10.12.2016 | Svátek má Julie






ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír pouštních hub

17.9.2014

Je čtvrtek ráno a my jsme v Izraeli právě týden. Týden plný zážitků, a to nás ještě další čekají. Dnes v údolí Timna. Nu – tak údolí. Prý má "podkovovitý tvar". Když se však na něj podíváme pohledem kosmických sond, pak vidíme, že se do kry náhorní planiny, která zde dosahuje výšky asi 300 m.n.m., zakously jakési obrovské zuby, které z ní vyrvaly sousto ve tvaru půlelipsy. V jejím středu pak vyčnívá až do výšky 425 tmavý masiv hory Timna. Tmavý, protože vyvřelý. A mezi oběma těmito geologickými útvary se nachází ploché dno vádí, které stoupá od 100 m na východě do výšky asi 200 metrů na západě, kde obkrouží středovou pahorkatinu, načež se stáčí zpátky k východu a opět mírně klesá. Údolí? Kráter o průměru asi 9 km! Který byl někdy před půlmiliardou let zaplaven mořem, jež po sobě zanechalo pískovcové vrstvy. Voda a vítr v nich pak vykutaly zajímavé útvary, které si jedeme prohlédnout.

Od hotelu míříme na sever. Vlevo je silnice ohraničena plotem kolem dvoukilometrové přistávací dráhy ejlatského letiště, vpravo pak rozsáhlým systémem vodních nádrží. Dostáváme se zase na devadesátku, míjíme kontrolní budku celníků, kteří stráží bezcelní zónu, a už jsme opět v nefalšované poušti Negev. To, že jsme v poušti, poznáme podle toho, že jedeme po rozsáhlé planině, plné naplaveného písku se zelenými skvrnkami akácií. Písek sem stéká společně s vodou za sporadických, ale silných dešťů, z pásma skalnatých útesů, které se rýsuje na východě. Tedy z několika pásem, protože před zlatě zářící skalnatou bariéru na obzoru se předsouvá černý hřeben. A před ním se ještě objevuje okrový uměle navršený násep. Že by to byla stavba nového mezinárodního letiště, které má nahradit letiště ejlatské? O výstavbě Timna Airport rozhodla izraelská vláda v roce 2011, a na jeho 3.600 metrů dlouhé dráze mají přistávata letadla už v roce 2016.

Po třiceti kilometrech jízdy nás siluety starověkých Egypťanů zvou, abychom odbočili vlevo k návštěvě Timna Parku. Severní větví podkovovitého, ehm, polokráteru, míříme na západ k rezavě hnědým středovým kopcům. Silnice se po výjezdu z devadesátky scvrkává na panelovou cestu, která je vlevo rozšířena dalším pruhem zpevněného štěrku, který však slouží hlavně jako široká krajnice, díky níž se nám může vyhnout protijedoucí kolona turistických autobusů. Po kilometru zastavujeme u závor parku Timna. Který nepatří do systému izraelských národních parků. Majitelem pozemků, na nichž leží, je Židovský národní fond.

Když přijíždíme k těm rezavým kopcům blíže, vidíme na jejich úbočí rozsáhlá suťová pole; i vyčnívající skály vypadají dosti vachrlatě. Už dříve jsem je označil jako "instantní štěrk". Ale my se dnes nebudeme trmácet do výšin. Barevné kompozice okolní krajiny obdivujeme z oken autobusu. Zlaté pruhy písku se střídají s narudlými kamennými hřebínky. A ten písek i skály jsou místy zářivě žluté, jinde oranžové, okrové, hnědé, šedé, ba až antracitově černé. Obdivujeme také skalní objekty, z nichž zatím nejzajímavější je po dvou kilometrech jízdy Spirálový vrch, který mi trochu připomíná přerostlé psí hovínko…

Poněkud mě vylekal osamělý turista, procházející se po krajnici, tedy jeho možný zoufalý osud. Ale když tudy vede jedna z dvaceti turistických tras, které nemají přemrštěnou délku, pak je to asi normální. Ten turista nekráčel pouští, avšak parkem. Kamenným a písečným parkem.

Páteřní komunikace se sklání k jihozápadu, odbočujeme z ní po dalším kilometru vpravo na silničku, kde dopravní značka omezuje rychlost na šedesátku. Další značka varuje: "Pozor - gazely na silnici!" Ano, jsme v divoké přírodě, lépe řečeno v přírodě, kde se kromě turistů daří i divé zvěři. Gazelám, kozorožcům, a prý tu žijí i vlci. Ale pštrosi už ne.

A už autobus zastavuje na vyhlídkové plošince nad bočním údolím, kde se předvádí hned dvě pozoruhodnosti. Tedy vlastně tři, když k nim počítám i výhled do fantastické krajiny. Barva písku v této oblasti je surově rudá, místy přechází až do modra. Rudá je kvůli obsahu železa, a modrá díky obsahu mědi. Měděná ruda se tu těžila už před dávnými věky, a protože jsme v Izraeli, pak před hodně dávnými, přesněji před sedmi tisíci lety! A nejen těžila, ale i zpracovávala v tisícovkách zemních pecí.

A to je ta první pozoruhodnost, archeologická: Tavicí pec, lépe řečeno její zbytky v areálu, ohraničeném plůtkem. Další plůtek chrání dílnu, kde se drtila ruda. Jsou tu také liniové jámy na uskladnění rudy, dřevěného uhlí a jílu, ze kterého se plácaly pícky. Měď zde tavili staří Egypťané od 14. do 12. století př. n. l. Takže do tohoto areálu patří i nezbytná svatyně. Pozdní doba bronzová přešla nenápadně v ranou dobu železnou. I během ní, tedy v 11. až 9. století př. n.l. se v těchto údolích na mnoha místech těžila a tavila ruda, samozřejmě tedy železná ruda.

Mír pouštních hub 2
Mír pouštních hub 1

Druhá pozoruhodnost je geologická: Asi pět metrů vysoký rudý hřib na kraji údolí. Býval zde zřejmě válcovitý suk z pískovce, zpevněného železem, který byl do výše asi dvou metrů ohryzán abrazivní činností. V pouštích hryzá základny pilířů hlavně písek, nesený větrem, zde to byla voda. Ano, to je ona "pouštní houba" slíbená v nadpisu, je jich tu víc. Kamenných, nikoli biologických. (I když v Izraeli...)

Z tohoto místa mám ještě jeden neodbytný pocit: Takhle nějak to musí vypadat na Marsu, a kdyby někdo hledal exteriéry pro natáčení Marťanské kroniky, pak by mohl zavítat sem. Najdou se tu i miniaturní modely Údolí Marinerů. Bylo by však potřeba překonat drobnou potíž – totiž nějak umně zakrýt mnohé osvětlovací reflektory a reproduktory, které zde umožňují vytvářet umělecké produkce pod širým nočním nebem. Židovský národní fond v této poušti nesází stromečky, ale snaží se skutečně nalákat lidi do přírody všemožnými atrakcemi, včetně umělého jezírka v jižní části parku. Tam se můžete projet na šlapadle, prožít 4D film, obdivovat repliku tabernákula, tedy plátěného stanu, ve kterém se původně skrývala schránka úmluvy. Jde o repliku, takže ani stan, do kterého můžete vstoupit, ani schránka sama, nejsou z "původních materiálů", tedy cedrového dřeva a zlata. Ale až tam dnes nepojedeme.

Mír pouštních hub 4
Mír pouštních hub 3

Vracíme se autobusem na páteřní komunikaci, která se otáčí k jihu, a sjíždíme z ní vlevo k další dnešní atrakci, totiž k Šalamounovým sloupům. Asi padesát metrů vysoký rudý pískovcový blok, čnící nad plochým terénem, je tu rozčleněn svislými trhlinami, které oddělují jednotlivé skalní věže. Jsem vytrénován ze Skaláku a Sušek, přesto na mne zdejší skály působí skutečně monumentálně. I když se Šalamounem, nebo jeho bájnými doly nemají moc společného. Jako "Šalamounovy sloupy" zdejší velkolepý geologický útvar označil až v roce 1930 americký archeolog Nelson Glueck. Faktem je, že se tu v okolí těžila měděná ruda v době, kdy onen proslulý král vládl (v minus desátém století). Předtím toto území exploatovali egyptští faraoni, pak patřilo do království Edom, které se rozkládalo od jižních břehů Mrtvého Moře až k dnešnímu Ejlatu. Toto království dobyl Šalamounův otec král David, takže zde Izraelité také těžili. (Avšak nikoli bájné Šalamounovo zlato.) Poté zde pobývali Nabatejci, a to až do římského období v 1. a 2. století n.l. Načež je vystřídali Midiánci. V 7. století, po dobytí Araby, se tu už měď netěžila, zejména proto, že se výskyt měděné rudy stal vzácným. Po všech těch pilných pracantech zůstala spousta stop, od štol, vysekaných ve skále, po bronzové šperky.

Ačkoli Glueckova hypotéza nebyla podpořena žádnými důkazy a nebyla přijata, jím použité jméno se udrželo. Kontroverzní tvrzení přivedlo k tomuto místu pozornost, která pak vedla k podpoře dalších archeologických průzkumů. Ty od roku 1959 vedl izraelský profesor Beno Rothenberg (1914-2012), kterého k "archeo-metalurgii" přivedla jeho vášeň pro dokumentární fotografii.

Planina pod Šalamounovými sloupy je poseta turistickými výpravami. Překvapeně sleduji, jak od jihu přijíždí karavana cyklistů, zjevně i nezkušených cyklistů mládežnického věku. Říkám si – jestlipak ti chudáci museli pouští jet až od Ejlatu? Dodávka, která s připojeným přívěsem na přepravu kol jede za nimi, mě usvědčuje z omylu. Ano, v parku, jak zjišťuji pohledem do mapy, vyfasované u vchodu, je vyznačen i nenáročný cyklistický okruh. Ještě menší okruh obcházejí turističtí velbloudi u zmiňovaného umělého jezírka. Nedávné vykopávky tu odhalily velbloudí kosti, datované do doby 930 let př. n. l., které se považují za pozůstatky nejstarších domestikovaných velbloudů.

Mír pouštních hub 6
Mír pouštních hub 5

Jakkoli jsme v domestikovaném parku, nacházíme se stále v poušti, i když civilizované. Ačkoli si trvale mažu tvář, zejména tedy špičku nosu oblíbenou třicítkou, a nezapomínám ani na uši, už mě pálí šíje. Naštěstí mám s sebou šátek s mapou. I když to není mapa Jizraele, ale Jizerských hor, poslouží šátek proti pálícímu sluníčku stejně dobře, jako našim babičkám na poli. A ještě si na něj narazím čepici kšiltovku, jejíž stín chrání oči. Prostě – Honza z Arábie

Po kamenných schodech stoupáme do jedné z trhlin. Pod námi se rozevírají nádherné panoramatické obrazy, ale my jdeme za jedním nenápadným obrázkem na skále. Na vrcholku stoupání jeden z účastníků výpravy uklouzne a padá na záda. Kamarádi mu pomáhají vstát a zjišťují rozsah škod. S tím uklouznutím je to tak: I když máte sebelepší boty se sebedokonalejší protiskluzovou podrážkou, pokud je na schodech rozsypán jemňoučký písek, můžete po něm lehce uklouznout. Lezu do kopce jako poslední, zdržel jsem se dokumentováním roztodivných kamenných objektů pod skalní stěnou. Ve stejné minutě, kdy si všimnu této nehody (skutečně v jediné minutě, podle fotografické časomíry), dříve než mohu přispět ku pomoci, mne předežene mladík v rudém tričku – zdravotník, zaměstnanec parku, který je vždy připraven – a velice rychle připraven. Naštěstí kolega může jít, i když má naražený bok a odřený loket. (A později zjištěno, že nalomenou jednu z kostí v ruce.) V tomto okamžiku se nejeví potřeba nabízené pomoci.

Mír pouštních hub 7
Mír pouštních hub 8

Tato cesta se nekoná kvůli panoramatickým výhledům. Přivádí nás k rytině na skalní stěně. Kde, kde je? Nezřetelný obraz lze najít pomocí kovové trubky, která je upevněna na tyčovém podstavci. Koukám se tím hledáčkem – a skutečně něco vidím. Nezbytný informační panel mi obrázek objasňuje: Faraon Ramses III. obětuje bohyni Hathor. V jedné ruce drží Ramses jakousi sypkou potravinu, v druhé misku s neznámou tekutinou. Pravděpodobně s mlékem, neboť Hathor byla personifikací proudu mléka, jež se rozlilo z vemena božské krávy, z čehož povstala Mléčná dráha. Hathor byla bohyní tance, hudby, lásky a alkoholu. A také důlních prací a horníků, čili její ochrana se zde mohla hodit. Bohyně drží v rukou "nilský kříž" aneb ankh, který symbolizuje plodnost, život – a život po životě. Pod touto scénkou jest hieroglyficky zapsáno, kdo vedl egyptskou výpravu, která tady ryla do skály: Správce královského domu, zplnomocněnec Ramessempre. Uvědomuji si, že egyptská bohyně si vybrala od jednoho z nás nedobrovolnou oběť krve, což bylo způsobeno možná tím, že se prý úplně nejpůvodněji jedná o proměněnou krvepijnou bohyni války Sachmet. Nu, ani starověcí Egypťané to neměli jednoduché!

Mír pouštních hub 9

Po schodech, tentokrát kovových, sestupujeme k další pamětihodnosti. Beno Rothenberg zde u úpatí Šalamounových skal odkryl egyptský chrám, zasvěcený hodné a ochraňující bohyni Hathor. Spíše příruční chrámek, protože měl rozměry pouze 15 na 15 metrů. Byl postaven už na konci 14. st. př. n. l. za vlády faraona Setiho. Pro starověké horníky bylo zřejmě praktické se zde zastavit cestou do práce a z práce.Jedná se o ústřední kultovní místo údolí. Obvodové zdi byly z bílého pískovce, který pochází z místa několik kilometrů vzdáleného, ale oltář byl vyřezán přímo do skalního podloží. Do skalní stěny byl pak vytesán výklenek, kde spočívala socha bohyně Háthor. Archeologové tu nalezli tisíce artefaktů jak po Egypťanech, tak po Midiáncích. Krom opracovaných kamenů i keramické předměty a měděné šperky.

Mír pouštních hub 10

Neboť šlo o ekumenickou svatyni, kde se zde jeden čas na stejném místě odehrávaly jak egyptské, tak místní midiánské obřady. Přímo "bok po boku". Poté, co Egypťané v plovině 12. st. př. n. l. odešli, Midiánci stavbu rozebrali a upravili podle svého. Nad tímto stánkem vztyčili stanová plátna, odstranili sochy, a rytiny oškrábali až na skálu, aby působily jako dílo přírody. Když jsem si to na nezbytné informační tabulce přečetl, uvědomil jsem si, jak na té skále s rytinou Ramsese a Hathor působí mnohé skalní voštiny také jako nějaká oškrábaná rytina či snad dokonce umné písmo, uspořádané v přírodních kartuších...

Midiánské obrazoborectví (i když nikoli fundamentální, když mohli vyrobit šperk ve tvaru hada či sošku kozorožce) bylo nejspíš způsobeno tím, že se jednalo o Abrahamovy děti. Jejich praotec Madian byl jedním ze šesti synů Cetury, již za svou manželku pojal Abraham po smrti Sáry. (Tenhle klep mám z 1. knihy Mojžíšovy, kap. 25.) Takže je možné, že nějakým způsobem uctívali Jehovu. Midian byla země, kam se Mojžíš uchýlil po zabití jistého Egypťana, a rozkládala se na východním břehu Akabského zálivu. Tam někde se potkal Mojžíš s hořícím keřem. Co všechno se člověk nedoví, když vzpomínky na cestu do parku Timna konfrontuje s dalšími zdroji.

Třeba i to, že onen "okrový uměle navršený násep", který jsem viděl ráno z autobusu, není známkou stavby nového letiště. Kde se pravděpodobně letos (2014) do země ještě nekoplo – alespoň podle aktuálního pohledu na Google Earth. (Jestli ono to tam s těmi termíny nebude jako u jeruzalémské tramvaje!) Ony náspy jsou známkou moderní izraelské těžby měděné rudy na kraji jižní části parku Timna. Těžilo se zde v letech 1955-1976, důl byl znovu znovu otevřen v roce 1980 a podezřívám ho, že stále funguje. I když těžební činnost na území samotného parku Timna skončila v roce 2002, kdy bylo jeho území v rozloze 4.200 hektarů prohlášeno za přírodní rezervaci.

Avšak pštrosi a antilopy v ní už dávno nežijí. Pojedeme se podívat někam, kde ještě pobíhají. Ale o tom až příště.

***************************

Prožito a přemýšleno v Izraeli dopoledne ve čtvrtek 20. března 2014, domysleno a zapsáno v Praze na Lužinách ve dnech 15. a 16. září 2014.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie ze zastávek u Houby

a u Šalamounových sloupů.

Jestli se chcete podívat na profesionální fotky z naší letošní cesty po Izraeli, mrkněte na fotogalerii turistického kolegy Martina Salajky,, odkud pochází i fotka, která mě představuje jako pouštního pozorovatele...

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

V textu použitý odkaz na starší článek z roku 2008: Mír výšin

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.