Od Oceanária se nejdříve vracíme do hotelu - individuálně. Můžeme se projít pěšky. Příjemná procházka - tak půlhodinová - je dlouhá jenom tři zastávky autobusem. Anebo můžeme jet autobusem za pár šekelů. Pro někoho, kdo dnes již fáral vzhůru do dolů a procházel se po dně mořském výhodnější varianta. Informační středisko Mořského světa nám poradí s jízdním řádem. Autobus linky 15 projíždí celou oblastí od jihu až k severu. Od egyptských hranic u Taby vyjíždí v celou hodinu a dvacet minut. Tady, pár zastávek dál, je prý asi za pět minut.

Na autobusové zastávce je dokonce vyvěšen jízdní řád, který danou informaci potvrzuje. Škoda, že jízdní řády nejsou vyvěšeny na všech zastávkách a škoda, že tam kde jsou, poskytují tuto jedinou nezpochybnitelnou informaci: totiž kdy má v plánu autobus vyjet ze své výchozí zastávky. To vede k nedorozumění, když se chceme vydrápat do prvního autobusu, který na zastávce zastaví. Ne - to není úplně linkový autobus. Ani druhý autobus není linkový - přitom jiná linka než 15 zde nestaví. Ale jiné autobusy ano. A pak také bílé taxíky, rojící se jako vosy. Mám pocit, že taxikáři jediní přesně vědí, kdy má autobus přijet. Jenže jim se platí 20 šekelů, kdežto bus je za desetinu. Takže ještě chvíli setrváme za zastávkou, v jejím sporém, i když horkém stínu. 14:24 - poslední taxík to zkouší. Přesně 14:25 - patnáctka je tady - jedeme!

Nakupujeme v naší oblíbené sámošce pečivo a mléko a humus a tak. Po občerstvení se rozdělujeme - Ivana směřuje k bazénu, já si chci vyběhnout do kopců, abych konečně popatřil na západ slunce. Vyrážím kolem sousedního hotelu rovnou na západ. Tento hotel se skládá z mnoha obytných domků, ležících v oáze. Kdysi dávno, ještě v době předturistické, se zde musela nacházet nějaká původní oáza. Leží vlastně v korytu vyschlého potoka - tak dobře - ve vádí. Hotel míjím po pěšině kolem jeho plotu. Přes něj se ke mně zleva natahují bujné keře, plné květů. Jejich šlahouny mě vytlačují doprava - ke svahu pouštních pahorků. No, pahorky - přesnější by bylo říci skládka štěrku a prachu...

Oáza není zelená a barevná sama o sobě. Zázrak bujné květeny je podmíněn neustálým zavlažováním. A ani to někdy nestačí. Zato poušť je bez práce! Přece jen si někdo nějakou práci s pouští dal, zjišťuji po opuštění blízkosti přívětivé oázy. Do vyschlého koryta uprostřed té přírodní skládky štěrku kdosi uložil i nepřírodní skládku stavební suti.

Ze všech stran se ke mně sklánějí přívětivé oblé pahorky, nechám se zlákat nízkým mírně stoupajícím hřebínkem vedoucím neochvějně na západ. Jeho hřbet je zploštěn do pěšinky vyšlapané a snad i vyjeté motorkou, protože těžko se sem někdo táhl s odpadky pěšky.

Za zády se mi otevírá pohled na Ejlatský záliv, vpravo nahlížím do sousedního údolí, nad kterým se ježí zubaté hřebeny. Pustím se vlevo, na jih, na skalnatý kopec, za nímž už zalezlo slunce. Těším se, že nahoře sluníčko uvidím, doufám, že stihnu jeho západ. Pospíchám do hřebene rovnou po kamenném pilíři, který snad ani nemůže mít nějakou horolezeckou kvalifikaci - není nutno se ani držet rukama. Šplhání do kopce přivádí můj obličej do blízkosti skály. Opravdu je hodně, ale hodně rozpraskaná! Cestou narážím na malé tunýlky vedoucí z hory. Nejspíš jde o nory damanů. Díry ve skále svědčí o „tvrdosti“ místní horniny. Nevím, čím se ale ona neznámá zvířátka živí, ani kam chodí pít. ledaže by sbíhala k hotelové oáze a napájela se u zavlažovacích trubek...

Po čtvrthodince pachtění jsem konečně vylezl na skalnatý hřeben - a uviděl další, ještě vyšší hradbu hor, za kterou se už slunce schovalo. Jdu ještě chvíli po hřebenu dál. Znovu se rozhlížím, a užívám si klidu výšin. Na severu jsou patrny stopy civilizace - elektrické vedení, sklady, zásobníky, ale severozápad nabízí tušení divočiny. Vysoko nad horami krouží pár dravých ptáků - ti mají nejlepší výhled! Jihozápad je zakryt vysokým hřebenem. Zjišťuji, že bych s menším úsilím dosáhl vrcholku hory na jihovýchodě, jež je moři blíž a kam ještě slunce svítí. Tak příště, říkám si, a pomalu se vracím zpátky. Kochám se výhledem na hotelovou oázu, záliv, námořní lodě i protější břeh. A minu pilíř, po němž jsem vystoupil. Jsou jich tu desítky, chystám se sešplhat jinde. Lézt dolů však není vůbec jednoduché. Zavrhnu hloupý nápad sklouznout se po štěrkopádu a zkouším další pilířek. Zkusmo vezmu do ruky asi patnácticentimetrový chyt, jenž se mi však v dlani už jen mírným tlakem rozpadá na tři kusy. Toto opravdu není skála, ale instantní štěrk! Přiznám tu ještě svou hloupost, že jsem si na horskou procházku vzal dobré kožené, v Izraeli zatím vždy dokonale se hodící sandály. A do přírody jsem se, pochopitelně, vydal v kraťasech. Takže propříště si do izraelských pouštních hor vezmu pohory a na nohy dlouhé kalhoty, slibuji si. Hřeben končí asi desetimetrovým padákem do vyschlého koryta potoka. Nějak se mi tam podařilo doskákat bez škrábnutí. Ohlížím se na štěrkoviště, tvářící se jako skála, a říkám si: nekrvácím, nepodvrtnul jsem si nohu, tak toto je skutečný zázrak! Rozumějte - byl jsem jen kilometr od hotelu, procházel jsem se po nízkých pahrbcích, nic fatálně nebezpečného mě potkat nemohlo. Ale pořádně nepříjemného určitě!

Koryto mě vede bezpečně. Na jeho dně je jenom nános drobných kamínků. Občasné vodopády jsou krásně tvrdě skalnaté. Nakonec dojdu k té správné cestě - zeleně turistické značce. Další poučení - tam, kde to neznáte, se držte značených cest. Budu rád, když si z mé blbosti vezmete poučení.

Na večeři jsem dorazil včas. Musím se nafutrovat - chystám se navštívit sousední stát, a přes hranice se nesmějí vozit potraviny. Leda ty, jež má člověk v sobě... Ale podívat se na Petru jedu až zítra.

Prožito a přemýšleno v Izraeli ve středu 2. dubna 2008, zapsáno v Praze 10. listopadu 2008

*********************************************************
minulé pokračování (5.11.2008): Mír hlubin
předminulé pokračování (22.10.2008): Mír korálové pláže

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách