Císařové, králové a prezidenti odcházejí, pyrám zůstává

Když jsem jako dítě jezdíval linkovým autobusem Škoda 706 RO za tetičkou do Prahy, byl jasným mezníkem mezi horami a "krajem" pyrám stojící uprostřed křižovatky tří státních silnic v obci Ohrazenice nedaleko Turnova.

Pyrám, divné slovo s ypsilonem po p, ačkoliv není ve vybraných slovech. Pyrám, divná věc. Vysokánský trojboký sloup pyramidového tvaru. Je to vlastně kamenný rozcestník, prý nejvyšší v celé střední Evropě. Dnes má výšku 8,44 metrů. Postavili ho tu v červnu 1813 na památku dokončení stavby tří císařských silnic. Jedna sem směřuje přes Turnov a Jičín od Hradce Králové, druhá přes Ještědský hřeben a kopec zvaný "Paceřák"od Liberce a třetí přes Mnichovo Hradiště a Mladou Boleslav z Prahy. Ony tu byly cesty už dříve, ale ne takové, aby po nich mohly jezdit těžké náklady.

K slavnostnímu odhalení křižovatky, silnic i pyrámu přijeli tehdy od Jičína tři císařové. Dle pověsti to byli panovníci Rakouska, Ruska a Pruska. Ti se v té době v Jičíně, Opočně i nedalekých Ratibořicích na zámečku kněžny Kateřiny Vilemíny Zaháňské punktovali proti císaři Napoleonovi. (Tu paní kněžnu byste mohli znát z Babičky Boženy Němcové.) Z těch tří se ale titulem "císař" pyšnil toliko náš rakouský panovník František I. Prusku tehdy vládl král Bedřich Vilém III. a Rusku car Alexandr I. Je ovšem historickým faktem, že se ti tři potentáti během protinapoleonského punktování nikdy nesešli v oné trojce, je proto nepravděpodobné, že by k tomu došlo zrovna v Ohrazenicích.

Dle mého mínění se tam však jistě objevila nejméně tři hrabata: Z Mnichova Hradiště Arnošt Filip z Valdštejna, z Hrubého Rohozce u Turnova František Antonín II. Des Fours a jako třetí si tuto událost nemohl nechat ujít liberecký pán Kristián Kryštof Clam-Gallas. Ten, jakožto nejvyšší maršálek Království českého a předseda Společnosti vlasteneckých přátel, snad ani nemohl chybět. Z Jičína by ještě mohl přijet Ferdinand Trautmannsdorf.

Ve východních Čechách byli v té době nejen tři hlavouni tří států, ale i velké množství jejich vojska. A když se mocnáři a jejich generálové konečně dopunktovali, mohla ta masa šikovně využít zrovna čerstvě dobudovaných císařských cest. Rakušané, Češi, Moravané, Chorvati a Sasové přitáhli do Ohrazenic od Jičína, kde u pyrámu odbočili na sever k Liberci. Tato česká armáda měla asi čtvrt milionu vojáků! Ty kopce, co je čekaly, Paceřák, a potom serpentiny v Záskalí, kterými šplhali na Ještědský hřbet, ty museli zdolávat jak vojáci, tak jejich zbraně. Děla tenkrát táhli koně, stejně jako všechnu bagáž. (Železniční trať na Liberec byla postavená až roku 1859.) Ale když se dostali na Záskalí, pak už měli cestu lehkou: Po úbočí Javorníku sestupovala vojska k Liberci a pak víceméně rovinou přes Hrádek, Budyšín a Drážďany, načež zamířila k Lipsku. Tam se spojila s rusko-pruskými voji, které přitáhly od východu z pruského Slezska, a armádou švédského korunního prince Bernadotta, bývalého Napoleonova generála. 16. října 1813 začala třídenní bitva, které se zúčastnilo 600 000 vojáků celkem dvanácti národů! Na poli zůstalo ležet 90 000 mrtvých. Napoleon prohrál a na čas ho přestěhovali na ostrov Elbu.

Švédsko ještě příští rok přinutilo vojensky Norsko k založení personální unie, ale od té doby se již žádné války nezúčastnilo. Ovšem jiné evropské státy ve válčení pokračovaly. A tak pyrám ukazoval cestu k Hradci Králové i princi Bedřichu Karlovi von Hohenzollern, který vedl I. pruskou armádu o 70 000 mužích. Byl to jen jeden ze tří proudů, který se tudy od severu valil do Čech. 26. června 1866 obsadil princ bez boje Turnov. Ještě tentýž den večer (bylo krátce po slunovratu, kdy slunce zapadá až po osmé hodině středoevropského času) byla použita i pražská silnice. Asi 12 000 mužů IV. armádního sboru generálporučíka Horna zahajuje v půl osmé večer útok na silniční most přes Jizeru. (Železniční most na vloni postavené trati od Prahy byl tehdy z důvodu očekávané války preventivně demontován a chytře složen na vnitrozemské straně.) Most v obci Podolí chrání asi 250 mužů z 13. setniny pěšího pluku č. 30, ke kterým chvátá s podporou další setnina ze Svijan. Těchto 500 hochů si říká "Pražská chasa" – a útočníky zastaví. Prušáci se stáhnou a přejdou raději kousek proti proudu Jizeru, jejíž hladina je po dlouhodobém suchu snížena, a na druhém břehu obsadí obec Břehy. Velitel bránícího se rakouského I. armádního sboru generál jízdy Eduard Clam-Gallas nakonec kolem desáté večer dává povel k ústupu, protože je už dost tma a neví se, kdo vlastně střílí na koho. Pražská chasa zapálí most připravenými hranicemi a smolou, ale Prušáci ho uhasí, takže shoří jen zábradlí.

Bitva u Podolí (u Podola) byla první bitvou této války a dopadla pro nás stejně špatně jako finální bitva u Hradce Králové 3. července 1866. Zde, na dnes téměř neznámém bojišti u Jizery, padlo tisíc ze sedmi tisíc vojáků, kteří zde byli nakonec nasazeni do obrany. Rakušané, Češi a naši saští spojenci. (Saská armáda předtím ustoupila před Prušáky bez boje, strategicky na území Českého království.) A padli vlastně zbytečně. Pruské ztráty činily jen 130 lidí.

Pyrám viděl české utečence z pohraničí, kteří tudy prchali z Liberce začátkem října 1938 do vnitrozemí. Někteří směřovali do Turnova, jiní k Mnichovu Hradišti a Praze. Nákladní auta, ale i povozy tažené koňmi přetékaly nábytkem a cejchami. Někdo jel jen s batohem na kole, jiný tlačil kočárek. Státní hranice s říší byla v Hodkovicích nad Mohelkou. Stejnou cestou směřovaly začátkem roku 1945 proudy desítek tisíc německých uprchlíků. V lednu Němci ze Slezska, v únoru se k nim přidali i někteří liberečtí Němci. Možná tudy prošel i pochod smrti z koncentračního tábora Osvětimi. Někdy v únoru 1945 se v nedalekém koncentráku v Rychnově u Jablonce n. Nisou objevilo 1600 vězňů. Přišli, ale brzo odešli dál. Ale nikam nedošli – "neexistují o nich žádné zprávy".

10. května 1945 přijely k pyrámu tanky Rudé armády, aby osvobodily Turnov. Původně měly namířeno k Hradci Králové, kde mělo v nedalekých Velichovkách sídlo velení německé armádní skupina "Střed" polního maršála Schörnera. Ten tam ovšem v té době už dávno nebyl.

Na tuto křižovatku míří 21. srpna 1968 i tanky Sovětské armády. Svými pásy strhávají asfalt, nově položený na císařských kostkách v záskalských serpentinách. Ale když dojedou do Ohrazenic, pyramidový rozcestník tu nenajdou. Není to dílo kontrarevolučních band ani československých vlastenců. Pyrám byl ze středu frekventované křižovatky odstraněn někdy v roce 1966, aby nepřekážel silnému provozu. Byl rozebrán a jeho části uloženy volně vedle silnice. A tak nebyl zničen – ani sovětskými tanky, ani modernizací silniční sítě v roce 1982. Naštěstí se našli místní nadšenci, který onen jehlanec znovu vystavěli přes prázdniny roku 1984. Už nepřekáží – dálniční křižovatka je sto metrů severněji.

A tak tam stojí dosud. Napoleon i další císařové odešli, zmizeli prezidenti i generální tajemníci, rozpadlo se Rakousko i Československo, Třetí říše i Sovětský svaz. Zůstaly cesty, po kterých se trmáceli cestující už od úsvitu dějin. I když jsou jejich dnešní trasy poněkud posunuty. A po vzoru pyramid trvá i onen jehlanovitý rozcestník.

Je to právě dvě stě let, kdy ho vztyčili poprvé.

Psáno v Praze dne 25. června 2013.

Fota převzaty z galerie na webu obce Ohrazenice. Kdyžtak se podívejte. Je tam celkem 20 historických fotek.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.