12.12.2018 | Svátek má Simona


ŠAMANOVO DOUPĚ: Přežít hrob Boží

27.1.2018

(a užít si Jeruzalém)

Poněkud jsme se s Janinkou zdrželi u pátého zastavení na Via Dolorosa. Kde mi někdo podal ruku ze zdi. Ale nejspíš to bylo jinak. Z povrchu onoho ďolíku ve tvaru lidské dlaně vystupují jakési žilky pevnějšího kamene. Když se o ně opřete, pak nastane nejspíš nějaká akupresura a dlaň se může mimovolně sevřít. Třeba. (Další pěkný apokryf!) Teď už kráčíme do stoupající schodové prodejní uličky k zastavení šestému. Kolem prodejen s pohlednicemi a tričky, s barevnými hadry a kabelkami, kolem arménského obchodu s arménskou keramikou. Moment – Arméni by měli být v Arménské, a ne v Muslimské čtvrti, ne? Omyl. Obchodníci jsou v Jeruzalémě všude, a Via Dolorosa je pro ně skvělou destinací. Ostatně tu nejspíš mohou být i nějací židovští obchodníci, jak můžeme soudit podle zavřených krámů. Jestiť šabat… A vida, tady na zdi visí obchod se sandály.

„Ty by se mohly hodit.“

hrob Boží 1

Pod půloblouky, oblouky a klenutými stropy přicházíme k zastavení šestému. Poznáme ho už zdáli – podle davu zbožných poutníků. Některé ženy v bílých šátcích poklekají před sloupkem, zazděným do zdi, kde před dvěma tisíci lety možná stál, ale spíše nestál. Je na něm vyryt latinský nápis „6st pia Veronice faciem Christi un teo deterci“. Jsme na místě, kde jistá Veronika podala Ježíšovi šátek, aby si mohl otřít zpocenou a zkrvavenou tvář. Praví další apokryfní legenda. Psal jsem minule, že většina zastavení na Cestě bolesti jsou založeny na apokryfních historkách. Tahle je však superapokryfní. Zatímco Marie, Šimon Kyrenejský nebo Pilát jsou osoby, které známe z evangelií, a na různých zastaveních se popisují jejich nedoložené činy, pak jakási Veronika v Písmu vůbec zmíněna není! Však také první papežové zuřivě popírali apokryfní legendy, než se s nimi smířili – a nakonec fakticky přijali. A Veroniku dokonce prohlásili za svatou – a to hned dvakrát. Zatímco evangelisté o Veronice ničehož nenapsali, původní prostá legenda rostla a bytněla, čím více času uplynulo od popisované události. Vykladači našli, že ona hodná osoba byla totožná se ženou která se zázračně uzdravila, když se dotkla Ježíšova roucha. A tato Veronika, konkrétně sv. Veronika z Caesareje Filipské, má svátek 12. července. Přičemž další svatá Veronika prý svatý šátek (do nějž je, jak známe z desítek filmů, obtisknuta Kristova tvář) odvezla do Říma, kde ho měla předat historicky existujícímu papeži Klementu I. (tedy někdy v letech 91 až 97, kdy seděl na stolci). Tahle sv. Veronika má svátek 4. února a na Via Dolorose je jí zasvěcen přilehlý kostel, konkrétně Kostel tváře Krista Svaté Veroniky. Nachází se tu i patriarchát Melchitské řeckokatolické církve. Podle jiných pramenů zde stojí Kaple Malých sester Ježíšových, a to na fleku, kde „podle tradice“ stál dům dvojjediné Veroniky. I když jde o fikci, pak v reálném příběhu nějakého anonymního vězně, který se tudyma mohl trmácet na Golgotu, se nějaký takový projev soucitu mohl stát.

„Je to příjemný, že tě někdo podpoří, když je ti nejhůř.“

hrob Boží 2

Neprostupný dav ošátkovaných žen (jež jistě nejsou muslimky, ale to se někdy těžko rozezná), vyrazil od Šestky ještě před námi. Jdeme za ním stále vzhůru, stále po schodech a stále častějšími tunely, stále nižšími a nižšími. Pěší provoz naštěstí řídne na křižovatce se súkem Chán al–Zét (aneb ulicí Beit ha-Bad), který tvoří hranici s Křesťanskou čtvrtí. Tady vlevo po něm vede hlavní poutní trasa pro turisty, kteří mají na Jeruzalém pět hodin. Kopíruje linii původních jeruzalémských hradeb. Stávala zde brána, kterou se vycházelo ven. Z nějakého důvodu někdo usoudil, že zde byl vyvěšen rozsudek smrti nad Ježíšem. Takže se tomu tady dnes říká také „pilíř Jeho odsouzení.“ Dnes je na něm kovový knoflík s označením „VII“. Zde měl Ježíš padnout (podle legendy z 18. století) pod křížem (či spíše pod břevnem) podruhé. Pokud tudy šel, tak je to dobré místo na upadnutí, protože tady už končí největší stoupání. Teoreticky by si mohl oddechnout, že má největší dřinu za sebou.

„Se břevnem možná, ale kříž se již blíží.“

hrob Boží 3

Pokračujeme na západ, tentokrát už Křesťanskou čtvrtí, ale ono se to tu opravdu nedrží doslova, protože i zde je spousta arabských krámků. Teď jdeme po ulici el-Khanqa (pro mne už navždy mnemotechnicky „el-Kšanda“). Po dvaceti metrech se vlevo na zdi objevuje další kovový knoflík, zastavení číslo VIII. Zde je ve zdi řeckého kláštera umístěn kruhový kámen, jakási pečeť, či snad zbytek nějakého kamenného mlýnku, neb v jeho středu se nachází otvor. Z něho vystupuje vytesaný kříž s římskými písmeny a číslicemi. Dnes pro dav poutníků nefotografovatelný. Na tomto místě měl Ježíš dle legendy napomínat ženy, aby pro něj neplakaly. Legendu samu neznám, evangelisti ji nezaznamenali. Jenže asi je to lidské plakat, když vidíte, v jakém stavu je váš přítel, anebo i cizí trpící člověk.

„Musel to být smutný pohled, ale pláč byl zbytečný.“

hrob Boží 4

Golgota je odtud už jen sto metrů směrem vlevo nahoru. Za dob Herodových se tu rozkládala pustina před hradbami. Dnes se přímo na Lebku jít nedá, protože prostor je zcela zaplněn různými budovami. Čili je nutno učinit čelem vzad, vrátit se na křižovatku k zastavení sedmému, a po ní pokračovat (odtud) vpravo, neboli na jih po súku Chán al–Zét . Je potřeba se nezastavovat před agresivními krámky, z nichž vybíhají jako chapadla chobotnic z korálového útesu čilí obchodníci. Už toho máme za dnešek dost – a to ani neneseme žádné břevno. Pozorně sleduji pravou stranu súku, dokud se kamenné krámky nezmění na plátěné stánky, za nimiž lze vidět světlé schodiště, stoupající paralelně se súkem. Jsme jen šedesát metrů od předcházející křižovatky, podle toho si tuhle odbočku z masově turistické Via Dolorosy můžete odkrokovat. Schody vedou k zadní části patriarchální katedrály sv. Jakuba. Ale odráží se od jeho zdí zpátky, než nás vyvedou na uličku směřující vlevo, takže zase na západ. Tohle je ta „pravá“ Via Dolorosa. Zatím jsem si vždy liboval, že tudy se masové turistické výpravy nehrnou. Jenže nejspíše si mé články přečetli průvodcové, protože dnes se i tudy valí davy.

hrob Boží 5

Po pouhých padesáti metrech tahle odbočka Via Dolorosa končí. Před námi se klene oblouk na špici ozdobený křížem, jehož břevna tvoří další kříže. Průhledem pod obloukem je vidět jedna z kupolí chrámu Božího hrobu, ozdobená klasickým křížem. Vpravo je cesta ohraničena zdí koptského kláštera svaté Heleny. (Sem bychom mohli dojít přímo z el-Kšandy, kdyby tu ten kostel nestál). Na boční opěrné zdi je umístěn další kovový knoflík s číslem IX. Podle legendy zde Ježíš potřetí upadl. (Anebo Šimon Kyrenský, jenž ono břevno dle synoptických evangelií nesl?) Pod označením zastavení je v rohu opřen nosicí turistický kříž. Za přesně neurčený poplatek si ho můžete půjčit na začátku Via Dolorosy u Kláštera bičování a donést až k Božímu hrobu; odnos zpátky pronajimatelem je v ceně. Tentokrát ho někdo opustil už před finále, asi byl příliš unaven. Nějaký bavič z další výpravy se o něj opřel a nechává se fotit na veselý snímek, nejspíš na fejs.

„Jestli chceš, tak ti ještě půjčím hřeby.“

hrob Boží 6

Tentokrát jsme nevlezli do koptského chrámu s podezřele nízkou echtovní gotickou klenbou a podezřele nízkými antickými sloupy s hlavicemi v úrovni očí (dnešní podlaha ve výši prvního patra původních chrámů). V krámku se suvenýry jsme vloni neobdivovali barvotiskové obrázky. I když šlo o velice nábožné suvenýry, husitská křesťanka Jana vloni odfrkla: „To by je Ježíš hnal!“

„A převrhl stolky s těmi modlami.“

hrob Boží 7

Místo do chrámu koptského jdeme vlevo na plácek, kolem něhož se zvedají různé věže. Před námi na jihu je to zvonice kostela Vykupitele, vpravo pak už báně chrámu Božího hroby. Jsme vlastně na střeše (arménské) kaple sv. Heleny, což je nejvýchodnější část souchrámí Božího hrobu. Uprostřed dvorka se vyjímá nízký válcovitý domek s omšelou kamennou kopulí. A bez dveří! Není to totiž domek, ale lucerna podnožní kaple. Nevypadá to tu moc jako střecha, spíše jako náves africké vesnice, na jedné straně s řádkou hliněných domků. A skutečně zde bydlí Etiopané. Tedy příslušníci církve etiopské. Echtovní černošští křesťané, spíše Habešané. Vídal jsme je tady, jak sedí na plastových židličkách a rozvážně rozmlouvají. Dnes tu nejsou, zalezli do domků. Hliněná ulička přetéká kohortou turistů. Už jsem o tomto místě (nejen já!) psal, takže se mohu ocitovat:

hrob Boží 8

„Etiopané, chudáci, neměli někdy v 17. století na zaplacení osmanských daní a ztratili tak právo užívat samotný chrám Božího hrobu. Jejich místo v pětici uživatelů chrámu zaujali jiní křesťané – koptové. Kteří jaksi na oplátku posléze dovolili bydlet Etiopanům alespoň na arménské střeše u jejich kláštera. Takže Etiopané si tu před lety vytvořili jakousi africkou oázu. Koptové později mnohokrát želeli svého rozhodnutí, protože tenhle plácek na střeše přímo sousedí s jejich kostelem sv. Heleny, ze kterého právě jdeme. Etiopané jsou pak „uživatelé“ původně koptského střešního pozemku i přilehlého kláštera. A od roku 1970 je tomu tak i z rozhodnutí izraelského soudu, podle kterého si Etiopané místo přivlastnili právem držby. Takže takhle jednou v době společné modlitby koptů přišla izraelská policie a vyměnila zámky u vchodů do kláštera a klíče dostali Etiopané. Soudy však neskončily, a každých několik let izraelský soud svoje rozhodnutí poněkud mění. „Kontrola místa“ se prý musí navrátit koptům, avšak Etiopané mají zůstat „uživateli“. Občas se tu s kopty, kteří se je snaží násilím vytlačit, i nekřesťansky (vlastně křesťansky) poperou…

„Já měl tedy jiné starosti.“

hrob Boží 9

Od loňska je tu velká změna: Střechu „afrického“ kláštera kryje trubková konstrukce, která nese střechu z vlnitého střechu. Visí z ní velké modré plachty, které zakrývají stavební ruch. Takže už do kláštera neprší, a snad ani nespadne. Zjevně někdo (Koptové? Etiopané určitě ne, ani UNESCO, to spíše jeruzalémská radnice) začal po letech s rekonstrukcí, takže souchrámí Božího hrobu nespadne.

Nad nízkými obdélníkovými dveřmi takhle vpravo je na kusu překližky vyvedeno anglické, francouzské, hebrejské a španělské varování „Pozor na hlavu!“. Opravdu jsem asi o vstupu do téhle červí díry neměl psát, protože dnes je tu narváno. Vystojíme frontu na vstup a pak scházíme tři schůdky na odpočivadlo, z něhož nahlížíme do okénka jednolodního etiopského kostelíka. Ocitli jsme se v asi 80 cm širokém prostoru mezi zdmi tohoto kostelíka a zdí Chrámu Božího hrobu. Po sešlapaných kamenných schodech sestupujeme z výšky asi jednoho patra. Na dně schodiště vlezeme vlevo do dvířek kostelíka, který procházíme kolmo k hlavní ose. Zírám nahoru, ze starorománského stropu odpadávají kusy omítky. Ještěže je nad kostelíkem vztyčena ochranná provizorní střecha. Vpravo se v čelní zdi kostelíka objevují opět nizoučké dveře, Vyjdeme jimi a jsme na placce před vchodem do toho nejsvatějšího křesťanského chrámu. Vylezli jsme hned vpravo od venkovních schodů, které vedou do kaple Franků. (Kdybyste tudy chtěli jít v protisměru, tak abyste to našli.) Vystoupám do nich a učiním dokumetační fotku. Kdybych mohl vejít dovnitř do kaple, viděl bych oknem přímo na vršek Golgoty. Nebo na to, co z ní zbylo. Takhle musím zase po strmých schodech slézt dolů

hrob Boží 10

Vcházíme s Janinkou do chrámu. Vpravo se nahoru vinou schody. Kteréžto jsou místem zastavení číslo X. Zde římští legionáři Ježíše svlékli, načež o jeho oděv metali los. Toto už má oporu v Novém zákonu, jako všechna zbývající zastavení Křížové cesty. Samozřejmě se tak nestalo na těchto konkrétních schodech, ale na skále, která zde tehdy stávala.

„Člověk by se normálně styděl, ale v určité situaci je vám to už jedno.“

hrob Boží 11

Skála golgotská zde byla nepochybně ještě až do roku 326, než se tu začalo se stavebními úpravami, které skončily roku 335. Tehdy na tomto místě nechal císař Konstantin na přání své matky sv. Heleny postavit první baziliku. Golgota zde tedy už dávno není. Zbyl z ní jen jakýsi ohlodaný kamenný suk. Téměř celá byla odtěžena, aby měli věřící bezbolestný přístup na onen nejsvatější flek.Vylezeme po schodech nahoru a ocitáme se zase v nepřehledném davu. Kdyby bylo vidět více, zpozorovali bychom oltář, připomínající poněkud krb. Jsme u zastavení XI. Zde byl Ježíš přibit na kříž. Hned za ním je Dvanáctka: „Uprostřed zlatých a rudých ozdob se tu vznáší plechoidní krucifix v měřítku 1:1. Na stropě nad krucifixem jsem ve stínech nepostřehl medailon z dob křižáckých válek, ani mozaiku z roku 1937, která ho obklopuje. Více mne zaujala poněkud děsivá představa, že zde byl někdo – kdokoli – ukřižován, a že ten prostor, který jeho zmučené tělo zabíralo, je vyplněn tímto artefaktem. Protože tady někdo určitě ukřižován byl. Za stovky let, co Golgota sloužila jako popravčí místo, to bylo nejspíše tisíce lidí. A protože se tak dělo v Izraeli za římské nadvlády, pak pochopitelně tisíce Židů. Ten jeden Syn člověka se mezi nimi historikům nějak ztratil…“

„No, dneska by mě tu udupali.“

hrob Boží 12

Scházíme dolů po dalších schodech a přicházíme k červenému obdélníkovému kameni. Je z červeného vápence a poněkud připomíná matraci. Asi metr osmdesát dlouhou, šedesát centimetrů širokou a deset cenťáčků vysokou matraci, ležící v mramorové posteli. Jsme u zastavení třináctého, jež nás vloni tak dojalo. Jde o Kámen pomazání či „Kámen zabalení do plátna“. Ježíšovo tělo k pohřbu připravovala jeho matka Marie a (nejspíše jeho sestra) Maří z Magdaly. (Podle židovské tradice té doby se mrtvého těla mohly dotknout toliko matka, manželka či sestra zemřelého.) Ale Ježíšovo tělo po sejmutí z kříže na tomto kameni určitě neleželo. Protože ten pochází až z roku 1810, kdy sem byl položen za rekonstrukce po ničivém požáru z roku 1808. A ani na původním kameni, protože samotný chrám postavil až ve čtvrtém století císař Konstantin. Jenže ten kámen má jinou autenticitu: Tady se věřící mohou dotknout místa, kde se v trojdimenzionálním prostoru nacházelo tělo Syna Božího. Na nevěřícího pak místo působí právě tou historií soucitu a zármutku.

„Ono je to čtyřdimenzionální…“

Dnes jsme již poněkud vyšťaveni, a tak jen pokračujeme dále k zastavení poslednímu. Číslo XIV nese Ježíšův hrob (nebo místo, kde kdysi stával). A zase: Bývala zde svažitá skála, ve skále jeskyně, v jeskyni hrob. Hrob v majetku Josefa z Arimatie, který v té době ještě nebyl dosud použit. Skála byla při stavbě chrámu odtěžena, aby se kolem jeskyně mohla postavit svatyně. A z jeskyně tak zůstala jen její slupka. Málem jen ta díra ve skále, obestavěná svatyní. Nad ní se vznáší ochranný kontejnment, tedy obrovitá betonová klenba rotundy, zvané Anastasis, aneb Zmrtvýchvstání. Jde o kopuli s dírou nahoře uprostřed, kterou dovnitř padá sluneční světlo a občas i déšť nebo sníh. (A nahoru by mohly stoupat třeba duše.) Díra se odborně nazývá „okulum“ a zajišťuje, že se tíha klenby přenáší do pevných stěn. A je to kopie kupole Pantheonu v Římě, který nechal postavit roku 123 císař Hadriánus. Tahle klenba je postavena v měřítku 1:2 k římskému originálu, přesněji 22:43,2 metrů.

hrob Boží 13

Z okula Anastazis se snáší sloup slunečního světla. Osvětluje svatyni a ukazuje první velkou změnu, které jsem si všiml: Svatyně, či kaple, se vyloupla z černé kovové konstrukce, která ji léta chránila před rozpadnutím a jež jí dodávala vzezření ponorky, plující na moři. Rekonstrukce byla dokončena a tato kaple dnes září růžovým mramorem. Jenže o co je kaple krásnější, o to hustší je dav, jenž ji obtáčí. On to není ani tak dav, jako dvanáctiřadá fronta, v níž čekati bychom museli několik hodin. Takže ani letos jsme se nešli podívat do té odtěžené díry. Raději jsme to zkusili kousek dále, kde se nacházejí originální jeskynní hroby v originální skále. Tohle je prý hrobka rodiny Josefa z Arimatie. Takže Ježíš mohl klidně ležet zrovna tady, a bez fronty.

„Anebo kousek vedle, myslím.“

hrob Boží 14

Avšak i dnes se tudy valí davy. Vydáme se tedy s Janinkou směrem na východ, ke kapli svaté Heleny kde bývalo intiměji a temněji. Ale i zde je plno. Je to tu nějaké světlé. Jasně, rekonstrukce se nevyhnula ani téhle části. Takže to tady vůbec nepoznávám. Dokonce jsem si ani nevšiml toho, co mě zasáhlo poprvé: Je tu za skleněným oknem vidět kus rostlé skály Golgoty, pár metrů pod tím místem poprav. Cestou tam jsem to okno úplně přehlédl! Jana je z toho cirkusu dosti otrávená, takže se hned hrne zase zpátky. Nechci, aby se mi ztratila, ale stejně se opožďuji kvůli focení. Moc jsem toho však nenafotil. Během jediné minuty jsem sejmul krásné podlahové mozaiky, oltář, světlo, padající z etiopské lucery a schody dolů do nově rozsvětlené kaple Nalezení kříže. Je to posvátné místo, neb tam svatá (Helena našla ve 4. století!) třísky, o nichž usoudila, že jsou z kříže, o němž usoudila, že pocházejí z kříže Kristova.

„Prostě Bohapustá homeopatika.“

hrob Boží 15

Už jsem neměl čas tam zaběhnout. Avšak nevyfotil jsem ani tmavou sochu světice z 19. století, protože ta prostě někam zmizela, asi se nehodila do nového dyzajnu. A při výstupu po schodech jsem se zděšením zjistil, že si někdo dal tu práci, aby očistil tisíciletou patinu na kamenech, do nichž křižáci ryli své křížky, znamenající „byl jsem tady“…Co nejrychleji jsme vypadli ven, abychom se co nejkratší cestou dostali domů do hotelu. Venku sedí znavení turisté na schodech do uličky sv. Heleny u pancéřové koule o průměru asi tak metr a půl. Je to odpadkový koš na odhazování bomb, ani dneska zde nebyl potřeba.

Závěr naší pouti po Via Dolorosa, kterou jsme poprvé podnikli direktním směrem od Jedničky až na její konec, byl žel Bohu poznamenán přeplněností chrámu Božího hrobu. Ale přežili jsme.

„Já jsem taky odtud vypadl už třetí den…“

***

(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května 2017. Psáno v Praze v pátek 25. ledna 2018. Včera se lůžko pro Janu na hematologii našlo, a dneska z jejích plic doktoři vypumpovali 2 litry vody. A sedmá chemoška se už rozbíhá...)

„Podám ti ruku.“

Fotogalerie z Via Dolorosy od kláštera sv. Anny až do Chrámu Božího hrobu je umístěna ZDE

Foto © Jan Kovanic

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


V. Student
6:37
27.1.2018

J. Sova
9:33
27.1.2018

B. Michal
14:41
27.1.2018

počet příspěvků: 5, poslední 27.1.2018 02:41









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.