13.12.2017 | Svátek má Lucie


ŠAMANOVO DOUPĚ: Novinky staré Zdi

6.12.2017

(Užít si Izrael)

Rozhlédli jsme se s Janinkou z vyhlídky nad Západní zdí a teď k ní sestupujeme. Vzal jsem to na sever uličkou, která má mnoho arabských a anglických a hebrejských jmen, pro tento účel vybírám to, které je uvedeno na mapě v bedekru nakladatelství Ikar „Jeruzalém a svatá země“: Misgav La-Dakh. Přivedla nás na západovýchodní staroměstskou magistrálu, která se nahoře u Citadely nazývá (např.) Davidovou ulicí, odděluje Křesťanskou a Arménskou čtvrť, ale tady je to už Řetězová ulice (Chain St.), která vede přímo na Chrámovou bránu do Řetězové brány. A odděluje severní Muslimskou čtvrť od jižní Čtvrti židovské. Tedy na mapě. V reálu už jdeme asi padesát metrů nefalšovaným arabským súkem.

Zeď 1

Na Řetězovku jsme vypadli z lomeného průchodu, a hned odbočujeme vpravo. Kráčíme kolem místních arabských dějin: Hned na tomhle rohu se nachází madrasa Taštamuríja. Uvnitř této islámské náboženské high-school je uschován náhrobek emíra Taštamura, který svou vládu ukončil smrtí v roce 1376. Ono je tu více náhrobních domů muslimských výtečných mužů ze 14. a 15. století, hned o třicet metrů dál je (taky vpravo, teoreticky tedy v židovské části města) hrobka jiného islámského výtečníka, totiž krutého tatarského emíra Barky Chána. Barka Chán (Baraka Khan) se do Jeruzaléma dostal nejspíš proto, že byl tchánem mamlúckého vládce Egypta, sultána Bajbarse. Ten se zase proslavil tím, že ze Svaté země definitivně vyhnal křižáky, tedy sedmou křížovou výpravu francouzského krále Ludvíka IX. Dnes se tu nachází knihovna Chálidí (Khalidiyyah Library). Žízniví poutníci se tady mohli občerstvit u kašny zabudované do zdi. No - kašna, koryto pod lomeným obloukem. No - občerstvit. Kdyby někdo neukroutil kohoutek.

Zeď 2

Vrátíme se o metr dál a zabočíme zpátky na jih, tedy do uličky, jež se slibně jmenuje ha-Kotel. A opravdu - vede k Západní zdi! Nejdříve musíme projít bezpečnostní prohlídkou, a pak už nás ulička vyplivne přímo na náměstí u Zdi. Nasazuju si na hlavu kipu, kterou mi včera Janinka koupila a loučím se s ní. Ona ve svém kloboučku míří kousek vpravo, za plot, který přístup ke Zdi rozděluje na dvě části. Takto odděleni přicházíme k nejsvatějšímu židovskému místu. Jsme totiž opět v synagoze pod širým nebem. Zatím nebyly vyslyšeny návrhy izraelských náboženských feministek, aby se pod Zdí vyrobil ještě třetí dvorek, kde by se mohly ženy modlit společně s muži. A teď by se zrovna něco takového hodilo, protože právě teď v této synagoze probíhá svatba. A ta se těžko koná bez nevěsty nebo bez ženicha. Svatebčané to vyřešili: Nahromadili se každý na svou stranu rozdělujícího plůtku. Místo svatebního baldachýnu se nad nimi vznáší bílé slunečníky. Nu, a tak se všechny věci dějí správným způsobem, jenom ženich nemůže svou nevěstu držet jinak než za ručku.

Zeď 3

Jsem popáté v Izraeli a asi podesáté u Západní zdi, ale svatbu zde vidím poprvé. Zatímco dnes je svatba v synagoze obvyklá, podle původní tradice se prý má konat pod širým nebem. Tak tady a teď je dodrženo obojí. Odcházím od svatby abych nerušil, a mířím k samotné Zdi zase si jednou popovídat z očí do kamene.

Jsem snad podesáté u Západní zdi, ale až nyní se mi dostává stejného zážitku, jako poprvé. Tehdy, v roce 2006, jsem si o Zdi zapsal: „Její kamení mi voní zvláštně, jakoby kouřem. Úplně jako rostlá skála někde pod Kozákovem. A jestliže v těchto kamenech přebývá Hospodin, pak soudím, že Hospodin je přítomen ve všech skalách. A k jeho přítomnosti si můžete přivonět, aniž byste museli jezdit do Jeruzaléma. Ale zde u Západní zdi, zde ji doslova hmatáte“

Jenže tu vůni jsem už nikdy příště neucítil. Ale teď ji znovu vnímám! Mohou za to dva uklízeči, kteří svatou dlažbu smývají vodou z hadice. Voda padá na kameny, na poledním slunci se vypařuje a člověk cítí kameny. Tak takhle to je. A možná je tu i ta přítomnost Hospodinova, kterou do kamení opakovaně vtloukají lidé z celého světa svými modlitbami. Zrovna támhle pod nízko rostoucím keřem kapary trnité se vedle sebe modlí napohled nesourodá čtveřice: Turista s tašticí, civilně oděný místňák s knihou, ortodoxní žid neznámé sekty, který má přes ramena přehozené provizorní bílé prostěradlo a voják se sapikem na zádech.

Zeď 4

Nového u této staré zdi je to, že pod domy vlevo, které v prostoru drží mohutný oblouk, už neprobíhají stavební úpravy. Je dostavěno. V těchto místech byl vybourán přístup k dalším asi padesáti metrům Zdi! Bohužel sem ženy nemohou. A tady to opravdu vypadá jako v echtovní synagoze. U zdí stojí skříňky s náboženskými pomůckami, knihovny přetékají knihami. Ale i sem je slušným turistům vstup dovolen. Ocitáme se v nevšedním prostoru. Zde se nachází očím družic skrytá část Zdi. Stavby nad námi podpírají vysoké oblouky. Chodba je nejdříve úzká, aby zůstal zachován jeden z původních obklouků, po němž nahoře vede dnešní Řetězová ulice. Vlevo se otevírají chodby do dalších podzemních prostor, které byly už dříve v rámci archeologického výzkumu vyčištěny od rmutu a spadaného kamení. V podlaze se objevují skleněné dlaždice, jimiž je vidět do hloubky pod námi, až k Herodesovým základům. Tam se chceme také ještě letos podívat. Poslední část chodby vypadá trochu jako bunkr pro letadla: Místo klasické zdi se už od podlahy v délce asi dvaceti meptů zvedá mohutná klenba. Pak je už prostor oddělen od dalšího podzemí zelenou, plechově vyhlížející stěnou.

Zeď 5

No teda! Člověk nikdy nemůže říci, že něco v Izraeli zná. I tak profláklá památka jako je tisíciletá Západní zeď se stále proměňuje – ať už začleněním po dlouhá léta skrytých prostor, anebo omytím dláždění…

Vycházím ven, Janinka na mne musela čekat. A čeká ještě, protože chci zachytit vztyčení izraelské vlajky na video, což se úplně mým foťáčkem nepovedlo. Alespoň se mi to povedlo vyfotit. Vlajka vzhůru letí k radosti vojska, shromážděného kolem ní do tvaru velkého hranatého písmena U, jako někde na pionýrském táboře.

Zeď 6

Vycházíme severním východem do ulice el-Wad. Ještě než vyjdeme ze střeženého prostoru, zakoupíme si v patřičné kukani lístky na prohlídku Rabínského tunelu, který vede podél základů Západní zdi až na Via Dolorosu. Já tam byl už dvakrát, Janinka ale ne. Minule jsme to nezvládli, protože vstupenky byly vyprodány dlouho dopředu. Původně jsem hodlal zakoupit vstupenky až zítra, tedy v pátek, protože dnešek jsme měli strávit návštěvou Herodionu. Ale protože jsme raději vrátili auto už ráno, tak máme den navíc. A zase je to tak, jak to bývá: Některé hry můžete vyhrát jen tak, že uděláte chybu. Chybou bylo, že jsme vrátili auto předčasně, výhrou, že dneska, tedy ve čtvrtek, se prodávají vstupenky na prohlídku Rabínského tunelu nejdříve na neděli, tedy náš poslední celistvý prohlídkový den. Kdybychom sem šli podle původního plánu až zítra, tak bychom o tunel zase přišli.

(Přilehlá fotogalerie od Západní zdi je k mání ZDE)

Arabskou a křesťanskou čtvrtí z hradeb ven

Janinka se už cítí unavená, síly ji opouštějí klasicky na nejvzdálenějším místě od hotelu. A tak se snažím jít nejkratší cestou. Budou to nakonec jen dva kilometry, ale do kopce. Opět míjíme mramorový sarkofág, změněný na koryto pro dobytek a dnes také lázeň. Kohoutek zde je a funguje, nějaká dobrá duše tu také zanechala mýdlo.

Zeď 7

Na prvním možném místě zatáčím doleva. Stoupáme po schodech úzkou ulicí al-Takíja (el-Takiya). Míjíme „jedny z nejkrásnějších mamlúckých budov“. Nezájem, musíme se dostat do hotelu pokud možno po svých. Ulice se zatrubňuje a pustne. U zdí jsou umístěny velké poloplné krabicovité koše na odpadky. Zdi jsou ochcané, turisty nevidno. Komunikaci animuje zježená hubená kočka a dvojice malých arabských dětí. Ale ne, nejsme někde v severočeské vyloučené oblasti – zdi jsou ozdobeny plakátky, které ukazují, jak by měla být po muslimsku dostavěna Chrámová hora. Trochu propadám pochybnostem, zda jsem zkratku zvolil dobře.

Zeď 8

Ale i zde se žije, i zde se lidé snaží, aby to vypadalo pěkně, jak ukazují dvoje kovové dveře v rohu, natřené čerstvě vesele modrou a červenou barvou. Musíme odbočit doprava, kam vede ulička. Kdybychom šli rovně dál, tak bychom vystoupali někomu do bytu nebo na miniaturní dvorek. Že jdeme dobře dokazují dva arabští mladíci, kteří nás předcházejí. Podcházíme ošuntělé kamenné oblouky, které drží stěny domů od sebe. Místy jim vypomáhají i železné konstrukce. Míjíme partu asi desetiletých kluků, kteří si v těchto Stínadlech hrají se zeleným mčem. Tahle ulička se zove Al-Qirami a neustále se zužuje. Večer bych tudy nešel, lépe řečeno bych neprošel. Jedna z průchozích chodeb je totiž opatřena otevřenou kovovou branou, natřenou veselou modrou barvou A ta se může večer zamykat. Mám poněkud klaustrofobickou předtuchu, že dojdeme někam, odkud už nevyjdeme. Navenek se však tvářím optimisticky. Janince je to jedno. Jde jako ovečka tam, kam ji vedu.

V této aturistické oblasti policajta nevidět, ale ono ani není moc vidět desítky kamer, které sledují všechny ulice a rohy. Konečně přicházíme na živější ulici el-Saraya, na níž odbočujeme zase na západ, tedy doleva. Procházíme pod stříškami, které hrozí, že se pod poněkud upřenějším pohledem zřítí.

Zeď 9

Vycházíme na severojižní magistrálu súk Khan el-Zeit, který odděluje východní Muslimskou čtvrť od západní Čtvrti křesťanské. A hned naproti bíle a růžově svítí apsida Alexanderova hospice. Nejkratší cesta nalezena a potvrzena! Pokračujeme rovně. Ano, tady zleva nahlíží z úzkého nebe vyhlídková zvonice luteránského kostela Vykupitele. Na ni jsme lezli vloni, nezájem. Ano, o kousek dál vlevo se otevírá vstup do Múristánu s jeho uličkami ve tvaru písmene X. Byli, kráčíme dále. Správně, tady za tou brankou vpravo je nejsvětější křesťanská památka, Chrám Božího hrobu. Byli, snad někdy příště budeme, dnes ne, na náměstíčku před vchodem je dost jiných turistů, kteří nás zastoupí.

Zeď 10

Cik vlevo, cak vpravo, vcházíme do křesťanského súku s přehršlí růženců, svatých obrázků, ikon, krucifixů a olbřímých nevkusných vajec s obrázkem Madony. Narážíme na severojižní ulici Křesťanské čtvrti. Všude kolem bují zlato, stříbro, rubínové sklo, barevné emaily. Na první křižovatce zahýbáme zase doleva k západu. Tudy jsem ještě nešel, ale vzhůru a k západu, to je náš hlavní směr po odchodu od Západní zdi. Jdeme ulicí Řeckého ortodoxního patriarchátu. Starobylé zdi jsou ověšeny koberečky z Orientu a textilem z Thajska. A najednou šílenství křesťanských súků mizí, schody uličky vedou mezi přísné patriarchátní objekty. Po rampách mezi schody sjíždí kluk na kole, jsme dneska už asi v osmém městě. Noříme se pod vysoký oblouk – kdyby nebyly jeruzalémské uličky přestavěny příčnými budovami, vešla by se na půdorys Starého města jeruzalémnsého snad jen polovina budov.

Zeď 12

Vlevo se pohostinně otevírají vrata do vnitřního dvorku, ze kterého na nás kyne starý bronzový, asi metr vysoký zvon, umístěný na podezdívce. Už máme domů jen kousek, po výstupu si zde na chvilku odpočineme. Zvon je evidentně dost ozvoněný, jak je patrno z jeho otlučeného povrchu. Taky je nejspíš už na odpočinku. V rohu tohoto patia se pod líbeznými oblouky skrývá ozdobné kamenné umyvadlo. Kohoutek je nahrazen červenou páčkou, funguje i tak. Ozdobný nápis v alfabetě nepřečtu, jen vročení: 1986. A pak, že je zde monastyrion, který má co do činění s Konstantinem. Jana mne už odvádí pryč, ani ne tak kvůli tomu, že by byla unavená (je), ale že nechce, abych rušil soukromí místa. Přece jen se ještě půjdu podívat do dalšího průchodu kousek dál. V plném slunci tam září přízemní a patrové domečky, postavené z velkých bílých tvárnic. Domly vypadají jako depandance u hotelu. Ano, klášter, musí se tu hezky a v klidu bydlet. A rozjímat.

My však musíme dál a výše. Cik, cak a cik, následujeme holčičky ve školních uniformách, které se vracejí domů. Proti nám jdou muslimské turistky s kufry na kolečkách. Nejspíše se nechystají bydlet v hospicu kláštera Casa Nova, pravděpodobně tudy sestupují k Jaffské bráně do arabského hotelu. Není čas nechat se zlákat nízkými portály, vedoucími do zelených vnitřních zahrádek. Jedna vnější zahrádka se rozkládá na patrovém tarasu, který stojí na křižovatce uliček Freres a Bab el-Jadid. Přes trubkovou konstrukci tam vyklání své hlavy vinná réva. Společně s mnohými dřevěnými kříži na zdech a křížky nad vchodovými dveřmi dává vědět, že jsme skutečně mezi křesťany.

Zeď 11

Křesťany potkáváme, i když jdeme kolem zavřených vrat College des Freres Jerusalem. Do města tudy vezou vozíčkáře zdravotní sestry a bratři z nemocnice St. Louise. K té nemocnici se také dostaneme, jen co vyjdeme Novou branou, přejdeme tramvajovou trať a přilehlou ha-Tsankhanim. Už jsme skoro doma u našich postýlek a záchoda, ale ještě se zastavíme u zdejší radnice

(Patřičná fotogalerie z procházky Muslimskou a Křesťanskou čtvrtí je k mání ZDE)

Radniční odpočinek

Zeď 13

Vlastně u zdejších radnic, jsou tu hned dvě. Nejdříve ta, kterou můžete na mapách najít pod názvem „Citty Hall“. To je ta s obloukem místo rohu, do kterého pálily jordánské jednotky přes čáru pozdějšího příměří. Čára se táhla parkem pod hradbami starého Jeruzaléma a dodnes je na ní hranice mezinárodně uznaného území Izraele. Jdeme do schodů, které vedou do vysokého průchodu, tentokrát obdélníkového. Před vchodem do něj se prochází zlatý, patrně umělohmotný lev, erbovní zvíře zlatého Jeruzaléma. Možná jde o pozůstatek místní výstavy z roku 2008. Prahou se v té době procházely různě zdobené standardní krávy. V Jeruzalémě to byli lvi. Byli příhodně nižší, takže se na ně dalo pohodlně sednout.

Projdeme průchodem, následuje úzká ulička, jejíž levá strana patří Citty Hall a pravá zadnímu traktu Darouti hotelu, a už se před námi rozevírá trojúhelníkový sádek Z dlažby tu vyrůstají stínící stromy a mezi nimi jsou příhodně rozloženy načechrané barevné futony. Klesnu na jeden z nich, abych mohl v pohodlném podhledu vyfotit stromy. Tak barevné ty polštářky jsou, avšak nikoli načechrané. Tentokrát se zde nevystavují lvi, avšak právě ty futony. Umělecká dílka z betonu anebo z velice tvrdé umělé hmoty. Nicméně lze na nich sedět. Čehož využívá i Janinka.

Zeď 14

Já zatím snímám novou radnici – „Town Hall“. Trojúhelníkový sad stromů s listy podobnými listům našich jeřábů, je součástí radničního plácku zvaného Kikar Safra. Stíny stromů střídá stín podloubí, krytého slunolamy. Jen před samotnou radnicí je dlážděná poušť. Vyhýbáme se jí a jdeme rovnou k palmové oáze před Jaffskou třídou. Stojí tady i zajímavě řešená fontána, či snad vodní dílko: Z kruhového bazénku stoupá Archimédův šroub, který má vytlačovat vodu do miniviaduktu. Od roku 2006, kdy jsem toto technické umělecké dílko poprvé obdivoval, šroub nikdy nešroubil. Až dnes! Vytlačuje vodu nahoru do akvaduktu, chvíli vytlačuje, chvíli odpočívá, než všechna voda odteče. Funguje, funguje!!!

Zeď 15

Ke kruhovému bazénu fontány sestupuje pár modře kachlíkovaných schůdků. Na jednom z nich se krčí mladý drozd, vypadlý z hnízda. Dobré duše mu přinesly jakýsi salát v nízkém umělohmotném kelímku. Nu, nevím, jak ptáče přežilo noční procházky dnešních jeruzalénmských lvů – pouličních koček.

U radnic zastavuje tramvaj, ale další zastávka je až u křížení s třídou krále Jiřího. Náš hotýlek je na Kikar Zion, asi tak uprostřed mezi zastávkami. To bychom si moc nepomohli. Zbývá nám posledních pět set metrů po Jaffa Road, tyhle jsou asi nejdelší. Zpestřuju si je kousek od včerejšího našeho biofarmářského vegetariánského občerstvení. Tady na zaslepené křižovatce s ulicí ha-Sorek je další zajímavá fontána. Stojí tu sedátka a stolky ve tvaru leknínových listů. A mezi nimi z dlažby tryská ne voda, ale mlha. Skvělé občerstvení, avšak musí se chytit, kdy zrovna chrlí, pokud se chce člověk občerstvit. Anebo kdy nechrlí, když si člověk potřebuje sednout.

Zeď 16

Janinka mě útrpně pozoruje z protější strany Jaffské třídy. Už ani nepřechází. Konečně se došouráme k hotelu. Ještě dvě patra do schodů, a pak už vzdáváme díky blaženství postelí.

Užili jsme si první den v Jeruzalémě. Bože, máme před sebou ještě tři!

Příslušná fotogalerie od radnic je k mání ZDE

(Prožito v Jeruzalémě ve čtvrtek 4. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 4. prosince 2017)

Foto © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Hyundai i30 1,6 Trikolor Comfort  CRDI...
Hyundai i30 1,6 Trikolor Comfort CRDI...

r.v. 2017, naj. 20 386 km, diesel, 1. majitel
288 900 Kč (s DPH)

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.