22.11.2017 | Svátek má Cecílie


ŠAMANOVO DOUPĚ: Nejlepší ejlatská pláž

16.8.2017

(Užít si Izrael)

Ejlat, Ejlat. Ocituji tady o něm stručnou charakteristiku ze své knížky Mír v Izraeli: „Toto území je zvláštní na mnoho způsobů. Jedním z nich je (když pomineme pouštní osady), že nejbližším městem je 250 km vzdálená Beer Ševa. Dalším, že je jediným přístupem Izraele k Rudému moři, a jeho prostřednictvím i do východních moří. Izraelské pobřeží je široké – či spíše úzké – pouhých dvanáct kilometrů. A pak se zde nachází bezdaňová zóna. V Ejlatu bydlí asi 50.000 obyvatel a určitě několik desítek tisíc turistů. Ti všichni pijí odsolenou vodu, která se nebere přímo z moře, ale z rozsáhlých obdélníkových bazénů na sever od města. Sem podzemím proniká od moře voda přefiltrovaná usazeninami, nicméně stále slaná. Nepřehlédnutelným městotvorným prvkem je letiště, jehož jediná severojižní přistávací plocha rozděluje oblast na dvě části. Je tu málo místa, takže se neděste, když vám přímo nad hlavou zaduní motory dopravního letadla.“

Ejlat 1

Tak letadlo místní letecké společnosti Arkia nad námi duní, my však věnujeme pozornost hotelu HI - Eilat Hostel, kam jsem bezchybně a bez pomocné navigace, jen dle domácí přípravy a bez bloudění na první pokus dovedl našeho hyundajíka. Heč! Hotel má přímořskou fasádu asi jen 12 metrů širokou, ale táhne se do hloubky asi 50 metrů. Takže nejdříve musíme k výtahu padesát metrů tam a ve druhém patře zase asi 50 metrů zpátky, protože pokoj máme až u vyhlídkové terasy. Ještě jest nutno vystoupati pár schodů a ocitneme se na ochozu nad jednou z hal. Podobná pavlač je i na druhé straně. Z okna pokoje vidíme na protější hotel, ale ze sousední terasy, která zve k posezení, se naskýtá skutečně pěkný pohled na modrojasné moře, krystaly hotelů na severním pobřeží zálivu vlevo a Akabu pod kulisovými jordánskými horami na východě, tedy přímo proti nám. Věčný severovýchodní vítr, stékající ze 1700 metrů vysokých hor, rozevlává na protějším pobřeží největší jordánskou vlajku (a prý i největší vlajku na světě), kterou jsem minule nepostřehl. Hranici mezi Jordánskem a Izraelem hlídá přímo uprostřed Akabského (Ejlatského) zálivu legendární šedozelený izraelský hlídkový člun třídy Dabur. Za ním se sunou do akabského přístavu nákladní a kontejnerové lodě, kolem ní se hemží turistické lodě obou států. Jejich kapitáni tak mají kromě bójí i další hmatatelný artefakt, označující hranici teritoriálních vod.

Máme asi vůbec nejlepší pokoj, protože je umístěný na severovýchodním rohu hotelu. To značí, že při případném raketovém útoku islámistů z území egyptské Sinaje bychom byli nejvíce chráněni. Ty útoky jsou sporadické, a od konce roku 2014 jim úspěšně brání protiraketový systém Železná kopule, který střely likviduje ještě nad pouští. Salafijští truhlíci se přímo do města trefili než jednou, v srpnu 2014. Taky se jim podařilo jednou zasáhnout i sousední jordánskou Akabu. Tedy obecně je i v těchto místech bezpečnost náramně větší než na sousedním Sinajském poloostrově, jenž je pod egyptskou správou, a je to tu bezpečnější než v celém Egyptě. Avšak sichr je sichr.

Ejlat 2

Uložíme první zavazadla, Jana se zdekuje do sprchy, a já jdu dotáhnout druhá zavazadla. Nejdříve ale přeparkuji, abych neprovokoval na placeném parkovišti. Pána z ochranky, který má svůj stolek ještě před vchodem do foyer hotelu, se zeptám, kde to parkoviště je. Pán je velmi robustní, žádný chcípáček, a vzadu za opaskem má na jedno hmátnutí připravenou pistolku. A velmi ochotně poradí. Tak to musím z téhle jednosměrky vyjet na hlavní, na kruháku se dát vpravo, a vzadu za hotelem to parkoviště je. Takže vyjedu na hlavní a pak na kruhák. Krásný kruhák, jehož kruhový střed je posázen plastikami barevných rybiček vznášejících se na železných prutech. Prostředku pak vévodí model věže podmořské observatoře v měřítku asi 1:10, která je kousek odtud na jih. To aby turista věděl, že jede správně. Tam se stavíme příště, teď zatáčím vpravo, na nejbližší křižovatce zase vpravo a tady někde vpravo by mělo být to parkoviště. Kolem betonových i plechových plotů se dostávám na jeden vhodný flek za hotelem, ale nevím, za kterým hotelem, je jich tu vedle sebe asi pět! Zaparkuju tedy nejdříve na tom fleku, přesněji na prašné placce, na jednom z mála posledních míst. Že by to tu bylo jako loni v Tiberias? Ale tam jsem alespoň věděl, kudy se dát k hotelu. Tady nevím. A tak vylezu z auta a jmu se hledat zadek svého hotelu, abych se k němu připarkoval. Jenže zadek nenajdu, protože nevím, jak hotel zezadu vypadá. Zajedu tedy na asfaltovou silničku hned vedle, kde je vstup do nějakého hotelu, ale je to recepce jiného hotelu. Odsud druhé kufry tahat nebudu!

Vracím se tedy k autu, objedu celý blok, správně odbočím na odbočkách, nezajedu do bočního vjezdu do podzemního parkoviště jiného hotelu a opět přistávám před HI. Tentokrát jsem drze zabral parkovací místo pro mrzáčky. Pan ochranka vyskočí od stolku a mává odmítavě rukama, já mu strčím Janin mrzáčkovský parkovací průkaz před oči, a on mi téměř zasalutuje. Ano, tady parkovat můžu a to po celou dobu pobytu. Nechci však obsazovat místo pro vozíčkáře, kteří mají odtud vyvedenou rampu na chodník. Jenom odvezu druhé kufry na pokoj. A pak se vydám prozkoumat zadek hotelu., abych našel to ztracené parkoviště. Je to nakonec velice jednoduché. Nedaleko výtahů se otevírá východ přímo na dlážděný chodníček. Padesát metrů od vchodu do hotelu zde jsme už na úrovni terénu. Vyjdu ven a pokračuji dále kolem patrových domků. Hotelové apartmány, které tu tvoří malé městečko s jednou úzkou stinnou uličkou uprostřed a několika náměstíčky. Stromy, lavičky, dětské hřiště a pítko. A v téhle krabici je vchod do podzemí, kde se ukrývá synagoga a protiletecký kryt v jednom. Ano, dobré místo na modlení. A za apartmánovým městečkem se naskýtá téměř prázdné parkoviště. Od ulice je uzavřeno plechovou bránou, kterou střeží prázdné stanoviště vrátného a bdělé oko kamery. Našel jsem to!

Ejlat 3

Vracím se do přízemí na recepci, a vyzvím, že kvůli otevření brány nemusím dávat žádný pin. Stačí zazvonit. Uvolňuju parkovací místo pro invalidy, opět objedu blok. Na jeho druhé straně jedu krokem, a skutečně odhalím tu nenápadnou bránu, která není nijak označena. Vystoupím, zazvoním, po nějaké chvíli se začíná brána odsouvat. Zajedu a zaparkuju; tady jsou dvě místa vyhrazená invalidům, avšak nemusím je využít – je tu skutečně téměř prázdno. Hosté nejspíš tohle místo nenašli. A když pak jdu na pokoj, uvědomuji si, že tenhle vstup je vlastně pohodlnější. Místo padesáti metrů tam a padesáti metrů zpátky, jdu stopadesát metrů pouze tam, a bez výtahu!

Janinka se mezitím poněkud zrestaurovala a mírně vybalila, avšak stejně zalézá do postele, aby si odpočinula. A já se po vlastní asi hodinové rehabilitaci vydávám na pěší průzkum, abych zjistil, na které pláži bude nejlepší uložit se v zítřejší odpočinkový den u vody. A abych okusil koupání v Rudém moři. Házím si na záda vak s ručníkem a plavkami, ploutve si neberu, jen potápěčskou masku a šnorchl, abych zkontroloval jakost vody. Vylézám z hotelu a pouštím se na jih, kolem onoho rybího kruháku. Je příjemných asi 35 stupňů, avšak nepotím se, vzduch je suchý, i když moře máme na dosah. Stále tady platí víceméně pouštní počasí na rozhraní Negevu a Sinaje. Zde podotýkám, že i když v noci zůstala teplota na nějakých pětadvaceti, tak jsme si stejně nepouštěli klimatizaci! Vlastně jsme se letos v Izraeli s hotelovou klimatizací nemuseli trápit vůbec. V přímořském Tel Avivu a později v téměř horském Jeruzalémě bylo tak středoevropsky akorát, v poušti jsme si na teplo nezvykle rychle zvykli.

Ejlat 4

Jdu po skvělém chodníku kolem různých plotů, ten vlevo patří vojenské základně, která se obloukem lávky spojuje se svou pravou vnitrozemskou částí na vršíčku, korunovaném strážní věží. Plot vlevo je prolomen vjezdem na základnu, ve kterém vidím vystavenou onu loď třídy Dabur. Kterou si tedy z uctivé vzdálenosti fotím. Fotil jsem vojenskou základnu a nikdo mne nezastřelil ani nezatkl! Zákaz focení zde nebyl a já až k bráně nelezl. Možná, že kdybych lezl, a prokázal se novinářským průkazem, že by mne i na tu základnu pustili vyfotit si onu vystavenou loď zblízka...

Po necelém kilometru a celých deseti minutách se ocitám u velkého pískového parkoviště. Zjevně neplaceného, a kupodivu poloprázdného. Možná proto, že čas pokročil a je už půl šesté. A za parkovištěm zřím řádku slunečníků z palmových listů. Jsem na Palm (ha-Dekel) Beach; podle Jana z cestovky Alea jde o nejlepší ejlatskou pláž ke koupání. Jan je potápěč, s jeho míněním koresponduje i hodnocení bedekru lonely planet, podle kterého jde o oblíbené místo pro šnorchlování. „Ale pláž je vklíněná mezi ošklivý přístav a námořní základnu.“ Vklínění je dlouhé skoro 200 metrů, takže na vstup do vody je dostatek místa. A ještě před přístavem stojí na pobřeží plážová občerstvovna, kde by měly být i záchodky, sprchy nevím, neb jsem nevyzkoušel. Projdu mezi auty a zaparkuju na písečné pláži. Rozložím si na něm skvělou izolační deku a jdu vyzkoušet vodu. Převlékat se nemusím, mám na sobě zcela salonfähig koupací kraťasy. Vypadají jak z Havaje a v Letňanech je měli ve výprodeji za 50 Kč. Když jsem si je v hotelu navlékal, vysypaly se mi z jeho kapsiček mušličky, které mi do nich narval zuřivý příboj na nitcanské pláži.

Ejlat 5

Plážový písek je promísen s valounky. Vstup do vody je příjemný, voda vlahá a hodně nese. Oceňuju, že se dá daleko plavat, což u izraelských pláží nebývá úplně zvykem. Řádka bójí, za níž už začíná lodní provoz, je vzdálena od břehu snad dvě stě metrů. Na druhé zaplavání si vezmu masku a šnorchl. Potápí se tu hezky, ale nějaký podvodní život se moc nekoná. Asi jenom jako na plážích Barcelony. Občasná hejna rybiček, písek, útesy žádné. Po zakoupení sklápěcího lehátka se dá ležet anebo sedět ve stínu palmových slunečníků, ale den bych tu nevydržel. Okolí vypadá skutečně až brutálně průmyslově. A tak se už po zkušební půlhodině suším, převlékám se a mažu zpátky na sever zkusit ty nejvyhlášenější severní pláže pod hotelovými komplexy.

Zpátky kolem plotu vojenské základny přicházím zase až k našemu hotelu. Místo plechového plotu zabraňují vstupu k moři mohutné masivy hotelů s vlastními plážemi. Konečně se mohu přes parkoviště prodrat k moři, do kterého vybíhá lávka, vedoucí k pavilonku se střechou ve tvaru pěticípé květiny. Vznáší se nad hladinou na modrém tlustém sloupu. Dojdu po lávce, jejíž dřevěná podlaha by potřebovala obnovit, až k nevzhledné bariéře z bílého dírkovaného plechu, na níž mi cedulka v ivrit a angličtině oznamuje, že jde o soukromý majetek, vstup zakázán. No, chátrající vzhled pavilonku ani moc neláká ke vstupu, ledaže bych chtěl zpeněžit nějaké místní kovy či propadnout se do moře. Z lávky činím alespoň několik snímků.

Na jihu sahají až do moře stíny hotelů. Světlé nebe nad nimi brání, aby byla fotka vydařená. Dovoluje mi však připomenout si, proč bych za tento hotel nedával deset tisíc na noc za pokoj pro dva: Místo pláže je zde betonová terasa, ze které vede do moře molo, po němž lze sestoupit do vody po schůdkách. Přičemž už odpoledne se tato „pláž“ utápí ve stínu.

Ejlat 6

Pohled na sever ke sluncem ozářenému útesu hotelů je útěšnější. Vracím se na pobřeží, které je tu pár metrů písečné, ale jakožto pláž nepoužitelné. Na vodě se tu totiž houpe ponton, nesoucí půjčovnu lodí a „tryskových lyží“ (jet skis). Já však hledám vodní taxi, které by nás sem přivezlo z šest kilometrů vzdáleného Mořského parku, v jehož areálu se nachází i věhlasná podmořská observatoř. Prý se dá odtamtud až sem do Ejlatu jet lodí. Plán na poznávací pozítří byl původně ten, že na jih pojedeme autobusem, a zpátky se vrátíme lodí. Tady to však na hydrotaxi moc nevypadá. Můžete se svézt na divoké (vlastní) vlně či si zapůjčit ty lyže, anebo se jen projet, avšak start i cíl cesty je zde. Takže vodní výlet z Marine Parku zpátky do Ejlatu odpískávám.

Snad alespoň najdu to nejlepší místo na koupání. Jdu po dřevěné pěšince nad kamenitým pobřežím a postupně si škrtám:

Tady taky ne, protože přes balvany se člověk do vody dostane zase jen po molu se schůdky, a pak má k dispozici sto metrů volné vody, uzavřené obloukem bójí. (Tady jsou bójemi ohrazeny i sektory stravovacích a zábavních podniků.) Od kamenitého pobřeží vás pak odděluje další řada bójí, vzdálená asi pět metrů od pobřeží. Abyste se nezranili o kameny. Zpět se dostanete zase jen přes ty schůdky. K ležení jsou tu k dispozici modrá lehátka, rozložená pod bílými stínícími plachtami na přívětivém zeleném pažitu, jenž se při bližším pohledu jeví jako jekor. Tady se od písku skutečně neumažete! Krom toho hrozí, že vám od bufetu bude vyhrávat břeskné melodie místní diskdžokej.

Ejlat 7

Kousek od pobřeží stojí kvádr obchodní galerie. Začíná zde příplážová nákupní oblast Ejlatu. Čili žádné místo pro hospody a jejich pláže, placené konzumací. Nalezl jsem tu skutečnou volnou písečnou plochu, kde lze ležet zcela přírodně. K moři se sestupuje po schůdcích, které překračují dva kamenné schody, které teď tvoří jakousi lavici. Ale do moře můžete jen na pět metrů, než vás zastaví ona bariéra bójí, která se táhne mezi jednotlivými moly se schůdky. Tak tady taky nebudeme.

Pak následuje zahrádka další pobřežní restaurace. Moře nepřístupno. Konečně se pobřeží lomí k východu. Přicházím na okraj severních pláží. A ano, tady to je: Písek na plážích, pak kamenné schody proti dorážejícímu přílivu, a teď i písek pod těmito schody. Bóje jsou dostatečně daleko a dostatečně široko, aby si zde člověk zaplaval proti vlnám, přicházejícím od jihu ze zálivu. Kladu na kamennou lavici poblíž britských turistek svou plážovou bagáž a jdu si dnes podruhé zaplavat. Jen na deset minut, izraelské pobřeží je už celé ve stínu sinajských hor. Však je půl sedmé letního času, za chvíli bude tma.

Ejlat 8

Tahle pláž je zatím asi nejlepší. Fungují tu i sprchy, jejichž voda je i teď večer teplá od sluníčka. Jeden rozdíl oproti Palm Beach je však patrný. Zatímco tam se v blízkosti industriálu rekreovali téměř výhradně místňáci (což bývá známkou kvality), pak severní pobřeží je zcela okupováno turisty. A je jich tu dost i v tento pozdní koupací čas. Však také bedekry zmiňují, že tu bývá přeplníno. Neb sem chodí turisté z vedlejších drahých (a mamutích) hotelů, jimž se nabízí i promenáda s bary, kavárnami a restauracemi (a velkým množstvím nákupních možností). Prostě – brutální turistický průmysl. Ještě dokumentuji místní nabídku: Lehátko za 12 a židlička za 6 šekelů. Půllitr izraelského čepovaného piva za 24, třetinka za 18 šekelů. Půllitrová láhev minerálky za 5, 1,5 litru za 10. Velký pytlíček hranolků za dvacku. Nanuk za 4.

Ejlat 10

Vracím se do hotelu, abych zpravil Janinku o svých zkušenostech. Cestou míjím plácek, jemuž vévodí památná budova. No, vévodí, no, budova. Jde o přízemní hranol (až hranolek) nejspíš jednopokojového baráčku, postaveného z vepřovic aneb z „bláta“ (mud-brick), který od roku 1933 sloužil během britského protektorátu jako policejní stanice. Po odchodu Britů zůstal domek neobsazen, stejně jako celá vesnička Um Rašraš, ležící západně od Akaby, jež se v biblických textech nazývá Elat. Jednotky IDF toto místo obsadily 10. března 1949 bez boje. Zabraly tak dnešní Ejlat pro Izrael. Izraelští vojáci tehdy dorazili až na nejjižnější jih svého nového státu a zajistili mu přístup k Rudému moři, tedy i k východní Africe, Asii a Austrálii. Tímto válečným aktem byla ukončena válka za nezávislost. Sláva!

No jo, jenže když se tak ti vojáci radovali, tak najednou zjistili, že nemají vlajku, kterou by mohli na dobytém území vztyčit a tím si ho definitivně osvojit! Někoho napadlo vlaku vyrobit. Na prostěradlo byly inkoustem namalovány dva pruhy, Davidova hvězda pak pocházela z lékárničky první pomoci. Čtyři hoši pak vztyčili stožár, na který se vyšplhal pátý, aby vlajku nahoře připevnil. (A ten pátý hošík byl pozdější generál Avraham „Bren“ Adan.) Fotografie z této události se pro Izrael stala stejně ikonickou, jako pro USA snímek mariňáků, kteří vztyčovali Hvězdy a Pruhy na dobyté Iwo Jimě v roce 1945. A tak zde na tomto historickém místě bylo postaveno i podobné bronzové sousoší.

Ejlat 9b
Ejlat 9a

(Kromě mé podvečerní tmavé fotky, kde není vidět skutečně lidová prostota vojáků, sem dávám i oficiální fotku z originální události: Government Press Office (Israel) [CC BY-SA 3.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0)], via Wikimedia Commons, Author MICHA PERRY)

Přišed do hotelu, zjistil jsem, že Janinka se během těch necelých dvou uplynulých hodin docela zotavila ze svého dnešního hynutí a chce něco z Ejlatu vidět. Jdeme tedy zpátky, nejdříve kolem britské blátěné policejní kanceláře a už osvětlené platiky The Ink Flag. Nemíříme pak na pláž, ale na paralelní promenádu, která je v už nastalé tmě barevná, hrající a naplněná lidmi. Míjíme bohatou nabídku v krámu Honzy Kuby (Jack Kuba), netroufáme si navštíviti Jogurtovou Pláž. Odoláváme nabídkám ovocného Fresh Baru. Na téhle trase se nám nabízejí drahé věci a jídla, jichž se raději po svých nedávných potížích chceme vyvarovat.

Ejlat 11

Obdivuju spoustu drobných plastik, zasazených do promenády péčí izraelského ministerstva turistiky. Jsem fascinován krátkým umělým potokem, který přepadá v malých kaskádách. Ukážu Janince atrakce místího lunaparku: Děti se tady mohou svézt v poklidném vláčku; prostoru však dominuje vesmírný kolotoč, který spíš vypadá jako krab, jenž své nohy zdvíhá vysoko až pod barevnou kouli. Ten je pro děti a Janinky zcela nevhodný. Stejně jako vedle stojící atrakce: Kabina ve tvaru koule, která je na pružících lanech vystřelena do výšky snad dvaceti metrů, aby pak kmitala nahoru a dolů. Celou tu dobu se ještě točí kolem své pravolevé osy. A svítí proměnlivými barvami. Do toho si mohou sednout leda blázni! Ale takový blázen nejsem ani já. Ani zadarmo! (A že bych hodně ušetřil...)

Ejlat 13
Ejlat 12

Janinku hlavně zajímá místní trh, kde však nacházíme stejné cetky, jako kdekoli na podobných pouťových atrakcích. Všechno za 10 nebo 25 šekelů! Do suvenýrového šopu se přes davy (zejména ruských) turistů nelze ani dostat. Projdeme až na most přes vjezd do mariny, který spojuje dvě části rušné pobřežní promenády. Máme za sebou kilometr plouživé procházky. Dále už nejdeme, vracíme se, měli jsme oba náročný den. Ani si nikde nesedáme k večeři, kupujeme si nějaké drobné jídlo ve čtyřiadvacítce naproti hotelu. Je před devátou, když si sedáme na terasu, pomalu ujídáme z nakoupených pochutin (já humus a olivy, Jana zůstává u suchých rohlíčků) a popíjíme další lahev tuze suchého golanského červeného.

Nad vodou zálivu září světla Ejlatu a Akaby, a v duších se konečně rozprostírá pravý šabatový mír. Zítra nás čeká odpočinkový den, a to skutečně odpočinkový. Jediným cílem je nádherná pláž. Jiná než ty, které jsem dneska navštívil. Ale o tom až příště.

Ejlat 14

Prožito a užito v Ejlatu v pátek 28. dubna 2017, psáno na Lužinách v pondělí 14. srpna 2017.

Foto © Jan Kovanic

Více o Ejlatu viz Šamanovy články z roku 2008 Mír korálové pláže, kde popisuju i hledání pláže v jižní části izraelského pobřeží
a z roku 2014 Mír Bláznů.
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.