...Na ambulanci nemocnice Na Františku ležel v bezvědomí mladý muž v saku (u kterého nebyla dosud zjištěna totožnost) s průstřelem hlavy. Jeho stav byl podle slov lékaře téměř beznadějný. Další z postřelených, jak praví lékařský záznam, byl zraněn sovětským vojákem v 5.10. Jeho zranění (průstřel ramene) není vážné. Do třetice to nejsmutnější. Další z lidí, kteří byli postřeleni před budovou ÚV KSČ, zemřel.

...Stál jsem v jedné z příčných ulic u rozhlasu, když z jednoho sovětského transportéru vystřelil sovětský kapitán. To byl jen povel pro další vojáky v ostatních transportérech, aby jako barbaři ostřelovali již tak dost oprýskané vinohradské domy... Sovětští vojáci ještě ve Vinohradské ulici použili zbraní, rozstříleli okna stojící tramvaje a demolovali osobní auto. Věřím, dívaje se na mladé okupační vojáky, že byli značně znervózněni. Nesmíme zapomenout, že mnoho Pražanů, obzvláště mladých, umí rusky, takže to, co říkali vojákům se zbraněmi v rukou, nebylo pro ně jistě příjemné... Bylo 7.30.

8.50 hodin - Rozhlas.
Před budovou sovětské okupační jednotky. Zdemolovaná auta. Sestřílená omítka ze zdí domů. Sklo na ulicích. Okupační jednotky vytlačují silou naše občany od rozhlasu. Ani zde se to neobejde bez násilností. Jaroslav Zelený, student, narozený v roce 1945, byl bodnut sovětským vojákem...

Vyšli jsme opět do ulic, abychom se ocitli v palbě sovětských samopalů. Před budovou rozhlasu najel okupační tank do nákladního auta, které tvořilo barikádu. Nárazem vznikl oheň, který zachvátil nejen nákladní auto, ale i tank...

Mezi 11 a půl 12 hodinou přijelo nejméně 10 sanitek k Čs. rozhlasu na Vinohradské třídě, kde hořel sovětský tank. Sovětští vojáci se ho snažili uhasit šaty civilistů. V postranní ulici hořel autobus. Krátce před 1/2 12 hod. spustili sovětští vojáci palbu ze všech ručních zbraní asi na 5 minut. V postranní ulici bylo vidět, jak kulka poškodila omítku asi ve výši 5 cm nad chodníkem. V jedné z postranních ulic nad Čs. rozhlasem byl zasažen asi 20letý chlapec do zad. Při odvozu sanitkou byl ještě při vědomí...

První den okupace byl v hlavním městě naší země učeň libereckého kombinátu P.V., který nám podal následující svědectví:
Když jsem přijížděl ku Praze, viděl jsem, jak se poblíž Kbel srocují sovětská vojska, která zaujímala palebná postavení. Hlavně jejich tanků mířily na město a ulice byly zataraseny transportéry. Také samopaly vojáků byly obráceny proti lidem. Objel jsme celou Prahu, abych se dostal k rozhlasu. Tam jsem viděl kouř a slyšel třaskavé výstřely. Lidé se sbíhali a rychle jich přibývalo. Na Vinohradech byly zdemolované vozy, stály tam kolony aut a mezi nimi hořel muniční vůz. Zatímco Pražané odstraňovali ještě žhavou munici, odnášeli našeho člověka, který měl potrhané nohy a prostřelené břicho. Najednou se ozvala rána a byl jsem ve výkladě mezi pastelkami. Když jsem se probral, zahlédl jsem, že sovětští vojáci nechtějí pustit přes mosty ani sanitky se zraněnými.

Je známo pět případů, kdy okupační vojáci ostřelovali lékaře a zdravotní personál, poskytující první pomoc na ulici. Jen jeden případ, který dokumentuje barbarství okupačních vojáků. 22. srpna v odpoledních hodinách odjížděl sanitní vůz s lékařem poskytnout první pomoc raněným ve Španělské ulici. Když lékař se zdravotníky odnášeli na nosítkách raněného do sanitky, byli střelbou přinuceni nosítka položit a odplížit se do domu. Posléze, plížíc se po zemi, odtáhli i raněného do bezpečí, zpod střel okupačních jednotek. Vyjímkou není ani střelba po sanitkách, vezoucích nemocné do nemocnic...

24. srpna v 11 hodin se v Liberci rozezvučely všechny sirény, oznamující všemu obyvatelstvu zachování dvouminutového ticha. Na prostranství u krematoria byla v tom okamžiku zahájena smuteční manifestace k uctění památky šesti obětí okupace, ke které se sešly tisíce občanů, lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí... Liberecko se rozloučilo s těmi, kteří byli surově zastřeleni vojáky armády, ještě v nedávné době spřátelené.

U Černého mostu v Praze 9 byl střelen do zad zaměstnanec ČKD Praha. Okupantská hlídka ho donutila, aby se vrátil s vozidlem. Když se otáčel, vystřelili na něho ze samopalu.

Při obsazování Košic bylo zastřeleno okupačními vojsky šest našich občanů. Podle velení okupačních vojsk bylo zabito i 6 vojáků. Nevíme, kdy a kde byli zabiti vojáci okupantů. Fakta o dvou případech svědčí o lživém obvinění. Podle líčení očitých svědků byl jeden voják zastřelen svým velitelem pro neuposlechnutí rozkazu. Druhý přišel o život v obrněném transportéru. Při pitvě na lékařské fakultě, v odd. soudního lekařství v Košicích bylo zjištěno, že střela projela tělem ze zadní části těla a kulka uvízla v hlavě. Nemohl být tedy zastřelen - jak tvrdí velení vojsk - svrchu, z oken domu, který byl okupanty vypálen. Muselo se tak stát neopatrností posádky uvnitř transportéru.

V sobotu 24. srpna byl na zdravotní středisko v Praze 2 převezen nadporučík VB s těžkým průstřelem pravé nohy. Byl zraněn na rohu Myslíkovy a Náplavní ulice, kde okupanti stříleli po občanech vyvěšujících letáky. Nadporučík VB si v té době šel koupit chléb.

Jeden mladík si chtěl odvézt z Prahy své auto. U Votic potkal kolonu tanků roztaženou prostředkem silnice. Chtěl počkat, až přejedou, zacouval na polní cestu - a dostal dávku z kulometu. Prý měl zbraně, prý chtěl ujet. S prázdným vozem a s ranou v břiše. Náhodou právě kolem jela sanitka, chtěli ho odvézt. Za žádnou cenu - prý si ho ošetří sami. Ale doktor byl energický, ptal se po jejich lékaři. Když ho nepřivedli, prostě raněného naložil a odjel.

Neznámá žena v noci na neděli oznámila, že v Praze u podolské sokolovny leží v prostříleném automobilu mrtvý muž. Výjezdová skupina VB se pak - vzhledem k tomu, že jde o prostor "střežený" okupanty - spojila s velitelem sovětské jednotky. Ten o zásahu věděl a měl dokonce u sebe i doklady, jež zabral jednomu zraněnému v napadeném voze. Doklady však odmítl vydat. Řekl jen, že jejich hlídka stavěla v noci vozidlo, které jelo dál a zastavilo až po střelbě.
Hlídka VB dále zjistila, že v prostoru kabiny auta je plno sedlé krve a části mozkové tkáně. Auto bylo čtyřikrát prostřeleno. Z prostoru podolské sokolovny byli v kritickou dobu přivezeni do Thomayerovy nemocnice čtyři lidé, dva muži těsně po převozu zemřeli. Další zemřel na chirurgickém pavilónu, měl v hrudníku dva zásahy. Osobní doklady chyběly. Je to mladík ve věku 17-18 let.
Ani u druhého mladíka (15-16letého), který zemřel po převozu, se nenašly doklady. Ten byl střelen do oka a měl zadní část lebky roztříštěnou.
Poslední ze čtyř, zraněný několika střelami, nebyl zatím schopen výpovědi.

Těžko se hovořilo lékaři: "Cizí vojáci neuznávali jakoukoli konvenci. Nerespektovali červený kříž. Líp se jezdilo po Praze s civilním autem než se sanitou. Důstojníci Sovětské armády zdůvodňovali znemožňování pohybu sanitních vozů takto: Kontrarevoluce používá sanitek pro politickou propagaci a pro převoz zbraní."

8 občanů bylo zastřeleno v noci na pondělí v Českých Budějovicích. Vojáci tam strhávali obrazy našich představitelů.

V Praze na Klárově, kousek od předsednictva vlády je zelený trávník. Ještě teď zde jsou květy, svíčky, stuhy. V těch místech padla pod výstřely 26letá Marie Charouzová ze Zbraslavi. 26. srpna 1968 šla v dopoledních hodinách místo do výzkumného ústavu zemědělské techniky, kde pracovala, odevzdat dokončenou diplomní práci na strojní fakultu ČVUT. Tak jako ostatní naši občané i ona měla na šarech národní trikolóru s černou páskou. Cizí voják na tanku ji vyzval, aby ji okamžitě sejmula. Se zdvořilým úsměvem odmítla. S tím úsměvem nedošla daleko. Zazněl výstřel. Nepomohl ani rychlý lékařský zásah. Zemřela a nechala po sobě dvouletého syna a diplomní práci. ČVUT se rozhodla udělit jí titul inženýra in memoriam.

Liberec, pondělí 26. srpna 1968, 14.30 hodin:
Velebný chorál utichá a éter zaplňuje zvuk sirén, klaksonů i lokomotiv z nádražního depa. Je půl třetí. Příbuzní, přátelé a známí se loučí s dalšími obětmi hrubého násilí okupačních vojsk. Z deštivývh mraků se vynořuje zelený bombardér s krvavou hvězdou vrahů. Bručivý hluk motorů ruší pietu obřadu.
Na katafalcích pod schody libereckého krematoria leží rakve zahalené státní vlajkou. Dvě velké a malá uprostřed. A v nich ubitá těla - nevinné dívenky, osmileté Daděnky Škávové, její čtyřiasesdmdesátileté babičky, Marie Vodákové z Desné na Jablonecku, a čtyřiačtyřicetiletého instalatéra Stanislava Veselého z Liberce.
Zní verše Máchova Máje, zní písně z hrdel dětí. Rozloučení jménem Národní fronty a orgánů lidosprávy. Kde domov můj, kde domov můj... Hudba hraje státní hymnu, lidé pláčí a svírají pěsti. Proč? Proč jste zabili nevinné lidi, jakým právem a čím jménem? Nezapomenem! Nikdy nezapomenem na vaši zradu, na vaše násilí, na vaše oběti.

V pondělí, ve tři hodiny odpoledne, se v Jeřmanicích rozloučili s další obětí okupace, třiašedesátiletým Rudolfem Starým. Smrt mu přinesla kulka z hlavně nepřátelského samopalu u zdi liberecké radnice.

V pátek 30. srpna byly v Praze poslední pohřby obětí, které byly v uplynulých dnech zastřeleny v pražských ulicích. Ve 14 hodin se přátelé a známí rozloučili ve Strašnickém krematoriu s 36letým Janem Jenšovským z Kunratic. Týž den bylo z Prahy převezeno mrtvé tělo devatenáctiletého Milana Lampra z obce Lučatín u Banské Bystrice na Slovensku.

Redakce Mladé fronty byla ještě v dopoledních hodinách 31. srpna obsazena. Dvě stráže v bráně znuděně okouněly kolem a občas pohlédly na hlouček lidí naproti budově před černým parte jedné z obětí: Jindřich Krahulec, 20letý železničář, zaměstnanec Hlavního nádraží. Na parte jsou slova: "Padl při rozvozu novin v nákladním autě PH 06-51.".

Do 12 hodin 30. srpna 1968 bylo hlášeno v Praze 25 mrtvých, z čehož jeden je sovětský voják. 14 osob je identifikováno, 10 lidí je neznámých - byli nalezeni v domech a na ulicích. V Severočeském kraji je 11 a v Jihomoravském 10 mrtvých. V Praze a blízkém okolí dosáhl počet raněných osob čísla 394. Z toho je 124 lidí hospitalizováno.

Budova Národního muzea byla v minulých dnech poškozena střelbou. Její průčelí má asi dva tisíce drobných zásahů, jež postihly nejen všechna okna, ale i nejrůznější části členité fasády.

Zpravodajové Pravdy tvrdí, že proces normalizace ztěžují "kontrarevoluční síly", které provádějí teror a diverzi. V úvodníku čtvrtečních Izvestijí (5. září 1968) se zdůrazňuje, že pracující celého světa a pokrokoví lidé na světě "uvítali s uspokojením rozhodná a včasná opatření Sovětského svazu a jiných socialistických zemí za zachování a obranu socialismu v Československu".

Vybráno, přepsáno a upraveno z textů většinou anonymních autorů dobového tisku. Psáno v Praze na Lužinách dne 18. srpna 2001, poprvé vyšlo v Neviditelném psu asi o den později.

PS 2001: Intervenci mezinárodního komunismu padlo za oběť 72 československých občanů. Stovky jich byly zraněny. Nikdo z nich nevystoupil proti okupantům se střelnou zbraní v ruce. Nikdo z domácích zrádců nebyl dosud potrestán.

PPS 2008: Vyrostla nová generace historiků. Teprve ta má zájem zabývat se tímto tragickým obdobím života naší generace. Badatelé zjistili, že československých obětí "vstupu vojsk" bylo celkem 108, dalších asi 500 lidí bylo těžce raněno. Ruští okupanti to dodnes popírají.
Historici mají také v rukou rusky psaný
"zvací dopis" podepsaný jmény konkrétních zrádců. Ti již pomřeli nepotrestáni - ale mohli by být alespoň posmrtně morálně odsouzeni, když některé oběti komunistických zločinů se rehabilitace dočkaly také až posmrtně...
Existoval i inovovaný zvací dopis, konzultovaný s Brežněvem. Ten prý podepsalo padesát zrádců. Jejich seznam dosud nebyl v archivech nalezen…

Minulé Šamanovo doupě k srpnu 1968:
Nejdelší den