25.6.2016 | Svátek má Ivan






ŠAMANOVO DOUPĚ: Sámoška

2.3.2016

Když jsem byl malej, tedy začátkem 60. let, chodíval jsem v rodném Liberci na nákupy do krámu U Jelena v Ruprechtické ulici. (Dnes je zde prodejna hydraulických hadic.) Vždy jsem vystál frontu u pultu a pak si teprve řekl o to, co potřebuju. Míval jsem i lístek od maminky, abych nezapomněl:

Sámoška

Dva párky, čtvrtku másla, půlku chleba, čtyři pletenky a litr mlíka. Mlíko paní prodavačka nalévala měrkou do plechové bandasky, zbytek nákupu se mi vešel do síťovky. Nakonec cinkla pokladna a jedné ze dvou paní prodavaček jsem pak zaplatil. Ve frontě jsem si postál nějakou dobu, krám U Jelena byl hned u autobusové zastávky a vedle hospody stejného jména. Takový přirozený středobod starších vilek a nových dvouletkových činžáků. Přes ulici chátral i židovský hřbitov, ale ten byl tenkrát úplně mrtvý. Parcela, ohnaná vysokou kamennou zdí, mi byla tehdy neznámá. Ale o tom jindy.

Jednoho dne byl onen krám zavřený. Nekonala se v něm žádná „INVENTŮRA“ (jak občas hlásal pytlík od mouky, přilepený zevnitř na sklo dveří). Ba ne, probíhala dlouhá oprava, přestavba na samo-obsluhu! Vynález, který se již v Praze zcela zabydlel. Nastane prý skvělé zlepšení služeb. Zejména zrychlení prodeje. Také se náramně ušetří na personálu. Říkali v rádiu. No to dá rozum! Když je to samo obsluha, tak nebude potřeba nějakého zbytečného prostředníka, člověk si prostě nakoupí sám. Bez fronty a rychle.

Jenže! Když ten krám, tedy novou „SAM OO BSLUHU“ (to dvojité O mne fascinovalo) otevřeli, ukázalo se, že všechno je jinak. Nová sámoška byla tedy větší než předchozí krámek, ale to bylo tím, že se prodejní plocha rozšířila o sklad, a dřívější skladové zásoby se objevily na stojanech. Rýže, mouka, oleje... No ano, mlíko jsem si koupil v láhvi, hned vedle másla. Jen jsem je musel nejdříve najít. Pletenky a chleba byly v pečivu. Jenže, když jsem chtěl koupit párky, tak jsem stejně musel jít k prodejnímu pultu, a vystát si u něj stejnou frontu jako dřív! Protože tam byla už jen jedna prodavačka podavačka, bývala ta fronta delší a pomalejší. A pak jsem si musel vystát druhou frontu u pokladny. Vlastně u jedné ze dvou pokladen.

A často jsem si musel napřed vystát frontu třetí (vlastně nultou) – na košík. Bez košíku nebylo lze do sámošky vejít, to přísně kontrolovala dohlížející osoba. Zle se tvářící osoba, jež hlavně hlídala, aby se nekradlo.

Takže úspora byla nakonec taková: Místo dvou prodavaček zde byly přítomny čtyři ženské, plus občas prolétla pátá paní vedoucí. Nu, a místo jedné fronty jsem stál fronty tři...

Totéž jsem pak zažíval desítky let v různých sámoškách, už v Praze, kde jsem jako odpovědný otec rodiny chodil na nákupy. Tedy ne k řezníkovi, to obstarávala má milá žena Ivana. Ta rovněž kupovala většinu zelenin. No a pak vše, co nebylo potravinou. Takže jakožto nákupčí jsem pořizoval vlastně téměř totéž, co kdysi jako chlapeček: Pečivo, mléko, máslo, sýry, uzeniny. Limonády, piva. Prostě „základní potraviny“. Ve všední den i v sobotu. (V neděli měly krámy zavříno.) Jednou jsem si to spočítal, a zjistil že nákupy – a hlavně stáním ve frontách – zabiju asi třetinu bdělého volného času!

Tady taky billa sámoška

Tady taky billa sámoška

Čas oponou trhnul a dočkali jsme se nové doby. Místo sámošky se objevily supermarkety, pak hypermarkety, a nakonec celá prodejní centra, sdružující více hyper a jiných marketů. A v nich zboží, o němž se nám dřívě ani nesnilo. Ony super hyper a duper markety však mají stále jednu vlastnost, kterou převzaly z dob socialismu: Snaží se vás totiž okrást o váš čas, abyste jim hned neutekli. Proto zde také nikdy nikde nejsou k vidění hodiny. Hodiny ukazující čas. Říká se tomu „retence zákazníků“, tedy zadržování lidí v krámě.

Toto zadržování má mnohá vylepšování. Jedním z nich je nastavit do uliček na štorc drátěné stojany, které uměle zúží profil prodejní tratě. Z té nejzadrátovanější prodejny jsem už vytekl, vlastně utekl. Dostával jsem v ní totiž záchvaty klaustrofobie a chuť svrhávat ony překážející stojany na zem. Takže ona „retence“ vedla sice k mému zadržování v prodejně, avšak víckrát tam už nepáchnu!

Hlavním vynálezem je však ona prodejní trať. Která, když si jdete koupit pečivo, tak vás nejdříve nutí procválat oddělením oděvů a nádobí. Nemůžete také jít rovnou k pokladně, musíte oběhnout celou hektarovou prodejnu se všemi jejími svody, než se probojujete k placení. To mě štve, ale zase má člověk příležitost k rychlé procházce.

Retenční manažeři vymysleli také časté perestrojky, kdy se zboží mazaně přesunuje mezi regály. Jdete na místo, kde jste vždy nalezli okurky a hle – jsou tu sušenky. A na místě sušenek je čokoláda... V takových případech vždy silně postrádám onu zle se tvářící osobu, které bych se mohl zeptat, kde třeba najdu své oblíbené tyčinky s oříšky. Hlídací pani neni. Místo ní vás sledují kamery případně bezpečnostní agenti. Nu dobře, občas se nachomýtne příležitost zachytit nějakou osobu, doplňující zásoby či chvátající prodejním bludištěm.

„Prosím vás, nevíte, kde jsou ty tyčinky s oříšky, co tady bývaly?“

Odpovědi se dočkám několikerého druhu: Já nejsem zdejší, doplňuju jen naše zboží. Já jsem z drogerie. Já jsem brigádnice a nevím. Jo, bývalo to tady, ale někam to přesunuli. Zeptejte se na informacích. (Informace jsou u vchodu, čili asi kilometr od bývalého tyčinkoviště. A stejně často nemají žádané zboží v počítači...) Zeptám se paní vedoucí! (Zdržení několik minut.)

Anebo dotázaná osoba ví a ukáže. Protože však pracovní podmínky osob, zaměstnaných v hypermarketech jsou dosti zoufalé, personál se často mění, a tak – i když je ochotný – jest často stejně zmaten, jako samotný zákazník. Chybí mi ten jeden pult, kam člověk přišel, nehledal, jen se zeptal „máte?“ – a oni řekli „nemáme, ale zeptejte se příští pondělí“, já vím...

Dnes je to bez fronty, paní bojovnice

Dnes je to bez fronty, paní bojovnice

Poslední vynález, se kterým přišli šetřiči lidských zdrojů a osekávači nákladů jsou samo-obslužné pokladny. Právě včera jsem tímto potupným procesem musel projít v lužinském supermarketu Tesco. Musel, protože k mání nebyla žádná pokladní. (Musel, no, protože jsem potřeboval uplatnit slevu z telekomunikačních služeb TESCO mobilu, s nimiž jsem spokojen:) Vystál jsem si tedy nejprve krátkou frontu, protože všechna čtyři pracovní místa byla obsazena jinými zákazníky. Zpoloviny zoufalými zákazníky, kteří se v počítačové nápovědě pro blbé nemohli zorientovat. Nu, koupil jsem si mlíko. A rajčata. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se proboxoval ke konci. Stejně jsem si musel nejdříve povolat dohlížející osobu, které jsem se zeptal, co s tím slevovým kuponem. Osoba poradila, a na konci procesu přišla, aby klíčkem, zasunutým do stroje, navolila příslušnou operaci.

Vím, že v amerických sámoškách je u pokladny jiné zlepšení. Stojí tam za odkládacím pultem obslužná osoba (většinou velký silný černoch), jež se vás mile zeptá „plastik or paper?“ – a podle vašeho přání vám nákup naskládá do igelitového nebo papírového pytle. TO – by bylo zlepšení! Ne, abych zdarma pracoval jako pokladní... Nu, asi nebudu raději takové slevy v téhle sámošce využívat. Příště si raději zajedu – do hypermarketu ve Zličíně...

U sedláka v Ořechu

U sedláka v Ořechu

Ano, správně, řeknete, když se ti tam nelíbí, nakupuj jinde. Jenže ve zbylých večerkách a kočárkárnových prodejnách (pokud už nechcíply) je malý výběr zboží. Nevlídnost a neosobnost hypermarketů vyhnala mnoho lidí do náruče „farmářských trhů“. Tak ano, znám sedláka, který v Ořechu prodává svoje výpěstky, a na náplavce pod Palackého náměstím už člověk také vytipoval skutečné včelaře, rybáře, mlíkaře a řezníky. Jenže na těchto trzích se také objevila sorta překupníků, kteří za drahé peníze prodávají to, co si můžete vedle koupit v té blbé sámošce za polovinu. (Odposlechnuto, jak na trhu povídá jeden průzkumník kolegovi na telefonu: „Ti Pražáci to koupí za jakoukoli cenu.“)

Také jsem již zřel farmářské mořské ryby, farmářské pomeranče, farmářské záclony a farmářské podprsenky... Faktem je, že na lužinském trhu si často obhlídnu „farmářské speciality“ u uzenáře i řeníka, abych získal inspiraci – a pak sejdu dolů do tradiční masny, kde nakoupím u tradičního pultu.

Jako bejval U Jelena.

Psáno v Praze na Lužinách dne 1. března 2016

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


J. Kanioková
19:55
2.3.2016

K. Janyška
20:47
2.3.2016

K. Janyška
18:18
2.3.2016

J. Lepka
12:58
2.3.2016

K. Pavlik
17:18
2.3.2016

J. Kanioková
20:00
2.3.2016

F. Lesniak
7:30
2.3.2016

J. Lepka
12:52
2.3.2016

A. Zajícová
6:46
2.3.2016

K. Pavlik
1:22
2.3.2016

počet příspěvků: 11, poslední 2.3.2016 10:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.