21.5.2019 | Svátek má Monika


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír pod hřebenem

6.6.2006

Kiryat ŠemonaJsme druhý den v Izraeli a po poledni konečně přestalo pršet. Naše výprava jede Galilejským prstem. Směřujeme se svým autobusem od Roš Piny na sever. Vpravo se táhne úrodné Chulské údolí, nad kterým se zvedá úbočí Golan, rozbrázděné roklemi. Vlevo nad námi se tyčí horský hřeben, za kterým je už Libanon. Na svahu pod ním se rozkládá příjemné městečko Kiryat Šemona. Bylo založeno v roce 1948 na troskách arabské vesnice Halasa.

Na začátku městečka míjíme dětské hřiště, kde jako prolézačky slouží ukořistěné syrské samochodky nabarvené na žluto, modro a dokonce i růžovo... Nad veselými válečnými stroji visí pod eukalypty neveselé trosky zničené tankové věže; vypadá trochu jako smutný slon. Kiryat Šemona se po svém vzniku stalo absorbčním místem pro nové přistěhovalce. Po roce 2000 zde byly postaveny domy pro vojáky jiholibanonské armády, kteří se sem uchýlili po odsunu Izraelců z nárazníkového pásma v Libanonu. "Dělali pro nás černou práci, ale nikdo je k tomu nenutil, přihlásili se dobrovolně," krčí průvodce Šajke rameny. "Dostali v Kiryat Šemona byty, nějakou rentu, nabídku izraelského občanství - ale nejsou spokojení. Domů nemohou, tam by je zabili. Pro své lidi jsou kolaboranti s Izraelem. A tady jsou v cizině..."

Po výjezdu z městečka nezabočujeme ke svým postelím v hostelu Tel Hai, ale jedeme ještě kousek na sever. Tady se rozkládala židovská usedlost, založená někdy po první světové válce. Osadníky pro ni ve svém rodném Simferopolu sháněl i Josef Trumpeldor, bývalý carský důstojník. Žid, pochopitelně, narozený v roce 1880. Za statečnost, projevenou v rusko-japonské válce v roce 1905 získal od cara kříž sv. Jiří 1. stupně. Když začalo být zase jednou Židům v Rusku těsno, vystěhoval se roku 1912 do Palestiny. Po vypuknutí první světové války zorganizoval pro Brity Židovskou legii. Tito bojovníci směli působit pouze beze zbraní v dopravní jednotce, zvané hrdě "Sbor sionských mezkařů" ("Zion Mule Corps“). Ale šlo o základ budoucí Hagany i Palmachu. 650 členů této transportní jednotky se účastnilo riskantní ofenzívy proti Turkům na poloostrově Gallipoli. Britové statečnost svých židovských spojenců ocenili, a měla i vliv na znění tzv. Balfourovy deklarace, ve které tento britský ministr zahraničí 2.11.1917 slíbil podporu pro "zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině". Trumpeldor

1. března 1920 kibuc, který Trumpeldor založil pro další přistěhovalce z Ruska, přepadli beduíni. Zabili přitom osm lidí. Městečko se jmenuje po nich. Kiryat Šemona totiž značí "Městečko osmi". Mezi padlými byly tehdy i dvě ženy. A taky Trumpeldor. Když umíral, pronesl prý větu "Není nic lepšího, než zemřít za svou zem". A tak mu postavili památník, i jeho padlým druhům, a tu větu vtesali do pamětní tabule. Ale Židi jsou ve svém pochybovačství snad ještě horší než Češi - tenhle citát prý Trumpeldor nikdy nemohl říci. Jako skvělý organizátor i válečník, zapálený pro věc sionismu, horoval totiž pro to, že "nejlepší je žít ve své vlastní zemi"...

Nicméně dnes tu na úbočí nad Chulským údolím stojí kamenný lev, citát i se jmény osmi padlých se na něm skví. Za lvem se rozkládá čestný hřbitov izraelských vojáků, zabitých v dalších válkách a šarvátkách. Když se z plošiny památníku, majíce za zády Libanon, podíváte přes údolí na protější stěnu Golan, tam, kde Sýrii patřily jejich svahy až k samému korytu říčky Jordán, pochopíte to hrdinství, se kterým Izraelci za tenhle kousíček půdy po dlouhé desítky let bojovali. Pochopíte hrdinství i jeho smysl. Toto území si koupili jako bažiny, pak je zúrodnili a stalo se jim vlastí. Tu pak uchránili proti Turkům, proti beduínům, proti všem arabským vpádům. Městečko osmi se stalo místem pro přistěhovalce ze všech koutů světa. Dlouhé roky trpěli bombardováním. Podle jedné mapy sahá libanonské území až nad samotný zlom, pod kterým se městečko rozkládá. Tady se dalo bombardovat ručními granáty. Ale izraelská armáda hranici zarovnala na hřeben, a od té doby je větší klid. I když zrovna měsíc po tom, co jsme tudy projížděli, dopadaly do této oblasti znovu rakety z Libanonu.

Fence bez GoodOd Trumpeldorova památníku jsme jeli ještě kousek na sever, až tam, kam to šlo. Po necelých pěti kilometrech jsme dojeli do Metully, nejsevernější obce Izraele. Na kopečku se tu rozkládají pěkné nové domky, po ulicích se prohánějí kluci na skateboardech. Na kopci za domky je už Libanon.

Vystupujeme a rozhlížíme se po kraji. Ptám se Šajkeho: "Kde je Good Fence?" Než jsme sem jeli, vygoogloval jsem si zajímavosti, které jsme měli shlédnout, a tohle byla jedna z nich. Přechod z jižního Libanonu do Izraele, kterým proudili Libanonci na práci do izraelských sadů. Našel jsem si k tomu obrázek z blogu mladé Američanky, která tu fotila v roce 2000 svou sestru Shiru. Průvodce ukáže na severovýchod, kde za údolíčkem, porostlým kadeřavým sadem vyčuhují antény. "Tam je Fence, ale už není Good."

Městečko přímo na východě leží rovněž na libanonském území. "Po našem stažení v roce 2000 území obsadil Hizballáh," pokračuje Šajke, "a když se dobře podíváte, tak tam na té mešitě uvidíte jeho vlajku. Žádný přechod už tady není."

I na jihovýchodě se nachází Libanon, jsme tady na samotném ostří nehtu Galilejského prstu. Pod libanonskými vesnicemi projíždějí izraelskými sady bílá auta vojsk OSN, na silničce se míjejí s náklaďáčky kibucníků. Za pahorkem s bílými arabskými vesnicemi se zdvihá modravé úbočí Golanských výšin. Bývala tam Sýrie - do roku 1967. Teď její hranice leží až za obzorem. Izrael, Libanon a zabrané syrské výšiny

Blíží se šestá hodina večerní, za chvíli zapadne slunce, je čas vrátit se do Tel Hai. Cestou míjíme kopec, který připomíná převrácený kotlík. Takových kopců jsou v Izraeli desítky. Říká se jim "tel", čili pahorek. Skrývají se v nich nevykopané vykopávky. Historická sídla. Když původní město vyhořelo nebo bylo rozbito nájezdníky, postavili jeho obyvatelé a někdy i dobyvatelé na jeho troskách město nové. A pak zase, a znova. A pak už ne, sídlo zanesl písek a hlína, a je z něj tel. Sondy ukazují, že v něm bývá i přes dvacet civilizačních vrstev, které vznikaly postupně v průběhu několika tisíců let. Ale není čas odkrývat tyto poklady. Na tomhle telu je dnes mír a pasou se na něm krávy...

Po večeři se ještě scházíme na krátkém společném posezení. Právě skončil Jom Hašoa. Vzpomínáme hrdinů druhé světové války, totiž velice nenápadných hrdinů. Těch, kteří umožnili přežít ukrývaným dětem. A někteří kvůli tomu sami nepřežili... Naše turistická skupina je totiž poněkud atypická. Tvoří ji členové organizace Hidden Child i Terezínské iniciativy. Lidé, kteří pronásledování v době šoa zažili na vlastní kůži a nebo na vlastních rodinách. Vzpomínám na tátovy bráchy Jirku a Otíka, které Němci zabili v Dachau ještě v dubnu 1945. Bylo jim kolem dvaceti. Nikdy jsem je nepoznal.

Padá tma, hluboko v údolí i vysoko na horském hřebenu září šňůrky světel. Skončil den vzpomínek na šest milionů zavražděných Židů a vůkol panuje mír.

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 25. dubna 2006, zapsáno v Praze 30. května a 5. června 2006

Předcházející díly Míru v Izraeli:

9.5. 2006: Mír v Izraeli
18.5. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.5. 2006: Mír v Akku
26.5. 2006: Mír v Galilei
30.5. 2006: Mír v dešti

Foto autor, krom snímku Trumpeldorova památníku, převzatého ze stránek wikimedie
a Good Fence v Metulle, když zdejší plot byl ještě "dobrý"








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.