24.10.2017 | Svátek má Nina


ŠAMANOVO DOUPĚ: Putování Tel Pišpešukem

19.7.2017

(Přežít Izrael)

Město tohoto jména v Izraeli nenajdete, ani nikde jinde. Pišpešuk, či šuk ha-pišpešim, bleší trh, ten nejkurióznější, který znám, se nachází v uličkách staré Jaffy. Je to další dnešní cíl, který chci ukázat Janince hned po tom, co jsme prošmejdili zvířetníkové uličky kolem jaffského vršku. Nejdříve však scházíme pozvolným obloukem od kostela sv. Petra dolů k věžovým hodinám. Cestou se dostáváme k dělům, o kterých jsem ve své kníze Mír v Izraeli tvrdil, že je zde zanechal v roce 1799 Napoleon. Kdybych si tehdy přečetl přiloženou infocedulku, pak bych věděl, že se jedná o pobřežní dělové kusy z otomanské periody (1515-1917) – což by se nevylučovalo. Kdyby další cedulka neupřesňovala, že tato děla sem byla dovezena až na počátku 18. století, aby chránila Jaffu před beduínskými nájezdy. (Což ovšem dědictví po Napoleonovi nevylučuje ani tak.)

Pišpešuk 21
Pišpešuk 22

2014 vs. 2017

Toto je opět klasické focební místo s vyhlídkou na Tel Aviv. Tak focební, že sem podnikatelé v cestovním ruchu nainstalovali rámečky, přes které se vám nabízejí ty nejlepší kompozice. Ale ovšemže je to i místo ke zvěčnění milé doprovázející osoby, což však Janinka příkře odmítla. Fotit ji můžu, avšak vopičky dělat nebude. Dneska ani není moc počasí na zvěčňování dalekých pohledů, protože vzduch obsahuje filtr snad smogu, snad jemného prachu. Je patrno, že některé rozestavěné mrakodrapy v Tel Avivu jsou dostavěny a další jsou nově rozestavovány. Jen ty vlny na moři jsou stejné, jako v roce 2014, a nejspíš už od počátku světa.

Pišpešuk 3

Ze čtyřicetimetrového převýšení sejdeme až k pobřežní planině. Přicházíme k mešitě Mahmúdija, která působí nově, tedy nověji, než kdyby ji od roku 1812, kdy byla vystavěna, nikdo neopravoval. Za rohem bychom už došli k hodinové věži z roku 1901, ale nechci přijít na blešák z tradiční strany, chci, aby to bylo pro Janinku překvapení. A tak zabočím do křivolaké uličky vpravo. Ještě musíme překonat páteřní Yefet St., a jsme na blešáku. A rovnou na tom nejblešivějším, kde se pod zavinutým plechovým přístřeškem přímo na dlažbě, v lepším případě na kartonu, často dokonce i na stolcích, nabízí skutečný mišmaš.

Sluneční brýle a kšiltovky. Nářadí a mýdlo. Sprchové hlavice a holicí štětky. Popelníčky a pánvičky. Pytle na odpadky a šipky na házení. Sluchátka a mjatrošky. Holicí strojky pro dámy a odpuzovače hmyzu.Ortézy a náplasti. Voňavky a psi – tedy prodlužovačky s mnoha zásuvkami na konci. (Stručný výčet nabídky ze čtyř prodejních míst!) To vše originálně zabaleno. Tady to vypadá na profesionály s „íčem“. Pak však přichází skutečné bleší zboží, položené přímo na dlažbě, kde má každý trhovec žlutou čarou ohraničeny své čtyři metry čtvereční, ze kterých přetéká:

Pišpešuk 5
Pišpešuk 4

Šatstvo – od sukní a šál až po kraťasy. Hadry. Skutečné hromady skutečných hadrů. Svícny a šófary. Poháry. Nádobí skleněné, keramické, kovové, umělohmotné. Příbory a divadelní kukátka. Medaile a opasky. Vešáčky na zeď a drbátka na záda. Koberečky a ozdobné podprsenky. Ubrusy a chrámové závěsy. Dózy a zrcadla. Panenky a autíčka. Boty a boty a boty a boty – většinou moc neochozené. Cyklistické helmy a plechové krabičky. Obrazy a fotografická alba. Telefony a porcelánové figurky. Knížky a cédéčka. Kosmetika a místní druh remosek. Mikrofony a šťourátka do uší. Počítače a kuchyňské roboty. Monitory a fény. Wifiny a dinosauři na kolečkách. Videokamery a kalkulačky. Klávesnice a gramofony. (Levné! Kup, a doma zjisti, co to dělá. Nebo nedělá...) Kabelky a peněženky. Ošatky plné náramkových hodinek...

Vzpomínám na glosu našeho průvodce Šajkeho z roku 2008: „Tady se nejlépe nakupuje ráno, do sedmi, do osmi, kdy nabízejí čerstvé zboží. Zboží, které v noci zloději posbírali po bytech...“

Pišpešuk 6

Něco tak opravdu působí. Avšak ty nejblešivější věci prozrazují vyklizované staré byty. Že někdo umřel. Nebo se jejich majitel stěhuje. Anebo uzavírá starou kapitolu svého života. Musím se přiznat, že nic z nabízeného bych si nekoupil. Avšak přesně vím, co bych sem mohl nabídnout! (Ty na blešák nejvhodnější kusy mého šatníku však už po konzultaci s Janinkou zmizely v kontejnerech diakonie Broumov, případně rovnou v kontejnerech směsného odpadu.)

Bude jedna hodina, vysokoobrátkové zboží je už nejspíš pryč, část trhovců si sbalila své poklady do pytlů a šátků. Avšak krom amatérů tu prodávají v kamenných krámech i profesionálové, kteří podstatnou část svého zisku mají nejspíš z turistů. Obcházíme a obdivujeme šály a suknice, Janinka málem jednu koupila, ale pak si ji odepřela. Byla zahlcena a uspokojena tou bohatou nabídkou tak zcela – že už ani nepotřebovala nakupovat!

Pišpešuk 7

Pak se dostáváme do prodejních ulic, kde na chodníky vyhřezává jejich nabídka. Dokonce koberce jsou natolik vyhřeznuté, že když nechcete jít v jízdní dráze, musíte projít po koberci. Jen si to vyzkoušejte, pobízí gestem i hlasitým projevem pan majitel kobercového krámu. Vevnitř máme nabídku ještě bohatší! A ani to není drahé! No jo, levné je to poměrně dost (v násobcích našich měsíčních důchodů), avšak vešel by se koberec do leteckého kufru? Prcháme dál kolem dvorku, kde jsou vystaveny figuríny, houpací koně a skříně, kolem krámu s kovovými dřezy a dalším kuchyňským vybavením k retroprodejně, která vystavuje porcelánové soupravy a dózičky na uchovávání Raise či Sucre ve stylu pozdního 19. století. Retroretro. (Taky mám doma dvě podobné dózičky po babičce, ale do frcu je nedám, protože v nich schraňuji rejži a cukr...)

Šťastně se mi podaří najít „prodejní tunely“, na které bychom připadli hned, kdybychom šli rovnou z jaffského vršku. Ocituji ze své knížky: „Dva metry široká ulička, nad kterou se klene skleněná klenba, pod níž na nás shlíží linie sériově řazených větráků. Ty v parných dnech dovedou vyvolat jistě přímo tunelový efekt, ale dnes zůstávají vypnuty. A na obou stranách tohoto súku se otvírá nespočet malých krámků se skutečnými poklady. Visí zde desítky náhrdelníků, včetně pravých safírově umělohmotných. Haldy náramků, přehršel symbolů typu Davidova hvězda či ručka Fatimy. Korálkové šňůrky se slony nebo korkovými zátkami z láhví od vína...Proplouvám tím labyrintem prodejen s dámskámi šatičkami, pánskými kalhotami, kabelkami, koženými saky, dřevěnými soškami, porcelánovými talíři, černými čelenkami s nápisem TEL AVIV, bavlněnými tričky, vodními dýmkami... Kterýžto sortiment se nachází třeba v jediném krámku. A ještě si zde můžete pořídit ciferníky nástěnných hodin, dětské autíčko, saxofon, kytaru, dřevěného pastevce s vizáží indiána, nesoucího ovečku...“

To vše tu dosud je, a dosud to nikdo nevykoupil! Anebo vykoupil a pan obchodník stejné zboží dokoupil, když je o ně takový zájem.

Pišpešuk 8

Už když jsme přicházeli na bleší trh všiml jsem si, že se zde nepředvádějí pouze předměty historické spotřeby, ale i nemovitosti – ačkoli to jistě není účelem. Ale když tak procházíte zdejší Pišpešuk, a koukáte se i trošku výše než na prodejní pulty, musíte obdivovat ty roztodivné baráky. Před třemi lety jsem si poznamenal: „Mizí nízké staré domky, které to evidentně už „potřebovaly“ – asi jako kdysi starý Žižkov. Na jedné z hlavních ulic na hnusné dvoupodlažní betonové krabici přirůstají další dvě betonová patra. Ale za padesát let třeba zkrásní. Jako hranolovitý třípatrový dům na křižovatce, u kterého by snad stačilo jenom opravit padající balkony.“ Až letos jsem si uvědomil, že zde město předvádí ty nejroztodivnější budovy – podobně jako se předvádí jejich obsah. Je to bleší trh baráků!

V přízemí lomené oblouky, a za nimi krámky. V patře nezbytné vyklánějící se balkóny, ověšené koly, nad tím terasa. Každé to podlaží je přitom v jiném stupni rozkladu. Starobylé přízemí se leckde tváří upraveně a opraveně, patro někdy blahobytně (s balkóny plnými květů), někdy účelově (s balkóny plnými prázdných přepravek na zboží a rudlů). Jinde jsou na přízemích z 19. století, které se tváří anticky, přiklopeny obytné krychličky, zaštítěné proti dešti vlnitým plechem. Zde stačí dehtované plátno na střeše, tamo se majitel chlubí evropskými červenými taškami. Nejkurióznější mi připadá barabizna, která je dole blahobytná, ale v prvním patře je to už bouračka vůbec beze střechy. Klenutá vysoká okna jsou zazděná tvárnicemi, aby se nevyklenula až na dno uličky. Zpod prvního patra trčí do ulice ubohé opuštěné rezavé traverzy, které snad dříve hostily balkóny. Je to skutečný bleší trh nemovitostí. Až tudy někdy půjdete, zvedněte nos i o patro výše!

Pišpešuk 9

Protože jsme šli obráceně, vypadneme hned na náměstíčku s hodinovou věží z roku 1903. Byla postavena k uctění 25. výročí vlády osmanského sultána Abd al-Hamida II., a finacovali ji místní obyvatelé, Arabové i Židé. V celé osmanské říši bylo k této příležitosti vztyčeno přes sto podobných věží! Aby každý věděl, která bije. A všechny za nadšeného souhlasu obyvatel, kteří jistě rádi a dobrovolně zaplatili patřičný příspěvek do osmanského Fondu solidarity... Na území dnešního Izraele to bylo sedm kousků (nikoli tři, jak jsem asi zapsal vloni). Jeden jsme viděli vloni na severu v Akku. Další jsme mohli vidět v Haifě, ale nevšimli jsme si. Další jsou v Safedu, Nazaretu a Nábulusu. Ta sedmá věž v Jeruzalémě, tak ta je už zbouraná.

Pišpešuk 10

Posadil jsem se na schody pod věž a jal se žmoulat nějaké ořechové tyčinky, neb jsem již měl hlad. Přestože hodiny na věži ukazovaly ukazovaly teprve jednu hodinu. Zatímco jsem svačil, obhlížela Janinka okolní krámy. Já zase obhlížel náměstíčko, jehož další dominantou je bílá brána, nesená čtyřmi antickoidními věžemi. Stávával tu dům, zvaný Saraya House. Byla to jedna z osmanských vládních budov v komplexu, postaveném těsně za starobylými městskými hradbami Jaffy. Od jejího slavnostního otevření v roce 1897 tu sídlil turecký guvernér. Osmany vystřídali posléze zástupci britských protektorů. To byl důvod, proč budovu přepadli 4. ledna 1948 bojovníci za svobodu Izraele z organizace Lechi. Následný silný výbuch přežila jen malá část rezidence, která pak byla později restaurována, stejně jako ty hlavní čtyři sloupy na fasádě.

Lechi, jedna z odbojových židovských organizací, byla dle svého zakladatele také známa jako Sternova skupina, či, dle Britů „Sternův gang“. Kvůli teroristickým metodám, jakými si tito bojovníci získávali finance na svou činnost, nebyla tato organizace součástí nově vytvořených Izraelských obranných sil (IDF) které vznikly prakticky splynutím Hagany a Irgunu dne 28. května. Tři dny nato byla Lechi dokonce formálně zrušena. Nicméně v boji proti arabským armádám, škrtícím mladý stát, se hodila. Přestala se hodit, když jeden její člen zavraždil v září 1948 vyslance OSN Folke Bernardotta. Rada bezpečnosti OSN tehdy označila Lechi za „kriminální skupinu teroristů“. Většina jejich členů byla poté izraelským státem zatčena a organizace tím prakticky skončila. Izrael však hned 14. února 1949 vyhlásil pro všechny její členy generální amnestii. Tím to neskončilo. V roce 1980 bylo zavedeno vojenské vyznamenání, jež se udílí „za vojenskou službu před založením Státu Izrael“. A tímto vyznamenáním je – stuha Lechi. V té době byl předsedou Knesetu jeden z bývalých vůdců Lechi jistý Jicchak Šamir, který se posléze stal i premiérem...

Pišpešuk 1

Dožvýkal jsem tyčinku, Jana doprohlédla okolní krámy. To ji natolik občerstvilo, že nechce slyšet o potupném návratu autobusem či taxíkem. Takže se do hotelu budeme vracet pěšky. Jinou cestou než po nábřeží. Čekají nás další zážitky. Jsme už ve čtvrti Menašija, což byla první jaffská čtvrť, která opustila hradby staré Jaffy směrem k severu. Jel jsem tudy v roce 2014 s turistickou výpravou. Tehdy nás autobus vzal k blízkému nádraží, které leží jen kousek dál. I teď to bude kousek, avšak pěšky. Tentokrát nepůjdeme za kruhákem hezky pěkně rovně dál, protože ulice je lemována dalším nehezkým staveništěm. Dáme se dle domácí přípravy šikmo vpravo. Koleje, zadlážděné do chodníku u ulice Davida Raziela nám prozrazují, že jdeme dobře. Překřížíme hlavní pobřežní severojižní magistrálu. Vlevo na sever se zove Kaufmanova, vpravo na jih Jeruzalémská avenue. Tudy jsme jeli včera do Ashdodu. Pokračujeme šikmo dál, i zde se komunikace přejmenovala, a to na Eilat. Vypadá poněkud demoličně. Dojem nezlepšuje staré zaparkované auto se starou rozdrbanou matrací, přivázanou rovnou na střechu. To se řidič jistí před pádem balkónu? Pravda, baráky kolem nás, hrozí celkovým spadnutím, což poněkud zviklává mé přesvědčení, že jdeme dobře. Bleší trh baráků pokračuje. A bude už pokračovat až zpátky do hotelu. Ano, Tel Aviv by se klidně mohl jmenovat Tel Pišpešuk!

Naštěstí se ulice poněkud zvetí. Krásný čtyřpodlažní dům s kamennými sloupy, mezi nimiž červeně svítí cihly mi poněkud připomíná „lantinskoamerické baroko“ kostela sv. Petra, alespoň barevně. Každé okno má balkónek, vypadá to skoro jako hotel. Ale ne, žádné mamutí jméno hotelu se tu nevyskytuje, jen nenápadný znak města Tel Aviv. Že by městské byty?

Pišpešuk 11

Avšak jdeme už poněkud dlouho šikmo a už jsme se dost odšikmili od břehu. Poradím se s papírovou mapou, ale ano, někde tady vlevo by mělo být to nádraží. Žádná z bočních uliček však nevypadá průchodně. Přinejhorším to nádraží prostě mineme, obejdeme – a vynecháme. Ale asi nebudeme muset, jak ukazuje cyklista, který zatáčí do jedné z těch uliček. Ani to není klasická sevřená ulička. Mezi patrovými barabiznami na odstřel se rozevírá docela široká ulice, obložená z obou stran parkujícími auty. Místa je tu dost nejen pro cyklistu, ale i pro couvající náklaďák. Proti nám se trousí nějací lidé. Že by tu byl průchod?

Po sto metrech tato Nitsana Street končí parkovištěm za zadním traktem bloku. Naštěstí tu stoupá schodiště na vyvýšenou plochu. Vpravo narazíme na velkou zamčenou drátěnou bránu. Dopravní značky nás informují: Zákaz vjezdu osobních aut. Zákaz vjezdu motorek. Zákaz vjezdu bicyklů. Avšak vedlejší branka je otevřená: Vstupte, hosté! Názorný plánek nám ukazuje, co vše se tu nachází. Poznávám to: Vstoupili jsme na území komplexu Hatachana. Jsme na jaffském nádraží.

Jsme tady. Já to našel!

Prožito a přežito v Tel Avivu - Jaffě ve středu 26. dubna 2017, psáno na Lužinách v pondělí 17. července 2017.

***

Foto © Jan Kovanic

Viz i Šamanovy zážitky z roku 2014: Mír blešáku (fotky stojí za klik!)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


J. Rybenský
8:07
19.7.2017

počet příspěvků: 1, poslední 19.7.2017 08:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.