25.4.2024 | Svátek má Marek


ŠAMANOVO DOUPĚ: Svoboda slova v nové demokracii aneb Cenzura tichem

3.11.2005

Moby DickAno, už 5.1. 1990 na prvním svobodném směnu Hnutí za občanskou svobodu jsem uslyšel, že komunisti nesouhlasí s většinovým volebním systémem. Já jsem zase nesouhlasil s poměrným systémem. Mimo jiné i proto, že ve svobodných volbách by nemohl kandidovat Wonka, který v nesvobodných vobách kandidovat mohl, nebo se o to aspoň mohl pokusit. Krom toho v té době jediný důvod, proč většinový systém zavrhnout byl ten, že si ho nepřejí komunisti. I napsal jsem rozhořčený dopis, který podepsalo dalších 25 v té době docela známých lidí, většinou z disentu. (Tedy ti, co se ještě nestali poslanci, ministry a předsedy vlád:). Tuto petici jsem odnesl do redakce čerstvě legalizovaných Lidových novin. Vzal jsem si s sebou i výtisk ilegálního Zpravodaje HOSu se svými epigramy.

V redakci Lidovek byl šrumec, jak kdyby se tam natáčel televizní seriál. Mladí lidé běhali po chodbách, jiní mladí lidé debatovali nad články a nikdo na mě neměl čas. Až jsem přinatrefil na jednu starší paní. Ukázal jsem jí archívního Zpravodaje, řekl, že ty epigramy v něm jsou moje a vysvětlil svou do té doby anonymní zkratku "kij". Naštěstí to byla zrovna Helena Němcová, která mé epigramy svého času rozházovala po volných místech Zpravodaje. Byla pravděpodobně poslední předpřevratovou redaktorkou v nové redakci LN. Takže můj dopis se dostal do správných rukou.

A pak jsem se dověděl: V Lidovkách se vrší hromady podobných nesouhlasných dopisů, ale redakce je neotiskne. Prostě s nimi nesouhlasí. Jako jediný se na stránky LN propasíroval můj dopis - díky kontaktu a neústupnému postoji redaktorky. Jediný uveřejněný nesouhlas s připravovaným systémem voleb byl však podepsán pouze mým neznámým jménem, ke kterému bylo dopsána douška "dalších 25 podpisů". Byli to přitom většinou v té době docela známí lidé z disentu

Volební zákon byl nakonec přijat, jak byl dohodnut s komunisty. Neumožňoval prostor nezávislým kandidátům. Takže jsme se ženou ukecali vedení HOSu, že šlo do voleb jako "politické hnutí", které celou svou kandidátku dává do placu nezávislým kandidátům. Stálo to hodně práce, která se musela vykonat v krátkém čase - zaregistrovat se jako partaj a zaregistrovat se k volbám. O tom snad někdy více někdy příště, teď jenom konstatuji, že jako volební strana jsme poskytli prostor k vynesení svobodného slova v médiích mnoha zajímavým lidem. Například Jiřímu Hromadovi, herci a dnešnímu prezidentovi Sdružení organizací homosexuálních občanů v ČR. I když naši kandidáti získali jen pár promile hlasů, jejich slovo se svobodně neslo z rozhlasu i televize.

Mezitím jsem ještě zbuntoval výstražnou stávku v našem podniku. Revoluci jsme sice vyhráli, ale ještě v květnu seděly ve vedení Mezinárodní a meziměstské telefonní a telegrafní ústředny staré struktůry. Na stávku jsem pozval i redaktora ze Svobodné Evropy. Konečně se moje slovo svobodně rozletělo! Tehdy byla Svobodka ještě konkurentem našim veřejnoprávním médiím...

S novinami to bylo horší. Poznal jsem to později i v dalším svém působení v různých organizacích: Dáte zprávu do ČTK, ČTK ji otiskne - a žádné noviny zprávu nepřevezmou! A když převezmou, tak zkomoleně...

Bylo po volbách a začala se rýsovat kuponová privatizace. V září 1990 jsem na jedné besedě poprosil tehdejšího redaktora Mladé fronty Dnes Karla Hvížďalu, aby noviny informovaly své čtenáře, vo co go. Pan redaktor odmítl s tím, že "ekonomika lidi nezajímá".

Někdy na podzim 1990 jsem si uvědomil, že svobodu slova sice mám, ale ztratil jsem svobodu publikovat názory, pokud se liší od názoru vlastníků médií!!! A samizdat uz neexistoval...

Takže jsem pronikal na různé televizní diskusní pořady mezi diváctvo, kde jsem se většinou ke slovu nedostal. Jen jednou jsem něco žvejkl do mikrofonu, ale naposled, protože jsem omylem dorazil na besedu "s mladými" o komunismu. Hezky si povídali o něčem, co nezažili...

Další způsob omezení svobody slova jsem si uvědomil trochu později, když jsem se na chvíli odvrátil od politiky a začal zase psát fejetony do mého oblíbeného Technického magazínu. Jenže Téčko dvakrát změnilo majitele - a nakonec bylo zrušeno. Zase bezprizorný!

Pak propukl skandál se Salmanem Rushdiem. Štvalo mně, že nikdo nepoukáže na základní nesmysl: státní činitel Íránu vyzývá k vraždě britského občana pákistánského původu - a všichni kecají co Salman měl nebo neměl, jaký je Islám, jak bude policie zajišťovat bezpečnost - a nikoho nenapadne nějak penalizovat nenávistný stát, který si dovoluje poňoukat k vraždám! Byl teprve začátek devadesátých let. Poslal jsem do MfD článeček - a vida, vyšel! A četly ho statisíce. Jaký povznášející pocit jet v metru a sledovat lidi, kteří si čtou moje svobodná slova! Povzbuzen jsem poslal další článek. Pak ještě třetí - ten se týkal vraždy Filipa Venclíka, kterého ukopal hajzlovský skin v metru. Tehdy už jsem byl v popisku označen jako "spolupracovník redakce".

A pak jsem napsal článek o "sudeťácích". Pečlivě "vyvážený", každé slovo bedlivě vybráno. Předal jsem panu redaktorovi. "Jo, výborně, zejtra to tam bude". Již nikdy "to tam" nebylo. Posílal jsem další články, už třeba ne o sudeťácích, ale taky nebyly otištěny. Nebyly otištěny, ani jsem nedostal vyrozumění ve smyslu: "Vážený pane, o Vaše příspěvky nemáme zájem, protože se nehodí do celkového stylu našeho listu. Již Vás nepovažujeme za svého spolupracovníka." Po několika pokusech jsem přestal obtěžovat redakci i sebe.

Můj článek o Filipovi byl jedním z kamínků, který vedl k založení Hnutí za občanskou svobodu a toleranci. Byl jsme na jedné demošce v Tanvaldu, kde nedávno předtím vykrvácel mladý anarchista po jiném útoku jiných hajzlovských skinů. Přijel jsem z Prahy v autobuse společně s aktivisty HOSTu a potkal se tam i se svými tanvaldskými kamarády a vyslechl si zase jejich povídání. Pak jsem do plátku HOSTu napsal článeček, ve kterém jsem zmínil i to, že nešlo ani tak o demonstraci tanvaldských občanů, jako o demonstraci aktivistů a různých osobností, které k tomu účelu přijely z Prahy. A že je to škoda. V HOSTu mi řekli, že "oni to viděli jinak" a článek, kupodivu, nevyšel...

Protože patřím mezi grafomany, kterým nestačí psát, ale chtějí být i čteni, napsal jsem jindy zase článeček do podnikového Zpravodaje. Protože se však prý týkal jenom našeho Útébéčka, "nechtěla s ním redakce čtenáře obtěžovat". Později se mi podařilo stát se členem samotné redakce - jako zástupci odborů. Bať. Do jednoho čísla jsem poskytl přívětivě přijatý příspěvek o blízkém přechodu na rok 2000, psaný pohledem zdola. Šéf mého šéfa mi pak vzkázal, že jsem si dovolil dost, když jsem mu článek nejdřív nepředal ke schválení... Stejně jsem trochu později napsal článeček k jedné z mnoha novel zákoníku práce, tedy k jednomu jeho aspektu. Právnička Telecomu prohlásila "my máme jiný právní názor" a můj názor uveřejněn nebyl, ačkoli se redakční rada rozhodla, že ho uveřejní. Jenže v našem podnikovém časopise nerozhodovala o článcích redakční rada, ale manažeři. A další měsíc došlo ke změně statutu redakční rady, byla jmenována nová - a já už do ní jmenován nebyl. Dověděl jsem se to tak, že jsem nedostal pozvánku na její další zasedání...

Inu tak. Jako člen Kruhu občanů ČR, vyhnaných roku 1938 z českého pohraničí jsem musel souhlait s Borisem Čelovským, že už sice máme svobodu slova, že můžeme psát, ale nikdo nás neuslyší, neboť majitelé a ovladatelé médií na nás praktikují důslednou cenzuru tichem.

Ale nastoupil internet a...

Avšak o svobodě slova v prostředí informační společnosti až někdy příště. Taky se musím trochu zorientovat v poněkud rozvrkočené podobě už asi čtvrtého Psa, do kterého píšu.

Psáno v Praze dne 2. listopadu 2005

O svobodě slova viz i předchozí Šamanova doupata:
Svoboda slova za totáče aneb Systém "slizký had"
Revoluční svoboda slova aneb Jak jsme to vyhráli