Po silnici číslo 38 jsme se vrátili do Jeruzaléma. Projedeme novým tunelem, zatáčíme kolem estakády rozestavěné tramvajové trati a za olivovými zahradami míjíme kostel, vlastně mešitu Nanebevstoupení. Za hodinu po odjezdu z Bejt Guvrin už stojíme na Olivové hoře na místě, odkud se rozprostírá onen skvostný výhled na zlatý Jeruzalém. Pokud ovšem není vzduch plný jemného pouštního písku a pokud vám zapadající slunce nešajní rovnou do objektivu...

Od severu, kde se rozkládá Getsemanská zahrada s chrámem Národů a ruským pravoslavným kostelem Maří Magdaleny, až k jižním pahrbkům se na svazích nad potokem Kidron rozkládají lány židovských hřbitovů. Přímo proti nám se za Jóšafatovým údolím v mlze matně leskne zlatá kopule Skalního chrámu na Chrámové hoře.

Autobus nás pak sveze k pravému cíli naší dnešní cesty. K domu, kde sídlí firma, vlastnící všechny autobusy, kterými zde cestujeme. A pravý arabský krám, nabízející pravé arabské koberce a hrací stolky, arabské stříbrné i keramické talíře, pravé arabské kávové soupravy a vodní dýmky, pravé arabské šperky a pravé arabské betlémy a ikony, pravé arabské magnety na dveře chladniček s motivy pravé arabské, totiž izraelské vlajky...

Zatím venku do autobusu se zbytkem několika ušlých turistů lezou arabští asi dvanáctiletí kluci se snítkami, narvanými z místních oliv. (Ono se to nesmí, rvát tu památeční olivové snítky.) Nabízejí je - jako dárek. Dárek zdarma. A nedají pokoj, dokud si je nevezmete. Když si je vezmete, vyžadují neodbytně: "Van dolar, plís! Ikskjúz mí, plííís!!!" řvou panovačně. "Nechte si toho plísování a koukejte padat," oslovil jsem je zhurta - a vida, včera ten arabský kluk, co tvrdil, že musím umět arabsky měl nejspíš pravdu, protože ti kluci rozumí mé pravé arabské češtině....

Vracíme se do hotelu. Po večeři ještě vyrážíme do Jeruzaléma, je to zde náš poslední večer před cestou pouští na jih. Ještě jsme nekoupili synkovi ta správná trika, naštěstí odposledně víme, kam jít. Na roh El Khanqy a Křesťanské ulice. Slunce zapadlo, je osm hodin večer a tudíž dávno po šabatu. Ale můj oblíbený bankomat si svůj šabat dočasně prodloužil a stále ještě nevydává peníze. Konkurenční bankomaty za křižovatkou jsou pro jistotu rovnou vypnuty. Naštěstí potkáváme dvojici policistů, kterých se zeptám, jestli nevědí o fungujícím ATM. Vědí a ukazují, kam mám jít. Žena se mi pak směje. Co je směšného na setkání s hlídkou? Nic. Jen to, že bavit se s někým, kdo sedí na velkém koni, jemuž na postrojích červeně a modře blikají majáčky je pro přihlížející poněkud nezvyklé.

Banka Leumi byla vloni opět nejvíce prosperující izraelskou bankou - možná i kvůli těm nepřetržitě fungujícím bankomatům. Jenom nám chvilku dělalo potíže dorozumět se se strojem bankovní angličtinou. Hebrejštinu jsme vzdali. Jenže anglická verze komunikace končila vydáním hotovosti v dolarech, a my potřebovali šekely. Jedna dobrá duše nám pomohla, a tak, konečně s nějakými penězi v kapse, jsme se vnořili do uliček Starého města.

Vzali jsme to zase Novou branou, ale na první křižovatce jsme místo doleva směrem k El Kšandě zabočili omylem doprava. Ze spleti uliček jsme vypadli za Jafskou bránou. Nevadí, dojdeme na známé místo Davidovou ulicí. Hned na jejím počátku jsme však narazili na jiný krám s tričky a dalšími jeruzalémskými pamětihodnostmi a už se nemuseli trmácet dál. Jako by nás sem někdo přímo zavedl.

Tričko měli přesně to, co jsme potřebovali. Jenže za padesát šekelů. Povídám: "Včera jsme taková trika kupovali v Tel Avivu na tržišti za dvacet." Majitel zvedá oči v sloup. "Toto není čínská bavlna, ale pravá izraelská!" ale okamžitě snižuje na pětatřicet. Když pochopí, že potřebujeme trička dvě, dám nám je za pětačtyřicet obě.... Pak přecházíme ke stříbrným předmětům. A tam to jde už starým známým způsobem: "Toto není žádné čínské stříbro, ale pravé izraelské..." Dopadlo to podobně. Pan majitel se s námi srdečně loučí a mně osobně gratuluje ke schopnostem Ivany. "To je vaše žena? Závidím vám ji!" Za námi už zatahuje roletu. To je asi dobrá rada, jak dostat spravedlivější cenu: Jít až ke konci zavírací doby, přesně vědět co chcete, umět vrtět hlavou - a hlavně mít u sebe jen ty peníze, které hodláte utratit! Utratíte totiž stejně všechny, jež máte sebou...

Je po deváté hodině večer, čas k návratu. Šouráme se k Jafské bráně. Osloví nás taxikář, ale jeho nabídku odmítáme. Ten kilometřík k hotelu zvládneme vlastními silami. Jenže do kopce. A po dlouhém dni... Vracím se k taxikářovi. "Kolik to stojí na Kikar Zion?" Dvacku. Ještě mám třicet. Nasedáme do taxíku a necháme se vézt. Po pár metrech se dostáváme do zácpy. "Dnes večer přiletěla Condoleezza a tamhle v tom hotelu se ubytovala," vysvětluje taxikář a ukazuje na blikající majáčky na tmavých limuzínách. "Nedávno tady byl taky náš premiér Topolánek z České republiky," připomínám. Jenže přinášet politiky do Jeruzaléma je jako přinášet sovy do Athén. Taxikář se náhle zasměje a zvolá. "Český premiér? To je ten, co pořád spí?" CNN totiž nedávno odvysílala šot s naším ministrem zahraničí. Zjišťuji, jak je Schwarzenberg v zahraničí populární. A jeho spánek dobře posloužil ke zviditelnění českého státu - více, než Topolánek státnickými návštěvami.

Protože jsme se zdrželi v zácpě, je potřeba něco málo doplatit. Držím v ruce poslední desetišekelovou bankovku. Shodou okolností právě tolik stačí...

V hotelu balíme, ale ještě mi to nedá. Tolik jsem slyšel o pošabatovém veselí! Před desátou hodinou vybíhám ven přímo do rumraje na pěší zóně v ulici Ben Jehudy. Míjím policejní džíp, hlídající klid večera. Právě skončilo společné tančení hory. Nyní tu bubínky a jednostrunný nástroj doprovázejí jiný tanec. Tanec, či snad imitaci souboje. Dva kluci se vždy domluví a začínají kolem sebe kroužit a sekat nohama, doprovázeni rytmickým potleskem a povzbuzováním přihlížejících. Ale nevím, jak se pozná, kdo vyhrál. Proti sobě vystupují různé dvojice, po čtvrthodince toto nekončící divadlo opouštím a vydávám se dál. Ben Jehuda je uprostřed rozkopán všudypřítomnou stavbou tramvaje, jejíž budoucí podobu lze spatřit vykreslenou na fasádách místních domů.

Všude je plno lidí, všechny krámy jsou otevřené. Zejména ty se starožitnostmi a stříbrem. Škodaže jsme utráceli v Davidově uličce - tady se všude skví nápisy "Sleva 50 %", "Sleva 75 %". Nachytá se však jen pár turistů. Jiní brousí po ulici a užívají si ruchu. Mladá turistka se nechá portrétovat rychloumělcem. Tam hraje někdo na housle, tady zase brnká na svůj nástroj žebravá harfenistka. Ale hlavně je všude plno Izraelců. Sedí na lavičkách či u stolků, debatují, jedí, čtou noviny, pozorují okolí. Davem se prodírá dvojice policistů na jedné motorce, na zádech samopaly, působí to uklidňujícím dojmem. Vytvářejí se tu hloučky mládeže, kluci i holky si domlouvají, co provést se započatým večerem.

Blíží se jedenáctá, opouštím veselý, klidný a šťastný dav na Ben Jehuda. Konečně jsem si užil Jeruzaléma!

Ještě nás zde čeká poslední snídaně. Ale až zítra.

Prožito v Izraeli v sobotu 29. března 2008, přemýšleno a zapsáno v Praze 4. a 5. srpna 2008

*********************************************************

Mír v Izraeli:
Předminulé pokračování (23.7.2008): Mír MiniIzraele
Minulé pokračování (30.7. 2008): Mír podzemních zvonců

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách