Usáma bin Ládín byl zabit. A americká mládež tančila, zpívala a radovala se. Až nekorektně, jde přece o smrt člověka. Člověka, po kterém v N.Y. zbyla díra v zubech mrakodrapů. A opuštěná místa u rodinných stolů. Pozůstalí po obětech 9/11 2001 cítí jistou satisfakci.

Tato lidová oslava na Time Square byla však poněkud jinou oslavou, než jaké pravidelně pořádávají palestinští Arabové. Ti se radují, když jejich teroristé zavraždí třeba malé dítě. Tančí, střílí do vzduchu, ženy rozdávají na ulicích cukroví. Tančili na ulicích, když padla Dvojčata! Mají právo Američané dnes tančit? Mají, stejně jako měli lidé po smrti Hitlera.

Ještě během druhé světové války vznikla v Nizozemí taková nekorektní historka, kterou se ten okupovaný národ utěšoval: Je po válce, Hitler je zajat. A odsouzen k upálení. Na hlavním amsterodamském náměstí je postavena velká hranice, ke kůlu je připoután Áda, který se svíjí strachem. Jeho smrt chtějí naživo vidět všichni Holanďani, ale na náměstí se nevejdou. Tak je přes celou zemi, všemi městy, natažena zápalná šňůra, aby si lidé mohli vychutnat alespoň pohled na zápalný oheň, který se neúprosně blíží ke své oběti. Po celém dni čekání se konečně dostane až na Hitlerův dohled. Ten už je polomrtvý strachy. Najednou vyběhne z davu nějaký člověk a tu šňůru zašlápne. Všichni se seběhnou, aby ho roztrhali, a on jen řekne:

„A teď si to zopakujeme.“

Tak byli nekorektní i korektní Holanďani. Nekorektní svět vítal i smrt Hitlera, po které již brzo měla následovat i porážka nacistického Německa.

Američané dnes vyhráli jednu válku – i když jen psychologicky. Ve skutečnosti jsme v podobné situaci, jako když byl zabit jiný pečlivý otec rodiny, pan policejní generál Heydrich. Nacisté tenkrát popravili tisíce lidí, které měli zrovna ve vazbě, rodiny všech, kteří nějak přičichli k atentátu – a také vypálili Lidice.

Nepochybně něco podobného budou chtít udělat i Usámovi nástupci. Jenže „stanné právo“ Al Kajdy prožíváme už od roku 1998, kdy Bin Ládin vyhlásil válku všem Američanům, Židům a jejich spojencům.

Jsme spojenci USA nejpozději od vstupu do NATO v roce 1999. Naši vojáci jsou v Afghánistánu. My ve válce jsme! Stejně jako USA a Izrael. Jenomže to nevíme. Lépe řečeno – nechceme vědět. Likvidace hlavy stále nebezpečné tisíciruké organizace-neorganizace je i naším vítězstvím. Je tedy fakt, že neslavím, netančím a nejásám. Vím, že nás čekají nové Lidice. Jenže ty by nás čekaly tak jako tak. Stejně nejsem nadšený.

Jenom cítím určitou satisfakci.

Psáno 2. května 2011 po návratu z pietní vzpomínky, která dnes proběhla na vinohradském náměstí Míru ke Dni památky na oběti šoa a hrdinství.

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.