23.8.2017 | Svátek má Sandra


ŠAMANOVO DOUPĚ: Od trhu k trhu

25.1.2017

(Jeruzalém na vlastní kůži)

Míříme od Via Dolorosy nahoru a na sever po el-Wad do hlubin Muslimské čtvrti. Strategickou křižovatku za námi střeží vojenská hlídka, jak jsem psal minule.. Během uplynulého týdne jsem se dověděl, jak rozeznat vojáky z IDF (Izraelských obranných sil) od pohraničníků (kteří jsou součástí jednotek Magev, aneb policie): Hoši a děvčata od IDF jsou v zeleném, zatímco pohraničníci/policajti chodí v černém. No, když se na tu fotku dívám znovu, tak v popředí stojí dvoučlenná hlídka v šedém se zelenými neprůstřelnými vestami. V zákrytu za nimi stojí dvoučlenná hlídka v černém, se kterou se baví vojáček, který má na hlavě zelenou čapku. Protože však jsme v Jeruzalémě, kde se o klid starají vesměs členové Magav, tak jsou zřejmě všichni členy hraniční stráže. Jak napovídají i emblény našité na rukávech.

Od trhu k trhu 2
Od trhu k trhu 1

Inu, Jeruzalém je hlavně rozdělen mezi Židy a Araby, a pak také mezi židy a muslimy. (Křesťané v křesťanské čtvrti jsou povýtce Arabové. A v Arménské čtvrti žijí jak křesťané, tak židé.) Rozdělení se děje nejen na mezinárodně uznávané oficiální linii, ale i mezi jednotlivými promíchanými čtvrtěmi s židovským či muslimským charakterem. Ve Starém městě existují čtyři čtvrti, dvě křesťanské, pak Židovská a Muslimská, ale i uvnitř těchto čtvrtí existují různé enklávy. Jdete po ulici, najednou se něco drobně zlomí a jste v jiném světě. My jsme teď v plně arabském světě. Stoupáme po občasných schodech na el-Wad k Damašské bráně. Procházíme místním trhem. Nechci se zdržovat fotografováním, protože toho máme oba s Janinkou už za dnešek dost a těšíme se už na chladivou sprchu v našem hotýlku. A zdejší trh je takový normální, nejde o nějaké středomořské tržiště, ale spíše zde z krámků na ulici přetékají přepravky s bohatou nabídkou ovoce a zeleniny. Výjimka: přímo na dlažbě je rozložen soliterní prodejce s bohatou nabídkou sukulentů a chudou nabídkou tenisek.

To, že jsme ve čtvrti muslimů, poznáme podle toho, že nápisy nad obchůdky jsou vyvedeny toliko v arabštině, s občasným průnikem angličtiny. Hebrejská písmena nevidět. Tak alespoň na šekelech samozřejmě ano! (Palestinci nemají vlastní měnu.) Místní ženy mají vlasy arciť zahaleny do (ve zdejším počasí velice vhodných) plachetek, ale mladé holky všechny samozřejmě nosí džíny a přes ně mají hozenou nějakou normální košili.

Od trhu k trhu 4
Od trhu k trhu 3

Na dlažbě se objevuje hvězda, spletená ze dvou, no páni! – tak ne dvou trojúhelníků, jak jsem se nejdříve až zalekl, ale ze dvou čtverců. Osmicípá hvězda, orientační bod, na který si pamatuji od minule. Jdeme správně. A už se před námi otevírá jeden ze dvou vchodů do Damašské brány, která je spojnicí Starého města a faktického Východního Jeruzaléma. Nad námi pod křížovou gotizující klenbou visí jako netopýři závěje kabelek; prodíráme se kolem stojanů s hadry, za které by se nemusela stydět žádná vietnamská tržnice. Je to všechno hodně lesklé, třipytící se a zjevně umělohmotné. (Made in China and Thailand.)

Za bránou se rozevírá jakýsi amfiteátr, kterým stoupá rozměrné schodiště. My míříme vlevo, k Západnímu Jeruzalému. Vystoupáme do výšky asi dvou pater. Ohlížím se zpátky k vchodu do Muslimské čtvrti. Není tu dnes takový nával, jako bude zítra, inu, je čtvrtek. Jeden závažnější rozdíl však registruji, a to přítomnost policie. Dole u brány stojí u policejní zábrany turista, který zaměstnává pohraničníka dotazy, kudy se má po mapě vydat dál. O dva metry dál se o zábradlí nad příkopem, s hradbami za zády, pohodlně opírá druhý z hlídací dvojice s připravenou puškou v ruce. Minulý rok bylo při útocích poraněno 239 Izraelců, z toho ke 174 zraněním došlo v posledním kvartálu roku 2015. Šlo hlavně o útoky nožem, a to nejen na vojenské hlídky, ale především na civilisty. Zabito bylo 28 lidí, z toho dva cizinci, jeden izraelský Arab a tři pracovníci bezpečnostní služby. Deset útoků se odehrálo v Jeruzalémě. Palestinci provedli celkem 1.719 teroristických útoků, což je skoro o sto méně než minulý rok (2014). A aby to bylo „vyvážené“: židovští teroristé spáchali jak v roce 2014, tak v roce 2015 pokaždé16 útoků...

Od trhu k trhu 6
Od trhu k trhu 5

Do konce února 2016 zabili palestinští Arabové další čtyři Izraelce. Asi prozatím poslední letošní útok proběhl v úterý 8. března 2016, vlastně série teroristických útoků. Na přímořské promenádě mezi Tel Avivem a Jaffou začal nožem bodat procházející lidi mladý Palestinec. Zabil jednoho člověka – amerického turistu z Texasu – a více než dalších 10 lidí zranil, z toho šest těžce. Pobodal i těhotnou ženu (!) a dva izraelské Araby. V řádění mu bránil místní hudebník, který ho udeřil do hlavy kytarou a pak ho pronásledoval – dokud vraha nezastřelila policie. Dalším hrdinou se stal zbožný žid v Petach Tikvě, kterého zasáhl útočník do krku. Napadenému se podařilo nůž z rány vytrhnout a teroristu jeho vlastním nožem bodnout. No a do třetice ve Východním Jeruzalémě napadl policejní hlídku Palestinec střelbou ze samopalu. Jednoho pohraničníka zranil těžce, druhého lehce. Útočili vesměs dvacetiletí mládežníci. Ještě před tím úterkem se pokusila jednapadesátiletá palestinská Arabka pobodat ve Starém městě pohraničníky, ti ji však na místě zastřelili. Hamás (vládní strana v Gaze) vydal prohlášení, v němž tyto teroristické útoky označil za „heroické činy“ (zabíjení těhotných žen a osmdesátiletých seniorů). Mluvčí Hamásu dokonce vyzval další palestinské frakce, aby se připojily k „boji palestinské mládeže“...

Je to vlastně asi jen tři týdny, co tohle proběhlo. Takže teď přímo u Damašské brány hlídá jeden policista druhého, ze schodiště pak asi z úrovně prvního patra hlídá další hlídka ty kluky dole, a já stojím vedle třetí hlídky, co hlídá celý amfiteátr před branou. (Cítím se přitom velice bezpečně!) No a uprostřed kruhového objezdu za námi stojí další dvě hlídky, dvou- a tříčlenná. Tentokrát je s nimi i jedna holka. Tak to je dobré. Izraelci totiž děvčata neposílají do ozbrojených konfliktů, někam, kde se očekává bojový střet. Ale samozřejmě všichni Izraelci jsou na něj připraveni. Vždy připraveni.

Od trhu k trhu 8
Od trhu k trhu 7

Míjíme zastávku tramvaje. Mohli bychom jet dvě stanice a přiblížit se tak k hotelu na pouhého čtvrt kilometru, ale Janince se do tramvaje nechce, možná i proto, že jsem ve své knížce Mír v Izraeli referoval o potížích s dobýváním lístku z automatu. Nakonec se ten poslední kilometřík na téhle staroměstské procházce dovlečeme pěšky. Jenže do kopce. Naštěstí je ulička Královny Heleny (Heleni ha-Malka) klidná, obklopená zelení na dvorcích a stíněná patrovými domky. Ne, tahle Helena nebyla byzantská císařovna, která roku 312 n. l. konvertovala na křesťanství. Tedy nikoli Svatá Helena, Helena Konstantinopolská. Tahle Helena vládla v královstvích Adiabene a Edessa a konvertovala roku 30 n. l. – k židovství. Avšak taky byla nejspíš svatá. Když totiž roku 45 vypukl v Jeruzalémě hladomor, dala na své náklady dovézt z egyptské Alexandrie kukuřici a z Kypru sušené fíky.

Na jednom domku v téhle uličce se skví modrá cedule s bílým nápisem, jenž hebrejsky a anglicky oznamuje, že zde v době britského mandátu sídlila rozhlasová studia „Hlasu Jeruzaléma“. 2. srpna 1939 zde provedl I.Z.L. bombový útok, čímž se ukončilo vysílání z tohoto baráku. Našel jsem si, že I.Z.L. je zkratka Irgun Zeva’i Le’ummi, tedy židovské teroristicko/osvobozenecké organizace. Nejspíš zde sídlila palestinská redakce anglo-hebrejsko-arabského vysílání, která, jak už nápis nepraví, hbitě přesídlila do Hebronu, odkud velmi brzy začala vysílat jako Palestina Broadcasting Service... (Ještě budeme míjet mnohé modré cedule, ale už se o nich nebudu zmiňovat, abych včas ukončil povídání o prvním našem dnu v Jeruzalémě, které zabralo celkem pět kapitol! A to budeme v Jeruzalému pobývat ještě celé dva dny! A jednu půlku...)

Od trhu k trhu 10
Od trhu k trhu 9

Stinné zahrady a nízké domky na ulici Královny Heleny najednou vystřídá stavební ohrada. Za ní se do výšky asi sedmi podlaží zvedají nové obytné budovy. Pěkné sice, ale nejspíš jim musely ustoupit ty klasické patrové baráčky, jak už je v těchto místech, kde vznikalo první osídlení po „útěku z hradeb“ až v 19. století, obvyklé. Konec stoupání, jsme na náměstí před ruským pravoslavným klášterem. Nacházíme uličku Horkanos a v ní náš hotýlek. Vylezeme do patra, projdeme zatočenou chodbičkou, a sláva!, konečně doma. Jana se jme exploatovat sprchu, já se zatím dívám do hloubky dvou pater (hotýlek je na svahu) na náměstíčko pod námi. Pan holič tam venku před oficínou stříhá zákazníka. Je to takové domácí. O dva bloky dál cinká na místní tepně Jaffské třídy moderní tramvaj na lince L1 (jiná tu nejezdí).

Je teprve půl třetí letního času! A před námi je poslední dnešní cíl, který jsem nám naplánoval, tržiště Machane Jehuda. Hodinu nám trvá osvěžení a zocelení mé i Janiny krvinky, načež vyrážíme. A to na druhou stranu, než je Staré město. Scházíme na Jaffskou třídu. I teď odmítá hrdinná Janinka dojet další dvě zastávky tramvají, takže šlapeme do mírného kopce další kilometr. Bulvár je nasycen krámy a krámky, takže tahle procházka je pro Janu zcela uspokojující. Já si více všímám modrých cedulí. I tady prorůstají starou patrovou zástavbou nové budovy. Omšelé třípatrové paneláky z 50. let, z vedlejší ulice se naklání osmipatrový dům, dírou v dalším osmipatrovém moderním domě na nás svítí klesající Slunce. To ale ještě nic není. Na plechové ohradě, ohraničující stavební parcelu po zlikvidovaném nefunkčním baráčku je upevněn plakátek, zobrazující, jak krásně to tu bude vypadat, až se zde postaví pětadvacetipatrový barák. Jeho obyvatelé budou mít nádherný výhled na starý Jeruzalém – do té doby, než je obklopí další mrakodrapy. V Jeruzalémě tedy obytné mrakodrapy, podobně jako v Tel-Avivu. Obyvatelstva valem přibývá. V roce 2013 znělo číslo populačního růstu 1,9 %, zatímco v Indii to bylo jen 1,2 %. Na jednu izraelskou ženu připadají průměrně (2012) tři narozené děti.

Od trhu k trhu 12
Od trhu k trhu 11

Další tramvajová zastávka se jmenuje ha-Davidka, protože stojí na náměstí Davidka. Ptám se okolojdoucí dívky, kde tady je ta Davidka. Vůbec neví, o čem mluvím! Vysvětluji ji, že to byl takový minomet, který ve válce za nezávislost pomohl zachránit Izrael. Vůbec neví, která bije. Rozloučíme se, otočím se, a tam to dělíčko uzřím. Nemlich stejné jsem viděl před deseti lety v Safedu! „Davidka“ značí rusky „Davídek“, a tak je symbol toho jména každému zdánlivě jasný. Ve skutečnosti se jmenuje po svém konstruktérovi Davidu Leibowitchovi, který ji v zimě roku 1947 navrhl a sestrojil v dílnách zemědělské školy Mikve Jisra’el ve městě Cholon.

Na další tramvajové zastávce je už ono ždané tržiště, ale protože nejedeme tramvají, ale šlapeme pěšky, mohu si něco doobjevit. Malý baráček, který má nad vchodem nápis POLICE. Tohle je první budova, která byla v těchto tehdy pustých místech po již zmiňovaném „útěku z hradeb“ postavena. V roce 1887 kolem ní vyrostlo dalších čtyřicet domků. Tuhle modrou ceduli nemohu necitovat. Sídlil zde do roku 1890 britský konzul Noel Temple Moore, jenž působil v Jeruzalémě už od roku 1863. V době britské nadvlády zde byla policejní stanice, samozřejmě britská, ale zdá se, že domek čísla popisného 001 slouží policii dále. Lépe řečeno jejímu oddělení Ztráty a nálezy. Otevřeno mají jen do čtyř, a teď už je za pět minut pět, takže už nemohu vstoupit. A dělat Janě ostudu.

Od trhu k trhu 13

Už jsme skoro na místě. Přicházíme ke známému „Sovímu domu“, jak jsem si jej nazval před deseti lety, když jsem poprvé uviděl jeho štít se slunečními hodinami. Jejich polokruhový číselník navozuje dojem obrysu ptačí tváře. Šikmo dolů vetknutý ukazatel, anobrž polos, je místo zobanu. Jeho stín ukazuje přesně pět hodin a sedm minut odpoledne pravého místního slunečního času. Výše po stranách slunečního číselníku zírají dvě oči mechanických hodin, jedny pro středoevropský a druhé pro místní čas. Ukazují – stejně jako v roce 2006 a jistě i mnoho let předtím – ty vlevo za pět minut šest, a ty vpravo minutu po čtvrt na čtyři. Je to synagoga Zohorei Chama (či Zoharei Chama), aneb Synagoga úsvitu, jež je také známa jako „Dům slunečních hodin“, a její historii jsem popsal už v roce 2014.

Naproti této historické památce (z roku 1908) se konečně objevuje čelní zeď tržnice Machane Jehuda. Konečně pravá izraelská tržnice! Ale jaká. Na třech čtvrtích hektaru se zde nachází 250 stálých stánků, uspořádaných do dvou hlavních tříd a mnoha bočních uliček. Její ulice jsou kryty patrně umělohmotnou plachtou. Vzduch pod ní vhání série větráků, upevněných nahoře pod nosnou konstrukcí. Z roztodivné nabídky až přechází oči. Vypůjčím si odstavec ze své knížky:

„Pult se snad dvaceti druhy oříšků. Oříšky přírodní, oříšky pražené, oříšky zalité ve sladkých krustách. Pomela a rajčata. Ananasy a jablka. Banány a jahody. Roztodivné druhy ovoce i zeleniny, známé u nás leda tak z botanické zahrady. Mezi nimi se vypíná hora kedluben. Ředkvičky, kopr, celer, zelí. Salámy a maso v chladicích boxech, rybičky v ledu. Šachovnice ostře barevného koření. Koláče sýrů. Lány sladkých koláčů, pyramidy zákusků, linie vysokých homolovitých dortů. Balíčky barevných žužu. Talíře trojhranných koláčků, zvaných Amanovy uši. Je možno nakoupit i předměty trvalejší hodnoty. Skleničky, hrnečky, lahvičky, dózičky. Boty, šaty, kalhoty, pásky. A protože jsme v Izraeli, tak je tu i stánek s kipami, aneb jarmulkami. A se suvenýry.“

Pro své potomky opětně kupujeme židovské amulety pro štěstí i pro zdraví zvané Miriamina ručka. (Kdyby na tom nebyly hebrejské nápisy, tak by to byl arabský amulet a ručka by byla Fatimina.) Jeden jsem tady koupil před dvěma lety pro Janinku, no ale zdá se, že ku zdraví moc nepomáhá. Tak snad alespoň jí funguje na to štěstí. Se mnou...

Máme už docela hlad, oběd a svačinu jsme odbyli nějakým drobným pečivem, potřebovali bychom se zdatně navečeřet. Janinka odmítá stát v bufetu, odmítá další falafely, hodlá si sednout k něčemu podstatnějšímu. Protože tady znám v blízké zastrčené uličce klidnou hospůdku, kde jsem si předloni dal něco moc dobrého a ani ne drahého, vylézám z různých dvířek a chodbiček mimo tržnici a snažím se, vzpomenout si, kde to bylo. Jestli tady na východní straně, tak to se asi už nenajíme, protože zde se za rozsáhlým parkovištěm bestiálně tyčí triumfální jeřáby. Jdeme na západ, tam to spíš bylo. Cestou učiníme skvělý nákup v jediném místním krámku s vínem. Jako vždy: tři láhve za cenu dvou. (Tedy za sto šekelů.) Jednu láhev vypijeme ještě v hotelu, dvě povezeme domů; snad to letadlo pobere ke všem těm škebličkám a kamínkům.

Od trhu k trhu 14

Nakonec jsem onu uličku našel! Je nám projíti kolem nábožného mladého muže v patřičném klobouku, u jehož stolečku bychom se mohli pomodlit: nabízí modlitební řemínky, krabičku na čelo, Tóru v knižním tvaru – a kasičku. Protože se více věnuje svému mobilu, projdeme nevšímavě za neduchovní potravou. Tady dole, ano, poznávám okolní domy, poznávám onen „klidný roh, kde jsou dvě hospůdky a kavárnička“. Až na to, že onen roh už není klidný. Valí se po něm doprava, přímo těžký provoz – jenž byl po třech tisících letech vytlačen z Jaffa Road!!! Zákon zachování, tentokrát zachování dopravní zácpy, zůstal zachován. Inu, někam se to muselo přelejt! Klid tu nepanuje, před hospůdkami nejsou ani obsazeny zahrádky. Kdo by tam taky seděl. když se kolem valí auta. Ani my si tam nesedneme. Vracíme se na tržiště a hledáme klidné útočiště. Nakonec ho nalezneme na terásce před hospůdkou s názvem „Manou bashouk“ – s libanonskými specialitami. Dáváme si podle fotografuické nabídky něco, co se podle pozdějšího účtu jmenuje „kidre“.

Nejdříve tedy obdržíme předkrm: Kyselé okurčičky, jak jsem Janě sliboval, a dále ještě něco malého zeleného kyselého. Po deseti minutách nám přinesou velikánský tác, plný, no rizota. Zjevně kuřecího. Ale zvláštně kořeněného. Je tam i hrášek, samozřejmě, a ještě něco neznámého. A konečně opět i chumus! (Či hummus, jsme vlastně v arabské hospůdce.) Každý dostáváme svůj talíř, takže si můžeme nabrat po libosti. Jana začne s málem, žije se stálým přesvědčením, že je „tlustá“. Ale nakonec si přidá, hlad už skutečně hlodal. Měl jsem chuť na pivo, i dali jsme si pivo. Dvě skleničky a jednu láhev. Bylo posléze nutno doplnit druhou láhví. Stella Artois, belgické pivo z dovozu, místní Makabejské mi minule dosti nechutnalo. Pojídáme, zklidňujeme se, uvolňujeme se. Vybrali jsme si dobré místo – podle pozdějšího dohledávání na Tripadvisoru jde o „4. z 628 zařízení v kategorii Restaurace v destinaci Jeruzalém“. Kidre nás stálo 62 šekelů, a byla to porce pro dva, najedli by se i tři. Pivo stálo dvacku, jedno. Přidal jsem deset šekelíků dýška (“service is not included“ stálo na ručně psané účtence). To nepřepočítávej...

Zpátky jdeme nakonec opět pěšky, však je to z kopce. Jídlem jsme strávili milou hodinku, je už půl sedmé. Času sice letního, ale asi půlhodinu po západu Slunce, čili už padá tma, ve které se (naštěstí!) už moc dobře nefotografuje. Scházíme po Jaffské třídě dolů, po druhé straně, zase kolem různých krámků. Na křižovatce s třídou Krále Jiřího (Pátého) zavedu Janinku vpravo. Odbočíme pak zase vlevo uličkou Ben Hillel, a už jsem tam, kam jsem ji chtěl zatáhnout už včera. Na proslulé pěší zóně Ben Jehuda, kde to žije každý večer přímo tel-avivsky. Ulice není přeplněná, až tam dole, kde na Sionském náměstí (Kikar Tzion) zase ústí na Jaffskou třídu, tam je plno. A cesta dále je opět přehražena pódiem – zase se tam předvádí nějaký zpěváček! Naštěstí můžeme na Jaffskou třídu vyjít boční klikatou uličkou. (Prosímvás, Jaffská třída nebo bulvár, ne „Džafská“, protože Jaffa se z hebrejštiny transkribuje jako Yaffa či Yafo!) Ještě pár kroků ztichlými uličkami, pak po schůdcích z náměstíčka pod hotelem k jeho vchodu na ulici o patro výše, a už jsme doma.

Na zítřek mám naplánováno projít Via Dolorosou až do chrámu Božího hrobu. Ale nejdříve hodlám Janinku protáhnout po hradbách, tedy po jejich namáhavější severní části. Jenže nakonec... Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli ve čtvrtek 31. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 24. ledna 2017.

*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


B. Michal
7:59
25.1.2017

J. Kyselková
17:25
25.1.2017

počet příspěvků: 2, poslední 25.1.2017 05:25









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.