28.3.2024 | Svátek má Soňa


ŠAMANOVO DOUPĚ: Poslední návrat do Haify

2.7.2016

Izrael na vlastní kůži

Konečně tržnice, chtělo by se zvolat, když při návratu z bájné hory Muchraka zastavujeme na začátku drúzské obce Daliyat el-Karmel. Stojí tu v trojúhelníku mezi silničkou na Muchraku a silnicí 672 a je asi 50 metrů široká. Dost místa na to, aby si zde člověk mohl koupit ty nejzákladnější potřeby. Jsem rád, že jsem mohl Janince splnit její přání a že ještě máme čas na tuto kulturní vložku. Skutečně kulturní, protože Jana se netváří, že by něco z nabízeného zboží hodlala zakoupit.

Haifa 1

Je sobota, tedy šabat, ale protože nejsme správně věřící židé, tak můžeme vstoupit do tržnice. Je šabat, ale protože místní Drúzové nejsou židé a prodávají zejména pro místní Drúzy, tak je tržnice otevřená. I když teď, před pátou odpoledne, jsou hodiny největšího prodeje pryč a někteří trhovci už balí. První z věcí, které Jana nechce koupit, jsou boty. Přitom se zdá, že z nepotravinářského sortimentu jsou právě boty nejoblíbenější komoditou, po níž baží nejen Drúzové, ale všichni Izraelci. Protože když jsme se později procházeli po tržištích a krámech v Tiberias a Jeruzalémě, tak se nám zdálo, že boty tvoří snad třetinu nepotravinové nabídky! Další zdejší sortiment jsou originální, zaručeně farmářské krásně barevné biovoňavky, vyrobené tradiční drúzskou technikou, zazátkované ve skleněných baňkách a džbáncích. Opravdu voní, pro Janu však až moc.

Haifa 3
Haifa 2

Mohli jsme si třeba koupit nějakou zeleninu nebo ovoce. A po ovoci Jana baží, konkrétně po jablcích. Ne, nechce rajská jablka a tentokrát ani jablka granátová. Nechce baklažány ani kopr. Nechce ředkvičky ani řepu. Nechce brambory, nechce zázvor. Nechce artyčoky ani žádný z druhů melounů, nechce citrony ani kedlubny. Nechce žádnou luštěninu ani pórek, nechce cibuli ani jarní cibulku. Nechce nic, o čem neví, jak se to jmenuje a jak se to jí. Chce jablka! Nejobyčejnější ovoce. Zřejmě však nikoli na tomto tržišti.

Haifa 5
Haifa 4

Máme jistý kalorický deficit, přesto míjíme lány nabízených želé různých barev i tvarů. Nezastavíme se ani u stánku s kandovaným ovocem a asi deseti druhy hrozinek. Hledáme nějaké pečivo, a nalézáme. Z velkého čtvercového plechu si necháme vyříznout čtverec koláče, který pokrývají zářivě rudé řasy, co vypadají jako nastrouhaná mrkev. Pak si vybereme několik závitků. Vypadají jako soudek z hnědých řas, plněný zelenými kousky, snad nakrájenými kapari. Výběr završíme několika válečky podobné barevnosti a konzistence. Neplatí se od kousku, ale od váhy! Jak jednoduché.

Zakousli jsme se do těch dobrot, a zjistili, že jde vpodstatě o barevný a všelijak tvarově uzpůsobený cukr. Téměř stoprocentní cukr! Což i pro tak mírného cukrovkáře, jako jsem já, není vhodné krmivo. Nakonec jsme pozřeli několik těch válečků, protože ony přeslazené hnědé řasy zřejmě obsahovaly i nějaký drobný podíl mouky. Nu, ale bylo to pěkné pobejt na tržnici, alespoň vizuálně. Cítil jsem se skoro jako v nějaké umělecké galerii!

Haifa 7
Haifa 6

Je čtvrt na šest, čas vrátit se domů do Haify. Jestli budou ty drúzské obce zase tak ucpané, jako když jsme jeli sem na Keren Karmel, tak nás čeká hodinová cesta. Ale ne, všichni už nakoupili a většina trhovců, usazených kolem jediného průjezdu, totiž silnice č. 672, už taky balí. Cesta pěkně odsejpá, i když se chvíli musíme trápit na jedničku do strmé ulice. Za půl hodinu budeme doma. Ještě nás však čeká jedna zkouška: nákup benzínu. Nákup a natankování. Zastavujeme u příhodné pumpy, avšak od stojanu musím vycouvat – protože hned zfleku netuším, jak se otvírá ta zpropadená nádrž! Po chvíli najdu pod sedadlem patřičnou páčku a odklopím uzávěr nádrže. Jenže zase netuším, co mám vlastně tankovat! Druh paliva by měl být uveden zde, na vnitřním straně ochranného víčka, avšak chybí. Tak naftu, tu určitě ne. Úzké hrdlo naznačuje, že budeme brát Natural 95, ano, je to i v půjčovních papírech na straně asi pět, zaškrtnuto žlutou fixkou, jak zjišťuji později. Příště se raději zeptám. Natural 95 tu mají, a je trošku dražší než u nás. Aktuálně jsme v Čechách tankovali za asi 27 Kč na litr, tady to po přepočtu stojí kolem 36 korun. Izrael sice má rafinerie, jednu zrovna v Haifě, kde tvoří celou čtvrť, ale ropu zatím musí dovážet. (Než rozjede vlastní těžbu na šelfu.)

Haifa 9
Haifa 8

U pumpy nás čeká nečekaný bonus. Stánek, stojící v tom rohu, kam jsem vycouval, je velice chudičký – oproti předcházejícímu trhu – ale paní má jablka! Takže k Janě teď už ke štěstí skoro nic nechybí. Možná jen sprcha. Už k ní míříme. Vymotáme se z Isfyije a drandíme k Haifě. Ještě před univerzitou se nám podaří zahlédnout jednu místní pamětihodnost, na kterou nás dříve upozornili Mayerovi, totiž místní supy. Vidím tedy jediného jedince. Zastavuji auto na krajnici a snažím se ho sejmout foťáčkem, ale proti šedému nebi se mi to moc nevede. Mají to zde na úzkém hřebenu velcí ptáci dobré – ať fouká vítr odkudkoli, svahy ho stočí a supí plachtaři se mohou vznášet na hřebenové vlně.

Řídím a mapu Haify mám v hlavě. Vím, že potom, jak přejedeme univerzitu mám zabočit ostře vpravo a pak – a pak vjíždím do odbočky před zavřenými vraty univerzity. Dobře, zkusím to na příští křižovatce, a tam ta cesta vpravo má správný charakter, sjíždím údolíčkem dolů k planině. A můžu sedmdesátkou. Ale po minutce chápu, že to sjíždím k jiné planině a jiným údolíčkem. Mohl bych sjet z úbočí Karmelu až na pobřežní planinu, a vzít to pak vlevo k severu, a do našeho „penzionu“ vyjet odspoda, ale zaslepuje mne pýcha na mé navigátorské schopnosti! Já chci domů přijet odshora, jak jsem si to naplánoval, a jak je to nejkratší. Takže na nejbližší křižovatce odbočuji vlevo, jedu do kopce k další rozbočce, kde se zase skláním vpravo... A zase a zase, až to nakonec přece jen vzdávám a pokorně se nořím k nejnižšímu patru Haify.

Haifa 11
Haifa 10

Teď budu muset někde zabočit doleva a jet do kopce. Tentokrát jsem odbočil pro změnu pozdě. Šplháme se sice do kopce, ale do jiného kopce. Mohli bychom projet tudy? Tudy, jak je ta slepá ulice? Slepá opuštěná ulice, obklopená dílnami, ve kterých by hned naše autíčko mohli rozebrat. Vracíme se zpátky. Už vím, kde jsme. Pod těmi dvěma mosty mezi dvěma kopci , co jsem už kolikrát fotil! Na křižovatce pod nimi zatáčím vlevo z kopce. Protijedoucí Izraelec na mne zuřivě troubí. Inu, Izraelci za volantem – ti stále troubí! Zejména, když jedete na kruhovém objezdu v protisměru... Ale ona tam opravdu značka kruháku chyběla! Místní vědí, že je tu kruhák, i bez značky – a já to teď vím taky.

Nu nic, zítra řídí Jana a já budu navigovat. Snad do Tiberias dojedeme a najdeme tam i svůj hotel.

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na Bílou sobotu 26. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 30. června 2016

*

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.