letech. Tehdy bolševik "pozastavil cenzuru" a zrušil rušení Svobodné Evropy. To bylo všechno. Svoboda slova pak konala divy. Pamatuju se na 1. máje 1968, kdy jsme s kamarády z gymplu obcházeli centrum Liberce s různými nápisy na papundeklových přehozech. Nesl jsem hrdě heslo: "Již nikdy žádnou diktaturu!" Pak jsme podepisovali 2000 slov. Pak přijely tanky. Pak byly zrušeny spousty časopisů a vyházeny spousty redaktorů. V roce 1969 byl zrušen i 1. máj. Už jsem na něj nikdy nešel. Poslední školní svobody slova jsem si asi užil při psaní maturitní písemky na téma "Můj oblíbený literární hrdina". Vybral jsem si Ivana Denisoviče.

Na podzim 1969 jsem nastoupil na elektrofakultu v Poděbradech. Naštěstí ten rok (jak mám škrtnuto v indexu) byly rovněž "úředně zrušeny" Dějiny mezinárodního dělnického hnutí. Bohužel příští rok nám místo MDH nastal už natvrdo marxák. Povinné přednášky, vybraní lektoři z Ústavu marx-leninismu. A zkoušky. A teď, jak mám říkat o lži, že je pravda? Vypomohl jsem si systémem "slizký had". U zkoušky jsem neříkal, že něco je tak či tak, že pravda je taková či maková, ale že "Marx říkal", "Lenin napsal" a "marxisté učí, že..." A dostal jsem jedničku.

Inu tak. Systém "slizký had" je dobrý, ale přesto se občas trochu umažete. Nelze jinak. Nebo můžete emigrovat ven či dovnitř, jít do vězení či se zasebevraždit. Naštěstí existovaly různé aktivity, kde se zdálo, že svoboda slova opět platí. Třeba ochotničení. Jenže jsem se divil, jaktože se třeba Jiráskův Hronov koná jednou k výročí VŘSR, příští rok k výročí Únorového vítězství, pak k výročí narozenin VIL, potom zase k výročí Osvobození RA a pak zase k výročí SNP, třeba. Pak jsem pochopil že každý rok je výročí a cokoliv se dělá, dá se interpretovat jako k oslavě úplně něčeho jiného. Třeba i inscenace Matěje poctivého od Klímy a Dvořáka (Marie Kubrová ho zrežírovala dříve než Ypsilonka). (Soubor se původně jmenoval slibně Maryša, dnes je to Esence.) (A hrál jsem tam, prosimpekně, postavu redaktora, buntujícího lid každou chvíli jiným směrem. Ale ne pro peníze, pouze z přesvědčení...) (Anebo jsem v Sokolově Slunovratu jako boží sekretář organizoval volby nového boha - když se to dobře podalo, tak diváci zvolili toho správného, mladého, nadějného, jak původně napsal autor...)

Člověk se mohl svobodně vyjadřovat třeba mezi spřízněnými lidmi v Jonáš klubu. V časopise Jonáš mi taky vyšly první literární pokusy. I do vejboru jsem se dostal. Jenže v roce 1975 jsem začátkem února vejborům špitnul že bude mít Werich sedmdesátiny a že bychom mohli... "Už je pozdě," sdělili mi spoluvejboři. Jenže pak bylo 5. února, dostal jsem nápad, sehnal lidi, ukecal po telefonu předsedu klubu a odpoledne jsem nesl Werichovi kytičku k narozkám. A zapsal se do návštěvní knihy. Za Jonáš klub. To bylo tóčo na vejboru! Moc se jim to nelíbilo. Vůbec ne. Byl jsem vyvrhel. "Vždyť jsme byli jediná organizace, která Werichovi přála," namítal jsem. "No právě!" štkali. "To by mohlo mít důsledky!" Pak vejboři napsali do Jonáše správně vysvětlující článek. Tak jsem skončil s jonášovstvím.

Diktatura může mít různé tváře. (Jak se mi ty zkušenosti po patnácti dalších letech šikly!)

Jasná diktatura byla na vojně. I tam jsem lstivě hadil v Armádní soutěži umělecké tvorby. Třeba zhudebnělými texty od Seiferta. Byl sice rok Charty 77, ale Seifert prošel. Za diplomy v divizním kole byl opušták. Jenže pak jsem dostal bojový úkol: jako schopný recitátor jsem měl namluvit nějaký hnusný text pro síň tradic. Naštěstí mi to opravdu nešlo, pořád jsem musel vypínat magnetostroj, protože ty sračky nešly normálně bez spešl kurzu vyslovit. Magneťák byl krám a každé zastavení pásky nahrálo příšerný škrunc. Doufám, že to nepoužili. Ale přece jsem se umazal.

Svoboda slova byla s podmínkami. V osmdesátých letech jsem poznal člověka, který prý někdy později o půlnoci v kotelně na Mísečkách řval do ticha KRNAPu: "Komunisti jsou kurvy!" Třebaže to nekřičel. A třebaže to byla pravda. Protože ho zavřeli.

V roce 1986 jsem svobodně napsal Jiřímu Grygarovi o svém vynálezu - záchrané brzdě před pádem do černé díry. (Vyšlo ve svobodných Kosmických rozhledech.) Pan doktor mě pak vybídl (jako člen redakční rady), abych psal fejetony do Technického magazínu. Jenže to skončilo srpnem 1988, kdy jsme se ženou společně napsali fejetonek Jak se bránit srážce (s blbcem), kde jsme nakonec doložili, že těmto srážkám se člověk nesmí vyhýbat, protože pak by měli blbci moc nebezpečný rozlet. Dalších asi pět fejetonů už nevyšlo. Příslušný redaktor texty založil, ztratil, dal na dno šuplíku, pak malovali... Po pěti marných pokusech jsem přestal přispívat - ono to člověka štve, když píše jen do šuplíku, a ještě ke všemu do cizího šuplíku.

Musím ocenit pana Grygara. Nejdřív se divil, proč prý už nepřispívám. Když jsem mu vysvětlil, že napsáno mám dost, ale že nejsem publikován, prohlásil, že "dokud nebudou tisknout Kovanice, nebudu psát do Téčka ani já". A tak se v předrevolučním Technickém magazínu neobjevil ani Grygar. Což byl za totáče vlastně taky jistý druh svobody slova.

Svoboda mlčet.

Psáno v Praze dne 19. října 2005

PS: Hadi nejsou slizcí.
Někdy příště: Revoluční svoboda slova aneb Ukradený samizdat