Zatímco Rom Karmel (Karmelská výšina) je nejvyšším vrškem pohoří Karmel, pak Keren Karmel je nejznámější karmelskou horou. A totiž tou "horou Karmel", zmiňovanou v biblické První knize králů, na níž se svedl souboj proroka Eliáše se čtyřmi sty padesáti kněžími Baala. Dnes to místo najdete na mapách pod názvem Muchraka. A pro turisty se zde nabízejí nejméně tři pamětihodnosti. Po zapravení vstupného a vstupu na prostranství, vydlážděné nepravidelnými kameny, narazíme hned na tu první.

Vlevo od vchodu se na vysokém bílém soklu tyčí socha rozhněvaného Eliáše. Zdvižená pravice třímá meč ve tvaru plamene, levá noha spočívá na useknuté hlavě poraženého protivníka. Zobrazena je tak poslední scéna poměrně spletitého příběhu, který připomenu jen stručně: Za vlády krále Achaba (a jeho ženy Jezabel) se národ izraelský odklonil od svého Hospodina. Počal holdovati bohu Baalovi a bohyni Aštar, čímž na sebe přivolal hněv Hospodinův a tři roky sucha. Déšť má zemi navrátit oběť zápalná. A má se tak stát v přímém souboji mezi Elijášem a Baalovými proroky, ke kterému se shromáždí všechen lid. Obětní oheň má přitom roznítit příslušný bůh. Eliáš si vyžádá, aby soutěžící dostali dva býky: Jednoho býka chce sám, a druhého nechá rozdělit mezi 450 Baalových stoupenců. (Možná je už tímto předurčen budoucí výsledek zápasu. Baal nemá zájem o podměrečné oběti.)

"Vzali tedy býka, jak jim navrhl, připravili ho a vzývali jméno Baalovo od rána až do poledne: »Baali, vyslyš nás!« Neozval se ani hlásek, žádná odpověď. Jen poskakovali kolem oltáře, který udělali. Kolem poledne se jim Eliáš začal posmívat: »Křičte hlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba se zapovídal nebo si šel ulevit. Možná není doma anebo spí – tak ať se probudí!«" Křičeli, co mohli, ale až do večera se ničeho nedokřičeli.

Pak nastoupil Eliáš. Sestavil obětní oltář, narovnal dřevo, rozporcoval býka, a aby to neměl tak jednoduché, nechal připravenou oběť polít vodou. A to čtyřmi džbery, které byly vylity potřikráte, až se voda rozlévala kolem a naplnila i strouhu, obklopující oltář. Poté oslovil Boha Abrahamova, Izákova a Izraele. A možná že právě tímto rozhodl o svém vítězství. Neboť ihned poté "spadl Hospodinův oheň a pohltil oběť i dřevo, ba i ty kameny a hlínu, dokonce i vodu ve strouze vypil." Načež lid izraelský opětně uvěřil, že Hospodin je Bůh a odvrhl Baalovy proroky. "A když je zajali, Eliáš je odvedl k potoku Kíšon a tam je pobil."

Ze všech těch čtyřista padesáti usekaných hlav je na pomníku zobrazena jediná. Místní pověst vypráví, že umělec zpodobnil Eliáše ve chvíli, kdy své děsné a spravedlivé dílo dokončil, a ruku už má spuštěnou. V situaci, kdy je po boji a nastává mír, a Eliáš tedy není bojovný, nýbrž přemýšlivý. Kdosi prý pak soše ruku ulomil a "přilepil" opačně. Nu, ale když se podíváte na tu sochu vlastníma očima, tak hned uvidíte, že něco takového by nebylo možné – nikoli snad technicky, ale kompozičně.

Na památku této události je na místě druhá pamětihodnost, a to sice kostel a kláštěr karmelitánů. Kde jinde než na Karmelu by měli být. Tak jsou tu porůznu, třeba nedaleko odtud v Haifě v kostele Stella Maris, jak už jsem psal v prvním díle mého vyprávění. Zdejší klášter je poněkud novějšího data, nikoli z křižáckého dvanáctého století, ale z civilizovaného století devatenáctého. A místní kostelík je vyzdoben přímo soudobě. Kristus je tu ukřižován na samorostu, oltářní deska leží na soklu z neopracovaných kamenů, zdi zdobí keramické obrázky různě nakloněných křížů. A desky s nápisy v hebrejštině, arabštině a ještě dalších písmech. Jen latinka chybí. Toto místo je totiž uctíváno jak v křesťanské, tak v židovské, muslimské a drúzské tradici. A zatímco jeskyň, ve kterých Eliáš na Karmelu údajně pobýval je mnoho, na tomto místě se všichni shodli. Tady bylo to slavné vítězství.

Konfigurace krajiny tomu totiž odpovídá, jak jsme si ověřili při návštěvě třetí pamětihodnosti, aneb vyhlídkové plošiny na střeše kláštěra. Muchraka totiž skutečně leží na jakémsi rohu (Keren) Karmelu. Je sice o sedmdesát metrů nižší než nejvyšší výšina (konkrétně 474 m. n. m.), ale naskýtají se zde nádherné panoramatické výhledy. Je vystrčena nad rovinu údolí Jizreel, které se rozprostírá pod východními svahy pohoří Karmel. Trčí také nad údolím vádí Nachal Jokne'am, které ho na jihu odděluje od vysočiny Ramat Menaše. A na jihozápadě se vyvyšuje nad údolím Nachal Rakefet. Krásný rozhled do tří světových stran. A tam na západě se nad tmavým lesnatým horizontem až k nebi vypíná okraj pánve, po obzor naplněné roztaveným zlatem. To v odlesku odpoledního slunce plane moře! Tady tedy seděl Eliáš po svém vítězství, které by nebylo vítězstvím, kdyby nepřišel onen vysoutěžený déšť. Na tento vrchol vystoupil. A "schoulil se na zemi, hlavu mezi koleny. Pak řekl svému mládenci: »Vzhůru, jdi se podívat na moře.«" Nic tam nebylo. Mládenec to měl udělat sedmkrát; teprve po sedmé mohl zvolat. "Vidím, jak od moře stoupá obláček, ne větší než dlaň."

Načež obloha zčernala mračny, zvedl se vítr a spustil se liják. A dorazila nějaká výprava starověkých turistů z Čech…

Obdivuji zlaté moře, očima sklouzávám po jeho břehu k jihu. Ano, tamhle jsou čtyři komíny chaderské elektrárny, a tam hluboko na jihu je obzor rozbit jakýmisi vysokými obdélníky. Mrakodrapy Tel Avivu! Jsou odtud vzdáleny pětašedesát kilometrů orlím pohledem, jak jsem si pak naměřil na mapě. Znovu se rozhlížím po rovině údolí Jizreel se zelenými poli, prokládanými oky umělých vodních nádrží. Daleko nad ní se nad pahrbkovitým horizontem zjevuje bochníkovitá hora, tolik připomínající Říp - hora Tábor. Na úbočích hor se bělají domečky lidských sídel. Nad celou širou krajinou putují bílá oblaka, vrhající pod sebe tmavé stíny. Maně si vzpomenu na verše Karla Hynka Máchy z jeho Máje:

»Bílé obláčky dálným nebem plynou… Tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!«

Tak už můj židovský dědeček a jeho prapředci z vesnice Kovanice považovali za svou "vlasť" Čechy krásné, Čechy milované. Jsme tu doma, my, Češi. Je to místo mé fiktivní kolébky, avšak hrob bych možná mohl v Izraeli ještě stihnout. Ten si člověk nevybírá. Ale zatím to neplánuju. Izrael je z Keren Karmel krásný jako rodné Jizerky v Čechách mých, a člověk si ho může zamilovat. Zejména proto, jaký v něm panuje mír. I zde, na Muchrace, místě, kde skončil svou izraelskou kariéru nechutný bůh Baal.

Autobus už podupává, za chvíli zamíříme domů do Tel Avivu. Ale o tom až příště.

Přemýšleno a prožito v Izraeli v sobotní odpoledne 15. března 2014, psáno v Praze dne 19. května 2014 večer, zatímco mi do psaní hraje stanice Českého rozhlasu rádio D-dur (jistě jen náhodou) ausgerechnet oratorium Felixe Mendelssohna-Bartholdyho "Eliáš" z roku 1846…

(Pro citace z Bible použit český překlad Bible 21. století.)

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z Isfije a Muchraky.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.