(Izrael na vlastní kůži)

Dnes začnu aktualitou, a to nízkým tlakem v hlavách zástupců UNESCO: „Absurdní představení v UNESCO pokračuje, dnes organizace přijala další smyšlené rozhodnutí, které říká, že Izraelci nemají žádné vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků. Oznámit, že Izrael nemá žádné vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků je jako říci, že Čína nemá žádnou vazbu na Velkou čínskou zeď a Egypt nemá žádnou vazbu na pyramidy.“ (Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, 13. 10. 2016.)

Jde o asi už třetí podobnou rezoluci kterou UNESCO schválilo. Když se podíváme na hlasování o této antisemitské absurditě, pak 24 zemí bylo pro: Alžírsko, Bangladéš, Brazílie, Čad, Čína, Dominikánská republika, Egypt, Írán, Jihoafrická republika, Libanon, Malajsie, Mauricius, Mexiko, Maroko, Mozambik, Nikaragua, Nigérie, Omán, Pákistán, Katar, Rusko, Senegal, Súdán a Vietnam. Proti bylo šest zemí: USA, Německo, Holandsko, Velká Británie, Estonsko a Litva. 26 zemí se zdrželo. Takový je dnes svět, dámy a pánové. Tudy vede hranice mezi zhovadilostí a slušností.

Součet hlasujících přitom dává 54 zemí, přičemž UNESCO má 195 členů. Jedná se tedy zřejmě o rozhodnutí nejvýznamnějšího orgánu UNESCO, totiž Výkonné rady (Executive Board), která má 58 členů. Jde zatím o návrh dokumentu, který se bude řešit příští týden na plenárním zasedání organizace. ČR není v současnosti ve Výkonné radě zastoupena. Teď je pravý čas, aby se naši politici, honosící se přátelstvím s Izraelem (a Palestinci a někteří i s Ruskem a Čínou, jako pan prezident Miloš Zeman a hlavouni z ČSSD) jasně vyslovili, jak má ČR na onom zasedání hlasovat! A aby jim naše veřejnost jasně řekla: S muslimy, Čínou, Ruskem a dalšími darebáckými státy ne, soudruzi!

Ještě poznámku: Toto je výsledkem slušnosti Izraele, že po dobytí Starého města jeruzalémského v roce 1967 nechal vládu nad okrskem Chrámové hory v rukách muslimů. Zatímco po dobytí Starého města v roce 1948 arabskými vojsky muslimové během týdnů zničili nejen všechny synagogy v Židovské čtvrti, ale prakticky všechny budovy v Židovské čtvrti. Toto je důvod, proč nebýt vůči islámu slušný. Toto je důvod, proč konečně vypovědět velvyslanectví neexistujícího státu palestinských teroristů z ČR!

******************************

Dnes odjíždíme z Tiberias. Vstáváme až po osmé, včera jsme až do půlnoci balili. Nad svahy panuje modrojas, venku bude podle čerstvé norské předpovědi asi 15°, inu, konec března 200 metrů pod hladinou moře na úrovni 33 rovnoběžky. Na cestu dobré, protože nebudeme muset trápit půjčeného chevroletka klimatizací.

Snídáme obvyklou půlhodinu. Představu místního G-hotelu o košer kontinentální snídani jsem popsal už dříve. Naštěstí už tomu bude brzy konec. Jeruzalém volá! Jenže než vyjedeme, bude potřeba někde dofouknout pneumatiku, aby zmizela výhružná oranžověžlutá ikonka na palubní desce vozítka. Zatímco venku panuje tlaková výše, v pneumatikách hrozí tlaková níže. A musím taky vzít nějaký benzín. Někde. Nejspíše na benzínové pumpě. Včera jsem šel spát později hlavně proto, že jsem si na internetích mapách hledal cestu k místním pumpám. Ale ono je to jednoduché, vždyť jednu benzínku máme hned za rohem - vlastně za dvěma rohy. Stačí odbočit vpravo a pak vlevo. Šli jsme kolem ní k jezeru hned první den. Stojí nedaleko autocentra pod křižáckým hrádkem. To bude jednoduché!

Nebylo. Hned za tím prvním rohem se totiž ukázalo, že zprava ústí jednosměrka, v protisměru, pochopitelně. Za dalším rovněž. Stoupám kolem Rambamovy hrobky, až najdu jednu uličku, která není jednosměrná. Jednosměrná a protisměrná je až ulice na další křižovatce. A ta zleva. Pokorně odbočuji jedinou možnou cestou vpravo, a mezi auty, zaparkovanými z obou stran, opět vyjíždím pod Rambamem. Ještěže máme malé auto! Tak znovu. Nahoru, tady neodbočím, až později. Později se protahuje, asi proto, že jedu pomalu. Přemýšlím, jestli takhle nedojedu až do Haify, když tu se mi staví do cesty šílený kruhák. Sláva, tady konečně mohu legálně zabočit doprava a po kilometru kličkování najet na ulici Al Hadif, která mě dovede ke kýžené pumpě. Tak ano, dostanu se k ní, avšak postavili ji naschvál na druhou stranu ulice. Odbočit přes plnou čáru nelze. Plná čára je pro sichr vyztužena nízkou zídkou.

Nejbližší křižovatka je ta s devadesátkou, a je tak složitého tvaru, a auta na zelenou proudí v protisměru tak urputně, že se neodvážím otočit na světlech. Necítím se na to dost izraelsky. Ale to nevadí, z domácí přípravy vím, že když vpluju do západního jednosměrného ramene devadesátky, ulici ha-Galil, že se dostanu k další pumpě. Ověřuju si to ještě letmým pohledem na papírovou mapu, položenou na sedadle spolujezdce (Janinka zatím dobaluje). Tu mapu, vlastně plánek Tiberias, jsem na vyžádání obdržel v hotelu. Mapka je to tuze pěkná, avšak vybavená toliko hebrejskými písmeny, která neovládám (poznám jenom „š“, tedy „?“ - z „šalom“). Na patřičném místě odbočuji vpravo za autobusem, a na nejbližší křižovatce bezejmennou (408 Street) uličkou vlevo. Po chvíli na mne mává rozčilený občan. Z jeho důrazné gestikulace vyrozumím, že je něco špatně. Co by mohlo? Dveře jsou zavřené, od aut zaparkovaných na obou okrajích mám alespoň pěticentimetrovou mezeru, tak co mu vadí? No, ona auta jsou všechna zaparkovaná - v protisměru. Přesněji řečeno: V protisměru jedu já. Jaktože jsem si nevšiml značky se zákazem odbočení, a neodbočil až na správně jednosměrné 407 St.? Nejspíš mi značku zastínil onen městský bus. No ale, co teď? Tohle nevycouvám. Takže drze pokračuji v protisměru. Konečně se cítím jako Izraelec.

Vysvětlení jsem našel až při domácí přípravě k této kapitolce: Neměl jsem vůbec odbočovat za tím autobusem. Protože už tahle odbočka vedla do protisměru! Takže žádná značka, zakazující další odbočení zde prostě nebyla, nebyla potřeba. Autobusy MHD mají nejspíš výjimku. No ale musím říci, že po všech těch přetrpěných a poslušně dodržených zákazech, mne tahle moje nevědomá protizákonnost uvedla do mírné euforie. A že jsem ji potřeboval! Na této pumpě totiž kompresor nemají. Avšak ukázali mi na mapě, na které pumpě ho mají. Ukázali, a zakreslili. Protože ona mapa má ještě jednu nedokonalost: nejsou v ní vyznačeny jednosměrky!

Dojel jsem k oné pumpě šťastně a na první pokus. Až na to, že jsem u té pumpy chtěl nejdříve zakompresorovat, a protože jsem nevěděl, kam najet, zastavil jsem na vedlejším parkovišti. Bylo ve stejném přízemí stejného baráku, avšak patřilo k nějakému krámu, jehož majitel mne vykázal. Tak jsem zarejdoval ke stojanu na benzín. Pumpa byla bezobslužná, skoro. Naštěstí v budce na dozírání na bezobslužnost sídlila vlídná dívka, která z mé gestikulace a trochy angličtiny zvěděla, čeho potřebuji. I navedla mne ke kýženému stojanu. Ukázala mi dokonce, kde na prahu vozítka má být přilepen štítkem s údaji o tlaku. (Nebyl. Naštěstí jsem si krátce po půlnoci vygůgloval potřebný tlak podle typu pneumatiky a auta...) Načež zaplula do budky na dozírání. Další potíž: Nafukovací hadice nebyla vybavena čudlíkem k zašprajcování ventilku. Evidentně jeden člověk musel připouštět tlak a druhý držek hadici u ventilku. Šel jsem do dozírací budky a poprosil o pomoc. Mladá dívka vyplula a ukázala: Na stojanu se nejdříve nastaví ždaný tlak, ano, hadice se podrží u ventilku ručmo, a automat dočerpá na nastavenou hodnotu. Ó!

I učinil jsem tak a zjistil, že jsem měl podhuštěno asi tak - o pět procent...

Podobná potíž nastala u tankování. Měl jsem spočítáno, kolik litrů nabrat, abychom dojeli do 200 km vzdáleného Jeruzaléma. Jenže hadice benzínová odmítla vydat jedinou kapku. Opět jsem šel za už ne tak vlídnou dívkou, a ta mi to vysvětlila: Musím nejdříve zastrčit kreditku do příslušné díry, navolit příslušný počet šekelů, a za tuto sumu pak obdržím potřebné množství paliva. V hlavě jsem si nechal proběhnout tu trojčlenku a hrdě jsem namačkal 60 šekelů. Benzín pak stačil přesně do Jeruzaléma. (Nečerpal jsem dosud u bezobslužných stanic. Tahle izraelská zkušenost se mi však hodila nedávno v Poděbradech, kde nám natankovat pomohla vlídná tuzemačka.)

Uf. Toto vše zabralo nakonec jenom hodinu. Pro Janinku jsem se vrátil v půl jedenácté, půlhodinu před povinným opuštěním pokoje. Ještě jsem podstoupil drobnou mezihru s parkováním. Ulice před hotelem byla zastavena parkujícími auty, naše polodivoké parkoviště rovněž přetékalo. Ale podařilo se mi vrazit do právě uvolněné škvíry dříve než izraelský řidič, který na její uvolnění čekal. No - neviděl jsem ho, a už jsem pospíchal.

Takže jsme se nalodili a vyrazili z Tiberias po devadesátce rovnou na jih. Než se dostaneme do Jeruzaléma, mám naplánováno navštívit tři postupné body. A ještě jeden navíc, a to hned teď. Musím prostě ještě jednou zkusit Ježíšův trik s promenováním se po hladině Galilejského moře. Problém trošku je, dostat se vůbec na břeh. V samotné Tiberias jsou

a) pláže silně soukromé, to na severu

b) nejsou pláže, ale přístav a neslezitelná navigace, to v centru

c) jsou koupaliště, ale nyní mají ještě zavříno, to na jihu města. A kdyby měly otevříno, pak by se ke koupání nabízely jen miniaturní místečka odhadem tři na pět metrů, obkolesená bójemi.

Z minule však vím, že na jih od města jsou volně přístupné pláže, kam se chci nyní dostat. Devadesátka není zrovna moc vhodná k parkování, ale na kruhových objezdech tu je vždy nějaká odbočka k paralelním silničkám, které k oněm plážím vedou. Minuli jsme první pláž u hotelu Plaza Royal, kde jsem se koupal před deseti lety. Bez možnosti zaparkování. A na nejbližším kruháku jsem zjistil - že vjezd na příplážovou silničku je uzavřen závorou! Věděl jsem, že zanedlouho bude po plážích, a tak jsem zoufale vyhlížel místo na zaparkování. Útočiště jsme nakonec našli na odbočce silnice 7677, kudy jsme se před těmi deseti lety drásali ke kótě Nula a dál kolem hory Tábor do Haify. Už tu na částečně písečném a částečně asfaltovaném plácku stálo nějaké auto, jež nás správně navedlo. Plácek patří k zavlažovací stanici, která zde pod pustými kopci vodou zásobuje přilehlé palmové plantáže.

Opatrně jsme přebrodili devadesátku, přelezli svodidla, a pak už nás očekávalo solidní schodiště, vedoucí z navigace na travnatý břeh. Přímo od vody nás nevraživě sledoval rybář s prutem, takže jsme raději poodešli trochu dál. I v této předsezónní době pláž modře rozkvétá řadou stabilních slunečníků, jež se nabízejí zcela zdarma. Pláž kvete i trsy podivuhodných travin. A jak se blížíme břehu, tak ubývá trávy, přibývá kamení. Přímo u vody nastupuje blátíčko, kamínky a spousta bílých mušliček! Převlékám se do plavek, nemyslím, že bych se skutečně procházel po hladině. A ani by mě to nebavilo, chtěl jsem se přece v Kineretu vykoupat! Plavky a ručník jsem si chytře připravil v tašce mimo všechna naše zavazadla. Jsou v ní i Janiny plavky, ale ta odolá pokušení smočit se v až podezřele pěnivé vodě. Podle přesných Norů má být teď, to jest právě o jedenácté hodině , slibných 18°, což je pro hocha z Jizerek vhodná teplota. Pro dívku, která dokončuje tu nejhorší fázi klimatizační rýmy avšak nevhodná. Raději se jme sbírat své obvyklé mušličky, tentokrát sladkovodní.

Musím přejít valounky než se dostanu do plavební hloubky. Plavu směrem od pobřeží rovnou na druhý břeh, čekám, kdy Janinka začne zoufale křičet, ale ta už ví, že kilometr je moje obvyklá plavecká dráha. Nechá mě být, takže už asi dvě stě metrů od břehu mne to přestává bavit. Když plavu zpátky, všímám si kamenné stavby z valounů, které mi připadají jako ty, jež jsme potkali včera v hradební zdi biblického Tel Dan. Jakási stéla zde stojí pod pustými vršky, chci si ji určitě prohlédnout. Nejdříve se však musím utřít a nezablátit se při tom moc. Ve vodě jsem byl jen deset minut. Koupel byla osvěžující a dala základ zase mému nadcházejícímu nachlazení.

Opět vylezeme po schůdcích, přelezeme svodidla, přejdeme devadesátku a dorazíme nad křižovatku, kde parkujeme. Naproti našemu parkovacímu plácku je mnohem větší protiplácek, a na něm ona stavba, snad socha (možná dokážete přečíst vysvětlivky). Sejmu si balvanitou sochu i s měřítkem a již chvátám zpátky do vozu. Čeká nás ještě dlouhá cesta. Nejdříve se chceme zastavit na místě pravého Ježíšova křtu v řece Jordán. Pokud ho najdeme.

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli ve středu 30. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v pátek 14. října 2016.

*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Vodopády a jiné pády.
Povídání o rezervacích Tel Dan a Banias z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Tehdy jsme jeli i na hrad Nimrod: Mír pod Hermonem:

Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.