18.8.2017 | Svátek má Helena


ŠAMANOVO DOUPĚ: Podzemní království

26.7.2017

(Přežít Izrael)

Nejdříve komentář ke dni aneb Jak přežít nenávist

V pátek 14. července zaútočili tři palestinští teroristé minisamopaly na izraelskou vojenskou hlídku. Tato celkem fádní zpráva se vymyká bežnému koloritu tím, že napadeni byli vojáci, kteří hlídali vstup na Chrámovou horu. Tedy lidé, kteří se starají, aby se na ni nedostaly ozbrojené osoby, které by mohly zaútočit na modlící se muslimy. A nedovolí ani, aby se tam nedostali nemuslimové. Vojenská hlídka stojí asi dva metry před hranou chrámového okrsku, který spravuje autonomní muslimská rada Waqf, formálně odpovědná jordánskému králi. Další kuriozitou je, že teroristé napadli hlídku zezadu, tedy z náboženského okrsku, který Waqf buďto nemá pod kontrolou, což je nedbalé, nebo s jejím vědomím, což je zločinné. Zločinné je i to, že v objektech na Chrámové hoře skladují teroristé zbraně!

Dva členové hlídky z arabské komunity Drúzů byli zabiti, třetí byl vážně zraněn. Kvůli bezpečnostnímu riziku uzavřel Izrael pro tento den Chrámovou horu s mešitami Al Aksá a Skalním dómem všem návštěvníkům. Byl pátek, hlavní muslimský modlitební den. Vyznavači Alláha se tak marně těšili, jak si tu pěkně zamodlí a zase se pěkně rozparádí k dalším vraždám Židů. Učinili tak nakonec v ulicích města. Palestinští politici i náboženští fýrerové roplamenili ubohý paleoarabský lid k dalším násilnostem hned další pátek, tedy 21. července, kdy už byl přístup na Chrámovou horou izraelskými bezpečnostními složkami opět umožněn. Musulmani tam však nešli, protože je prý od jejich Alláha odstavil proradný sionistický vynález – bezpečnostní rám. Stejný bezpečnostní rám, jakým běžně procházejí Židé nejen při příchodu k Západní zdi, ale i na nádražích a všude tam, kde je větší množství lidí. Stejný rám, kterým musí projít všichni muslimové, když chtějí splnit svou náboženskou povinnost a navštívit Mekku. A to nejen na letišti, ale i přímo před Kaabou. Zlo řečení Židé navíc nainstalovali na Lví bránu, jíž se do Starého města vstupuje od východu, další inteligentní bezpečnostní kameru, která by měla odhalit zbraně. Za Al Aksu (kterou nikdo neohrožuje) se teď bojuje hned na několika frontách:

V Čečně kritizuje Izrael židovská organizace, kterou založil muslimský diktátor Kadyrov (možná se jmenuje Pacem in Terris, a možná v ní bude i nějaký žid).

V Turecku muslimský lid útočí na synagogy.

V Londýně muslimský lid za přihlížení britské policie pálí izraelské vlajky a mává vlajkami Hamásu.

V muslimském Ázerbajdžánu pořádá promuslimská OSN konferenci o otázkách Jezuzaléma. Nejvíce kritizuje Izrael za potírání náboženských svobod zástupce socialistické prosovětské Venezuely.

Schází se Liga arabských (muslimských) států, aby rokovala o Jeruzalému.

Krom protestů různých muslimských a zdegenerovaných organizací, jejichž výčet by byl nad rozsah tohoto psaní, dochází i hrdinným činnům odporu jednotlivců vůči izraelské okupaci. Uplynulý pátek večer, tedy o šabatu zaklepal devatenáctiletý mladík v bílém tričku na dveře domku Solomonových v osadě Chalamiš 30 km východně od Jeruzaléma. Rodina slavila jak šabat, tak narození nového vnuka. Po otevření dveří vytáhl onen mladík ze sousední arabské vesnice Kaubar nůž, který si k tomu pořídil, a na místě ubodal patriarchu rodu Josefa (70), jeho dceru Chaju (46) a syna Elada (36). Zraněna byla Josefova žena Tova (68). Eladova manželka se stihla skrýt i s pěti dětmi (včetně novorozeněte) v odlehlé místnosti a zavolala mobilem pomoc. Útočníka naštěstí postřelil z vedlejšího domu přes okno voják IDF, který byl doma na opušťáku. Vrah byl s lehčím poraněním převezen do nemocnice. Po fejsu koluje jeho memorandum, které rozvádí stručné poselství: „To máte za Al Aksu!“

Bude zasedat Rada bezpečnosti. Ne aby odsoudila paleoarabský teror, ale omezování muslimské náboženské svobody vraždit Židy.

Papež se modlí, aby se Izraelci nechali vyhladit bez odporu...

Jak může Izrael přežít takovou neávist? Nenechat se vytočit, ale přesně a rychle střílet.

A nyní již k Míru v Izraeli:

***

Podzemní království 1

Cesta z Tel Avivu na Bejt Guvrin byla celkem jednoduchá. Jana si sedla k volantu, já držel v ruce jejího chytrouše a navigoval. Ani jsem přitom jako spolujezdec nefotil, neboť jsem nechtěl zmeškat mnohá odbočení. Nejdříve jsme jeli na Ashdod, už podruhé. Poté, co jsme si prohlédli blešák přilehlých jaffských domů jsme se vymotali na Dvacítku, směřující k jihu. Těsně předtím, než se spojila se Čtyřkou, jsme odbočili k východu na Čtyřistatřicetjedničku. Trojčíslí, označující tuto komunikaci přitom vůbec neznamená, že bychom byli na nějaké okresce třetí třídy, v tomto úseku je lepší než jakákoli naše dálnice. (Liché označení silnic v Izraeli platí pro západovýchodní směr, sudé pak pro severojižní. Čili je to naopak než v USA.) Už po třinácti kilometrech / osmi minutách jízdy (jako většinou se tu smí jen devadesátkou, občas stovkou) jsme se museli zařadit do pravého pruhu, který se náhle stal výjezdem. Bylo třeba býti pozorný, protože zde se mimoúrovňově kříží tři dálnice (431, 6 a 40, plus z jedné z nich vyvěrá další místní komunikace), a kdybychom minuli správný výjezd, otáčeli bychom se až kdoví kde, a možná vůbec. Rázná zatáčka k jihozápadu nás navedla na placenou dálnici číslo šest. Tady musel navigátor dávat pozor, protože při povolených sto deset kilometrech v hodině jsme naplánovaných 35 km prosvištěli za dvacet minut. V pravý čas jsem Janinku vyvedl z dálnice ven směrem na Kirjat Gat, ale pak jsem ji zase vyvedl z míry, když jsme se k téhle obci otočili zády a jeli doleva na západ nejdříve po místní okresce číslo 35 (čísla zde skutečně neřeknou mnoho, protože silnice se neustále vylepšují, a někdy je méně více než více). Chvilku jsme se zdrželi za otáčející se pojízdnou betonárkou, a ještě před obcí Bejt Guvrin jsme odbočili vpravo po místní komunikaci třetí třídy, a tam už to musí každý najít. Po pětasedmdesáti kilometrech a padesáti minutách jízdy jsme to našli i my:

National Park Bet Guvrin - Maresha. Tedy nejdříve domek výběrčí vstupného se závorou. Výběrčí z nás neměla radost, protože po dobrých zkušenostech s loňskou zelenou kartou, na které jsme náramně ušetřili, jsme ji chtěli i tady. Ale ouvej, paní zelenou kartu neměla k dispozici. Telefonovala kamsi, pak zase někam jinam, čas utíkal, a já nervózněl a začal se potit. Je pěkné, když vám předpověď tvrdí, že celé dopoledne bude jen 14 stupňů, odpoledne do osmnácti, auto vám naměří dvacet, ale slunce pálí. Po cestě jsme si ani nepouštěli klimatizaci, karoserii chladil jen protékající vzduch. Ale teď stojíme a motor jsme zatím vypnuli. Nakonec nám asi po deseti minutách hlídací paní nabídla kartu modrou, taky se slevou, ale ne už tak náramnou, poněvadž platí jen pro tři přírodní rezervace & národní památky z celkem asi pětašedesáti lokalit, jež spravuje „Israeli nature and parks authority“. Jen tři vstupy, a já naplánoval šest míst! Nu, snad na tom čtvrtém budou mít taky modrou kartu, a ne třeba pro změnu jen zelenou.

Podzemní království 2

Zaplatíme, dostaneme složený plánek Parku s vysvětlivkami v angličtině a závora jest nám otevřena. Teď řídím já, zde se nelze ztratit. Po úzké asfaltové jednosměrce se přesouváme k prvnímu parkovišti. Je kamenité, rozlehlé, místa ke stání jsou stíněna řadami oliv. Stínu je třeba, už bude čtvrt na jednu letního času. Parking Lot A je skoro prázdný, jen jeden autobus a pár aut. Máme dobrý čas, všechno krásně stihneme, máme jen několik zastavení.

Prvním zastavením je záchod v místech, kde je výstavka zdejšího dávného zemědělství. Tedy zemědělství v době helénské, jež se nalézá mezi dobou babylónskou a římskou, tedy v letech 332 až 63 před naším letopočtem. Tehdy se na blízkém kopci rozkládalo biblické město Mareša, které obývali postupně i překryvně Peršané, Edomiti, Sidónci a Řekové. Součástí expozice jsou názorné obrázky, které zobrazují například cestu olivy ze stromu až k oleji. Nedílnou součástí procesu byli oslíci, až už na točení olivovým lisem nebo na přepravu pytlů s olivami či se snopy s obilím. Obilí se síklo srpem, hrabalo dřevěnými hráběmi a přehazovalo dřevěnou lopatou. Oslíci taky tahali sáňky s pohaněčem, nikoli pro zábavu, ale do kruhu. A to proto, aby se tím tlakem vymlátilo obilí, tedy oddělilo zrno od plev. Olivový lis je hned vedle rekonstruován, stejně jako jakési vratidlo, jež má na jednom konci hlavu velkého dřevěného kladiva a jeho druhá strana je zatížena balvany, aby tuto trojmužnou houpačku mohli otroci lépe rozhoupat. Taky se tím nejspíš drtily olivy, nejlepší komodita. Hrábě ani lopaty ani srpy nejsou přítomny, aniž oslíci či dělníci či otroci. Jenom turističtí otroci, kteří poslušně vystupují po skalnaté cestě, vyklučené mezi hložím a travinami k zastavení číslo dvě.

Podzemní království 3

Podle plánku se to tu jmenuje „Polská jeskyně“. Na náhorní planince vypadá jako díra, vedle které je díra, kterou se po kamenných schodech sestupuje na dno asi deset metrů hluboké studny. Tak působí ona okrouhlá jeskyně odshora. Když jsme na dně a podíváme se vzhůru, vidíme, že se její stěny sbíhají k díře do nebe, jako nějaký zvonec. Ale jistěže, jsme ve zvoncovité jeskyni! Místní měkká hornina je druh křídy, která je na povrchu tvrdá. Stačí však malá prasklina, a dovnitř začne pronikat voda rozpouštějící nižší měkké vrstvy, a tak vzniká paraboloidní prostor tvaru zvonce, či proudu vody, stříkajícího ze sprchy...

Tenhle zvonec má na svém dně jakousi dlažbu z černých kamínků, vsazených do podloží. A stěny má vespod otesané. V několika řadách nad sebou jsou až do výšky lidské postavy do nich vytesány trojúhelníkové niky, které sloužily jako holubí hnízda. Jsme v holubníku! Jeden holub na nás shlíží odshora, ale do niky, tedy na dosah, si nesedne. Určitě by to neudělal, ani kdyby nebyla jeskyně plná školní výpravy. Pan učitel vysvětluje, já si čtu v anglickém textu. Blok kamene uprostřed je pozůstatek pilíře, který podepíral klenbu jeskyně. A opravdu, její strop v nejvyšším místě je jenom tenká krusta, proto je také obkolesen plotem, aby se nepropadl pod nepozorným turistou. „Polská“ se jeskyně jmenuje podle vojáků polské exilové vlády, kteří ji navštívili v době druhé světové války. Vyryli do kamene různé nápisy jako třeba datum své návštěvy 26. XI. 1943, „Warsaw, Polska“, a nějaký umělec prý i i polskou orlici, kterou jsem nezaregistroval.

Po vyšplhání z jeskyně zapadáme hned do vedlejší podobné. Zastavení číslo tři má název Columbarium Cave a je rovněž zaplněno jinou školní výpravou. Tady je původní zvoncovitá jeskyně rozšířena do dalších prostor s půdorysem dvojitého kříže, doplněného vedlejšími komůrkami. Zde jsou stěny kolmé a niky pro holuby sahají až ke stropu. Hnízdilo jich zde dva tisíce, a v celé oblasti pak bylo 85 holubích jeskyní. Inu jistě, Colomba je latinsky holub, kolumbárium je tedy holubník, a skutečně, prostory pro holuby velice nápadně připomínají kolumbária, ve kterých se schraňují urny. Ne, holubice zde nebyla poetickým vtělením lidské duše, ale konkrétním produktem zdejší výroby masa a vajíček, po nichž se zřejmě místní obyvatelé mohli utlouci.

Další dvojzastávka se nachází asi tři sta metrů dále, kráčíme k ní po planině kamenitou cestou mezi rezavou travou. Cesta je místy doplněna patníky románského vzhledu, které zde slouží místo kůlů, jež doprovázejí krkonošské cesty. A skutečně, chvílemi si díky dalekému rozhledu připadám jak na Pančavské louce až na to, že tu neroste kleč, avšak nanejvýš nějaké hloží. A mezi ním se skrývají závrty, či spíše stropní okna do nepřístupných jeskyní. Ty dvě nejbližší přístupné poznáme podle houfu školních děcek, shromážděných pod stínícími plachtami, až z jeskyní vyleze další část jejich výpravy. Vlezeme nejdříve do jeskyně, která není tak zaplněna dětmi.

Podzemní království 5
Podzemní království 4

Tedy zvenčí do ní nikdo neleze po schodech, děti jsou uvnitř. Sedí na schodech neprostupně. Avšak vedle je vchod do jakési studny a z ní zase boční východ, kterým prolezeme až do samotné jeskyně pod schody. Děti nás tady už pustí až dopředu, abychom mohli obdivovat předváděné. Zastavení pět je jeskyně, také dříve zvoncovitá, jak napovídá stropní otvor, avšak otesaná do hranata, aby se sem příhodně vešel lis na olej. Nebo spíše tlouk na olej, jehož rekonstrukce se tu předvádí. Nebýt poučen na zastávce číslo jedna, nepoznal bych to, protože hlava zmiňovaného kladiva se nachází za zídkou, vidět je jen jeho „násada“ pro tři lidské síly. V kameni jsou vysekány stružky, kterým olej nejspíše stékal do oné vedlejší studnovité nádrže.

Opět se kolem ní prosmýkneme nahoru a sejdeme do jeskyně číslo čtyři. Ta je o dost menší. Skrývala by mikvi, ale protože jsme v helénském období, pak je v ní sedací lázeň. (Do mikve se musí člověk ponořit celý.) Voda do ní byla přiváděna umně vytesanými kanálky. Jak byla voda odváděna, není mi známo. Někdo ji asi musel vynášet. V oblasti města Mareša bylo nejméně dvacet podobných lázní, vytesaných do skály.

Před námi je zastavení číslo šest, vila hned u druhého parkoviště. Myslel jsem, že by tam Janinka došla pěšky, podle plánku je to blíže, než se trmácet zpátky k autu. Trmácel bych se tam sám, a auto na Parking Lot B převezl, ale nakonec se vracíme spolu. Nechci nechat Janu samotnu uprostřed neznámého terénu, kdoví, kde bychom se shledali a zda vůbec. Toto naše rozhodnutí se ukázalo býti prozíravým, protože na druhém parkovišti nejsou záchody, jako tomu je na tom prvním. A když jsme z nich znovu vylezli a znovu se podívali na agrikulturní komplex, zaujala nás za ním výstavka kamenů. Na kopečku naproti Polské jeskyni se rozkládá lapidárium pod širým nebem. Lány římských sloupů. Hromady mlýnských, tedy lisovacích kol. Kapsle nádob na olej, zvící velikosti menší kosmické lodi. Solitérní sarkofágy. Tratoliště drobných stavebních prvků. Mezi nimi zívají vchody do puklin a jeskyní. Opatrně se dívejte kam šlapete, a jaké trní vám trhá šatstvo. Z kopečka je vidět i na protější kopec, připomínající sopku, místo dávného města Mareša.

Podzemní království 6

„Tam máme vylézt?“ děsí se Janinka. Až tam nahoru ne, jak ukazuje autobus, který se šplhá po svahu kopce, jenž se rozvaluje třicet metrů nad okolím. Pojedem tam autem. Zpětně si blahopřeju, že jsem Janinku nevyhnal pěšky. Autem je to pohodlnější, i když z druhého parkoviště musíme až nahoru vyšlapat ještě dalších patnáct výškových metrů. Nahoře se nachází než placka o průměru asi 100 metrů, kde není nic než rezavá tráva s několika kamennými cestami, občasné keře a občasné kytičky. Připomíná mi to keltské oppidum, avšak žádné valy nejsou patrny. Naskýtá se nám pěkný rozhled z výšky 357 m n. m. kol dokola na výšiny porostlé lesíky a travnatá vádí. Na severozápadě se v dálce deseti kilometrů jeví moře, avšak vzduch je zamořen písečným smogem, takže nic pro fotografování. Na severovýchodě se otevírá pohled na otevřenou apsidu kostela „Sandahana“, což je vše, co zbylo z kostela vystavěného Byzantinci a renovovaného křižáky (dobyli Guvrin r. 1100). Světice Sandahanna se dříve, než ji tak pojmenovali muslimové (Saladin dobyl oblast r. 1197), jmenovala „Santa Anna“. Tam (na zastavení 10) nepojedeme, neb silnice až k objektu nevede a už pomalu začínám počítat čas a Janiny zbylé síly. A taky své.

Těch je dost na sešplhání zpátky na parkoviště, ale málo na vyhledání zastávky číslo šest, kde se má nacházet jakási římská vila. Zeď, která vypadá jako její zřícenina je nově postavená a chrání před pohledem odpadkový kontejner. Kdybychom byli bývali slezli kousek zpátky po cestě, která prochází v celkové délce 6 km celým národním parkem o rozloze 5 km čtverečních, tak bychom na ni natrefili. Takhle nasedáme opět do auta a sjíždíme ke komplexu, kde krom parkovišť, záchodů, kavárny, prodejny upomínkových předmětů a piknikových míst jsou další dvě Sidoniánské jeskyně. Řídím já jen s navigací v hlavě. Správně zabočuju vpravo z jednosměrky na obousměrku, avšak turistický aglomerát vypadá trochu jako sídliště, proto jedu další půlkilometr k mnohem malebněji se tvářícímu objektu. Míjí mě auto v protisměru, tak snad jedu dobře, je to zjevně průjezdné. Jen po bránu vojenské základny...

Podzemní království 7

Vracím se k Sidonianským jeskyním a zaparkuji na Parking lot C zase ve stínu olivovníku. Myšlenka, že si zde dá Jana kafe a my oběd, padá. Davy školních dětí, které sem přivezla stáda autobusů, tvoří nepřekonatelnou frontu. Od brány rezervace lze sem dojet autobusem přímo, bez oklik, a tak mnohé zájezdy prostě použijí tuto zkratku. Kafe bychom snad mohli po nějaké době získat, ale k jídlu jsou nabízeny jen různé drobné bufetové trvanlivé laskominy. Máme vlastní sušenky a placičky! Překonali jsme tedy rumrajch děcek a vydali se kolmo od silnice. Nejdříve jsme narazili na vstup do země, označený číslem 9. Čeká nás návštěva Jeskyně muzikantů. V prvním podzemním patře se v kolmé zdi nacházejí trojhranné niky, podobné těm holubím, ale mnohem větší. Jejich tvar má prý připomínat fasádu templu. Pochovávali se v nich zesnulí obyvatelé Mareši. V hlubším podzemním patře je pohřebních nik více, a zachovala se i část nádherných fresek, na nichž jsou vyobrazeny postavy hudebníků. Proto se tahle jeskyně také jmenuje Jeskyně muzikantů. Nečekaně byla děckoprázdná.

Myslel jsem, že odtud prolezeme do sousední Apollofanovy jeskyně, kde je zastavení číslo 8, protože podzemní cesta nás vedla dále. Ale dovedla nás jen k výstupu z jeskyně, odkud jsme se museli přemístit k severu po povrchu. Po asi stopadesáti metrech jsme dorazili ke schodišti, které vedlo zákeřně vzhůru. Končilo v hustém křoví, kde se otevíralo další schodiště už dolů, k portálu v kolmé skalní stěně. Tady se nachází další pohřební jeskyně, tentokrát zcela vyhloubená uměle. Má tedy rovné stropy, kolmé stěny a u nich kamenné lavice, zcela zaplněné školními dětmi. Dvě průvodkyně v čele místnosti na jakémsi pódijku vykládají historii místa.

Nenápadně zalezu až za ně, abych objevil další větší pohřební výklenek. Tenhle je jen obílený, zato v hlavním sále, kam se vracím, jsou pod stropem vyvedeny krásné kresby. Jakýsi komix, který ukazuje podivuhodnou zvířenu. Trojhlavý Kerberos střeží klid mrtvých, pták Fénix dává naději na vzkříšení. Freska však zobrazuje i spoustu jiných zvířat, která bychom našli v Africe, a to tak výrazně, že je neznámý umělec musel vidět na vlastní oči: Tury, nosorožce, antilopy, hrochy, slony, prasata bradavičnatá, antilopy okapi, žirafy, hyeny, pegasy... Na samém konci seriálu pak trubač troubí na trubku, pod statečným jezdcem se vzpíná bělouš s jezdcem, jenž kopím útočí na zlého leoparda, kterého mu pomáhá skolit věrný pes. Předcházející zvířata zřejmě čekají ve frontě na odlovení.

Podzemní království 9
Podzemní království 8

Někde na zdi byl zde nalezen nápis, zmiňující jakéhosi Apollofana, syna sidonianského vůdce Sesmaia. Tak tohle byl asi ten slavný vůdce, jenž si zajel na africké safari. Tento nápis pomohl také ztotožnit dnešní Tel Mareša s oním biblickým městem Mareša. Kresby a pohřební zvyklosti zase dokazují zřejmé pokrevní příbuzenství místních Idumejců, Sidonijců a Řeků.

Podzemní království 10

Bylo to tu pěkné, ale musíme dál, dokud můžeme vnímat. Vzhůru k severu, na zastavení 11. Desítku, tedy Svatou Annu vynecháme, jak jsem už psal, ale teď vidím, že jsme zmeškali i Sedmičku. Archeologové tam objevili rozsáhlý podzemní systém. Vykopávky pak později překryli zeminou, aby je ochránili před zničením. Zdejší labyrint je pro návštěvníky uzavřen, sláva! Ale mohli bychom si prohlédnout další holubária, rozsáhlé cisterny a olivové lisy. Stejně bychom si neprohlédli všech asi 80 jeskyní. A to tu dříve bývaly celé podzemní pasáže, tvořené propojenými jeskyněmi. Původně jich bylo až 800. Sloužily v dobách biblických i helénských, za křižáků i Arabů jako domy, útočiště i pevnůstky. Schovávali se zde Makabejci v roce minus 167, poražení povstalci z povstání Bar Kochby roku plus 135 i prvotní křesťané. Blízkou pevnost Taggart dobyli Egypťané v roce 1948, než je v říjnu téhož roku získala zpět izraelská armáda. Nejvíc ale jeskyním ublížila jejich sama existence, podmíněná vlastnostmi té horniny, křídy či jakéhosi druhu pískovce, který se tak báječně vysekával, téměř odkrajoval. Takže se tu masivně těžil zejména v dobách mezi plus sedmým a desátým stoletím.

Už v osmnáctém století před naším letopočtem tu stávalo židovské město Guvrin, jehož jméno je aramejského původu. Guvrin i sousední Mareša ležely na dávné obchodní stezce, spojující Egypt s Mezopotámií. Na přelomu křesťanského letopočtu ho zmiňuje ve svém díle Flavius Josephus, je zmíněno i v Talmudu a Mišně (a je totožné s městem Eleutheropolis).

Při jízdě na sever si dávám pozor, abychom neodbočili předčasně a nezakufrovali někde ve Firing area, jako v roce 2008. Ne, písečnou cestu vpravo po prvním kilometru neberu, otáčím až po dvou kilometrech po asfaltové cestě na Parking Lot D. Ani zde se v nástupním bodu nevyskytuje slušné občerstvení, jen červený automat na plechovky Coca Coly. A záchody. Raději nabereme čerstvou vodu u pítka a vydáme se do údolí, které tady jediné znám. U pítka jsem se zdržel, neposedná Jana už mezitím zamířila vlevo po schodišti rovnou k hlavnímu cíli naší cesty. To bychom ale o moc přišli, Jani! Proč ses nevydala tady po té hezké betonové cestičce?

Podzemní království 12
Podzemní království 11

Protože je označena piktogramem invalidního vozíku, a ten Janinka ještě nepotřebuje. No ale, to neznamená, že by tudy nemohl jít kdokoli. Takže jdeme a obdivujeme. Cestička, zahlobená do terénu, se krásně vine až k tunelu, který není tunelem, ale skalní branou, která vznikla po zřícení boků zvoncové jeskyně. Za průchozí jeskyní objeví Jana dveře, vysekané vpravo ve skále, kterou jsme minule minuli. Vcházíme do údolíčka, které mi připomíná údolí Housle u Lysolaj. Tohle je však spíše Viola, anebo Basa. Údolí vzniklo zřícením několika sousedících zvoncových jeskyní, jejichž zbytky se ještě řítí. Pozor, nestupovat!, hlásají výstražné cedulky před nápadem přejít až k oblému boku údolí. Nad jeho profil tam totiž přesahují nespadlé pláty tvrdší horniny. Tamo je ještě kus této střechy podepřen vysokými tenkými kovovými sloupky, spíše potrubními rourami. Za nimi už je údolí opět zastřešeno původní krustou, připomíná to súky zdejších měst. Ale pozor, nebezpečí, nevstupovat.

Podzemní království 13

Nevstupujeme, ale hledáme si místo k usednutí, abychom něco pojedli z vlastních zásob, jest již dvě hodiny po poledni a doléhá na nás hlad. Všechny kameny jsou však dosti špičaté a nepohodlné, po dřevech zase lezou velcí mravenci. Snad najdeme nějaké vhodnější sedátko později. Vracíme se z této nečekané odbočky brankou na hlavní trasu. Ta se rovněž zatáčí zpátky směrem k parkovišti. Procházíme po betonové cestičce fíkovým křovím, obdivujeme strom s lusky svatojánského chleba a pistáciové stromy (“Lentisk“, dle anglického popisku). Úplná botanická. Procházíme další skalní branou, která by se mohla zřítit. Avšak sem je vstup povolen, hlavy nám chrání dřevěná konstrukce ochranného lešení.

Podejdeme skalní bránu, z jejíhož boku se na protější straně nedávno odlouply žluté bloky kamenů a přicházíme na vybetonované kruhové prostranství, kde bychom snad mohli i rozdělat oheň. Na obvodní zídce by se dalo sedět, ale Jana je již v módu „jdi a co nejdříb dojdi“ a nechce se zdržovat. Trochu se přece zdržíme u drobné kovové zeleně zbarvené plastiky malého ptáčka. „Jackdaw“, praví přiložený popisek. Kavka. V Izraeli tráví zimy na polích, avšak hnízdí nejraději v uzavřených prostorách, jako jsou stěny kamenolomů a jeskyně. Takže zde, v Zvoncových jeskyních, se celoročně vyskytují v tisícových hejnech.

Tolik popisek, avšak kavku jsme viděli než jednu, tu bronzovou. Jiné ptáky jsme potkali, jen trochu později. Nejdříve jsme dorazili na místo, kde jsme mohli být hned, kdybychom šli od počátku této trasy po schodech, ze kterých jsem odvolal Janu. Otevírá se před námi jakýsi kamenný amfiteátr, v jehož středu leží světlé tělo skály. Anebo kamenný krokodýl – tak vypadá odzadu. Ze strany se jeví docela rozeklaně. Deště ho zaoblily a vymodelovaly v něm tvary, které mi opět připomínají Gaudího, tentokrát jeho komíny ve tvaru bojovníků na střeše barcelonské Casa Batlló.

Avšak už je čas vlézt tam, kam jsem chtěl dovést Janinku od začátku. A tak kolem hradby kvetoucích opuncií směřujeme do Zvoncových jeskyní. Jde o jakési soujeskyní, které zde tvoří přírodní chrám, ze kterého by se právě Gaudí zbláznil radostí, protože i on stavěl Sagradu Famílii v parabolických tvarech. Minule jsem odhadl, že ploché dno celého vnitřního prostoru zabírá okruh o průměru až padesáti metrů, zatímco parabolické báně se klenou do výšky dvaceti metrů. Místo zalévá světlo, padající z luceren stropních otvorů. Odhaluje jemné krémové barvy na stěnách jeskyně, které připomínají nějaký krémový dort.

Podzemní království 14

Všechno jsme tu prošmejdili, já fotil jako divý, abych si splatil dluh. Minulé fotky byly totiž většinou rozmazané, jak jsem podcenil intenzitu osvětlení. Tentokrát probudila k životu svého chytrouše i Janinka, která je jinak k fotografování vlažná. Vzniká však další problém – jak všechnu tu nafocenou krásu zprostředkovat čtenáři. No, zařekl jsem se před časem, když byl systém Picasa pohlcen gůglími novotami, že už do něj nebudu dávat fotky. Asi už nastal čas na konec zařeknutí. Pokud máte zájem, tak asi 80 fotek přímo ze zvoncových jeskyní a jejich přímého okolí najdete tady.

Máme více času než před devíti lety, a tak si všímám i toho, jak je spodní část jeskynních stěn ručně osekána majzlíky a speciálními nabroušenými kladivy. Dávní kutilové vysekali do zdi i znak růžice. Možná si jen zkoušeli, co dokážou kružítka...

A setkali jsme se i z ptáky, kteří zde sídlí. Ale v každém případě to nejsou kavky, avšak holubi, kteří zde minule chyběli. Chyběl i jejich trus, který teď pokrývá místa pod jejich sezením a slibuje, že se z něj časem stane guano.

Konečně toho máme oba dost, i já, a vracíme se ven. Po schodech, které jsem dříve Janince zakázal, přicházíme k vstupnímu pointu, kde si konečně sedneme k opožděnému obědu z vlastních zásob. Je už půl třetí – teprve! V Bejt Guvrin jsme strávili jen dvě a čtvrt hodiny! A zážitků máme za celý týden...

Oběd a naše vlastní restaurace nakonec trvaly až do tří. Máme před sebou ke svému dnešnímu hotelu v destinaci Midreshet Ben Gurion ještě asi 180 kilometrů. Když chceme navštívit Český les. A to chceme. Přesněji, chci to já, protože tenhle cíl mi pokaždé unikal. A Janinka se nebrání. Však pojedeme autem a na místě jenom na chvíli zastavíme! Vše bude velice pohodlno. Jenže s tím pohodlím mi to, zase, nevyšlo.

Avšak o tom až příště!

Prožito a přežito v Bejt Guvrinu ve čtvrtek 27. dubna 2017, psáno na Lužinách v pondělí 24. července a úterý 25. červrence 2017.

***

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.