22.11.2017 | Svátek má Cecílie


ŠAMANOVO DOUPĚ: Přes přepážky ku hvězdám

17.5.2017

(Jak jsme nezahynuli při letu do Izraele)

Předzvěstí naší letošní cesty do Izraele se stalo už nakupování nové mapy a nového bedekru. Léta jsem si vystačil s průvodcem Jeruzalém a Svatá země z dílny Dorling Kindersley, který v češtině vydal Ikar. Jenže ta léta – Ikar dílko vydal v roce 2005, originál vyšel v Londýně už roku 2000, tedy na závěr minulého tisíciletí. A ten Jeruzalém – skvělý, ale právěže hlavně Jeruzalém a Svatá země jen poměrně stručně. Takže jsem zabrousil po webu a na radu zkušeného cestovatele si vybral titul Izrael a palestinská území od lonely planet.

do Izraele 1

Do specializované prodejny map a bedekrů jsem se dostal až ve čtvrtek před pondělním odletem, v den, který jsem měl v nabitém harmonogramu vyčleněn pro mimopartnerské aktivity typu nakupování deviz a odlehčovací návštěva hospody. (V ní se scházívá poslední věrná hrstka scifistů z bujařejších dob, kdy U Kruhu čepovala dokonce i desítku ještě jeho původní posádka.) Mapu Holy Land • Israel • Palestine od freytaga & berndta v měřítku 1:150 000 jsem vytáhl z příslušného fochu hned. Ale ždaný bedekr byl jen v angličtině, až po chvíli pátrání v zásuvkách mi ho milý pan prodavač podal. Nakoukl jsem do toho průvodce, uzřel pěknou mapku Chrámové hory, a spolehnuv se na doporučení z internetu jsem knížku položil na pult u pokladny hned vedle vybrané mapy. Pan prodavač mi obě tiskoviny vsunul do papírového pytlíku s logem prodejny, já zaplatil, strčil pytlík do batohu a odešel upustit páru do hospody.

Skutečně upustit, protože páry se nahromadilo velmi. Už bylo vše zařízeno, fahrplán naplánován, hotely a auto zamluveny, letenky zakoupeny, kufry půjčeny, internetové mapy díky Janinu synkovi Jirkovi do jejího chytrouše zavedeny mého synka Janka půjčena nabíječka chytrouše do auta, taktéž letecké kufry – tímto děkuji našim dítkám; každé z nich nám nějak pomohlo s přípravou. Zbývalo jen zabalit a několik dalších drobností. Páru upustiv jsem se spokojeně vracel metrem domů. Z batohu jsem si vytáhl svůj nový bedekr a jal se v něm listovat. Po zkonzumovaných dvou jedenáctkách jsem však našel jen stručný výtah v němčině. Raději jsem si vytáhl sudoku. Do podrobného listování jsem se dal až doma. A zjistil, že text v němčině není stručným výtahem, avšak celým obsahem knihy. Šloť o cyklistického průvodce po Severním Porýní-Vestfálsku! Kterého si zjevně pořizoval ten pán u pokladny přede mnou! Také jemu byl nákup strčen do neprůhledného papírového pytlíku. Tak tedy nevím, jak panu cyklistovi pomohla knížka o Izraeli a palestinských územích k cestování po svaté zemi Severního Porýní-Vestfálska, mě byly německé cyklistické mapy k ničemu. Jakž takž jsem se smířil s představou, že budu muset zítra vypýtvat nějaký čas k nové návštěvě vnitřní Prahy, avšak drobný problém nastal tím, že jsem nebyl schopen nalézti onen papírový pytlík, ve kterém jsem měl účet! A že jsem tomu věnoval dosti času. Kolem druhé hodiny po půlnoci jsem ho konečně našel zastlán v posteli.

A účet v něm nebyl.

Účet byl v oné cyklistické knížce.

Další den proběhlo vrácení nechtěné publikace a dokup ždané publikace. Ovšem byla mi nakonec téměř k ničemu. Varovat mne měl už její název (...a palestinská území). Je to psáno nesionisticky, tedy objektivně. Avšak v tomto případě je „objektivita“ neobjektivitou. Velmi mi například nevoní lživý výraz „izraelská okupace“. Oceňuji rady pro „Bezpečné cestování po Západním břehu Jordánu“, které nabádají nechodit do utečeneckých táborů (které tam nejsou – jsou to vesnice a města) bez průvodce. Ano, rovněž nechoďte jako turisté do míst, kde probíhají demonstrace a už vůbec při nich nefoťte. Avšak postřeh, že „podle tradice arabské pohostinnosti jsou Palestinci k turistům vstřícní, turisté jsou jsou často předmětem zvědavosti, ale skoro neuslyšíte, že by se nějaký návštěvník Západního břehu setkal s nepřátelstvím“ bledne před faktem, že právě čtrnáct dní před pořízením onoho dílka, 14. dubna, na Velký Pátek 2017, ubodal jistý palestinský Arab v jeruzalémské tramvaji u Damašské brány (“Západní břeh“!) pětadvacetiletou britskou turistku, dále zranil těhotnou ženu a staršího muže. Onen vrah byl už v roce 2011 souzen za sexuální napadení své dcery a byl to úředně uznaný magor. Nu, totéž se vám ovšem může stát i na pražském Karláku. Avšak ona zmiňovaná palestinská „zvědavost“ může být někdy dotěrností, zejména ze strany jejich dítek. (O smradu v arabských čtvrtích se pak nedočtete v žádném bedekru.) Leč doporučovaná návštěva u palestinských dobrosrdečných chudáků se stejně nekonala, protože autopůjčovna Hertz výslovně zakazuje návštěvu oněch „území“. Nežeby vás tam vojáci nepustili, pouze by vám neplatila pojistka. A to ani na případně rozbité okno, čehož se je možno u auta se žlutou izraelskou značkou, zaparkovaného na území, jež ovládá palestinská samospráva, občas nadíti. Pokud v tom autě zrovna nesedíte a nejedete, jde přitom jen o škodu majetkovou, jinak i na zdraví. Na nepojištěném zdraví!

do Izraele 2

Z neznámého důvodu se nám pak například tvrdí, že 1. máj jest i v Izraeli Svátkem práce a státním svátkem. Konstatuji, že tomu tak není. S problematikou hlavního města země se publikace vyrovnala neutrálním konstatováním, že „Jeruzalém za své hlavní město považují jak Izraelci, tak Palestinci“. Když odhlédnu od jistého drobného odéru pseudokorektonosti, je kniha plna užitečných údajů, včetně aktuálních informacích o cenách a otvíracích dobách památek. Co mě ale vysloveně štve, je absolutně debilní rejstřík, jehož vinou v něm nenajdu hledanou informaci, i když vím, že tam někde na těch 440 stránkách je. Třeba ta o 1. máji. Není v kapitole „užitečné informace“, nenašel jsem ji v oddíle „Jak porozumět“ ani v sekci „Praktické informace A-Z“. Hlavní sekce „Na cestě“ je na ořízce sice rozdělena do pěti hlavních regionů, avšak v rejstříku je například region Jeruzalém uveden toliko pod jedním odkazem, za nímž následuje asi 40 hesel, mezi nimiž dominuje nicneříkající heslo „zajímavosti“. Mapy jsou celkem dobré, ovšem problém je v tom, že zatímco v mapě jsou třeba „zajímavosti“ označeny a očíslovány, a v přiloženém rejstříku pak k číslům přiřazeny jejich názvy, pak odstavce příslušných legend očíslovány nejsou, a dokonce nejsou sestaveny ani podle abecedy, takže jsou takřka nedohledatelné. (Možná chyba při překladu. Zlatý Dorling Kindersley, jehož první dvě stránky hned po Obsahu vám na obrázcích pro blbce vysvětlí „Jak používat průvodce“.

Co se koupené téměř turistické mapy v měřítku 1:150 000 tejče, tak ta je sice svým voskovým papírem odolná, avšak tak neskladná a obrovitá (i když je na ní štíhlý Izrael rozdělený na dvě části na líci a rubu), že jsem ji vytáhl jen jednou, když jsem chtěl Janince předvést, jak dlouhá cesta nás čeká přes Negevskou poušť. Rozložil jsem ji k tomu účelu na hotelové posteli. Dobrá na plánování, nevhodná do terénu. Vloni jsem navigoval podle báječné papírově papírové mapy z Izraelského národního fondu (KKL - JNF), která při svém měřítku 1:235.000 slouží jako slušná automapa. Nu letos jsme měli hned dvě mapové aplikace do chytrého mobilu, a v hotelu jsem mohl ladit plány i na Janině noťasu na dvou mapách. (Ve všech hotelích fungovala zdarmá wifina, i uprostřed Negevské pouště.) Na mapách Googlu jsem si našel potřebné (nepřehledně světlešedé na tmavě šedém, avšak v angličtině a latince), a pak si to vyhledal na webu mapy.cz (barevné, čtivé, přehledné – avšak názvy většinou jen v hebrejštině).

do Izraele 3

Hebrejština je cizí jazyk v cizím písmu, ale oba jmenované bedekry mají minislovníček užitečných výrazů a důležité slovní obraty. Ty mají tu nevýhodu, že pokud se některý z nich naučíte, pak vám domorodec nejspíše odpoví hebrejsky, protože si myslí, že umíte, a vy neumíte. V těchto frázích svou neužitečností a stupiditou kraluje hebrejská otázka „Mluvíte anglicky?“. Protože co uděláte, když vám oslovený odvětí „ken“ (ano)??? I kdybyste uměli jazyk a neznali písmo, tak je vám tato znalost většinou na nic. Naštěstí většina potřebných informací (krom jízdních řádů a informací na informačních panelech nad dálnicí) je uvedena i v nezbytné domácí arabštině a hlavně mezinárodní angličtině (občas i ruštině, která je lidem mé generace srozumitelná a čitelná).

Vrátím se ještě k devizám. Nechali jsme jejich nákup na co nejpozdější dobu v očekávání dalšího růstu koruny, který se dostavil po uvolnění kursu ze strany ČNB. V ten čtvrtek 20. 4. jsem byl poněkud zklamán, protože jakkoli koruna k euru o něco stoupla, střed dolaru zůstal na loňských $1/25Kč. Protože euro za ten rok zase ztratilo vůči dolaru! A tak střed (nového izraelského) šekelu zůstal na nechutných asi 1 NIS/ 6,8 Kč. Už dříve jsme si koupili aspoň stovku šekelů u arabského penězoměnce v obchodním centru Letňany, nikde jinde se v Praze nenabízejí. Ovšem Arab měl nekřesťanské ceny, prodal nám stovku šekelů za 750 Kč, zatímco je vykupuje kus za 5,50. Pořídili jsme si dolary celkem za asi 5.000 Kč, a k tomu nám ještě Janina maminka poslala stovku eur (za jedno byly 4 šekely). Má moderní dítka ohrnují nosy nad placení „kešem“, avšak v některých hospodách a na tržištích jinak platit nelze. Chtěli jsme během těch dvou týdnů hýřit! (A hýřili jsme.)

do Izraele 4

Nu dobrá. Janinka si ještě v pátek střihla předsunutou kapačku k posílení kostí a přes víkend jsme už jen balili, dobalovali a přebalovali. Do letadla El Al (vlastně její levné faktické divize UP) si můžete vzíti jedno palubní zavazadlo o váze 8 kg (u jiných aerolinek jen 5 kg – krom British Airways, kde je váha nezajímá, jen rozměry), placené podpalubní (zapsané) zavazadlo může mít až 23 kg. Boeing 737 to uveze. Izraelský letecký dopravce ví, že do země se prakticky nedá dostat jinak než letadlem (nebo pomalým trajektem z Kypru), takže když si chce někdo něco (zejména elektrické a elektronické výrobky) dovézt (třeba z Německa), tak nemá jinou možnost, než tam letět. A zpátky. S tím, kdo mu dovolí co nejtěžší zavazadlo... Pro úsporu peněz (zapsané zavazadlo zvedne cenu letenky o desítky procent) jsme volili jenom jeden kufr. A v něm váhově dominovaly mé potápěčské ploutve. (Nehodlal jsem si je půjčovat, zejména když napoprvé ty půjčené měly zlomený list.) Stejně se do leteckého kufru, poskytnutém na cestu dcerkou Terkou vešlo jen něco přes 20 kilo. Zmíněnou rezervu jsme hodlali při návratu zaplnit izraelským vínem, jednou či dvěma lahvemi.

do Izraele 5

A je tu pondělí 24. dubna, přesně v pravý čas zvoní synek Janek, který nás doveze na ruzyňské letiště Václava Havla. Z Lužin je to autem po městském okruhu jen dvacet minut. Protože nám letadlo odlétá v 11:40 deklarovaného místního času, je třeba býti na místě v 8:40. Alespoň dvě a půl hodiny doporučuje dopravce, alespoň tři hodiny předem doporučuju já a další cestovky. Odbaveni nebudete, pokud dorazíte až hodinu a půl před odletem, či snad ještě později. Naloďování nám bylo slíbeno už na desátou hodinu, čili hodinu čtyřicet minut před odletem. Takže pravý čas zní 8:15. Pročež jsme museli vstát v šest třicet (někteří nás již v rorátní čas šesti ráno). Než jsme vyšli, než jsme vložili kufry do kufru auta, než jsme se prodrali ranní špičkou (z Prahy to jde mnohem lépe), než jsme se vybatolili z vozu, než jsme obešli stavební plot u Terminálu 1 a než jsme vstoupili do letištní budovy, bylo 8:45. A odbavování již započalo.

Bez ztráty květinky jsme prošli první bezpečnostní kontrolou, již pro El Al/UP zabezpečuje soukromá bezpečnostní služba. Pak jsme již přistoupili k pultíku s letenkami. A u této přepážky se nám do cesty postavila první závažnější překážka.

do Izraele 6

Letos jsme k nákupu elektronických letenek použili služby mezinárodní společnosti se sídlem v Brně. Jásavý rozhovor s jejím zakladatelem, majitelem a manažerem jsem si přečetl v jednom z programových magazinů, a odkaz na Kiwi.com jsem si zapsal do svého plánovacího deníčku. Když bylo potřeba, užil jsem jeho služeb. A užil jsem, i když toho nebylo potřeba. Totiž původně to vypadalo, že bude nutno vrátit se v sobotu, a to izraelské letecké služby nepremávajú, majíce šabat. Létají však třeba SmartWings. No a Kiwi.com umí zkombinovat různé letecké společnosti a i různé slevové nabídky v různých termínech. Také vám nabídne odlet třeba z Wroclavi nebo Frankfurtu, když to bude levnější. Jenže pak se ukázalo, že se můžeme vracet v neděli, a tak jsem (kvůli váze zavazadel, jak uvedeno výše) volil jednu společnost, nakonec tedy UP. A protože jsme nechtěli letět ani z Wroclavi ani z Vídně, tak jsem přeprodávající slevovku ani nepotřeboval. Ale už jsem tam měl prošlápnutou cestičku, takže jsem u ní zůstal. Ačkoliv by bylo pohodlnější objednávat rovnou u El Al. Například proto, že pak bychom si mohli připlatit za preferovaná sedadla, což přes Kiwi.com nešlo.

Také některé informace na elektronické letence nebyly správné. Zatímco UP dovoluje oněch 23 kg, Kiwi.com tvrdila, že smíme mít jen kufr do 20 kg. Ačkoliv Kiwi.com tvrdila, že odbavení je možné pouze na letišti s elektronickou letenkou, a že tento let „není zůsobilý“ pro online odbavení, tento let byl k tomu způsobilý. Ačkoliv Kiwi.com tvrdila, že odbavení nebude zpoplatněno, zpoplatněno by bylo – kdybych si ho den předem neprovedl u domácího počítače. (Jde to i u pevného počítače na letišti – když u něj není fronta. U El Al/UP to lze učiniti toliko v době 24 - 3 hodiny před odletem). Ačkoliv Kiwi.com důrazně doporučila být na letišti alespoň dvě hodinmy předem, El Al důrazně doporučuje tam být předem alespoň dvě a půl hodiny. Fakt je, že Kiwi.com nakonec uvádí: „Všechny služby, poskytnuté přepravcem El Al Israel Airlines podléhají jejich vlastním Obchodním podmínkám. Více informací naleznete na webových stránkách příslušné aerolinky.“ Což jsem učinil a zařídil se podle toho. Ovšem je třeba říci, že tyto konkrétní informace, uváděné na Kiwi.com se pak jeví býti pouze nezávazným žvástem.

Jako nezávazný žvást se ukázalo i to, že máme zaplacené zapsané zavazadlo. Přepážka El Al/UP to tak neviděla. Pokusil jsem se zavolat na brněnskou pevnou linku společnosti Kiwi.com pro cestující v nouzi. Po čase mi milý ženský hlas oznámil, že budu přepojen na anglicky hovořícího mluvčího. Hovorové telefonické angličtiny (bez rukou, nohou, a strkání papírku před oči) jsme však v nastalém stresu nebyli mocni. A hlavně tento rozhovor by neřešil problém, protože podle letecké společnosti jsme prostě neměli zaplaceno odbavené zavazadlo a bylo nutno konat okamžitě. Byli jsme proto nuceni na místě znovu zaplatit zvýšenou sazbu $80 za ono zavazadlo směrem do Tel Avivu. Zaměstnanci El Al/UP nám sdělili, že ani pro zpáteční let není v letence zahrnuta platba za odbavené zavazadlo a na místě vyřídili i zaplacení odbaveného zavazadla pro zpáteční cestu ve výši $45, a skutečně, na zpáteční cestě jsme už neměli žádné problémy.

do Izraele 7

Zaplatit jsme museli prostě na fleku. Osmdesát dolarů místo pětačtyřiceti proto, že se jednalo o expresní příplatek. Potřebovali jsme zavazadlo, potřebovali jsme letět tímhle letem, protože na něj navazovalo už zamluvené auto a už nezrušitelný hotel a hlavně náš pobyt v Izraeli, který jsme si hodlali užít.

Ani jsem moc nevnímal přechod přes celnici, hlavně když ten se odehrával pouhým přiložením té tlusté stránky v pasu na čtecí přístroj a vyčkáním, až nás snímací kamera sejme, než nás pustí do dalšího prostoru. Ještě na sedátku před boardingem jsem se snažil skrzevá Janin notebook a nečekaně pomalou letištní wifinu spojit se s Kiwi.com. Na jejích stránkách jsem nenašel e-mailovou adresu, tak jsem zaslal mail na adresu, ze které mi přišly elektronické letenky. Ukázalo se, že to je jen pouhý automat, jenž mi však poskytl odkaz na elektronický formulář – který jsem nevyplnil. Protože teď už nebylo třeba spěchat. Krom toho již započal boarding, a z dřívějších zkušeností jsem věděl, že jest nutno být na palubě co nejdříve, aby bylo možno do nadhlavního prostoru vsunout palubní zavazadlo. Nakonec jen jedno ze dvou, protože paní u přepážky nás poprosila, jestli bychom si nenechali ten můj osmikilový rozměrný (avšak regule 56 x 45 x 25 cm splňující) vak nakonec převážet v podpalubí. „Jsme plní“, pravila ta dobrá duše. A když je letadlo plné, tak se všechna legální palubní zavazadla na palubu prostě nevejdou. Když tak pod nohy, které i tak není skoro kam dát. Nebyl jsem proti, a tak jsem na palubu vezl Janino palubní zavazadlo (koupeno pro cestu do Barcelony, přesné rozměry, avšak váha 2,5 samotného báglu, což při 5 kg do Katalánska povoleného limitu značně omezuje jeho použitelnost jinam než do Izraele nebo s BA na uložení kapesníčků a kalhotek) a přes rameno nesl její noťas (povoleno, buď počítač nebo pánská kabeka). Janinka tedy vlekla toliko svou „maminčinu kabelku“. (Výraz podle muninů, jejichž maminka na výletě z ní vždy vytáhla potřebné, ať už to bylo piknikové nádobí, stan, deka, spacáky nebo značné množství jídla. „Myslela jsem, že by se to mohlo hodit,“ prohlásila pak vždy.) Nu a já jsem v mnoha kapsičkách své vesty převážel nezbytnosti typu dvou foťáčků, náhradních baterek do nich, láhve s tonikem a vodou, koupené v letištním bezcelním předraženém shopu a dalekohled, abych byl stručný.

Starosti s reklamací jsem hodil za hlavu, a začal jsem ji řešit až po návratu. Až jsme vybalili, vyprali a trochu se usebrali. Tentokrát bylo na mne mluveno v telefonu česky a vlídně, a i dotazník jsem dle návodu vyplnil a přiložil fotky dokladů o zaplacení, načež mi Kiwi.com potvrdila, že se reklamací bude zabývati a do třiceti dnů dostanu vícenáklady proplaceny. (Až se tak stane, budu referovati.) Ačkoliv ze strany Kiwi.com nedošlo k žádnému pochybení, jak byli mile pravili. Stejně jako to mile pravili u přepážky El Al. Snad si to obě společnosti spolu nějak vyříkají. A „nastaví procesy“. Zejména kvůli nestresování svých budoucích zákazníků!

Oddechl jsem si, až když jsem z okénka letadla viděl, jak se naše zavazadla posunují po pásovém dopravníku do útrob stroje. Ani mi nevadilo nezbytné plačící batole (tentokrát dvě) a mimino, které však v klidu spalo. V patřičný čas se náš stroj dopohyboval až k hraně startovací dráhy. Janinka měla naštěstí místo u okénka a okénko kus za křídlem. Takže mohla obdivovat, jak piloti zkoušejí všechna ta křidýlka, klapky a sloty. Čtyři minuty po letním poledni jsme se rozjeli. Jana se trochu bála, že spadneme, ale uklidnil jsem ji tím, že jsem ji vzal za ruce a řekl:

„Až budeme padat, tak si už nebudeme muset dělat žádné starosti.“

Ale nespadli jsme. Za stálého stoupání jsme překřížili Berounku, po náklonu k jihovýchodu zase meandry Slapské (asi) přehrady. V dáli jsme patřili na nízký pás mraků, což se později ukázalo býti hřebeny Alp (seděli jsme na pravé straně). A koukal jsem na chladicí věže Temelína a lesy Vysočiny, a pak jsem poznal řeku Moravu a byli jsme v cizině. Ještěže jsem měl s sebou dalekohled! No dobře, kukátko. Pomalu (relativně) pod námi proplouvala planeta Země, a my se dostali už někam na Balkán, ze kterého se k nám vzpínaly místní Karpaty černobíle šrafované sněhem (na jižní straně už bez).

Na okraji moře, někde snad v Turecku, mě překvapily lány lesknoucích se ploch, možná skleníků či fotovoltaických elektráren. Ještě jsem zahlédl (kukátkem) osamělou kontejnerovou loď, pak už nastoupily deskovité mraky, které skryly výhled. Vypadaly jako hladina nad korálovým útesem, kdyby byli koráli bílí. Po další hodince změnily motory zvuk, začali jsme klesat. Vlny se zvětšují, najednou se zjeví zubatá linie místní mořské pláže. Prolétáme spodní patro mraků, za nimiž se skrývá daleké a stále ještě hluboké panoráma tel-avivských mrakodrapů na pozadí stříbrně se lesknoucího moře. (To vše je možno zahlédnout z okénka i ze druhého sedadla. A na chvíli jsem se i přitiskl k opěrátku, aby měla výhled i paní na třetím sedadle, tedy u chodbičky.)

do Izraele 8

Zdálky jsme přeletěli Tel Aviv, svištíme si to nad předměstími aglomerace. Pravé okénko se zvedá téměř kolmo vzhůru, když se zase narovná do horizontály, vidíme pod sebou izraelské lesy i arabskou poušť „Západního břehu“. Sloty a brzdicí klapky předvádějí složitou konstrukci křídla, klesáme, klesáme, zpomalujeme. Země pod námi je v nadmořské výšce asi 400 metrů, sleduji stín, jak po ní klouzá, nepříjemně blízko. Pak však pahorky izraelské padají dolů a máme dost prostoru na přistání. Přelétáme severojižní dálnici číslo 6, mihneme se kolem natláskaných domečků s červenou střechou, kde si asi stěžují na randál z letiště (které tu bylo dříve, než to tu developeři zastavěli) a už drc, drc!, dosedli jsme. Motory dují zpětným chodem, brzdy pracují, seč mohou.

A už stojíme a jsme tady. V Izraeli. A ani jsme nezahynuli! A ty hvězdy? Zatím jen jedna, ta Davidova. Další čtyři (z pěti dle hodnocení na www.booking.com) nás čekají v našem prvním hotelu. Ale o tom až příště.

Prožito v Praze ve dnech 20. - 24. dubna 2017 a na palubě letu LY2522, psáno na Lužinách v úterý 16. května 2017.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.