29.3.2017 | Svátek má Taťána






ŠAMANOVO DOUPĚ: Ode Zdi ke Zdi

18.1.2017

(Jeruzalém na vlastní kůži)

Slanili jsme s Janinkou z ochozu synagogy Churva a vydali se směrem k té nejfundamentálnější židovské poamátce, k Západní zdi (hebrejsky ha-Kotel ha-Ma’aravi), známé u nás více jako Zeď nářků. A vezmeme to mírnou oklikou po Židovské čtvrti. Chci totiž Janě ukázat jeden architektonický div. Či ne snad architektonický, ale div zahradní architektury ve městě. A ani ne tak architektury zahradní, jako uliční. Prostě: Uprostřed uzoučké uličky Bejt El, obklopené zlatě kamennými domky se na křižovatce s další uličkou otevírá malé náměstíčko, uprostřed něhož tryská z kamenné dlažby pomerančovník. Jeho zelená koruna vykazuje ve výšce necelých dvou metrů jakýsi „okus“, který tentokrát nezpůsobila pasoucí se vysoká zvěř, ale procházející návštěvníci. Tedy, ne že by listí okusovali, ale ocházejí ho, tekže se vlastně jedná o „ochoz“.

Ode Zdi ke Zdi 1

Šel jsem tudy před dvěma lety v půlce března. I tehdy byla jeho koruna obsypána žluťoučkými pomeranči, tentokrát, na samém konci března, se v ní objevují i bílé květy! Květy a plody na jednom stromě. Div v divu samotné existence stromu, uprostřed divu znovuzrození Židovské čtvrti Jeruzaléma, uprostřed divu znovuzrození Izraele. (V době euroamerického znovuzrazení Izraele, znovuzrazení Jeruzaléma.) Bílá vůně pomerančových květů nás provází i po cestě uličkou, která nás vyplivne zpátky na náměstí Churva před synagogu. Chci ukázat Janě další prostranství s odkrytou Širokou zdí, ale omylem zabočím dříve. Zaklenutá ulička nás vede kolem krámků, a stánků s ovocem na vyšťavení a zmrzlináren přímo – k veřejným záchodkům! Právě je potřebujeme. A tak se znovu ukázalo, že některé nevědomé chyby vedou k příhodnému vítězství.

Sestupujeme dále, po schodech směrem ke „Kotli“. Chtěl jsem původně poskytnout Janě krásné výhledy shora přímo na prostranství před Zdí i na Chrámovou horu, nakonec jsem nám poskytl nové a pro mě nezvyklé výhledy na Olivovou horu. A to z prostranství, kde nejspíše stávala jakási synagoga, jejíž vykopané zbytky stíní vysoké pinie. Náměstíčku vévodí velká pozlacená menora, která je přikryta asi tři metry vysokým skleněným poklopem. Snad je opravdu zlatá (?). Za námi ční do výšky čtyřpatrový barák, pravděpodobně nový obytný dům se skvělým výhledem pro skvostně platící zákazníky. I když září zlatým jeruzalémským vápencem, jeho hranatá přísnost spíše připomíná betonovou pevnost. Když se odtamtud dívá někdo přes lomený oblouk dávné synagogy směrem na východ, vidí poněkud lépe to, co vidíme i my:

Ode Zdi ke Zdi 3
Ode Zdi ke Zdi 2

Židovské hřbitovy na svahu Olivové hory nad údolím Kidron. Samotnou Olivovou horu. A v popředí pak horu Chrámovou. Její jižní cíp vidíme i my, minaret a černě šedou báň mešity Al-Aksá. Sestoupíme trochu níže, a naskytne se nám výhled na severní částí chrámového okrsku, jemuž panuje zlatá báň Skalního chrámu. Tak tedy samotná konstrukce báně je pokryta hliníkovo-bronzovou slitinou vyrobenou v Itálii. Zaplatila to okupační jordánská správa z pomocí fondů Arabské vlády a Turecka. V roce 1988 pak díky osobnímu daru jordánského krále Husajna, byla kopule pozlacena 80 kg pravého zlata. Nic židovského na oné kopuli není.

Ode Zdi ke Zdi 4

Snad jen kameny z Chrámové hory a „střípky elegantně vyřezávaného mramoru – vzácný pozůstatek Šalamounova chrámu“ (podle Marka Twaina, který místo ve své době také navštívil).

Prostranství před ha-Kotel hyzdí krytý dřevěný ochoz. Ten vede k Maimonidově bráně v Západní zdi, a je to jediný možný vstup na původní horu Sion, jenž je otevřen bezvěrcům a jinověrcům (modlit se na vnitřní náhorní placce jest zakázáno). Podle aktuální informace se tenhle vstup otevírá toliko ráno mezi 7:30-10 (kdy každý slušný turista ještě spí nebo snídá) a pak na jednu hodinu odpoledne, tedy od 12:30 do 13:30. Nesmí být ovšem pátek či muslimský svátek, pak je zavříno.

Dnes je čtvrtek a není svátek. Avšak jsou už dvě hodiny odpoledne a vstup jest uzavřen. Není jednoduché se trefit do správného časového úseku. Kanadský karikaturista Guy Delisle, který žil v arabské části Jeruzaléma celý rok, se sem dostal až napotřetí, a to jenom jednou. Ale my ani neměli v plánu se trefit...

Ode Zdi ke Zdi 6
Ode Zdi ke Zdi 5

Sestupujeme až na úroveň náměstí ha-Kotel. U střeženého vstupu je nově se tvářící cedule, která srozumitelnými ikonami znázorňuje čtyři zákazy: Nesmí se tu používat mobil, nesmí se tu psát si poznámky (???), nesmí se tu kouřit a nesmí se tu fotit. Jana jest člověk velice pořádkumilovný a v jádru poslušný (tedy přesněji slušný) a proto mne upozorňuje zejména na zákaz focení. Takže letos nefotím, je to jakási úleva. Však už mám nafocíno z dřívějška. Kdy se tu vesele fotilo i zásadnějšími stroji než malými canonky do dlaně. (Viz archivní foto.) Nu, i letos se tu vesele fotilo, a nově i selfíčkovalo; určitě ještě na náměstí před vlastním přízedním prostranstvím, které je vlastně synagogou. Já si to tedy odpustil a přistoupil k Západní zdi očištěn od zuřivých povinností reportéra.

Nasadil jsem si svou letitou pletenou kipu, koupenou mi ženou Ivanou v pražské ulici U Starého hřbitova ve stánku se suvenýry. Jsem tu už... pošesté? Proto možná nic necítím. Jako by odtud vyvanul Duch boží, ba i prvně cítěná přítomnost vulkanického kouře. Mám hlavně obavy, abych se zase setkal s Janinkou (a s její zoufale slabou mozkovou orientační buňkou) na předem dohodnutém místě. Což se nám oběma podařilo.

Ode Zdi ke Zdi 7

Dobře, pokusím se o další kontakt na jiném místě Západní zdi. Jdeme mě již dobře známou severojižní magistrálou Muslimské čtvrti, tedy ulicí el-Wad k severu. Na správném místě odbočím vpravo, tedy k východu, do ohromné tlamy vysokánského súku. V roce 2006 jsem zde byl se svou (nyní již Bohu žel zesnulou ženou) Ivankou. Tehdy jsem si zapsal:

„Jsme vyvrženi doprostřed jakési ohromné chrámové lodi, která je přikryta polokruhovitou klenbou v asi dvaceti metrech výšky. Ocitli jsme se uprostřed Trhu obchodníků s bavlnou (Cotton merchant ́s market, Súk al-kattáním). Avšak žádná bavlna se tu nekoná. Zatímco jiná tržiště evidentně obsluhují hlavně místní populaci, tento krám jest pastí na západní turisty. I když jsme asi v té chvíli byli v tomto místě jedinými Zápaďany. Ale nekoupili jsme si žádnou umělohmotnou cetku, dálkově ovládané autíčko, gumový kopací míč ani japonskou bižuterii. Jdeme se podívat k východnímu otvoru do této umělé jeskyně. Odtamtud září denní světlo.

Přicházíme pod schody, a náhle nás oslní zlatá báň Skalního chrámu. Chci se podívat kousek výše po schodech. Avšak ze stínu vystupují izraelští vojáci a na vzdálenost deset metrů předem odmítavě mávají rukama. Jsme před portálem, kudy jedině se dá vyjít z Chrámové hory ven. A jedině ven. Vstup dovnitř zakázán! (Proto je zde taky přichystaná ona past na turisty.) Chtěl jsem se podívat na dotek Hory, jenom nakouknout, nos bych přes čáru nevystrčil, ale vojáci jsou neoblomní. Klid posvátného muslimského místa musí zůstat zachován.“

Ode Zdi ke Zdi 8

Tak tentokrát mám s sebou foťák s dosti obsažnou kartou, a zde není žádný viditelný zákaz focení, Janinko. Něco si tedy sejmu, vnitřek tedy poněkud rozmazaně, neb bez denního světla je tu poměrné příšeří. Tak alespoň tu zlatou báň.

Pokud jsem psal, že „jedině tudy“ se dá vyjít z Chrámové hory ven, tak to platí pouze pro turisty. Jinak muslimové tudy mohou taky vcházet, jako každou branou, a vycházet mohou rovněž kdekoli. Využívají to rošťáčtí arabští kluci, kteří tou branou přebíhají sem a tam, jakoby v nějaké hře na vodníka. Vodníkem pro ně je nejspíše dvoučlenná izraelská vojenská hlídka. Poněkud nervózní hlídka, protože je čas Války nožů, a muslimští mladíci mají v oblibě na izraelské hlídky útočit noži. Takže nejde o hru, a když tak o válečnou hru, která ma za cíl rozptýlit pozornost neuvěřitelně trpělivých vojáků! Vojáků záklaďáků, dvacetiletých kluků, kteří teď v Muslimské čtvrti střeží mír. Vojandy jsem tu neviděl. Inu, děvčata v uniformě, jak jsem se dříve dověděl, jsou stahována z míst, kde hrozí bezprostřední útok muslimských teroristů.

Ode Zdi ke Zdi 10
Ode Zdi ke Zdi 9

Vracíme se zpátky k východu, ale kousek před ním Janinku zarazím a obrátím ji k nenápadnému portálu v severní zdi súku, kudy jsme sem s Ivankou před deseti lety sestupovali. Portál je poměrně nízký, a stoupá do něj řádka schodů. Zasviněných schodů, oblepených odpadky z popelnice, stojící u vchodu do této nadzemní stoky. Jana se poněkud štítí a poněkud bojí, ale protože mi věří, skloní se (i ona, měřítko mých fotek 165 cm) a vejde tam se mnou. I když poněkud s obavami.

Jdeme proti proudu, kterým jsme splývali před dvěma roky s průvodkyní Dalií . Zatrubněnou uličkou Bab el-Hadid stoupáme dále – až dorazíme k další bráně na Chrámovou horu. Železná brána otevřená! To minule nebyla. A také u ní nestála přísná vojenská hlídka. Hoši však viděli evidentní turisty, a tak nás správně nasměrovali vlevo do úzkého průlezu, procházejícímu jakousi vysokou stavbou.Vylezli jsme z něj – a byli jsme zase tady. Tady, kde něco muselo být. A je to tu stále.

Daleko od hlučícího davu turistů, daleko od arabského a židovského virválu, jakýsi dvorek s vysokými zdmi. A ta zeď tady vpravo, to je Zeď. Prodloužení Západní zdi, či lépe, místo, kde se Západní zeď prodrala změtí arabských domků na světlo Boží. „Small Wailing Wall“ praví cedulka na stěně. Zeď tu vyvřela z podzemí právě ve výšce, kde končí velké stavební kameny z doby krále Heroda Velikého. A je tedy asi skutečně nejblíže – alespoň co se výšky týče – dávnému židovskému Chrámu. A modlit se zde dá. I usebrat. Kameny sice neodpovídají, avšak alespoň poslouchají...

Ode Zdi ke Zdi 12
Ode Zdi ke Zdi 11

Odpovídá zato ptactvo nebeské, či spíše vrabci moabští, hašteřící se v keřících, uchycených na Zdi. Jedná se o stejné keře, jako na té velké a známější Zdi, a díky čtenáři Tomášovi vím, že to jsou trsy Capparis spinosa, kapary trnité. Nerozvinutá poupata naložená v soli nebo v solném nálevu s vinným octem známe jako kapary, a můžeme si je dnes koupit v každém větším krámě přes 200 m2. Avšak zcela jistě to nebudou ty, které teď tady nad námi uštipují veselí vrabčáci!

Usebráni a povzneseni na duchu se vracíme uličkou el-Hadid zpátky přímo na el-Wad. Prodíráme se proti proudu turistů k severu směrem k Damašské bráně. Nad hlavami nám (poněkud nečekaně) vlaje sada izraelských vlajek. (Asi tu nějakou nemovitost obývají Židé, proč by nemohli – ve svém hlavním městě.) Davem se proplétají i místňáci, ve vedlejších ulicích tvoří většinu lidí místní muslimky v šátcích. Nečekaně (určitě pro mne) je tu zaparkovaná ustaraná izraelská vojenská hlídka.

Cestou (opět poněkud nečekaně, alespoň pro Janu) narážíme na Via Dolorosu. Ta zde v šířce asi jednoho bloku prochází ulicí el-Wad. Za rohem vlevo se nachází páté zastavení Ježíšovy cesty. Tady upadl, a zde se jeho kříže na čas chopil Šimon Kyrenejský, jak uvádí latinský nápis na překladu nad zamčenými dveřmi do jakési svatyně. A tady, hned na rohu, je ohmataný kámen, jak se o něj apokryfně opřel. Někdo se od té doby o něj opřel, snad už miliony lidí, protentokrát si to kvůli husitsky přísnému pohledu Janinky odpustím.

Za chviličku jsme na dalším rohu, na kterém zprava připlouvá Via Dolorosa. Je tu třetí zastavení – nějak jsme přešli Čtyřku. Via Dolorosu hodlám projít zítra či později, a tak jen nakukujeme do nízké přístavby Arménského katolického patriarchátu a do přilehlého dvora, který je ukončen čelní zdí arménského kostela (to je to čtvrté zastavení, jak příště zjistím).

Ode Zdi ke Zdi 13

Toto je startegický roh uvnitř Muslimské čtvrti, kde se setkává Via Dolorosa s el-Wad, jak jsem psal. Setkávají se tu mezinárodní turisté a místní arabské obyvatelstvo. Setkává se tu muslimské osídlení s osídlením židovským. Proto tu také vždy stojí vojenská hlídka.

A už podruhé tu vidím na zemi ležet uzlík s jakýmisi zelenými listy. Před deseti lety stejné listy na stejném místě prodávala na zemi přidřeplá paní. Myslel jsem si, že se jedná o špenát. Žena zase vsázela na tabák. Ale teď už vím, že se jedná o vinné listy, do kterých se balí chutné kořeněné mleté maso. Tyhle závitky jsme si nedávno (před šesti dny, dávno!) dávali na Roš ha-Nikra, přece.

Pokračujeme dále už plně arabskou el-Wad, kde se rozevírá skutečné arabské tržiště. Avšak my chceme dneska ještě stihnout židovské tržiště Machane Jehuda nahoře na Jaffské třídě. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli ve čtvrtek 31. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 10. ledna 2017.

*

Foto © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


F. Lesniak
12:48
18.1.2017

počet příspěvků: 1, poslední 18.1.2017 12:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.