Před týdnem jsem tu vzpomínal na "svobodu slova" za totáče. Tehdy existovala tato svoboda bez uvozovek jen v rámci různých soukromých sešlostí - a to se ještě nevědělo, jestli si to vaše svobodné slovo neporovná někdo jiný hned z několika hlášení. Proto nám bylo v listopadu roku 1988 poněkud ouzko, když jsme se při podobné takové příležitosti bavili s manželem jedné naší známé. Příležitost byla zinscenována a slova byla pečlivě vybrána, ale přesto nám poněkud trnulo, když jsme mu vyprávěli o svých poznatcích z nedávné rodinné procházky, kterou jsme s dětmi absolvovali 28.X.

Ten pán byl osloven záměrně. Byl to tehdejší vojenský prokurátor z tehdejší Nejvyšší vojenské prokuratury a chtěli jsme ho indoktrinovat. Věděli jsme, že je to "slušný člověk" (i když komunista) a ve své práci se specializuje na stíhání šikany, kterou bytostně nesnášel. Ale stejně nebylo příjemné od něj slyšet: "Proč jste šli na demonstraci, svolávanou podvratnými vysílačkami?" Tak jsme mu vysvětlili, že svobodná Evropa a Hlas Ameriky nejsou žádné podvratné vysílačky. A dali mu jejich kmitočty, aby si je mohl svobodně vyslechnout a sám posoudit, jestli překračují náš zákon.

To bylo poprvé, co jsem si užil "revoluční svobody" slova. Zaseté semínko vzešlo v pravý čas. Tenhle prokurátor začal pak na vlastní triko stíhat estébáky ze 17. listopadu 1989 ještě dříve, než se rozjely demonstrace. Jen proto byli aspoň někteří usvědčeni - nestačili zahladit stopy!

Na podzim 1988 se už ozývala svobodná slova i ze Svobodné Evropy. Totiž nyní se ozývala nerušeně po zásahu Mišky Gorbačova, který usoudil, že lidem má být poskytnuta svoboda slova, aby se pak mohli svobodně rozhodnout pro nejlepší (komunistický) systém. Jenže naši komunisti již jedním obrodným procesem prošli a věděli, k čemu taková neregulovaná svoboda projevu vede. A proto ji regulovali na vlastní triko.

Ve čtrnáctém patře věže Ústřední telekomunikační budovy na Olšanské bylo tajné pracoviště, kde stále seděl jeden pán a poslouchal vysílání Svobodky. Jakmile se z ní začalo linout svobodné slovo přespříliš, zvedl sluchátko telefonu bez číselníku a pravil: "Jeďte!" A naše rušičky začaly rušit. Ne ovšem otevřeně, ale tajně. Nahrávaly vysílání stanic, které měly kmitočet poblíž RFE a tento signál vysílaly na nosné vlně "nerušeného" vysílání. Ten telefon jsem viděl na vlastní oči. Měl místo číselníku jen státní znak. Nic jiného v tom kanclu nebylo. Ještě nějaké zavřené skříně. Za tímto pracovištěm jsme totiž měli elektrickou rozvodnu pro část věže, a když v ní něco vypadlo, tak jsme tam, jako pracovníci Energetického provozu museli jít. Ale až na dovolení od bezpečáka. Telefon jsem viděl, více mi pověděl kolega z provozu, který byl tehdy šéfem podnikové komunistické organizace...

10. prosince 1988 zaznělo revoluční svobodné slovo veřejně poprvé s požehnáním vládnoucí Strany. Na Škroupově náměstí v Praze proběhla trochu jiná demonstrace. Svobodné slovo, pronášené Havlem a Janem Rumlem a dalšími disidenty tehdy kromě zvědavých občanů poslouchali i telekomáčtí milicionáři, v civilu ovšem. A také další příslušníci v civilu. Ti estébáci byli v těch letech svobodnými slovy téměř utlučeni! Byli mezi nimi ti nejvěrnější navštěvovatelé různých mítinků. A samozřejmě mší kardinála Tomáška. Do kostela chodili mnohem častěji, než většina věřících. Věřící třeba onemocněli nebo neměli čas, ale tajní museli, chudáci, pokaždé...

Hodně svobodných slov padlo o Palachově týdnu v lednu 1989. Zásahové jednotky na ně nejdřív reagovaly velmi nevybíravě. Ve čtvrtek 19. ledna se však svobodné slovo ozývalo bez mlácení a polévání studenou vodou: Lidská práva! Konec temna! Bojujeme za pravdu! Proč nám lžete?! Chceme právní stát! Svobodný volby! Ať žije Dubček! Masaryk! Masaryk! Palachovi desku! Palachovi náměstí! My jsme Češi! Češi pojďte sem! Honza Palach! Honza Palach! My se nedáme! Chceme žít jak lidi! Je nás tu jen hrstka! Gorbačov to vidí! Pusťte Havla! Svobodu! Svobodu! Svobodu! Svobodu!

Následující pátek si zase mlátičky zamlátily...

Na Václaváku bylo tak 2-3 tisíce demonstrantů, nás čumilů, bylo podstatně více. Ale Palach aspoň po dvaceti letech dokázal rozhýbat "šedou zónu". Petici "Několik vět" podepsalo už asi sto tisíc lidí. My taky. To už svobodné slovo znělo docela silně.

Konečně jsme se dostali i k tištěnému svobodnému slovu, totiž Lidovým novinám. Jaká to byla lahoda číst si (ještě potajmu) svobodně napsaná slova. Ale kdo je má pořád psát? Redakce tehdy sháněla lidi z odborných kruhů. Zaručovala anonymitu. Když jsem se obrátil na jednoho kamaráda inženýra, odmítl přispívat. "Raději ne." Ještě ta revoluce nebyla vyhraná. Kamarád chartista tehdy sháněl příspěvky hlavně do Zpravodaje Hnutí za občanskou svobodu. Tak jsem tam napsal pár svobodných epigramů (anonymně pod značkou "kij"). A jeden fejetonek, kde jsem napadl komunistický systém a připodobnil ho k nacismu. Jaké bylo mé překvapení, když moje svobodné slovo sice vyšlo, ale zkráceno právě o to štěpné přirovnání. Pan šéfredaktor Jan Štern st. můj příspěvek zcenzuroval. Česká kafkárna - samizdat cenzurovaný disidenty...

V rámci systému "slizký had" jsem v té době byl členem různých organizací - Českého fonoklubu, České vědeckotechnické společnosti, ROH, zlepšovatelského hnutí... Taky jsme u nás v práci svého času založili Komplexní racionalizační brigádu, abychom měli možnost poněkud překopat nesmyslný způsob zapojení elektrické silové sítě naší telekomunikační budovy. V rámci toho jsem se nechal zavléci krom do Vétéesky a KRBu i do Brigády socialistické práce. Když její vedoucí odešel, spadlo předsednictví BSP na mě. I slizký had se ušpiní. Jo, dávali jsme krev, shrabovali trávu kolem Útébéčka, sbírali starý papír a tak. Na První máje jsme sice nechodili, ale stále jsme museli vykazovat nějakou aktivitu a psát hlášení o plnění závazků. To byla velmi nesvobodná slova. Tak jsem naši BSP na konci července 1989 zrušil. Byl to povznášející pocit, když jsem načálstvu psal svobodné slovo, že končíme. Jenom jedno nevím: náš kolektív měl číslo 1007. Minimálně tisíc BSP v jedné velké firmě. Neslyšel jsem, že by někdo z té předcházející tisícovky něco takového učinil před Listopadem. Ono to tak vypadá, že žádné další BSP, kromě té naší, o které jsem svobodně napsal neexistovaly.

A taky to vypadá, že jsme v létě 1989 už měli vyhráno. Jenže dcera naše ubohá se ocitla na podzim v osmé třídě a soudružka oddílová vedocí na ni řvala, že je černá ovce školy, protože jako jediná není organizována v Pionýru a rodiče se taky nikde neangažují...

Ale revoluční slovo znělo svobodněji a svobodněji. Čas se zrychlil. Chod demonstrací spěl k revolučnímu vítězství. Proběhly klasické demošky k výročím Srpna a Října. Téměř svobodně jsem mohl telefonovat do Svobodné Evropy reportáž z budky na Václaváku, před kterou nakládali bijci lidi do zatýkacích autobusů. Škodaže na oficiální posluchačská čísla RFE nasadili estébáci tlumící členy, takže v Mnichově asi nic neslyšeli.

O chvilku později později jsem si mohl vyměňovat svobodná slova s esenbákem, který mě nakonec nenechal sebrat. Zapisoval jsem si provolávaná svobodná slova na demonstraci v Kaprovce: "Svobodné volby, Dialog, Ne násilí..." To bylo všechno. Tak pokynul těm dvěma opancéřovaným gorilám s bílými obuchy, co mě jistily, aby mě nechali jít. Trošku jsem při té svobodné výměně slova cítil sevření v dolních zadních partiích...

Vývoj šel tak rychle, že než se mi podařilo sepsat zprávu do měsíčníku LN, byl tu již Listopad, a s ním skutečná revoluční svoboda slova. Škodaže jsem si jí tolik neužil. Lítal jsem po sídlišti a vylepoval revoluční studentská prohlášení - která byla druhý den strhaná. To bylo zvláštní - o půlnoci bylo sídliště Stodůlky polepené, a ráno v osm už po letácích ani stopy. Asi foukal silný vítr....

Nejhůře jsme se cítil, když jsem v úterý 21. listopadu telefonoval do různých revolučních centrál fámu, kterou jsem získal v jiné revoluční centrále, a jíž jsem věřil. Totiž že na Prahu jedou tanky, aby nechodili na demonstraci. A oni mi říkali: "My víme, ale už tam odešli..." Nakonec se mi podařilo dorazit na jedinou demošku, tu čtvrteční. Ale přelomový pátek jsem sledoval už z práce. Naše směna A seděla na Útébéčku, koukala na televizi a "držela pohotovost", aby telekomunikační technika věrně přenášela revoluční svobodné slovo...

A pak najednou bylo po revoluci a svobodní jsme byli už všichni. Akorát mě poněkud udivilo, že najednou ne všichni měli svobodný přístup do svobodných médií, aby mohli uplatnit svou svobodu slova... Ale o tom snad někdy příště.

Psáno a zlinkováno v Praze dne 30. října 2005