Dnes máme naplánovaný přesun do asi 200 km vdáleného Eilatu. Cestou se máme zastavit v Biblickém safari. První zádrhel vzniká, když autobus z východního Jeruzaléma místo v 8:00 dorazí o třičtvrtě hodinu později. Kdybychom neměli letní čas, pak akorát.

Druhý zádrhel nastává, když vůdce autobusu vůbec neví nic o nějakém safari. Musíme jet do Eilatu rovnou, protože tento autobus pak hned pokračuje do egyptské Taby, kde už na něj čekají další turisté. (Posádka autobusu je dvoučlenná, nikoli dva řidiči, ale řidič a jeho šéf.) Následuje organizační výměna názorů mezi vůdcem autobusu, vedoucím naší výpravy a dalším dobrovolníkem, vedená v česko-německo-anglicko-arabském tetralogu, a několik rychlých telefonátů. Nakonec dostáváme slib, že u safari na nás bude čekat jiný autobus, aby tento mohl spěchat do Egypta. V safari se totiž neprojdete pěšky, pouze autobusmo - a k tomu nám měl posloužit právě tento náš přepravní autobus.

V devět tedy již vyrážíme po silnici číslo devadesát k jihu. Nad jordánským pobřežím se vznáší písečný opar, hladina Mrtvého moře kovově odráží paprsky neviditelného slunce. Hráze, či spíše úzké předěly pevniny mezi jednotlivými vodními plochami jsou poblíž břehu přerušené - tyto bazény jsou dosud spojené. Projíždíme kolem dalšího hotelového městečka Neveh Zohar. Mezi hrázemi se začínají objevovat pevné kusy půdy, z pozvolné mělčiny vyčuhují balvany. Vypadá to trochu, jako když se vypouští rybník.Místo rybářů se sítěmi se objevuje bagr, težící místní zázračné bahno.

Míjíme Mount Sdom - tady někde se prý rozkládala Sodoma i s Gomorou. Jedna z místních skal má být Lotovou ženou, nějak však unikla mé pozornosti. Vpravo od silnice se totiž koná přímo demonstrace mnoha zkamenělých žen. Hory se najednou rozestupují a z nich k nám údolím stékají písečné usazeniny suché řeky Zin. Na jejím břehu trůní opuštěný člun. Jedeme v nižší úrovni, než se nachází on.

Silnice se zakusuje do pobřežního útesu a mírně se zdvihá. Předjíždíme dva pány na bicyklech, poklidně jedoucí vedle sebe v odstavném pruhu. Jezdci nejsou žádní závodníci. Šlapou beze spěchu, oděni v dlouhé kalhoty a bundy. Vypadají spokojeně.

Ještě jednou se zatřpytí hladina moře, ale najednou je konec, a jedeme jen kolem širokého koryta. Žeby vedlo k třetímu moři? Kdepak, končí v továrním komplexu. Mohutné kovové konstrukce, jakési pece, z vysokých komínů uniká pára. Tipoval bych chemický průmysl.

Pod bílými útesy vjíždíme na ploché dno údolí Arava, jež spojuje Mrtvé moře s Ejlatským (Akabským) zálivem. Přejíždíme široká mělká údolí. Správně bych měl asi psát "vádí", jenže stále mám pocit, že tudy teče voda každou chvíli. V horách to nejsou jen vodní koryta, ale hluboké kaňony. Tady na planině je vždy po několika kilometrech pár set metrů široká vyschlá delta. I nepozorný turista si jich všimne. Před těmito místy se totiž snižuje násep devadesátky až na úroveň terénu. A někde uprostřed přejíždíte skruž, před kterou vám dává varování trojúhelníková značka s vykřičníkem, bílou cedulkou, ozdobenou třemi vlnkami a žlutým varovným trojjazyčným nápisem. Hebrejsky ani arabsky neumím, angličtina varuje: před "Nebezpečí, když je most zaplaven". Pokud je vody tolik, že se nevejde do skruží (pod "most"), bez problému se přeleje přes těleso silnice - a po zátopě stačí jen zamést naplaveniny bagry...

Hodně věcí jsem si o Izraeli přečetl předem, ale o tom, že jsou jeho pouště tak mocně modelovány vodou, jsem neměl ani ponětí...

Drandíme si to pouští po devadesátce devadesátkou, nikdo nás nepředjíždí. V protisměru se objevují automobily jen občas. Hlavně cisterny a autobusy, někdy osobní auto. Míjíme základy historických sídel, pečlivě chráněných ploty. Hory, dřívější mořská pobřeží, ustupují k obzoru - vpravo světlé izraelské a vlevo tmavé jordánské. Plochá poušt je pokryta tmavým štěrkem. Všude však vyráží osamělá zeleň. Plocha pouště je prý rostlinstvem pokryta z 10 až 3 procent. Ze stromů jsou to jenom akácie - v oblasti, kde je zhruba 50 mm srážek ročně žádný jiný strom nevydrží. Akácie rostou hodně izolovaně, prý je to tím, že mají rozsáhlý kořenný systém, který vysaje vodu až do vzdálenosti několika desítek metrů, takže v jejich blízkosti už nic jiného růst nemůže.

Na vršcích kolem silnice pozorujeme různé tyče, tyčky, kamenné mohylky. Řeklo by se - na této severojižní magistrále snad zabloudit nelze - tak proč? Jenže souběžně s ní běží starší paralelní trasy. A toto značení je zdaleka viditelné. Ukazuje tak ztraceným poutníků směr spásné komunikace. Míjíme oázy s motoresty, dlouhé řady bílých foliovníků, kde se pěstuje zelenina, obdélníkové plantáže datlových palem - prostě poušť...

Náhle zpomalujeme. Napříč přes silnici stojí žlutá automíchačka. Její čumák vytlačil jakousi dodávku až za odstavný pruh na kamenitou planinu. Ještěže zde nejsou příkopy! Voda se může volně přelévat a automobily mají dostatek únikového prostoru. Opatrně objíždíme míchačku, za ní druhé straně vidíme, že nabořil ne do dodávky, ale do malého autobusku. Cestující z něj vystupují. Říkáme si: to se ale máme, že se nám nic podobného nestalo! Chudáci turisté, sami, v poušti.

Když tu řidič povídá vůdci: "Podívej se na to světýlko, co mi tady svítí na panelu. No tohle jsem ještě neviděl!"

Vůdce se podívá odborným pohledem a vece: "To je baterka. Máš nízké napětí. Asi se nedobíjí. Dojeď někam, kde se budeš moci zastavit, a tam to zkouknem". (Volně přeloženo z arabštiny.)

Zastavili jsme, koukli se, a zjistili, že je přetržený a ztracený řemen k alternátoru. (Naši hoši tvrdili, že to vypadalo, jako by tam řemen nebyl ani když autobus ráno vyjížděl z garáže...) A tak jsme tedy zůstali trčet v pusté poušti sami! Pod horkým předpoledním sluncem, bez klimatizace, bez zásob, bez naděje na záchranu. Jak dlouho vydržíme? Máme každý už jen asi litr vody. Kolem nás projíždí v protisměru s houkáním sanitka a policajti, pospíchají k té bouračce.

Jsme v civilizované zemi. Silnici provázejí dráty elektrického vedení. Skoro na každém kopci je nějaká telekomunikační hláska. Mezi kameny pouště se proplétají cestičky. Kousek dál v pláni vidím označený vstup do kanalizace. Modrý drátěný plůtek ohraničuje vývod zavlažovacího zařízení. Blízký datlový háj patří několik set metrů vzdálené osadě Jahel. Stojíme na křižovatce u autobusové budky! U které za půlhodinku přistává náhradní autobus, jež nás měl vzít do Biblického safari neboli přírodní rezervace Khai Bar.

Safari jsme tedy oželeli - vyšší moc nám zabránila prohlédnout si přímorožce, kozorožce, osly, pštrosy, lišky, divoké kočky, karakaly, levharty, hyeny... Ne, v přírodě Izraele hyeny nežijí. V této rezervaci jsou vysazena zvířata, která tu žila - ale v biblických dobách... Viděli jsme tedy jen plot kolem 40 km čtverečních a u něj plechové profily zvířátek.

Míříme přímo do Eilatu. Izrael se zužuje. Hranice s Jordánskem, jehož modré hory se stále přibližují, je pouhý kilometr na východ, chvílemi vede těsně kolem silnice. Na západě sledujeme tmavý skalní hřeben, vyjímající se ze všeobecné žlutěbéžové - Zakázané hory. Míjíme pahorek s nově postavenými terasovitými domky v zeleni, další vesnička pod horami je zobrazena přímo na poutači u silnice. Krychlovité domky se stříbrnými kupolkami na věžičkách - kupujte si výhodné bydlení v přírodě! Objevují se zelené plochy, pak i modré - obdélníkové bazény vodáren.

Před námi je Ejlat. O tom ale až příště.

Prožito a přemýšleno v Izraeli v úterý 1. dubna 2008, zapsáno v Praze 14. října 2008

*********************************************************
minulé pokračování (24.9.2008): Mír živé vody
předminulé pokračování (1.10.2008): Mír ubývajícího moře

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách