25.8.2016 | Svátek má Radim






ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír odolných obránců

1.10.2014

Osvěženi občerstvením tělesným i pohledy do hloubi Machteš Ramon míříme po čtyřicítce k severu směrem k Sde Boker, stejně jako minule. A stejně jako minule se kolem nás rozprostírá panorama oblých pahorků negevských. Hřebeny v dáli jsou v dnešním osvětlení hnědé, blíže k autobusu žloutnou. Krajina je potečkovaná šedozelenými křovinami, kolem silnice se táhnou pásy čerstvé zelené travičky. A stejně jako minule se na nich pasou hnědé, bílé, černé a strakaté ovce. To, co jsem minule pokládal za "hnědé, bílé, černé a strakaté kameny", jsou taky ovce, ale ty už napasené, které si k přežvykování lehly na zem. Přímo u silnice se živí spokojený oslík na chrpovitě modrých květech jakési plazivky.

Vlevo od silnice se táhnou budovy, obehnané betonovou zdí a ploty s žiletkovým drátem na vrcholu. Psal jsem minule, že nejde o univerzitu, ale o vězení. Dnes dopíšu jeho název: Nafkha Penitentiary. Ve skutečnosti jde i o univerzitu. V těchto státních zařízeních mají totiž možnost zdarma absolvovat vysokou školu teroristé. Teroristé, nikoli zloději nebo vrazi. Konkrétně řečeno palestinští teroristé, kteří se třeba i dopustili vražd a loupeží, ale byli odsouzeni za "terorismus". Dřívější vlády usoudily, že izraelským vzděláním zušlechtění vrahouni budou po propuštění více náchylni izraelsko-palestinskému dialogu, než kdyby zůstali nedotčeni státním vzděláním nejvyššího stupně.

Mír odolných obránců 2
Mír odolných obránců 1

Po pravé straně silnice se klikatí nedávno bouřlivý tok, teď jen vymleté suché koryto, nad nímž se zjevuje beduínská osada: Plechové boudy, občas plátěné stany, cisterna na vodu. Oproti nedalekému vězení sem nevedou elektrické dráty (ale třeba mají dieselagregát), ani vodovod (ale třeba jim někdo dováží vodu do cisterny), není tu možnost vzdělání. Jedná se nejspíš o jednu z pětatřiceti "neuznaných osad", kde žije část z celkem asi sedmdesáti tisíc negevských beduínů. Tyto osady by měly být v rámci "Prawerova plánu" zrušeny a jejich obyvatelé přestěhováni do nově postavených sídel. Izraelská vláda chce mít kontrolu nad svým rozvojovým územím – Negev tvoří asi polovičku rozlohu Izraele. A jeho poušť je pomalu, avšak trvale, ozeleňována od severu k jihu. Střetá se tu hned několik principů. Obecné lidské právo na "bydlení tam kde chci" s evropským právem, ve kterém je možno postavit si dům či stan jen na "svém pozemku". Toto právo bylo na zdejším území uplatňováno už od dob Osmanské říše – některé pozemky měly vlastníka, jenž si je koupil od tureckého státu (nebo od jeho úředníků, kteří je od státu dostávali jako bonusy k platu), a ostatní území patřilo státu. Od Osmanské říše tento princip převzali britští protektoři, a po nich nový stát Izrael. Který se teď potýká s problematikou místních "Indiánů". Ti z hlediska práva žijí na státních pozemcích ilegálně, a do "rezervací" se jim nechce. Krom pasení stád dobytka zde také opatrují svá políčka. Další aspekt je bezpečnostní – nomádi dříve přepravovali ve svých karavanách koření, kadidlo a vzácné látky, dnes to mohou být cigarety a zbraně. A to i přes současné hranice. Prawerův plán přijal Kneset v létě roku 2013, ale proběhly proti němu tak silné protesty zejména ve Velké Británii, v kontinentální Evropě i v samotném Izraeli, kde se tohoto tématu chopili arabští poslanci (ačkoli jinak se beduíni a palestinští Arabové navzájem moc neoblibují), že byl tento plán zatím pozastaven. Není snad třeba říkat, že celoevropská a palestinská akce na ochranu nezadatelných práv izraelských beduínů byla vedena hlavně z antisemitského (nově "antisionistického") hlediska, a řešení problémů samotných beduínů ji příliš nezajímalo. Území Negevu by se jednou mělo stát kvetoucí zahradou, obydlenou (krom beduínů i) židovskými osadníky (když na "Západní břeh" nesmějí). Situace místních beduínů je tak skutečně obtížná. Ale myslím si, že jejich budoucnost je mnohem lepší, než to, co připravila Amerika svým Indiánům – a Evropa svým Cikánům!

Dalia k pozastavení Prawerova plánu jenom podotkla: "Ještě budeme jednou moc plakat." Faktem je, že egyptští beduíni už přešli k prosazování svých oprávněných požadavků na území Sinajské pouště tím, že zajímají rukojmí z řad turistů – a Egypt je od popisované osady necelých třicet kilometrů vzdálen. Naštěstí pro izraelské beduíny je zase izraelská vláda vzdálena od té egyptské o několik set let dopředu. A zatím panuje mezi beduíny a izraelským státem mír, který umožňuje, aby se beduíni stali profesionálními vojáky – anebo taxikáři. Tedy hlavně ti ze severní části Izraele. Beduíni z Judeje nikoli, ti se nacházejí pod palestinskou samosprávou. Nejvíc beduínů, žijících tradičním způsobem, žije v Negevské poušti. Pro ty by měla vzniknout města, kde bude zabezpečena dodávka vody, elektřiny, zdravotní služby i školy. A také nové pracovní příležitosti. Jejich nové domy jim budou právně patřit, stejně jako část půdy, kterou teď považují za svou. Někteří dostanou vše, co chtějí, u jiných dojde k odškodnění, které má dosáhnout celkové výše dvou miliard šekelů. Hledá se cesta, jak vyladit rozvojové plány moderního Izraele a nikoli právní, ale obecně lidské zájmy beduínů. Což bude u těch, kteří ještě začasté žijí ve klanech a vpodstatě starověkým způsobem, jistě obtížné.

Tak tolik o jednom pohledu z rychle jedoucího turistického autobusu. (Zájemcům o problematiku doporučuji příspěvek Jana Fingerlanda na webu Českého rozhlasu.)

Mír odolných obránců 4
Mír odolných obránců 3

Čtvrthodinu po odjezdu z Micpe Ramon a dvacet kilometrů severněji, na půl cestě ke Sde Boker, odbočujeme doprava do národního parku Avdat. Tenhle je historický, přímo archelogický, a rozkládá se na plochém vršku ve tvaru rohlíku, či snad pistole, mířící svou hlavní na jihozápad. Náhorní plošina se nad okolní terén zvedá do výšky asi 80 metrů. My tu výšku nemuseli zdolávat pěšky, vyvezl nás do ní autobus. Než na tato místa dorazili turisté, museli je objevit archeologové. Prvním z nich byl český vědec Alois Musil, který sem přišel v roce 1902, a našel na jižním území (tam, kde se nachází pažba fiktivní pistole), zbytky města na ploše asi 300 krát 100 metrů. Objevil rovněž dříve obývané jeskyně na západní straně pahorku. Když se porozhlédl kolem, zjevily se mu lázně na úpatí pod hlavní popisované "pistole". A sto padesát metrů severozápadně nad hledím našel známky hektarového římského vojenského tábora. Tam začal podrobný průzkum až roku 1999. Na pahorku samotném proběhly systematické vykopávky Hebrejské univerztity v letech 1958 -1961. Kopalo se tu pak ještě několikrát. Nad pažbovým městem byla odkryta pevnost, jejíž hlaveň je dlouhá asi 160 metrů, na nejširším místě pak asi 40 metrů, aby se u ústí zúžila na nějakých 30 metrů. Místo bylo roku 2005 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

Vystoupili jsme na parkovišti v jižní části vykopávek. Cestu ke vstupu do nich nám ukazovala plechová karavana, kráčející po hřebenu. Bývala tady důležitá Kadidlová stezka, kterou využívali již Nabatejci. Vedla ve dvou větvích z Petry do Gazy. Avdat se nachází uprostřed jedné z těchto tras – odtud je to vzdušnou čarou 85 km do Petry i do Gazy. Zde se navíc Kadidlová stezka sbíhala s další obchodní trasou, jež sem mířila od jihu od 140 km vzdáleného Ejlatu. Toto místo mělo tedy velký obchodní i strategický význam. A to už ve třetím století před naším letopočtem, kdy byla na již tehdy existující křižovatce obchodních cest založena první zastávka. (Na stezce, která vedla až z Indie to prý byla 62. zastávka.) Uvádí se, že místní karavanseraj byl pojmenován po nabatejském králi Obodovi I. jako "Oboda". Jenže tenhle král vládl až v letech 96-86 před naším letopočtem – a v té době bylo zdejší sídlo opuštěné. Roku minus 103 totiž Alexandr Jannaios, judský král z hasmodeovské dynastie, obsadil pobřeží Středozemního moře včetně Gazy, a narušil tak arabsko-nabatejsko-indické kšeftování. Pravděpodobně dobyl i tehdejší Avdat. Město tak bylo nejspíše pojmenováno až v době vlády krále Oboda III., jenž ho v letech 30-9 př.n.l. obnovil a zvelebil. Jeho následník Aretas IV. osadu opevnil a na jeho akropoli vystavěl velký chrám, a to v biblicky zajímavých letech minus devět až plus čtyřicet. V té době už Nabatejci přibrali k obchodu i produkci vyhlášené tenkostěnné keramiky a zemědělství. Město Oboda, později Ovdat, se stalo centrem pro chov ovcí, koz a zejména velbloudů. Tehdy také vznikl nabatejský vojenský tábor pro velbloudí jednotky, které střežily přístupové cesty do města.

V polovině 1. století n.l. si místní Nabatejci k obchodování a pěstování dobytka přibrali i pěstování zemědělských plodin. Postavili systém přehrad, který jim umožnil uchovávat vodu z ojedinělých dešťů. To jim pomohlo přežít v okolní krajině, i v době, kdy bylo samotné městské sídlo zničeno předislámskými arabskými kmeny.

Třetí vzestup Avdatu přinesla římská expanze. Římané připojili celé Nabatejské království včetně Negevu ke svému území roku 106 n.l. A hned ten rok postavili na jižním části pistolové pažby hranolovitou hlásku, vysokou 12 metrů. Tato římská věž tu stojí dodnes, a naskýtá se z ní báječný výhled do okolní krajiny, na ruiny města i na severněji položenou pevnost. Uvádí se, že ji postavil místní nabatejský architekt, který při její stavbě uplatnil všechny letité zkušenosti s ochranou budov před zemětřesením. A věž skutečně nespadla a dodnes se tyčí nad okolními troskami jako doklad nabatejských znalostí. (Předpokládám, že i díky současným drobným rekonstrukčním zásahům.)

Mír odolných obránců 6
Mír odolných obránců 5

Pokračujeme dál k severu zásobníkem pistole, vlastně čtvrtí, kterou vystavěli Římané ve 3. století n.l. Později tu pobývali i Byzantinci. Obvodové zdi domů jsou až do určité výšky zachovány, jinak je vnitřek místností zavalen popadanými kameny. Z jejich změti občas vyrážejí zachované oblouky. Procházku zpestřují plechové siluety, zdařile a netrapně humorné, které zobrazují scénky z dávného života Avdatu: Plechový pastýř pospíchá ke dvěma kozám, lezoucím na plechový strom, třetí plechová koza pije ze skutečného kamenného napajedla. Dvě plechové ženy se u plechového stánku dohadují s plechovým trhovcem. Zastavujeme se u jednoho velkého archeologického objevu: U byzantského komunálního vinného lisu. Komunálního či komunitního – v oddělených kamenných přihrádkách čekaly hrozny jednotlivých pěstitelů, než na ně přijde řada padnout pod lis. Vymačkaná šťáva vytékala z konkrétních hroznů do konkrétních sudů. Slisované slupky pak sloužily jako hnojivo nebo základ pro barvu. Víno v sudech zrálo v chladných sklepeních. Tato místa patřila k nejjižnějším oblastem, ve kterých se pěstovala vinná réva. Což v těchto místech skončilo po příchodu islámu.

Mezi fiktivní městskou "pažbou" a virtuální pevnostní "hlavní" je popisovaná "pistole" oddělena volným prostorem. Tudy od východu přicházely karavany s kadidly a vonným kořením. Ta nenápadná pouští cesta se krajinou vine podnes. A prochází kus podél hradeb, než je vstupní branou vpuštěna dovnitř. A ty hradby jsou velkolepé, asi pět metrů vysoké. Ve své západní části ohraničují dnes prázdný prostor, který může oživit jen fantazie návštěvníka a kresby na tabulkách pro turisty. Vprostředku nádvoří zeje obestavěná díra, plná zelené vody. Vidíme ústí dávné cisterny o objemu asi 200 kubíků, jež byla vytesána do skály. Kdyby nebyla tak plná, mohli bychom vidět i původní omítky. Dodnes do ní stékají dešťové splašky, sváděné z celé obestavěné plochy zachovanými drenážními žlábky. Ostatně podobné hospodaření s vodou bylo v menším měřítku obvyklé i u jednotlivých rodinných sídlech v obytné čtvrti. Tato pevnostní část byla postavena Římany na konci 3. století n.l. a znamenala značnou pomoc místní ekonomice. Ale vyžadovala si od místního nabatejského obyvatelstva nečekané oběti. Tedy od té části mužské populace, jež byla v době vojenské hrozby ze strany arabských vojsk povolávána do římské armády. Ale také za to pobírali žold, a hlavně – získali jako odměnu za svou službu pozemky na stavbu vlastních domů...

Mír odolných obránců 9
Mír odolných obránců 8

Pro lepší výhled vylézám na věž v jihozápadní části pevnosti. Je odtud vidět i na ruiny římského vojenského tábora na severovýchodě. Zbytek výpravy mi mezitím zmizel východní branou do další části obestavěného prostoru. Pospíchám za nimi, a doháním je před kovovým modelem třílodního byzantského chrámu. Jeho zbytky dodnes vzbuzují úctu. Pro dokreslení atmosféry byly doplněny rekonstrukcí oltářního prostoru, který je vyveden v mramoru. Symboly křesťanského kříže v jakési stylizované růžici jsou však i na původních kamenech. Prohlížíme si "jižní kostel", ke kterému patřil i klášter. O něco severněji se nacházejí zbytky nabatejského chrámu, ze kterého udělali Římané svatyni Afrodity. Nabatejci římské bohy přijali. Uctívali boha Dia i proto, že jim bylo zároveň umožněno jako boha uctívat i krále Obodu I. Samozřejmě, že i tento svatostánek byl přeměněn na křesťanský kostel. Nicméně původní obětní kámen stále na svém místě před vchodem zůstal…

Toto místo bylo díky vlastní zemědělské produkci značně soběstačné. Od dob Nabatejců, přes Římany, až po Byzantince se dokázalo několikrát po přechodné zkáze znovu vzchopit. A i když vliv ústřední vlády padal, dokázali se místní obyvatelé ubránit nájezdům kočovných hord. To definitivně skončilo po vítězství muslimů na řece Jarmúk v roce 636. Muslimové pobořili i starobylé město Avdat. (Možná mu ještě více uškodilo zemětřesení někdy v průběhu v 7. století.) V té době se však jeho obyvatelé již přesunuli na úpatí pahorku, do tamních jeskyň a na okolní pláně. Místo bylo nakonec v 10. století zcela opuštěno.

Scházíme z brány, která je západním ústím pistole, do údolí, ke zbytkům římské lázně, do které se čerpala voda až z hloubky 60 metrů. Na bráně nad sebou zpozorujeme přisátý párek gekonů, kteří se chameleonovitě přizpůsobili zlaté barvě překladu. Při sestupu se nám rozevírá panoramatický pohled. Vpravo za silnicí číslo 40 sleduji další beduínskou osadu, vlevo pak zelené plochy políček, nad nimiž se vznášejí kadeřavé koruny stromů. Je to experimentální farma, která byla založena v roce 1959 Hebrejskou univerzitou. Zkoumá se tam "archeoagronomika". Jak fungovaly před dvěma tisícovkami let nabatejské zavlažovací techniky. Farma k tomu účelu používá i původní zařízení – a zdá se, že opravdu fungovaly a fungují. Farmu proto nepochybně navštívil i premiér David Ben Gurion, jenž se byl na Avdat podívat v dubnu roku 1960. Toto místo jistě dobře znal, neboť jeho kibuc Sde Boker se nachází necelých 20 kilometrů severněji. A my se tam po nezbytném poledním občerstvení v návštěvnickém středisku zajedeme také podívat.

Ale o tom až příště.

***************************
Prožito v Izraeli 22. března 2014, přemýšleno, hledáno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 30. září 2014.
P.S. Dnes začíná zimní sezona v bazénu sportovního střediska České zemědělské univerzity v pražském Suchdole. Je tam skokanský můstek, a pod ním hlubina 340 centimetrů. Úterní večery má zde zadány potápěčská škola Alea Divers, kde jsem se před návštěvou Izraele naučil finty, jak sepotápět u korálového útesu.

Mír odolných obránců 11

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z národního parku Avdat.
Viz i galerii z cesty od Machteš Ramon do Sde Boker z roku 2008.

Jestli se chcete podívat na profesionální fotky z naší letošní cesty po Izraeli, mrkněte na fotogalerii turistického kolegy Martina Salajky.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

V textu použité odkazy:
Mír nad řekou Zin (2008)
O problematice beduínů v Izraeli viz příspěvek Jana Fingerlanda na webu Českého rozhlasu.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.