21.9.2017 | Svátek má Matouš


ŠAMANOVO DOUPĚ: Pláž, poušť a park

13.9.2017

(Užít si Ejlat)

Ano, užili jsme si ejlatského Mořského parku, a je stále časné odpoledne. Zopakuji, že teplota vzduchu už vylezla na příjemných 29 stupňů, takže se pojedeme ještě někam vykoupat. A vím kam pojedeme, protože jsem si to předem naplánoval. Nebo spíše popojedeme. Kolem kilometr dlouhé rezervace Korálový útes (kde se dobře potápí, ale není kde si kloudně zaplavat), a pak hned za jejím plotem odbočuju na parkoviště. Našel jsem místečko na neplaceném stání. Vystoupili jsme, vzali si koupací bágly a jali se hledat cestu k moři. Zaparkoval jsem moc brzo, a tak jsme se k němu propracovali asi až za pět minut, jen co jsme obešli restaurační areál. A už se před námi přes zástupy rákosových slunečníků rozevírá pohled na moře. Pod slunečníky se sluní žlutá lehátka a na nich opalující se turisté. (Ano, tady to opaluje i pod slunečníky – odrazem od moře.) Kamínková pláž, široká zde gigantických 50 metrů se zove Sports Beach, přímo na ni pak navazuje stometrová nekonečná pláž Coral Beach s plátěnými slunečníky. Dalších třicet metrů je pláž holá, bez slunečníků. A bez plavců – tenhle kousek je vyhrazen jako vlez do vody pro surfaře. Koupání zakázáno. Další kousek pláže je vlastně restaurační předzahrádka, sahající až k vodě. Pak už je přístaviště rybářských a výletních lodí. Našli jsme si asi nejlepší místní koupací příležitost.

Ejlat 1

Znám to tu, protože jsem tady hledal v roce 2008 koupání pro sebe a ženu Ivanku. Nakonec jsme se přímo tady, kousek od hotelu Prima Music nekoupali, protože ty dvě jižní pláže byly označeny varovnou cedulkou, že se na nich nenachází plavčík. Čehož jsem se zalekl, protože jsem byl ještě mladý turista. Plavčí mistři se totiž nenacházejí na žádné ejlatské pláži, toliko u hotelových bazénů. (Ale s Ivankou, která mi pak o pět let později umřela, jsme tehdy nakonec strávili báječný koupací den na Delfíním útesu. Moc se jí tam líbilo – jenom jedno jí, plavkyni z dob, kdy jsme za vlnami mohli jen na Slapskou přehradu, nebylo jasné: „Kde je ten velký parník, který tu dělá vlny?“:)

V báglu mám skvělou deku na pláž – nahoře příjemná bavlnoidní látka, dole pevný alobal, krytý igelitem. Deka ochraňuje dekujícího před vlhkem i chladem. Nechrání však před kamínky. Naštěstí nás ihned oslovil příslušný hlídací pán, spočívající v plavkách na lehátku. Nebyl to turista, na jakého vypadal. Nabídl nám lehátko, jedno za 12 šekelů. (Právě jsme se s Janinkou vrátili z Korfu, kde po nás za dvě lehátka a slunečník chtěli třeba taky 8 €, pročež jsme odešli na sousední pláž, kde bylo totéž za 5 €, které se daly zaplatit konzumací dvou piv, anebo snědením oběda, což jsme obé několikrát s chutí učinili. V tomto je Ejlat o něco levnější.) Lehátka byla skvělá, nakonec jsme si ale půjčili než jedno. Po neblahých zkušenostech z Barcelony, kde Janince na pláži ukradli kabelku s doklady a penězi, jsme se totiž v koupání střídali.

Ejlat 3
Ejlat 2

A koupání bylo skvělé, moře mělo snesitelných 20°, na sluníčku to hřálo přes třicet. Prostě Slapy v létě, i s těmi velkými parníky, tedy příjemně houpavými vlnami. Kousek před vstupem do vody byly kamínky vystřídány přírodním betonem, alespoň takovým dojmem ta plochá, místy rozlámaná skála, působila. Já si nejdříve zkusmo zaplaval, teprve ve druhém kole jsem se vybavil potápěčským ABC – maskou, šnorchlem a ploutvemi. Dohlednost pod vodou byla skvělá, na hloubce ovšem žádný život. Přesto jsem si s chutí zapotápěl až na ploché pusté dno, ale jenom asi tak do pěti metrů. U kamenů, které sestupovaly od břehu, bylo veseleji. Kmitaly se tu rybky, potvory vždy přesně mimo dosah mých paží. Napotápěl jsem se až do únavy, Janinka se zase vyplavala. Po dvou hodinách jsme toho už měli dost oba. Už bychom se ani nemohli patřičně vyhřát, protože bylo před půl šestou, a na břeh sestoupil stín západních kopců. A tak jsme se vydali rovnou zpátky do hotelu.

Avšak nikoli přímou cestou. Vzal jsem to mírnou oklikou. Nechtělo se mi už pošesté jít či jet stejnou trasou. Proto jsem si na mapě vynašel, že když se tady, kousek za hotelem Prima Music, na úrovni ropného terminálu, hned za zkrachovalým westernovým městečkem odbočí vlevo do vnitrozemí k velbloudí farmě, takže pak jsou to asi tři kilometry k silnici, vedoucí do Ejlatu souběžně s pobřežím. Prohlédneme si novou výstavbu, pokocháme se vyhlídkou na moře z úbočí hor a přijedeme k hotelu novou cestou. Tak jsem si to maloval.

Ejlat 4

Protože jsem řídil, musel jsem si mapu dobře zapamatovat. A zapamatoval. Takhle na úrovni ropného terminálu, hned za westernovým městečkem, jsme narazili na kruhák, na němž jsem odbočil vlevo k velbloudí farmě. Silnička Shlomo Stream Trail vedla údolím po kraji čerstvě vymletého koryta na dně už suchého vádí. Nejdříve se tvářila asfaltově, ale velice brzy přešla do kvality silnice číslo 316 u arabské vesnice Hura. Pak se však zlepšila – protože děravý asfalt skončil a nastoupila poctivá ujetá pouštní kamenitá cesta. Trail. Spíše stezka než silnice. (Ale navigace vám ji dovolí.) To už jsme za sebou měli skoro polovičku odbočky. Dokonce proti nám jelo z vnitrozemí nějaké osobní auto, žádný offroad, ale poctivý otřískaný osobák.

„Otoč to,“ poprosila mne Janinka zrovna ve stejné chvíli, kdy jsem svůj původní záměr opustil i já. Alespoň jsem vystoupil a u dvoumetrového kolmého tarasu, který vyrvala nedávná záplava ze dna vádí, trochu svlažil poušť. (Pláž byla prima, ale byl poněkud problém najít v přilehlé restauraci toaletu; ta, co tam byla, se tvářila, že patří potápečům a zavřeli ji za námi po první návštěvě.) A taky jsem si vyfotil pár pohledů. Jenže už bylo šero, takže přiložené fotky pocházejí ponejvíce z Janina chytrouše, jehož foťáček má nečekaně dobrou světelnost. Janinka nerada vytahuje mobil ku focení, ale nečekaná krása pustiny ji k tomu přiměla. Nikoli já – tentokrát snímala dobrovolně! Rozhlédli jsme se kolem a obdivovali tu krásu. Tu osamělá akácie, přikrčená u strmého svahu, tu stará pneumatika hozená do koryta. Ještě jsem předvedl Janince, co jsem při psaní své knížky mínil souslovím „instantní štěrk“. Když se na skalnatá úbočí místních hor podíváte zblízka, nevidíte rovnou skálu, ale skládku kamenů, přiléhajících k sobě. Nedá se říci „pevně“, protože se dají rozebrat jednou rukou. Není vhodné po takových skalách lozit mimo cesty! Důsledek mrazového zvětrávání – ve dne na povrchu plus padesát, v noci mírný mráz.

Ejlat 6
Ejlat 5

K návštěvě velbloudí farmy jsme už neměli moc chuti, ačkoliv byla patrna hned za křižovatkou, kde se trail to Eilat větvil na Hura silnici a pěšinu po plochém dně vádí. Vrátili jsme se ke kruháku, jehož existence věští lepší civilizační budoucí okolní pouště. Do hotelu jsme dojeli obvyklou cestou, tou nejkratší, nejjednodušší, prostě po pobřežní devadesátce na sever. Avšak den ještě neskončil. Po nezbytné restauraci našich zevnějšků i vnitřků jsme vyšli znovu ven. Už ne užít si večerního Ejlatu, ale když už jsme tady, podívat se, co je nového v místním centrálním parku, kde jsem byl naposledy ve zmiňovaném roce 2008. Janinka se tedy chtěla nejdříve podívat do krámků u hotelu, ale přemluvil jsem ji, že tam se zastavíme až na zpáteční cestě. Bylo už před šestou, a světla k focení valem ubývalo. Nu, a tak jsme tam došli.

Ejlat 7

Park se nachází hned za velkým kruhákem, který je poblíž konce Ejlatského zálivu. Pobřeží se tu zatáčí v pravém úhlu k východu a směřuje k Akabě. Ve vstupní části tohoto parku zlatě září pískovcové schodiště, na němž se vyjímají krásně barevně vymalované plastiky ryb. (Jako bývaly svého času v pražských ulicích k vidění krávy.) Mezi rybami zde trůní kovové torzo horní části stěžně nákladní lodi, která v poslední fázi svého života nesla jméno Karine - A. Zmíněnou loď zajalo v rámci operace „Noemova archa“ 3. ledna 2002 izraelské námořní komando v Rudém moři, 500 km od území Izraele, tedy v mezinárodních vodách. Lodice totiž převážela z Jemenu do Pásma Gazy 50 tun íránských zbraní. Toto písání zřejmě nečtou žádní odpůrci Izraele (krom těch, kteří tak činí z povinnosti), a tak nemusím vysvětlovat, že nešlo o žádný pirátský čin, ale o akt národní sebeobrany, provedený v průběhu nepřetržité války s Paleoaraby. Kapitánem lodi byl plukovník Omar Akawi, člen Fatahu od roku 1976 (bývalý člen Palestinské samosprávy). Loď zakoupila Palestinská samospráva. Zbraně pořídil jistý Adel Mughrabi (vulgo Adel Salameh), dřívější člen Arafatova štábu, jenž od roku 2000 projednával kontrakty mezi Íránskou islámskou republikou a teroristy z Hizballáhu. Loď řídil výlučně personál Palestinské samosprávy. Zbraně měly být předány Palestinské námořní policii v blízkosti pobřeží Gazy, konkrétně přímo jejímu veliteli jménem Džuma’a Ghali. Za 15 milionů dolarů z humanitární pomoci, jež poskytují ubohým Palestincům mezinárodní organizace, bylo pořízeno toto zboží:

122mm rakety typu Kaťuša (hmotnost 30 kg, dolet 20 až 33 km)
107mm rakety typu Kaťuša (hmotnost 19 kg, dolet 7,8 až 10 km
80mm minometné granáty
120mm minometné granáty
protitankové střely
protitankové miny
odstřelovačské pušky
samopaly Kalašnikov
příslušná munice
dvě a půl tuny výbušnin
a gumové čluny a potápěčská výzbroj, pro útoky z Gazy, vedené z moře na pobřežní města...

Jak jsem si teď dohledal na Wikipedii (odkud je i převzato i volné ilustrační foto). Nu, tak taková to byla loď. Takový teroristický stát uznalo zblblé UNESCO a darebácké státy na Valném shromáždění OSN.

Ejlat 8

Jdeme dále a výše. Kousek za kořistným artefaktem obdivujeme plastiku dedikovanou „Míru“. Místní muzeum je už zavřené, a tak jen přes sklo zíráme na starobylý autobus, jenž zřejmě zajišťoval přepravu z centra Izraele na jeho Dálný Jih. Venku vystavená žlutá kotva se nevíže k žádné chrabré historce, je jenom „jednou z prvních“ kotev, které se zabořily do dna Ejlatského obchodního přístavu. Samotný park příliš neoplývá květinami, spíše jde o travnatou plochu, sklánějící se travnatými terasami k ústřednímu jevišti. Když k němu přijdeme, vidíme, že nejde o jeviště, avšak o fontánu. Ta však netryská. Je to tady nějaké celé chcíplé. Zatímce dole na nábřeží to vře turistickým ruchem, zde místňáci pouze venčí psy.

Ejlat 9

Před devíti lety jsem si zapsal: „Procházka parkem je pěkná. Balvany umělého koryta potůčku nás vedlou výše, až do horní, skutečně zelené a květnaté části s dětským hřištěm. Celý park je však nápadně opuštěný. Až když v jeho úplném vrchním konci docházíme k plotu, spíše stavební ohradě, se to vysvětlí. Kvůli výstavbě domů je tento park neprůchozí. Avšak jako staří veteráni panelové výstavby se nehodláme vracet a cestičku stavbou si najdeme...“

Opuštěnost zůstala, nové domy za parkem, takhle nahoře vpravo, jsou už postaveny. A provizorní plot nahrazen trvalým, přes který bychom už nelezli. No, tak že se tudy nedá jít přímo kolem těch domů k autobusovému nádraží, prosím, zřejmě jest chráněno soukromí v nich umístěných bytů a kanclů. Ale že soukromí bytů a kanclů je takto odděleno od veřejného parku, to mi už připadá poněkud hloupé.Zdá se, že za celou tu dobu městské zastupiteldstvo s parkem neudělalo nic. Možná si myslí, že už je to takto dokonalé? Anebo pochopili že jde o marnou investici? Ale zelená tráva marná není. Chtělo by to dotáhnout, aby park fungoval jako park – když už ne centrální... Úplně pusto zde však není, dvě dívčiny si zkracují cestu k moři po pěšině, prošlapané kolem navezeného zemního svahu. A, ano, na okrajích trávníku rostou vzrostlé palmy (evidentně z dřívějška), a tu se dokonce zavlažuje záhonek s květinami. Pustota zdejšího Central Parku je tedy nejspíš úmyslná, byl tak „dyzajnován“. Ejlatští pejskaři vám děkují!

Ejlat 11
Ejlat 10

Vracíme se zpátky kolem růžové přízemní budovy, jejíž zdi jsou prolomeny lomenými oblouky. Jeden oblouk je prosklený a za ním – prázdná místnost. Mohlo by tu být informační centrum – kdyby už skutečné centrum nebylo dole u moře, jen pár set metrů daleko. Pocit marnosti zvyšuje přilehlá modrá pyramida, kde bývalo „jediné 3D kino v Izraeli“. Poznalo se to podle nápisů „IMAX“ na jeho bocích. Teď už se to nepozná. Nápisy zmizely, stejně jako diváci.

Ejlat 12

Už se opravdu stmívá, je po sedmé hodině. Vracíme se přilehlým hospodským a nákupním střediskem. Hospody jsou ale opuštěné, krámy zaroletované, i šatní krám, který jsme si chtěli (někteří z nás) prohlédnout, zavřel. Otevřené jsou krámky s potravinami. Jdeme ale zase k tomu svému známému šopu u hotelu, kde si kupujeme nějakou večeři a víno. Sedáme si na terasu u pokoje, pojídáme, popíjíme a kocháme se rozsvěcujícími se světly na zemi, na moři i na nebi. V osm hodin večer zazní na minutu siréna. Po vyjití tří hvězd totiž už začal další den, 5. ijar, kdy se nikoli slaví, avšak připomíná Jom ha-zikaron, Den Paměti. Izraelci si připomínají vojáky, kteří položili životy za svobodu vlasti. A to jak ve všech arabsko–izraelských válkách, tak ještě dávno před rokem 1948, kdy neexistoval ani stát Izrael, ani pravidelná armáda. A také se vzpomíná na všechny oběti teroristických útoků. V synagogách i školách, na hřbitovech a v armádních objektech, v domácnostech i na veřejných místech, při náboženských obřadech i na občanských vzpomínkových akcích. Oni si totiž Židé pamatují. Pamatují si, protože si neúnavně připomínají. Jejich náboženské svátky jsou vlastně všechny nějakou historickou připomínkou. Jom ha-zikaron není náboženským svátkem, ale možná za čas bude.

Postavíme se k zábradlí a vzdáváme poctu vojákům i civilistům, padlým při obraně Izraele ve válce, která začala na konci 19. století. A stále pokračuje.

(Prožito a užito v Ejlatu v neděli 30. dubna 2017 a v pondělí 5. ijaru 5777, psáno v Praze na Lužinách v úterý 12. září 2017. V den, kdy izraelská Všeobecná bezpečnostní služba Šin Bet oznámila, že od začátku roku zabránila 200 teroristickým útokům)

Foto © Jana Rečková, © Jan Kovanic a https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2099022

Fotogalerie z ejlatského Central Parku z roku 2008 zde.

***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.