Nejdřív poděkuji čtenářům za upřesnění některých lokalit, kolem kterých jsem se minule toulal. Tak tedy: Stavební díra, do které zíral osamělý sběrač pivních lahví bude zaplněna "Muzeem tolerance". Hroby Zahrady nezávislosti jsou součástí starého muslimského hřbitova. A dům, kde bydlel Theodor Herzl se jmenuje Sternův dům.

Tak, ale nyní je pátek, tři čtvrtě na šest letního času, přesněji 17:44 a začátek šabatu je vyhlášen na 17:53. Náměstíčko za Jafskou bránou, hned pod hradbami Citadely, tvoří jakýsi trychtýř, kterým se do Starého města vlévají auta, hlídkující policisté, turisté, zbožní židé, pospíchající do modlitebny. Zdá se, že všichni jdou stejným směrem!

Auta odbočují vpravo směrem do arménské čtvrti, dav pospíchá do David Street. No, street - spíše úzké uličky, zúžené ještě zbožím, vyloženým na pultech. El-Bazar! Každých několik metrů je dlažba snížena schodovým stupněm. Tudy tedy auta neprojedou... První dojem není přesný - zrovna tolik nohou, kolik spěchá do středu Starého města, vytéká i ven. Klid a mír sleduje u vstupu do Davidovy uličky koedukovaná dvojice policistů v modrých uniformách - modré jsou kalhoty i neprůstřelná vesta. Policajt stojí v rohu a telefonuje, mladá policajtka s brýlemi rentgenuje očima nadité igelitky v rukách občanů, vracejících se z bazaru.

Mapa, kterou mám s sebou, je dobrá na generální přehled, ale potřebné rozlišení ve spleti uliček neposkytuje. Chtěl jsem se podívat alespoň na prostranství před vchodem do chrámu Božího hrobu, ale nepovedlo se. Ještě správně odbočím z Davidovy ulice doleva (čili jak průčelí kostelů, kolmo nasvětlené zapadajícím sluncem naznačují směrem na sever), do tržnice Múristán (Máristán), kde je pravoúhlost okolních uliček rozbita průchody ve tvaru písmene X. Ale u luteránského kostela Vykupitele, kde tržnice ústí do súku al-Dabbága, jsem zahnul vpravo, místo vlevo. Z místní zvonice se prý naskýtá překrásný výhled na celou srostlici kostelů kolem Božího hrobu - když mají otevřeno. Kostel i se zvonicí byl zbudován v roce 1898 pro našeho starého známého Viléma II. Ale protože jsme v Izraeli, ještě ke všemu v Jeruzalémě, pak tato moderna byla postavena na základech pocházejících snad až z 5. století. Křížová chodba kostela je originál středověká. Přilehlý hospic funguje nejméně od 13. století.

Ze súku al-Dabbága zabočuji vlevo na súk Chán al-Zét, opět k severu. Tímhle směrem někde musím narazit na hlavní východozápadní osu Via Dolorosy - a po ní se pustím zpátky na západ. Jenže doleva vedou jen nenápadné cikcak schody. Reklama na jejich odpočívadle, skrápěné už stínem západního štítu nějakého neidentifikovaného kostela, láká kolemjdoucí na Interent do Mike´s Center, kde si mohou dát zmrzku, případně se občerstvit horkými & studenými nápoji. Internet s občerstvením mě neláká. Vyběhnu jen po schodech, abych zachytil život na plochých střechách. Ten zde zatím nebují, ale alespoň si můžu v klidu nafotit střešní chatky, celou chatovou osadu. Ale k sousedské pohodě mají tyto rekreační domky daleko. Je tu vidět to, co dole ne. Na co v uličkách není místo. Každá ta chatka je obkolesena vysokým plotem, který na náhorní pláni domů vytváří malé izolované čtverečky. Nad jedním střešním domkem vlaje izraelská vlajka - nejspíš tam bydlí nějaký Izraelec. Někde pod námi probíhá neviditelná linie mezi křesťanskou a muslimskou čtvrtí.

Schody však nekončí u nějakého Majka, ale pokračují do další uličky zahýbající doleva, doprava. Ulička někam vede, na obě strany z ní vybíhají ještě užší zakryté chodníky připomínající spíše jeskyňky. A najednou stojím před dveřmi, nad kterými se klene oblouk na špici ozdobený křížem, jehož břevna tvoří další kříže. Průhledem pod obloukem je vidět proti tmavnoucí obloze klasičtější kříž na jedné z kopulí chrámu Božího hrobu. Šel jsem dobře, a mohl bych jít dál, kdyby nebyly dveře zamčeny. Kdysi tudy prý někdo šel, a tady se zastavil, podeváté. Zastavil a potřetí upadl. Všechna další čtyři zastavení Křížové cesty jsou schována za zdmi chrámu Božího hrobu. Ale tam bych se nedostal, ani kdyby byly dveře otevřeny. Až ke zbytkům Golgoty bych nedošel, jenom do jedné z koptských svatyň. Ten kříž je koptský kříž. Tmavý vnitřek vysoké budovy vpravo neláká, vlevo se otvírá nadějnější vstup na jakýsi dvorek, ozdobený uvnitř nízkým válcovitým domkem s omšelou kamennou kopulí. V pozadí si před jakýmisi, jakoby hliněnými domky, povídají černí kněží ve svých hábitech.

Jsme u Etiopanů a jejich kláštera. A ty domky jsou asi opravdu hliněné. Někdy v 17. století neměli Etiopané na zaplacení daní v ústředním křesťanském kostele světa, tedy osmanských daní, ztratili tak právo užívat tamní kaple. Jejich místo zaujali jiní křesťané - koptové. Ti pak později milostivě dovolili bydlet Etiopanům alespoň na střeše. Ti tu bydlí dodnes v trvalém provizoriu.

Stojím na nejvýchodnější části střechy chrámu Božího hrobu, aniž bych to tušil. Slunce pomalu zapadá, dávám se na ústup zpět na schody. Ještě před tím zabrousím do nenápadného otvoru v jednom z rohů tohoto visutého nádvoří. Za úzkými schody svítí svíčky, osvětlující nábožné obrazy, ve stínu se tiše modlí věřící. Nechci je rušit. Kdybych byl býval drzejší - a poučenější - mohl jsem tudy jako červí děrou propadnou rovnou před vrata do chrámu Božího hrobu!

Takhle pokračuji súkem Chán al-Zét k severu. Jeptišky, jdoucí přede mnou ustupují před traktorem táhnoucím za sebou valník s uklízeným zbožím. Auto tudy neprojede, traktor ano...

A už je tu křižovatka. Rovně pokračuje súk Chán al-Zét , zprava přichází Via Dolorosa a pokračuje vlevo jako El Khanda. Konečně známé jméno, které jsem si před dvěma lety zafixoval špatně jako El Kšanda. Špatně, avšak foneticky výrazně. Vím, že tímto směrem se jde ke staré známé Nové bráně. Zprava se otvírají průhledy do malebných vedlejších uliček, na konci El Kšandy se zleva připojuje páteřní komunikace Křesťanské ulice. Na tomhle rohu vyrostl minaret mešity, známé jako Chánka Salahíja. Ulice se proto nejmenovala Kšanda, ale al-Chánka. Mívali zde jedno ze svých sídel křižáci, než je ve dvanáctém století vyhnal Saladín, který tu zbudoval klášter pro súfíjce. Našel jsem si, že tito islámští mystici se vyznačovali "duchovní hloubkou, otevřeností a tolerancí". Súfismus prý žije dodnes, a možná i pod touto věží...

Před chvílí začal šabat. Krámy jsou už zavřené, turisté v houfech odcházejí stoupající ulicí sv. Františka. Hradby procházím Novou branou. Je něco po čtvrt na sedm. Proběhl jsem Starým městem za půlhodinu. Chtělo by to půl roku. Alespoň!

Prožito v Izraeli v pátek 28. března 2008, přemýšleno a zapsáno v Praze 20. a 21. června 2008

*********************************************************

Mír v Izraeli:

9.4. 2008: Mír v Izraeli pokračuje
15.4. 2008: Mír kyselých rybiček
21.4. 2008: Mír na hoře Herzl
30.4. 2008: Mír na hoře pamatování
7.5. 2008: Mír v dopravní zácpě
14.5. 2008: Mír pod zemí
21.5. 2008: Mír Starého města
30.5. 2008: Mír diaspory
6.6. 2008: Mír Jafy
11.6. 2008: Mír Tel Avivu
18.6. 2008: Mír toulání

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách