21.5.2019 | Svátek má Monika


ŠAMANOVO DOUPĚ: Můj Štědrý den

29.12.2018

(Slohové cvičení)

Když se něco píše už 20 let, tak je to tradice. Ale také závazek. Takže své slohové cvičení vyrobím i letos.

stromek

Vánoce byly pro mne, dá se říci, svým způsobem jak jednoduché, tak složité. Jak jsem psal před rokem, že „když to dobře dopadne, tak se zase všichni sejdeme u nějakého vánočního stromku i příští rok“, tak to dobře nedopadlo. Pravidelní čtenáři Šamanova doupěte vědí, že mi letos v dubnu: zemřela Janinka, takže jsem se stal už podruhé vdovcem. Hodný pan psycholog mi vysvětlil, že když jsem po smrti své ženy Ivanky poměrně brzo vstoupil do nového vztahu, tak teď si odžívám dva smutky najednou. (Není to součet, ale exponenciála.) No ale mám dobrá antidepresiva. Která v době adventní jaksi přestala zabírat.

Takže jsem umyl okna.

„Umyl okna“ se lehce napíše, lehce přečte, ale nebylo to tak jednoduché. Okna našeho nového bytu umyla poprvé žena Ivana v sedumavosumdesátým, když jsme se přestěhovali na sídliště Lužiny. Málem při tom vypadla okna, takže jsem je pak už myl já. A na Velikonoce roku 1990 jsme si na mytí oken poprvé pozvali úklidovou firmu. No a ta pečlivě myla okna a dělala další uklízecí práce, naposledy v listopadu 2013, než jsem si přivezl Ivanku na posledních 32 hodin domů. Takže to tehdy byly, slušně řečeno, Vánoce poněkud nahouby.. Načež jsem poněkud odbýval i mytí oken. Než další uklízecí firmu pozvala před dvěma lety Janinka. Stejnou firmu jsem chtěl pozvat i letos, ale paní M. se nemohla pro bolest zad hýbat, takže okna nemyje. Hořce si mi stěžovala do telefonu, že dávat injekce proti bolení zad uměla jenom „paní doktorka“, a jak jí schází. Janinka ji totiž ještě potom vždy pořádně namasírovala a dlouhá léta držela v pohybu. Ano, paní M je, byla, pacientkou Jany už z jejího žďárského působení. A Janinka jí za úklid vždy řádně platila – aby měla paní M. alespoň nějaké přilepšení ke svému invalidnímu důchodu, do něhož ji uvrhla těžká fyzická práce pro národní podnik ŽĎAS. Bolševik to samozřejměš neuznal za nemoc z povolání, a menševik to tak už nechal.

Pročež přední okna nebyla myta dva roky a zadní roků pět. (Protože se paní M. bála, že tam vypadne z okna. Nu, ve vedlejším baráku asi před pěti lety nějaká paní vypadla, ale ne při mytí okna, spíš naschvál vyskočila. Páté patro stačilo, aby přijeli pohřebáci.) Co horšího, náš barák prochází letos od léta rekonstrukcí, během níž byla sice okna umně zalepena igelitem, což však zcela nepomohlo. Přední okna vyhlížejí na lodžii, a z té lodžie nám stavebníci okna na závěr svých činností umyli. Z lešení tam vlezl cizozemský mladík s hadrem, odstranil hrubé nečistoty, přičemž skla téměř umělecky zamatlal. Odmatlával jsem je pečlivě. Jsem na to vybaven. Ivanka totiž měla mánii z dob, kdy nic nebylo, a proto, když něco bylo, ihned zakoupila ve větším množství. Takže jsem sáhl do zásob mycích hadrů, super extra quality švédských utěrek a Guaranted quality homewares (aneb jelenic). A za den jsem to stihl.

Vysál jsem byt. (Vysssál.) Po půl roce. Vlněný koberec to už potřeboval. Po pěti letech jsem vysál i knihovny…

Umyl jsem podlahu v kuchyni a koupelně. Po dvou letech. To, že tam jsou „omyvatelné“ dlaždičky neznamená, že jsou „omývané“.

Umyl jsem hajzlík, včetně záchodové mísy. Tu tedy, jakožto předmět každodenní potřeby, už po měsíci.

Co se tejče příprav na Štědrý večer, tak jsem po vánočních trzích od Brna po Prahu kupoval drobné předměty, které jsem před samotným Štědrým dnem až do tří do rána vynalézavě balil. Jinak co se týče štědrovečerní večeře a kaprůch:

Píchovic rybářství na Lukách jsem letos nenavštívil. Protože kapr nula. Pročež i rybí polévka nula. Žádné shánění brambor/rohlíčků, žádné shánění kořenové zeleniny, letos vařila výhradně dcerka Terka.

Jedinou nákupní frontu jsem vystál u zelináře na tržišti Luka. Chtěl jsem koupit jen rajčata. A jablka. A mandarinky, samozřejmě. Citrony. Jako ostatní. Pročež v zelinářském stánku stála fronta před kasou, která čouhala až ven. Takže jsem rovnou koupil i zlevněné (ale kvalitní) papriky. A... A... A kilovou krabici čerstvých fíků z Peru. Stála 300 Kč, původně. Sleva na 30 – no, nekupte to!

A koupil jsem stromek! Zmeškal jsem skříňovou Avii se stromkama z České Sibiře, která stavívá na stříbrnou sobotu před církevní školkou v našem rondelu. Jsou tradice letité, a jsou tradice neletité, jak jsem vloni psal. A se stromkem jsem se letos vydal cestou neletitou, a to pořízením si jedle. Vloni ji před školkou poprvé koupila Jana, letos jsem v tom na Lužinách pokračoval. Asi po deseti letech jsem koupil stromek na obyčejném stanovišti před obchoďákem.

Pravou jedli kavkazskou, kterou firma z Vysočiny přivezla až z Dánska jsem podruhé postavil na podlahu, aby byla dostupná pro Viki, vnučku, kterou mi synek Janek v únoru vyženil. Hodný synek dorazil i letos, aby ji obmotal vánočními světýlky. Z původních čtyř barev svítí alespoň dvě základní vánoční: červená a zelená. Honza postavil i papírový Betlém, opět netradičně, to je jeho tradice. Každý rok ho postaví dle jiného scénáře. Letos stojí na velkém kulatém hodovním stolu, protože nikdo na něm nebude hodovat.

A Štědrý den nám nastal. Většinu jsem ho strávil úklidem pokoje a aranžováním sklenek, mis s ovocem a přípravou starobylých (pokud je 120 let starobylost) skleněných mis na cukroví, které zítra přivezeme od Terky. Blahopřál jsem si, že jsem balil včera a v noci, teď bych neměl čas na pořádné překvapivé balení překvapení. Navečer jsem se vydal metrem Bé až do daleké Rajské zahrady. Opožděn asi o půlhodinu, kterou jsem věnoval hledání ztracené peněženky. Když už jsem chtěl volat do spořky, aby mi zablokovali kartu, podíval jsem se ještě jednou do kalhot, ve kterých jsem včera stál frontu na Zeloc. A byla v jedné z těch kapes. Až dole nad kolenem. Mimořádně jsem šel na tržišti v kapsáčích! A to byl můj první vánoční dárek.

Povečeřeli jsme tradičně, tentokrát jsem na poslední chvíli nekrájel skrojky chleba, aby nám chlebíček příští rok nescházel, Tereza tuhle tradici drží. Pojedli jsme ve čtyřech: dva manželé a jejich tatíci. (Soutchán je taky vdovec.) Polévka byla skvělá, Terka našla ve změti střev, co jí prodali levně trhovci, nečekaně bohatou nadílku jiker. Kapr byl patřičně osmažen, citron k němu přiložen. I bramborový salát byl skvělý. Jenom v něm nebyla mrkev, protože mrkev Terezce nechutná. No a nebyla v něm jablka, protože ta zase nejedou Tomovi.

A zazněl zvonek, načež začalo rozdělování dárkův. Rozdělovala Tereza, rozbalovali obdarovaní. Jak jsme se všichni domluvili předem: nic velkého, nic drahého. No ale měl jsem nějak málo dárků. Leč milých. Ten hlavní, společný od Terky a Honzy, dostanu prý až zítra, na Dárkoden. Přespal jsem u stromku a těšil se na něj. Na oba – Dárkoden i dárek. A na Honzu s dcerkou a žínkou.

Dárkoden nám nastal, domů ke mně jsme přijeli před třetí. Stihli jsme rozdělit cukroví, dát dárky pro druhou partu pod stromek a připravit čaj, litr irského krému. Zvonek u dveří nezazvonil, natolik zase rekonstrukce baráku nepokročila. Ozvalo se zaklepání a dorazila návštěva z dálného čakovického severu. Stromek se měl dočkat amortizace!

A přišla Viki, přišel Honzík, ale jeho žínka ne, neb jest nachlazena a nechce rozviřovat nakažení.

Tentokrát byla dárkovým dispečerem Viktorka. Nedávno jí bylo už šest, a třebaže ještě nechodí do školy, tak číst dovede, i psát. Dárky se rozdávaly, na každého se dostalo. A byla z nich radost, a vždy i překvapení. Překvapen jsem byl, když jsem otevřel obálčičku s jednoduchým origami, kde byl nápis: „Poukaz na dopravu ve Velké Británii“. Tereza doplnila slovně: „I s řidičem.“

Takhle: Tom a Tess jezdí skoro každý rok na podzim do Skotska na několikatýdenní fotografické safari. Letos první týden stráví v severní Anglii nedaleko jižních skotských hranic. A to v kraji Lake District, ve vesnici Coniston u břehu jezera Coniston na úpatí hory Old Man of Coniston (803 metrů nad mořem, ale moře je tu blízko). Kdo zná ransomky ví, že je to kraj Vlaštovek a Amazonek, kdo nezná, měl by si mezeru ve vzdělání doplnit. Každý čtenář si prý v té partě najde hrdinu, s nímž se může ztotožnit. Já nenašel. Chtěl jsem být Johnem, ale věděl jsem, že nejsem tak šikovný a spravedlivý a rozhodný a spolehlivý a vůbec. Neměl jsem na něj. Ale byl můj vzor, který mne učil – a snad i něco naučil. Když jsem se stal tatínkem, přihrál jsem celý ten svět Arthura Ransoma svým dětem. Terezka mi připomínala Titty, Janka jsem viděl zase jako Rogera, protože tíhl od mala k technice. A skutečně, když si Tereza udělala kapitánské zkoušky na plachetnice a vzala nás, tedy mne, ženu Ivanku i brášku plachtit na Lipno, tak synka nějak plachtění nebavilo. Vál jen slaboučký vítr, ve kterém jsem mohl sedět u kormidla i já a hypotizovat lodičku, aby se pohybovala. (Můj velký sen, jet na opravdové plachetnici a chvíli ji řídit se splnil už předešlého dne na zkušební jízdě, na které Tess přesvědčila majitele a kapitána plachetnice, že si ji může půjčit na samostatnou jízdu.) Nakonec foukalo aspoň tak, abychom se dostali na dohled mariny, ale měli jsme zpoždění. Proto kapitán Tereza vydala pokyn ku spuštění pomocného motoru. Honza se vymrštil z pohodlného lůžka v kajutě, kde se tuze nudil, a nadšeně sběhl do podpalubí. Za chvíli se ozvalo vrnění motoru, kterému musel trochu dopomoci. A když se vynořil na palubu, měl na obliřčeji šmouhu od oleje. Nu – úplný Roger. Terka zase po čase zjistila, že ovládá proutkaření – přesně jako Titty.

No a tahle Titty mi v létě řekla, že by mě s sebou vzali do Anglie, do toho Jezerního kraje. Na týden. Ona s Tomášem pak pojedou do svého milovaného Skotska. Jú! A stokrát Jú, když to mám takhle potvrzené. A nemusím řídit. Děkuji, Izrael mi stačil. Tedy, jezdit vlevo, přitom s předností zprava, mít šaltpáku na levé ruce a potkávat protijedoucí auta všechna v protisměru – děkuji nechci. A nebudu muset.

Další dárek jsem odhadl na tenkou knížku. Nebo spíš mapu. (Knihy i mapy jsem prodával asi 10 let, tak je rozpoznám i přes obal.) Takže jsem pravil: „Mapa.“ A čehože? Odhadl jsem správně: „Mapa Lake District.“ A pak jsem dostal ještě dvě obálky s ručně psanými poukázkami. Jedna na pobyt v Conistonu, druhá na letenky… Zaplatí mi to! Děťátka připravila svému stařičkému otci skutečně skvělý dárek. Takový, jaký člověk dostane jednou, dvakrát, několikrát za život.

No a světýlka jiskřila v očičkách malé Viki, Terezino cukroví se skvěle hodilo k dobrému čaji s mlékem a všichni jsme byli šťastni a spokojeni.

Když se Honza s Viktorkou loučili, řekl, že ještě někam pojede, a nechá si zatím věci u nás. Pak si je vyzvedne. Odvezl dcerku autem do Čakovic, Terka s Tomášem se zase autmo vrátili na Rajskou Zahradu (které z nějakého důvodu říkají Černý Most).

Ale Dárkoden ještě neskončil. Jenže o tom až někdy jindy. Neúprosně se blíží pátá – páteční uzávěrka NP.

Tak nashle příště! A přeju klid i všem, kteří o někoho přišli.

Psáno a linkováno v Praze na Lužinách 28. prosince 2018 v 16:59.

**********************************************

Dřívější Šamanovy Štědré dny:
2017: Můj Štědrý den
2016: Můj Štědrý den
2015: Můj Štědrý den
2014: Můj Štědrý den
2013: Můj Štědrý den
2012: Můj Štědrý den
2011: Adventu nakrátku
2011: Můj Štědrý den
2010: Můj Štědrý den
2009: Můj Štědrý den
2008: Můj Štědrý den
2007: Můj Štědrý den
2006: Můj Štědrý den
2005: Můj Štědrý den
2004: Můj Štědrý den
2004: Kapří den
2003: Můj Štědrý den
2002: Můj Štědrý den
2001: Nejkrásnější dárek
2000: Jak jsem kupoval ryby

Další články znovuzveřejněny na blogu - jinak už nejsou články z let 1997-1999 na archivu Neviditelného psa přístupny:
1999: Lucifer pod stromečkem
1999: Vánoční přání
1999: Vánoce, ach Vánoce
1998: Naše Vánoce
1998: Vůně domova
1998: Semínka
1998: Zima, zima
1998: Dobrou chuť!

Můj vůbec první vánoční příspěvek z roku 1997, vykopaný pomocí internetové archeologie z archivu Psa a daný na NP znovu po deseti letech: Můj Štědrý den 1997

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


Š. Hašek
17:18
29.12.2018

počet příspěvků: 2, poslední 29.12.2018 05:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.