Když už je člověk jednou v Javoříčských jeskyních, které se schovávají ve vrchu Špraněk, měl by ten vrch obejít a podívat se i na „Zkamenělý zámek“, aneb zříceninu hradu Branky. A když vyleze z těch jeskyní z „dlouhé trasy“, tak jako já s přítelkyní Janou v ten krásný zářijový den, nejlépe je nevracet se ke vchodu do jeskyně, ale zamířit vpravo, vzhůru po silničce, po naučné stezce, již vroubí žlutá značka.

Třebaže je podzim, můžete po cestě potkat vzácné rostliny, jako třeba pryšec mandloňovitý nebo hlístník hnízdák. Hnízdí zde holub doupňák, tedy na jaře, z kalcikolních bučin (rostoucích na vápenci) se ozývá tlukot nikoli slavíka, avšak datla černého. Z té pestré nabídky jsme zaregistrovali pouze krásnou bučinu, lemující silničku zprava. Po pár stech metrech se odklání žlutá značka společně s naučnou stezkou Špraněk vlevo dolů, my však mířili nyní mírně klesající neznačkovou silničkou dále do bučin. Vynechali jsme tak sice mnohá poučení , ale byli jsme v cíli naší cesty dříve, než kdybychom se nechali vést značkami.

Po dalších třech stech metrech jsme silničku opustili a vydali se vlevo po lesní cestě, klesající do hustého bukového mlází. Trochu jsme se obávali, zda jdeme dobře – přece jen je nezvyk jít ke hradu směrem dolů, když přece hrady byly stavěny na kopcích! Po chvíli jsme narazili zase na žlutou a naučně zelenou stezku, ke které se kdesi přimkla červená. Cesta dolů zestrměla a oschodovala, až se zastavila ve skalním sedle. Ano, přece jen jsme nakonec šli chvíli nahoru! Po schodech s bezpečným zábradlím, a chvíli i po skále.

Ze skalního hradu dnes zůstala toliko skála a (možná uměle vysekaný) skalní příkop. Skála je i nadále hradotvorná, proto vypadá vskutku jako zámek, jenž zkameněl. Z vrcholu té skály se nakýtá pěkný výhled do údolí, nad kterým se nacházíme ve výšce 54 metrů nad potokem Špraněk, i na protější zalesněný svah. Takže ano, nakonec jsme přece jen vysoko! Tohle vápencové skalisko bylo přitom před několika miliony let vysoké jen 25 metrů. Tehdy se potok v údolí propadal do středního patra Javoříčských jeskyní, kdežto dnes se pravděpodobně ze dna současné úrovně údolí propadá do neznámého podzemního patra spodního.

Hrad či spíše tvrz Branky (aneb Bránky, jak praví místní cedule), zde stál o něco později. Postaven byl chvíli po roce 1300, a podle odkazu na mapách.cz ho postavil nejspíše Dětřich Špran. Nejpozději v roce 1398 byl však hrad už pustý. Branky se mu snad říká podle skalní brány, která se nachází na půlce cesty do údolí, po které jsme se spustili. To je ovšem pouze můj dohad. Cedule na naučné stezce přebírá údaj z Vlastivědy Moravské, již jsem citoval minule: „Jméno prozrazuje německý základ „von Schpranek“, což jest odvozeno z českého „z Branek“. Území totiž patřilo do „do obhradí hradu Bran neb Branek...“

Bohužel jsme podle oné tabule nezaregistrovali místní rostlinné zvláštnosti, mezi něž patří sleziník červený, osladič obecný či ploštičník smrdutý. Obdivovali jsme pouze bylinu se žlutými hvězdicovitými květy, jejichž laty se zvedaly nad tuhými zelenými listy, „hvězdnatku tuholistou“ třeba.

Po drobném batohovém občerstvení jsme se vydali dolů k oné skalní brance. Vápencový ostroh tu byl kdysi zřejmě krasově provrtán, původní brána se zřítila, takže proto má tvar okna. Okna vysokého 8 a širokého 9 metrů. V pravém boku té brány se otevírá vchod do jedné z jeskyní, kudy kdysi tekla voda do nitra kopce. Je ve výšce dospělého člověka a lézt do ní se nemá. Stejně jako se nemá lézt do nižší a prostornější jeskyně.

Ta je vchozí, ale už po 15 metrech je ucpána sutí. Ne úplně, protože pokračuje nízkým portálem, vhodným tak leda pro myši. Náplavy a suť by se musely odstranit, pak by to snad šlo dále, ale jak varuje výstražná cedule, hrozí pak závaly a zřícení stropu. Nu, zde by se mohlo pokračovat možná do mýtického spodního patra Javoříčských jeskyní. Až na to Ministerstvo životního prostředí najde finance, anebo báňský či jiný útvar dovolí amatérům kutat.

Pohled zpátky do strmých schodů nás přiměl opustit původní myšlenku vrátit se ke hradu a pak druhou stranou kopce kolem chaty Jeskyňka ke vchodu do jeskyní. Po poradě s mapou jsme sestoupili až na dno údolí. Zde jsem si poblahopřál, že jsme včas opustili naučnou stezku a žlutou značku – přišli bychom zleva a čekalo by nás teď asi 60 metrů stoupání k hradu a pak dalších 50 metrů k té chatě. Místo toho jsme se vydali podél toku potoka Špraňku vpravo k dalšímu údolí, kterým protéká říčka Javoříčka. Dno Špraňku však bylo zcela suché, do roviny vydlážděné omletými kameny. Prý jsou zde „aktivní ponory“ do jeskyní, avšal v tenhle čas nebylo nic k aktivnímu ponořování.

Prošli jsme údolím nejkratší cestou, ignorujíce značky. Skály kolem nás ustoupily, před námi se rozlila zarostlá niva. Cesta asi po klilometru vyústila kolmo na silničku v údolí Javoříčky. Kdybychom se dali vlevo, dorazili bychom po asi pěti kilometrech na hrad Bouzov, který ale opravdu leží na kopci. Protože jsme však měli auto zaparkované v Javoříčku, obrátili jsme se vpravo. I říčka Javoříčka byla zcela vyschlá. Patrně za to nebyly zodpovědny pouze jeskyně, ale nejspíš i suché počasí. Po dalších pár stech metrech nás už vítaly první domy obnovené vesnice. A další naučné cedule, jež však tentokráte nepopisovaly přírodniny, avšak tragické místní děje na konci druhé světové.

Ale o tom až příště.

Psáno v Praze na Lužinách dne 29. září 2015

Fotogalerie z hradu Branky a okolí je zde.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.