Je šabat, kam o šabatu? Slušelo by se na modlitby či alespoň na hroby předků. Je šabat, avšak náš řidič Hasan "je z východního Jeruzaléma", takže nás může svézt jinam. I Šajke jede s námi, jen když míjíme terasovitý hřbitov u vstupu do Jeruzaléma, poznamenává: "Odtamtud se na mě dívají rodiče. Mám s nimi takovou úmluvu. Neruším je při šabatu - ani po zbytek roku. A oni zase neruší mě. Na věčnosti budeme mít na sebe času dost."

Klesáme do pravotočivé zatáčky, před předním sklem autobusu se objevují bílá hebrejská písmena "Nashledanou v Jeruzalémě". Sjíždíme latrúnským údolím, míjíme domek se starým čerpacím zařízením, které zajišťovalo dodávku vody do Jeruzaléma. Ještě v době před vyhlášením Izraele, za trvajícího britského protektorátu (a za trvající přítomnosti britské armády) toto zařízení zničili arabští záškodníci. Jeruzalémští však obnovili biblické cisterny a prameny, a tak vydrželi. Jenom se jaksi od té doby tváří dost nepřívětivě na slogan "pod ochranou mezinárodních jednotek".

Ale kam jet, když je všude šabatově zavřeno? Tedy zejména ve všech státních institucích? Některé organizační složky státu však fungují i o sobotách a svátcích, dokonec s požehnáním rabínů. Tóra jasně učí, že prvotní je zachování života. Krom toho, který slavný židovský rabbi to řekl, že i o svátku půjde pastýř zachránit ovci, uvíznuvší v horách? Takže nemocnice fungují nepřetržitě. I elektrárny, které jim dodávají proud. Policisté - zrovna u krajnice kontrolují dodržování rychlosti. A také jsou v činnosti izraelské obranné síly. Takže jedeme do vojenského muzea obrněných sil (IDF Armored Corps Museum), jež je umístěno v latrúnské pevnůstce.

Tank na vysokém podstavci jsme už častokrát viděli ze silnice/dálnice číslo 1, i během naší první návštěvy Izraele. Asi třikrát dobývala armáda právě vzniklého státu tento strategický bod. Nepovedlo se jí to v roce 1948. Až v roce 1956, za Suezské krize, tu proběhla mohutná tanková bitva, ve které Izraelci zvítězili a uvolnili tak blízké údolí pro spojení s Jeruzalémem. Hodně bitev vedl Izrael i později. Počítá se, že asi 5.000 příslušníků izraelských obrněných sil v nich zahynulo. Teď tu mají svůj památník. Řadu desek se jmény všech padlých tankistů. A stále jsou dopisována jména další.

Židé jsou národem vzpomínek a hodně si pamatují. Přesto až nedávné boje v Libanonu jim připomněly - nebo jejich vůdcům - že nemůže být vítězství bez kontroly území a nemůže být kontroly území bez přítomnosti pozemních jednotek. Nestačí jen mohutné letectvo, i obrněné síly jsou třeba. Dověděli jsme se mimo jiné v Latrúnu, když jsme se dívali na naučný film. Šajke nám k tankistickým děvčatům, které jsme v tom snímku také viděli, považoval za nutné upřesnit, že dívky jsou v tankovém vojsku zaměstnány jako instruktorky, do bojových akcí se neposílají.

Krom mrtvých, kteří mají své desky na venkovním nádvoří, vzpomínají Židé i na nezvěstné vojáky. To v jedné z výstavních prostor uvnitř bývalé pevnůstky. V dalším sále jsou instalovány panely s informacemi o armádách států, ve kterých bojovali židovští vojáci za druhé světové. Kolik se jich účastnilo bojů, kolik z nich bylo raněno a zabito - v Evropě, Africe i Pacifiku. Generál Žukov po dobytí Berlína chtěl mít na pokořeném Reichstagu židovského vojína. A tak je tu vystavena i slavná fotografie se sovětskou vlajkou nad rozmláceným Berlínem, kterou třímá v ruce Jevgenij Chaldej, Žid z Ukrajiny. To se musel Hitler obracet - v brázdě! U vstupu do tohoto sálu jsou vystaveny i vlajky těchto států, uprostřed mezi nimi i československá. Polovina československých zahraničních sborů byla na začátku války židovská - na východě, západě i jihu. Možná, že by si to občas mohli připomenout i někteří Češi...

Ústřední hala je v tomto domě vzpomínek obklopena panely s malbami a kresbami, které vytvořili vojáci ve svém volném čase. Krom válečných scén se tu objevují i vtípky na historicky a mezinárodně nejvíce oblíbené vojenské téma - totiž ženy.

Vyjdeme ven. Zbývá mi asi dvacet minut na prohlídku desítek tanků, které pevnůstku obkličují v dokonalém kruhu. Inu je to tak - v tomto muzeu jsme strávili celkem asi dvě hodiny. Pro některé účastníky, či snad lépe účastnice zájezdu, zbytečně dlouho. Až se sem podívám příště, projdu si to kolečko celé bez ohledu na hodiny. Zatím běhám a alespoň fotím. Bohužel je ve vzduchu jemný písečný závoj, prosvětlený předpoledním sluncem, takže z tohoto vršku není dobrý výhled. I pozadí za snímanými exponáty je zoufale fádní, kontrasty jsou děsně nekontrastní... S foťákem v ruce míjím ženijní stroje různých patvarů. Snímám řadu tanků. Aby se mi vešly do záběru, vstupuji na zdánlivě nesmyslně dlouhý rozložený most (dokázal překonat Suezský průplav). Potom jenom probíhám kolem desítek dalších exponátů. Britské, německé, sovětské (kořistné syrské) stroje jsou na závěr doplněny domácími tanky typu Merkava.

Vylezu si na jednoho z kovových mastodontů (na ten, na který se to smí - a do některých můžete i zalézt, když máte čas) a rozhlížím se. Nad pevností vlaje zelenomodrý tankistický prapor, a pak samozřejmě izraelský. Mezi řadami tanků prochází ozbrojená vojenská hlídka: jsme ve vojenském zařízení. Na blízkém kopečku zvoní zvon na věži trapistického kláštera. Tady (anebo možná v Abú Góš kousek severněji) se nacházely novozákonní Emauzy, kde se měl vzkříšený Ježíš ukázat svým dvěma učedníkům. Nad zamženým údolím krouží hejno čápů. Na Latrúnu je dnes mír.

Slézám z tanku a pospíchám za dalšími zážitky. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v sobotu 29. března 2008, přemýšleno a zapsáno v Praze 13. a 14. července 2008

*********************************************************

Mír v Izraeli:

9.4. 2008: Mír v Izraeli pokračuje
15.4. 2008: Mír kyselých rybiček
21.4. 2008: Mír na hoře Herzl
30.4. 2008: Mír na hoře pamatování
7.5. 2008: Mír v dopravní zácpě
14.5. 2008: Mír pod zemí
21.5. 2008: Mír Starého města
30.5. 2008: Mír diaspory
6.6. 2008: Mír Jafy
11.6. 2008: Mír Tel Avivu
18.6. 2008: Mír toulání
25.6. 2008: Mír Starého města jeruzalémského
9.7. 2008: Mír začínajícího šabatu

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách