Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír v dešti
Počasí, šťavnatá zeleň rostlinstva, povaha kopců a silniční serpentiny, to vše mi náhle připomene rodné Jizerky. Jako bychom stoupali od Bílého Potoka nahoru ke Smědavě. Stále prší, navíc oblohu křižují blesky. Říkám si - už bychom měli na té Smědavě být. A skutečně, asi v tisícovce metrů nad mořem stoupání končí a jedeme od "Smědavy" po náhorní plošině k osadě Jizerka. A už tam jsme. Říčka se tu zařezává stejným způsobem do planiny, jako když se sjíždí od Pešákovny pod Bukovec. Ale Bukovec - Bukovec je tu taky! Komolý čedičový kužel, zarostlý listnatými stromy. Jedeme dál. Objevují se travnatá úbočí rozdělená kamennými zídkami. Pak jsme zase v lese a vyjíždíme na velkou paseku. Taky ji poznávám, vždyť je to přece Nová louka! Jako bychom byli skutečně v Jizerských horách. Jen nějaké jezero tu chybí, říkám si. A ve stejném okamžiku se zjevuje hladina Černé Nisy...
Mraky se zvedají, a je vidět stádečka krav i jednotlivé koně, vypuštěné volně na pastvu. Nejme v Jizerkách, ale na Golanských výšinách. Ukazuje se jejich bezlesý horizont, zelené svahy, zbrázděné roklemi, které zase ženě Ivaně připomínají 
kalifornské kopce. A skutečně, totéž si říkal jeden dobrovolník z Kalifornie, který tu pracoval začátkem osmdesátých let minulého století. Jako vinohradník rozpoznal, že tu jsou výborné podmínky pro pěstování vína. Jižní svahy, zem vulkanického původu, v zimě tu občas sněží i mrzne, vláhy je dostatek. Sto let po tom, co baron Edmond de Rotschild začal pěstovat vinnou révu na svazích pohoří Karmel, v roce 1982 byly založeny vinohrady i na Golanech. Od té doby získávají místní vína značek Yarden, Golan či Gamla ceny na světových výstavách. Zejména červené suché víno je výtečné, jak můžeme potvrdit.
Ale ne dnes, protože ačkoliv jsme se ohlásili na záznamníku, má katzrinská továrna na víno zavřeno. Vedou ji nábožní Židé a ti dodržují svátky. Svátek v úterý? Nejde o náboženský svátelk, ale o jeden z největších svátků v Izraeli, Jom Hašoa. Vždyť jsme přece před chvílí, když udeřila desátá hodina, sjeli ze silnice do jednoho z golanských kibuců, abychom mohli zastavit s autobusem a vystoupit, a na dvě minuty, za zvuku sirén, postáli a vzpomenuli vyvražďování Židů za druhé světové války.
V Katzrinu si alespoň koupíme něco k zakousnutí. Ale ne v supermarketu, který má zavřeno, protože zkrachoval. A taky ne v ruském obchodu, který je natolik originálně ruský, že smrdí a na rohlících poskakuje vrabec. Kupujeme si pečivo v jednom z krámků na tržišti, potkáváme tu i vojáky se samopaly na rameni, také chtějí něco zakousnout. Trošku mi připomínají dělníky z naší lužinské Billy - ti si taky odskočí v montérkách ze stavby, aby si koupili pár rohlíků... Ve vedlejší sámošce si nakonec pořídíme i dvě lahve vína z loňského ročníku, Yarden Mount Hermon Red a Golan Sion Creek Red. Dobře jsme udělali, jinde v Izraeli jsme na golanská vína už nenarazili.
V dešti pokračujeme dál, přejíždíme rozvodněný Jordán. Dostáváme se na severojižní izraelskou magistrálu, silnici č. 90, které vede od akabského Eilatu až na nejsevernější galilejskou Metulu. Nahoru a zpátky do domovského hostelu to máme jen pětačtyřicet kilometrů. Jako náhradu za zmařenou návštěvu vinných sklepů se zastavujeme v přízemním dřevěném domku u obce Ammi´ad. Zde je pro změnu továrna na likéry. Ochutnáváme granátové jablko, borůvky, kokosový i kávový likér - a kupujeme nakonec jen granátové jablko. A čtvrtkilová balení propolisových mastí.
Osvěženi odjíždíme po devadesátce kousek severněji do Roš Pina. Zde byl založen někdy kolem roku 1880 za Rotschildovy peníze jeden z prvních kibuců. Jeho obyvatelé však příliš nehověli zemědělskému způsobu života, a tak nebýt dotací z Ameriky, nejspíš by brzo zkrachovali. Nicméně postavili vesnici a usídlili se tu, na 
východních svazích Galilejského pohoří, na samém počátku "Galilejského prstu", který odtud ukazuje na sever. V nížině Chulského údolí nemohli, protože v té době v ní byly jenom smrduté močály. Dnes je z úplně prvních domků archeologický skanzen. Do novějších, totiž stoletých domků se pak stěhují hlavně umělci, kteří zde nacházejí inspiraci i klid na kraji mezi úrodným údolím Chule a divokým pohořím za zády. Ba i Madonna si tady chtěla zakoupit bydlisko, aby tu v klidu mohla "studovat kabalu", jejíž "vyznavačkou" je prý už několik let. Jenže do Izraele přiletěla v pátek po západu slunce, po začátku šabatu, čímž se v Izraeli jako "znalec kabaly" a "příznivec judaismu" nadobro znemožnila.
V nákupním centru dole pod historickou vesnicí jsme si koupili výborný kebab. To prodavač nařízne pitu, chlebovou placku, dovnitř vám naloží kousky masa - kuřecího či hovězího, a vy si jen ukazujete, jaké zeleninové saláty má na to ještě nahňácat. Taky se tomu říká "sendvič", a je to výborné. Sedíme venku pod slunečníky, k naplněné placce popíjíme grape, nápoj z bobulek hroznů a díváme se na idylické vrcholy pohoří nad Roš Pinou. Poměrně nedávno se odsud snesl na rogalu do vojenského tábora příslušník Hizzbaláhu a povraždil několik vojáků. To na Golanech je prý větší klid. Když chce totiž Sýrie podniknout něco proti Izraeli, vyšle své placené lidi z území Libanonu.
Proto také před časem izraelská armáda obsadila nárazníkové pásmo za hranicemi. Hřeben, na kterém se táhne hranice Libanonu je totiž od Jordánu, který v těchto místech do roku 1967 tvořil hranici se Sýrií, vzdálen jenom deset kilometrů. Na území Izraele není místo na nárazníková pásma! Z jedné strany do údolí, kde místo smrdutých bažin je dnes úrodná nížina, sázeli granáty Arabové z Libanonu, z druhé strany zase Syřani - kteří ale šetřili municí a vždy vyčkali až doby sklizně... Izraelská armáda se v roce 2000 stáhla a hranice jsou pod dohledem OSN. V září 2004 pak Rada bezpečnosti vydala rezoluci č. 1559, podle které se má Sýrie zcela stáhnout z Libanonu - což se částečně, ale nikoli zcela stalo - a libanonská vláda má odzbrojit Hizballáh. Což se nestalo.
Ale v době naší návštěvy, v úterý 25.4 2006, kdy jsme letos vzpomínali Jom Hašoa, bylo po dešti, vrabci (kteří se sem nejspíš přestěhovali z Evropy) nebojácně uklízeli drobečky, které nám padaly z pity na dlažbu, a na začátku Galilejského prstu panoval mír.
Přemýšleno a prožito v Izraeli 25. dubna 2006, psáno v Praze dne 28. května 2006
(Příště vám napíšu něco o míru v Kiryat Šemona (Kiryat Shimona, Qiryat Shemona, hebrejsky to neumím...)
PS: Zatímco toto jsem psal, odesílali teroristé, vyzbrojovaní a placení Sýrií a Íránem, z libanonského území právě na Kiryat Šemona své rakety. Izraelská armáda odpověděla uvážlivě, bombardováním syrských pozic v údolí Bikáa a teroristických základen v Libanonu. Zdá se, že to je zatím jediná možnost, jak udržet mír na severní hranici..... [FOTO STRÁNĚ NAD KIRYAT ŠEMONA]
Předcházející díly Míru v Izraeli:
9.5. 2006: Mír v Izraeli
18.5. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.5. 2006: Mír v Akku
26.5. 2006: Mír v Galilei
Foto autor, krom dvou snímků, převzatých ze stránek golanské "továrny na víno"
