29.8.2016 | Svátek má Evelína






ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír Mea Šearim

6.8.2014

Vracíme se od Herodionu do Jeruzaléma. Cestou se zastavujeme v jednom z mnoha diamantových center. Izraelem vede cesta asi poloviny všech vytěžených diamantů, valná většina z nich je zde i broušena a zpracována do šperků. Máme štěstí, že je svátek (stále ještě Purim), takže si můžeme koupit diamanty s 30% slevou. Dalších 15 % je místní sleva na všechno zboží. Nu a na letišti si pak můžeme nechat odečíst dalších 18 %, což je letošní výše DPH. Diamantové šperky jsou krásné a mají trvalou hodnotu. Diamanty jsou vhodná investice, když máte peníze, které chcete bezpečně uložit. Pokud v současnoti tolik peněz nemáte, pak zaplaťte jen část, zbytek stačí doplatit do půl roku. Důvěra v zákazníka je samozřejmá. Ostatně – i milionové obchody s diamanty se uzavírají podáním ruky.

ame01
ame02

(Fotky tyto i následující nepocházejí z Mea Šearim)

Tolik peněz jsem zase nehodlal utratit, ale chtěl jsem si koupit alespoň nějakou hloupůstku na památku. Tedy nikoli levnější zlato či stříbro, neb ani tyto šperky či prsteny nebyly zahrnuty v rozpočtu na zájezd. (Doporučení: Pokud se chcete podívat do Izraele a přemýšlíte o podobném nákupu, pak na to ve svém turistickém rozpočtu pamatujte!) Přesto i chudším zákazníkům nabízí diamantový obchod zboží. Problém byl, že zde se platí (i když jde o suvenýr ze dřeva), výhradně dolary. Které jsem si nedávno bystře vyměnil za šekely. Hloupůstka stála jen hloupé dolary tři – a já měl poslední dva. Nuže, plaťme kartou! Mám tu správnou? Měla by být kreditní, nikoli debetní. Zbytečná starost – až do $120 se platí toliko v hotovosti… Takže nakonec jsem nedobrovolně ušetřil.

Šachar nás vysadil tentokrát skoro u hotelu. Dnešní den byl opět náročný, nachodil jsem tolik kilomerů po hradbách, po schodech nahoru/dolů a tunely, že by si tělo zasloužilo spočinout. Ale poskytnul jsem tělu sprchu a večeři, a splnil si své dávné přání: Navštívit čtvrť Mea Šearim pěšmo. Podle kostýmů na ulicích je stále ještě Purim, takže dnešek je pro podobnou návštěvu ten nejvhodnější. Vyrazil jsem jen nalehko – bez batohu, bez foťáku a bez peněženky, jen přes rameno jsem si zavěsil termoobal (dar KKL) s půllitrovou lahví vody. Peněženku jsem si nebral nikoli z obav, že by mi byla uzmuta, ale pro její naditost. Naditost zejména všemožnými doklady a kartami, nikoli penězi. V kapse (dlouhých!, tedy pod kolena) kalhot mi cinkalo pár drobných mincí, kdybych pocítil drobný hlad. Další kapsičku jsem zaplnil občankou a kartou evropského zdravotního pojištěnce. No a foťák jsem nebral z několika důvodů. I když je lehký, zatěžuje. A pak – už byla tma. Krom toho, nedoporučuje se fotiti v Mea Šearim "bez povolení". Vyzývá se k ohleduplnosti, což při nutnosti použít blesk by bylo dosti těžké. Nu – Mea Šearim je uzavřená enkláva, která se sice na na noc už nezavírá šesti branami (jde vlastně jen o jednu ulici, z níž vybíhá změť úzkých uliček), ale přesto má svou uzavřenou specifiku. Uzavřenou do devatenáctého, či snad dokonce osmnáctého století židovské východní Evropy. Jak už jsem psal v roce 2008:

ame04
ame03

"Uvědomuji si však, jak by mi bylo nepříjemné, kdyby mě někdo na našem sídlišti očumoval při vyhazování separovaného sběru. Jak bych se vztekal, kdyby mě někdo fotil, jak čekám na autobusové zastávce." (Možná bych na fotografujícího dotěru jen plivnul, možná i rozbil foťák. Anebo bych alespoň vylepil plakátky: Nefotografujte si nás, nejste na safari.) "To, co se na Jad Vašem ukazuje jako zaniklý svět, jako vyvražděná historie, trvá dodnes v Mea Šearim. A nejspíš není jiná země, kde by mohli tito staletí Východoevropané takto klidně a svobodně žít vedle devadesáti jiných národností Izraele..."

Kde jinde by mohli takto žít? Nu, třeba v USA. Anebo právě zde, v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, která patří mezi pět prvních čtvrtí, založených po úprku z již příliš těsných hradeb Starého města. Klasicky izraelské a klasicky židovské je to, že někteří místí "extra-ultra" ortodoxní (vlastně "správní") židé jsou "antisionisté", kteří jsou proti existenci státu Izrael. Ten by totiž "správě" měl být obnoven až po příchodu Spasitele jakožto královstí Boží. Protestují proti státu, který jim zajišťuje sociální podporu, zdravotnictví, školství, náboženskou svobodu – a samotné fyzické přežití…

Od hotelu Jerusalem Tower se vydávám na sever, aneb do kopce, dokud nedorazím na třídu King George V., po které se pak vydávám vpravo. Jdu po kraji pěší zóny a tudíž velmi živé zóny. Všude davy lidí, a všude rozsvícené otevřené obchody. V jednom z nich je za otevřenými dveřmi úplně prázdno – pan majitel totiž stojí na žebříku, aby mohl upevnit nějakou reklamu, takže není z ulice vidět. Panu policajtovi, co jede kolem na motorce, se prázdný krám nezdá, zabočí proto na chodník, přibrzdí, nahlédne dovnitř, uvidí, co pan obchodník dělá, přidá zase plyn a vplyne do davu. Přirozený, nenásilný pohyb, ze kterého vyzařuje jistota a bezpečí, se kterou je zajišťován pouliční mír večerního Jeruzaléma.

Na křižovatce s Jaffskou třídou potkávám dvojici děvčat s tykadýlky na hlavě. Usměju se na ně. Odpoví úsměvem – a poznajíce turistu, osloví mě anglicky. Prodávají drobné sladkosti. Tedy, pokud ještě je Purim, pak by je snad měly rozdávat, ale dívky takto sbírají penízky pro chudé děti. Kolikže stojí kousek? Deset šekelů. Aj, tolik u sebe nemám. Druhá dívka postřehne zaváhání a praví: "Stojí to tolik, kolik dáte." Jestli berou agorot? No – šekely by byly lepší. Nakonec z drobásků sesypu skoro pět šekelíků, a jsem obdarován sladkou dobrůtkou.

ame06
ame05

Žvýkám ji ještě, když přecházím Jaffskou třídu a dostávám se na náhle nečekaně pustou ulici Straussovu. Jeden kandelábr zde objímá značně opilý světsky oděný chlápek, předstírající tím zbožnost. Pod zdí jsou naházeny další prázdné lahve, odhozené zde zřejmě jinými zbožnými chlápky. Předchází mne dvojice střízlivých mužů v tradičních ("ortodoxních") kloboucích, která zatáčí vpravo na neméně pustou ulici ha-Neviim. Na další křižovatce se ulice sklání dolů, a náhle je po pustině veta. Na chodnících tam stojí davy, před které předjíždějí autobusy, aby je rozvezly do jejich bydlišť mimo Mea Šearim. Přicházím k ústí jedné ze zcela zaplněných uliček a vpluji do ní. Skutečně vpluji, protože ta ulice je zcela zaplněna davy jako řeka vodou. Jedny davy míří proti mě k autobusům, jiné mě nesou mým směrem. Vytékají z velkých budov, nejspíše synagog a škol, vytékají i z domovních dveří. Davy správně ("orto") oděných lidí v černém. Mezi nimi děti, oděné pro dnešní den rovněž správně: Holčičky, převlečené za princezny a kočičky, kluci, jdoucí za kovboje nebo policajty. (Rodiče budoucích policajtů asi proti existenci státu Izrael nic nemají.) Mezi nimi projíždějí auta, která na nejbližší křižovatce odbočují vlevo do protisměru: mají to tam blíž ke garážím. V tom nejhustším davu se proplétá zdravotník na motorce, na nosiči si veze velkou bílou lékárničku, vlastně tedy lékárnu, označenou červenou Davidovou hvězdou.

Izraelští záchranáři z Magen David Adom nebyli dlouhou dobu připuštěni do mezinárodní organizace Červeného kříže, kam už tedy byl přijat Červený půlměsíc. Mezinárodní červený kříž totiž považuje symbol Červené hvězdy Davidovy za "neslučitelný s Ženevskými dohodami". Přesněji – nelíbilo se to Půlměsíci. A Kříž se pokorně přizpůsobil. Aby se muslimové nažrali a Židi se mohli připojit k Červenému kříži, byl roku 2007 vynalezen "kompromisní" symbol Červeného krystalu. Který ovšem v samotném Izraeli neuvidíte. Na záchranářských sanitkách, vrtulnících, motorkách a vestách tedy určitě ne. Pomoc záchranářů by možná potřeboval jeden příliš zbožný muž, který je jednak vhodně oděn, ale také vhodně alkoholicky upraven. Potácí se od zdi ke zdi, diskutuje s jinými střízlivějšími muži, kteří ho mají zjevně ve veliké úctě.

ame08
ame09

Ale tohoto tatínka si už táhne domů hubený hošík. Mizí ve dveřích jednoho z domů, které do ulic překypují předsunutými mansardami. Všude v oknech svítí světla, před kterými se míhají postavy. Připadám si trochu jako návštěvník temného sálu, plného osvětlených akvárií. Ne, že bych čuměl, avšak vidím. A zajímavé – vůbec nejsem vidět sám! Evidentní turista. Nepatřičný živel. Přitom absolutně neviditelný. V tom návalu nedotýkaný, neobtěžovaný, velice bezpečně se cítící. Jsem rád, že jsem mohl zažít i tento Izrael, jeden z mnoha, ve kterém panuje mír.

ame10

Přicházím k rozlehlé kamenné stavbě. Z velkého sálu v patře, který zvenčí připomíná taneční sál na Žofíně, se ozývá opilý mužský zpěv. Na chvíli se zastavím a poslouchám. A ihned se stanu viditelným. Přistupuje ke mně malý postarší šnorer, který typickým gestem (třením palce o vystrčený ukazováček a prostředníček) prosí o almužnu. Dnes jsem se už vydal. Omluvně krčím rameny a odcházím z Mea Šearim, aniž bych zaplatil vstupné za toto divadlo. Vlastně ne divadlo, ale ukázku, jak to mohlo vypadat v Polsku někdy kolem roku 1900. No - ale tam by židovský chlapec nejspíš neměl na sobě tričko s nápisem POLICE...

Přesto, že ulicí ha-Neviim odplouvá do neznámých destinací autobus za autobusem, hromadí se na chodnících stále další davy, ke kterým míří další karavany autobusů. Mířím už domů do hotelu. Zítra nás opět čeká náročný den. Pustými zákoutími mířím přes ruskou enklávu, kolem pravoslavné katedrály. Ulice mě vyplivne doprostřed Jaffské třídy, stále ještě vířící karnevalovým ruchem. Na náměstí Kikar Zion se nachází skupina policajtů, někteří na motorkách, jiní postávají u džípu. Hlídají mír noci, jako obvykle. Za nimi vidím shluk lidí. Že by demonstrace? Ale ne, ten dav sleduje pouličního hudebníka. Kytaristu, který svou cigaretu neodkládá, ani když hraje. Užívám si jeho produkce, i jeho diskusí s obecenstvem. Ale trochu se zastydím: Otevřené pouzdro na kytaru je poházeno mincemi, mezi nimi se objevují i nějaké sladkosti, a já nic nepřidám? Běžím do blízkého hotelu, beru si jeden dolar z těch dvou, které mi zbývají, a vracím se, abych toto vstupné zaplatil. A když už jsem na pokoji, tak si vezmu i foťák, protože abstinenční příznaky vášnivého fotografa jsou už značné. (Takže i tuto kapitolu mohu doprovázet fotografiemi, bai videi, i když nikoli z Mea Šearim.)

Vracím se na místo hudební produkce odshora, po ulici Ben Jehudy, a zaznamenávám dojmy. Nevadí, že budou "atmosférické", tedy rozmazané, nakonec přece jen zachytí tu atmosféru. Pokládám svou dolarovou obětinu na dno pouzdra, hudebník pokývne děkovně hlavou, a nikotinovými prsty si zastrčí bankovku do peněženky – aby ji neodnesl vítr. Fotím, fotím, nikomu to nevadí. Ostatně – jiní si mne fotí taky. Pro samé focení nezapomínám na tančení, ke kultivovanému zpěvu se přidávám i se svým hýkáním. Opilý atmosférou, nikoli alkoholem. Přidává se k nám i dvojice amerických turistů. Její mužská polovina si bere do ruky mikrofon a předvádí se se svým zpěvem. Trochu mi připomíná Chucka Norisse, když byl ještě mladý.

Blíží se půlnoc, opouštím hlučící pěší zónu a mířím do klidu hotelu. Přes větve stromů mě zdraví Měsíc v úplňku. Ano, tak je to správné: Je pondělí 15. adaru II (přestupný měsíc v lunárně-solárním židovském kalendáři znamená ne jen jeden den v jednom měsíci navíc, ale v současném přestupném roce 5774 celý třináctý měsíc). Kalendářní měsíce zde začínají prvním viditelným srpkem Měsíce, po dvou týdnech tedy nastává úplněk. No ale – není ten Purim nějaký dlouhý? Měl by se slavit 14. adaru, tedy včera v neděli, ne? Přesněji od východu první hvězdy v sobotním pošabatovém večeru. Avšak my viděli maškary už v pátek… Tak jak to je?

V pátek odpoledne jsme je potkávali, protože to už byl na spadnutí šabat. A na sobotu byly plánovány dětské besídky a akce. Které byly přesunuty na neděli, když mělo tak pršet. Ale někdo to nepřesunul. I nenábožní Židé náruživě oslavují náboženské svátky, stejně jako nevěřící Češi slaví Vánoce – a to nejen přesně v církevně určené dny.

Purim se správně nábožensky slavil v neděli. Tedy od sobotní noci. Ale dle tradice se v opevněných městech (tedy ve městech opevněných v době Jozuově) koná Purim, přesněji Šušan Purim, až patnáctého adaru. No a právě Jeruzalém byl takovým opevněným městem. Ještě tedy Jericho, ležící u západního břehu Jordánu, ale tam se, pokud vím, Purim z nějakých důvodů neslaví.

A proč "Šušan"? Tak se jmenovalo hlavní město Persie, ve které v době krále Achašveroše (Ahasvera) žili Židé v poddanství. Vezír Aman pojal (již tehdy tradiční) myšlenku, že by se měli všichni Židé v království vyhubit, a jejich majetek zabavit. Původně tuto ideu Achašveroš podpořil. I byl metán los ("pur"), který určil datum genocidy perských Židů na 13. adar roku 3405 (minus 355 občanského letopočtu). "I jsou posláni listové po poslích do všech krajin královských, aby hubili, mordovali a vyhladili všecky Židy, od mladého až do starce, děti i ženy, jednoho dne, totiž třináctého, měsíce dvanáctého, (jenž jest měsíc Adar), a loupeže jejich aby rozbitovali." (Jak zaznamenává Kniha Ester v kralickém překladu.) Nakonec se tak díky odvaze královny Ester (která sama byla Židovka, což do té doby nikdo netušil) a obmyslnosti jejího strýce Mordechaje nestalo. Amanovi se vloudila chybka, vinou které se na šibenici, kterou stavěl pro Mordechaje, ocitl on sám, a den na to i deset jeho synů.

Achašveroš otočil. Dal Židům právo, aby se shromáždili a postavili na obranu svých životů. To, co se mělo díti jim, dělo se pak nepřátelům jejich: "Potom dvanáctého měsíce, (jenž jest měsíc Adar), třináctého dne téhož měsíce, když přišel čas poručení královského a výpovědi jeho, aby se vyplnila, v ten den, v kterýž se nadáli nepřátelé Židovští, že budou panovati nad nimi, stalo se na odpor, že panovali Židé nad těmi, kteříž je v nenávisti měli… Židé, kteříž byli v krajinách královských, shromáždivše se, a zastávajíce života svého, tak odpočinuli od nepřátel svých. Zmordovali pak těch, jenž je v nenávisti měli, sedmdesáte pět tisíc. Ale k loupeži nevztáhli ruky své. Stalo se to dne třináctého měsíce Adar. I odpočinuli čtrnáctého dne téhož měsíce, a učinili sobě v ten den hody a veselé."

A dodnes je to nejveselejší židovský svátek. A dokonce se v jeho době připravuje pečivo zvané Amanovy uši! Rozdávají se drobné dárky, hlavně tedy sladkosti. Správný věřící žid se má ten den opít tak, aby nerozeznal Amana od Mordechaje. I mnoho světských Židů se v tento den stane tuze nábožnými…

Přemýšleno a prožito v Izraeli odpoledne 17. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 4. srpna 2014

V den, kdy mezinárodní společenství a zblblá západní média naříkají, že Židé, zastávajíce se života svého, zmordovali těch, kteří je v nenávisti mají a rakety na ně vypouštějí, osmnáct set. Nebozí Palestinci zabili pouze sedmdesáte Izraelců (kterýžto malý počet není dán tím, že by snad nechtěli více), čímž jest dokázána židovská proradnost. Přičemž pečlivě utajováno jest, že nejméně polovičku civilních obětí v Gaze má na svědomí přímo Hamás: Jednak tím, že na území Gazy dopadlo přes sto palestinských raket, a jednak tím, že střílejí lidi, kteří chtějí utéci z předem avizovaných cílů IDF. Druhou polovičku civilních obětí pak mají na svědomí hamásníci nepřímo – tím, že vedou palbu ze škol, nemocnic, mešit, že v civilních objektech, včetně objektů OSN, ukrývají svůj arzenál…

(Příště navštívíme Davidovu Citadelu, totiž – Citadelu.)

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z končícího purimového veselí na ulici Ben Jehudy v Jeruzalémě.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

Šaman vás zve i na středeční  veřejné shromáždění na podporu Izraele a proti antisemitismu, které se koná v Praze na Václavském náměstí u koně od 17:00 hodin

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


J. Skála
15:26
6.8.2014

počet příspěvků: 1, poslední 6.8.2014 03:26









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.