14.11.2018 | Svátek má Sáva


ŠAMANOVO DOUPĚ: Poslední lunch

28.2.2018

(Užít si Izrael)

Je pondělí 8. května 2017, náš poslední izraelský den. Ráno jsme si prošli Park nezávislosti, teď se musíme vrátit k hotelu. Až při prohlížení snímků mi došlo proč jsme v té zahradě, plné zeleně a vody, nezůstali déle: Pokoj musíme opustit do jedenácti, sbalíno máme, ale na recepci jsme bagáž ještě neodtáhli, aby tam nepřekážela moc dlouho. Pokoj si držíme do poslední minuty – abychom se ještě případně mohli převléci už na cestu, ze zpocených nátělníků a košilek, a také jako zázemí k možnému odpočinku.

Poslední lunch 1

Moc jsme si ale neodpočinuli, z parku vyrážíme až ve tři čtvrti na jedenáct. Nejdříve rovnou na sever, kolem mamutích nových hotelů, historizujících vil a renovovaných pastoušek se dostáváme až k ulici Ben Jehudy. Touto asi nejstarší jeruzalémskou pěší zónou scházíme k Sionskému náměstí (Kikar Zion). Znovu, asi podesáté, snímám místní pamětihodnosti, ale už jen ledabyle. Neodolám a v denním světle vyfotím i rohový obchůdek Kippa Man, kde mi Janinka večer po našem příjezdu do Jeruzaléma koupila echtovní, židovskými ženami ručně pletenou kipu. To bylo druhého května, teprve před šesti dny. Jako by to bylo v minulém tisíciletí. Vidíte, a článek o tom jsem psal před čtyřmi měsíci! Tak pomalý jsem spisovatel. Ne – tak bohaté byly naše jeruzalémské zážitky!

Pět minut před jedenáctou jsme v našem pokoji, chvilku po jedenácté už na recepci v domě o dva blokové domy dál. Ukládáme svou bagáž v recepci, tedy za pultíkem slečny recepční, kde je už dosti zabagážováno. Pro sichr si beru batoh s Janiným noťasem sebou, ten moc nezatíží – zato v něm jsou všechny moje fotky z Izraele (krom těch včerejších, blé...). Kloní se k polednímu, je potřeba se někde pořádně nafutrovat na cestu domů. Možná bychom mohli přisednout k některému z pultíků v tržnici Machane Jehuda, není to daleko, od Kikar Zion jen asi kilometřík. Vydáme se tam opět přes sympatickou ulici Ben Jehudy.

Poslední lunch 2

Pokud bychom chtěli rozhazovat, měli bychom zde tu nejbáječnější příležitost. Kromě kip bychom si mohli koupit umělohmotné šófary, keramické tukany, stříbrné přívěsky, zlaté lvy a ryby a spoustu dalších užitečných předmětů. A boty, samozřejmě. A hadry, hadry a hadry... A jeden takový haderní krám na nás číhal v ulici Ben Hillel, kam jsme z Ben Jehudy zabočili vpravo. Skoro až u třídy Krále Jiřího V. na nás vykoukly stojany na chodníku, na nichž se vystavovaly šátky. Ten jeden Janu, nejen že “oslovil”, on na ni přímo zavolal. Temně růžový až žluto-okrovo-oranžový s obrázky tmavých růží i jejich světlými siluetami. Tady nešlo smlouvat. A tak měla Janinka hodnotný suvenýr pro naši přítelkyni Františku.

Poslední lunch 3

Šťastni, že už máme nakoupíno, přecházíme přes Krále Jiřího Pětku rovnou do ulice Agrippas. Ta se na nejbližší křižovatce rozšíří na celý pěší bulvár. Býval tu nejspíš kruhový objezd, teď je tu polokruhový amfiteátr vysoký jen tři řady, na místě jeviště roste v obrovitém kamenném květináči vzrostlý listnáč. Na Agrippas roste v podobných květináčích, vlastně „stromáčích“ celá dvouřadá alej nižších listnatých stromů. Ulice se zvedá vzhůru přímo k tržišti Machane Jehuda. Máme ještě dost času, a tak zahneme do nejbližší uličky vpravo, směrem k (povýtce) severu. Tady rostou ve stromáčích ještě menší stromky. Ulička nás vyplivne přímo na Jaffa Road, kterou dnes poznáte hlavně podle dvojice tramvajových kolejí.

A místo, kde jsme se po roce ocitli, poznáváme podle osmipatrového moderního domu, který se nad Jaffa Road sklání zleva, a moderní je hlavně obrovskou dírou v hmotě stavby. Protože stojí napříč věčnému západnímu větru, musí být v onom otvoru značný architektonický průvan.

Poslední lunch 4

Plechová ohrada na druhé straně ulice ohraničující stavební parcelu po zlikvidovaném „nefunkčním“ baráčku je stejně jako vloni ozdobena plakátkem, zobrazujícím, jak krásně to tu bude vypadat, až se zde postaví pětadvacetipatrový barák. Jeho obyvatelé budou mít nádherný výhled na starý Jeruzalém – do té doby, než je obklopí další mrakodrapy. Plakát je už dosti opršelý, a během minulého roku se developerům nepodařilo přehoupnout se se stavbou přes ohradu.

Nad osiřelou stavební parcelou se stále svítí svým zlatým jeruzalémským kamenem zcela funkční vila. Kamenné pilíře obklopují otevřenou kovovou bránu, na tom levém se zamračeně zubí kamenný lev, historický to znak města Jeruzaléma. Možná se mračí proto, že na protějším pilíři evidentně schází jeho kolega. Podívám se na modrou informační ceduli, a dozvídám se, že stojíme před Mashiah Borochoff House. Jedná se o skvělou soukromou rezidenci, kterou v roce 1908 postavil pro svou rodinu jmenovaný pán, jenž byl bucharským obchodníkem. (Přesněji ruským židovským obchodníkem s textilem, který z Buchary přesídlil do Moskvy a teprve pak se účastnil alije do Palestiny.) A jde o část bucharského osídlení, jež se vylila z bucharské čtvrti. “Eklektický styl” vily je zdůrazněný arkádou s (pseudo)korintskými sloupy a reprezentativní bránou se sochami lvů. Praví informační cedulka. Cedulka nepraví, kde je ten druhý lev? Asi ho někde rekonstruují.

Našel jsem si, že ona brána jest postavena ve stylu gruzínské architektury ze 17. století. Borochoff v roce 1946 zemřel a po roce byla budova prodána bance Barclays. A banka by tam měla být dodnes.

Poslední lunch 5

Jsme kousek od tržnice Machane Jehuda, ale nějak jsme ztratili chuť ponořit se do jejího červotočivého prostoru. Místo toho se vracíme další souběžnou uličkou k jihu na Agrippas. Ulička je široká sotva na rozpažení, a ještě ji z obou stran zužují liány kabelů, vodovodní a odpadní trubky a kousek nad výší hlavy i krabice air-condition. V hrubě omítnutých zdech se mračí plechové, pečlivě řetězy a zámky zajištěné dveře. Jedny z těch dveří, na kterých je nasprejovaná hvězda Davidova, jsou naopak pohostinně otevřené do stísněného dvorku, kde pod schody do vyšího patra spočívá jízdní kolo.

Poslední lunch 6

Nechceme rušit soukromí. Hned další dveře jsou rovněž pohostinně otevřeny. Ty jsou ozdobeny červeným, žlutým a zeleným pruhem. Kdo by nepoznal etiopskou vlajku, pro toho je nade dveřmi umístěn nápis “Ethiopan Restaurant”. Tato hospůdka se jmenuje Shager, avšak nevstoupili jsme do její temné chodbičky k občerstvení, neb vypadala jako bistro čtvrté cenové. A my jsme si poslední oběd chtěli užít. (Možná Shageru křivdím, ale jeho temné hlubiny nás nelákaly.)

Poslední lunch 8

Vylezli jsme opět na Agrippas, ale prolézání uliček nás bavilo. A tak jsme se kousek dál vydali tuhle čtvrť znovu prošívat k severu. Další ulička je malinko širší, vejdou se do ní pohodlně dva turisté vedle sebe, anebo i skútr, na jehož zadní plošince trůní rozměrná bedna na rozvoz zboží. Jinak je tu dost pusto. Dost na to, aby nějaký náš předchůdce na nejbližším rohu upustil na dlažbu svoji moč...

Uzoučká ulička nás nečekaně vyvede na malý čtvercový plácek, tak třicet na třicet metrů, který je vyplněn kruhovým amfiteátrem, vysokým na čtyři řady. Okraje plácku tvoří malebně zchátralé domečky asi tak čtyři metry široké, jen s jedním patrem. V patře, jak velí tradice, je vždy nějaký kousek balkónku, často se držící jen z posledních sil. Domy jsou obklopené květníky, rostlinstvo se vzpíná, plazí po zdech a v kaskádách zase přepadává ze střech. Pár metrů od fasád roste řada starých stromů, které vytvářejí mezi domky a vnitřním amfiteátrem stinnou uličku. Fialově svítí keře, červeně zase listy nějakého druhu buku, převládá však zeleň listí, i nějaká ta travička tu roste.

Ve stínu vysokého stromu ve středu amfiteátru sedí školní výprava v jednotných bílých tričkách s modrým potiskem a poslouchá výklad pana učitele. Fotím si nad jejich hlavami naučné tabulky, takže vím, že jsme se dostali do centra “Even Israel”, historicky šesté jeruzalémské čtvrti. “Even Israel” se ta čtvrť nazývá v anglické transkripci, a to prý značí “Stone of Israel”, takže v české transkripci by to bylo “Eben Israel”, aneb “Kámen Izraele”. (Až teprve teď mě Janinka upozornila, že český skladatel Petr Eben je vlastně dvojnásobná skála - křesťanský Petr a židovský Kámen...)

Poslední lunch 9

Cedulka praví, že základní kámen tohoto Kamene byl položen roku 1875. Pozemek byl rozdělen na 53 parcel (což je prý numerologický ekvivalent slova “Eben”), samotný název čtvrtě se odvozuje od Jákobova požehnání Josefovi:

“Jeho luk si zachová svou pružnost, jeho paže svoji svěžest. Z rukou Přesilného Jákobova vzejde pastýř, kámen Izraele, z rukou Boha tvého otce.”

Poslední lunch 10

V domech, postavených kolem tohoto plácku se nacházely dvě synagogy, cisterna a pečící trouba. Čtvrť byla ohraničena dvěma branami: Jedna vedla na Agrippas, a druhá na Jaffa Road. “Některé z uliček byly vedeny tak, že do nich nikdy nevniklo slunce, a v jejich temnotě jsme se obávali chodit. Ale najednou se ve čtvrti otevřel obecní dvůr, zahlcený sluncem a zcela zaplněný vlajícím prádlem.” Zapsal si místní rodák O’Platka, pravnuk rabína jménem Yitzchak Prague. (No, jestli ten rabín Izák byl z Prahy, tak se asi spíš jmenoval Oplatka:)

Poslední lunch 11

Na dalších cedulích, zapuštěných do kovových stojanů se dovídáme osudy místních rodin Yellin či Valero Family. Je nám představena pětice jeruzalémských revolucionářů, kteří v roce 1910, během druhé aliji, založili místní časopis ha-Achdut (vycházel jen do roku 1915). Na dalším tablu je fotografie slavnostní brány, jedné ze tří, kterými jel po Jaffské třídě německý císařský pár Vilém II. se svou chotí Augustou Victorií (v originále popisku je jméno zbytečného císaře vypuštěno). Stalo se tak v říjnu 1898, při věkopamátné císařské návštěvě, po níž zde zbyla spousta sakrálních staveb. Nejzápadnější brána byla vystavěna u severní brány této tehdy ještě nové čtvrti. Byla ozdobena granátovýmu jablky, zvonky, korunou a svitkem Tóry, zapůjčeném z místní synagogy. Po obou stranách brány seděli sefardští a aškenázští rabíni (inu, byli tu v Kameni Izraele nejspíše zastoupeny obě hlavní větve židovského ritu, stejně jako tomu je i v Jemin Moše).

Poslední lunch 7

Krásně tu bylo, ale už je čas pojíst. Vycházíme z náměstíčka nejširší uličkou, a opravdu do Agrippas vycházíme dvojitou branou, patrně tou historickou z 19. století. Na zdi, ohraničující ulici, vlastně bulvár Agrippas, jsou umístěny rozsáhlé (metr na metr, ale i dva metry na metr a půl) mozaiky. Jedná se o výsledek Jeruzalémského dlaždičkového (tile) projektu.

Začátkem 20. století místní manufaktury vyráběly spoustu velice dekorativních podlahových dlaždic v magickém stylu tehdejší Evropy. Jeruzalémští obyvatelé domů z tohoto období přivítali, že se krásou svých podlah mohou pochlubit i ostatním lidem. Přišli umělcové, sejmuli vzory, a pak je znovu sestavili do roztodivných obrazců, jež jsou zde vystaveny. A co vy? Projekt pokračuje, a jestli máte něco doma nebo v jiných prostorách, ozvěte se na tile.muslala@gmail.com.

Bohužel nic takového doma nemáme, a tak pospícháme zpátky na Ben Jehudu konečně se najíst. Ulice je obklopena předzahrádkami, ale nějak si nemůžeme vybrat. Až když jsme zabočili do jedné z bočních uliček, zůstali jsme na chvíli stát v údivu nad zeleným sádrovým lvem se zlatou hřívou, který chránil vstup na jednu z těch zahrádek. Zevnitř vyjela zručná naháněčka, a za chvíli jsme už seděli v poledním stínu roztažených slunečníků.

Poslední lunch 13
Poslední lunch 12

Jídlo bylo skvělé. Já jsem polívkovej, takže jsem si dal cizrnovou hrachovku, a pak už jsme se pustili do kousků ryb v těstíčku, které byly nabodeny na špejle. Hranolky byly přineseny v termonádobě, obalené novinovým papírem, aby nevychladly, takhle dobré jsem je snad ještě nejedl. Janinka si k tomu dala svůj oblíbený tonik, já jsem se rozšoupl s dvojkou bílého golanského.

Ještě jedna taková pitomost mne potěšila: Když se šlo na záchod, tak tam v jednom místě byla opadlá šedá omítka. Tam, kde nějakou díru kdosi neumně zacelil bílou sádrou. Trochu šedé omítky zůstalo přilepeno uvnitř té šklebící se rány - a nějaký umělec do ní vyryl smutný dívčí obličej. Nad něj pak korunku - a máme tu smutnou princeznu!

Je deset minut po jedné, taxík předjede ve tři čtvrtě na dvě, nejvyšší čas se zvednout, abychom sichr stihli odvoz na letiště. Ale o tom až příště.

Poslední lunch 14

(Prožito v Jeruzalémě v pondělí 8. května 2017. Psáno v Praze v sobotu 24. až úterý 27. února 2018. Jde mi to pomalu, asi proto, že se mi nechce končit vyprávění o našem výletu do Izraele. Dokud píšu, doufám.)

Foto © Jan Kovanic

***

Fotky z toulání v ulicích mezi Ben Jehudou a Jaffa Road.
***

Aktuální report o Janince: K dalšímu čtyřdennímu prolévání chemoškou nastoupila až v pátek. (O den později proti plánu, neb na hematologii nebylo volné lůžko.) Zjistilo se, že má nízký hemoglobin (Hg 77 místo 140, nebo aspoň 92, s čímž projela Izrael; její rekord, to se divím, že jsme šli ve středu ještě na kratičkou procházku a ve čtvrtek po mých žehlicích pokusech dožehlovala ještě pár košil), takže jí byly poskytnuty dvě transfuze. V sobotu večer jí sloužící mladá paní doktorka pravila, že druhý cyklus téhle sedmé chemoterapie (když mezi ně počítám i nepovedenou autotransplantaci), kvůli které teď leží v nemocnici na Karláku, jí nebude poskytnut, protože by ji zabil. V neděli po poledni jsem ji odvezl domů. V pondělí pan ošetřující lékař upřesnil, že chemoška nebude poskytnuta, protože už žádnou pro Janu nemá. Žádnou, která by fungovala. Takže jsme přešli na léčbu toliko paliativní.
Přesto všem čtenářům Šamanova doupěte děkujeme za dosavadní držení palců a modlitby. Sami držíme palce a modlíme se za ty, kteří prožili, či prožívají podobný úděl.
***

Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.