21.9.2017 | Svátek má Matouš


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír korálové pláže

22.10.2008

Betonová šikana na silnici a budka se dvěma ozbrojenými děvčaty nás upozorňuje, že vjíždíme do zvláštního území Ejlat. Toto území je zvláštní na mnoho způsobů. Jedním z nich je, že když pomineme pouštní osady, je nejbližším městem 250 km vzdálená Beerševa. Dalším, že se jedná o dvanáct kilometrů úzký proužek pobřeží, kde jedině má Izrael přístup k Rudému moři. Avšak hlavně se zde nachází bezdaňová zóna.

V Ejlatu bydlí asi 50.000 obyvatel a určitě několik desítek tisíc turistů. Ti všichni pijí odsolenou vodu, která se nebere přímo z moře, ale z rozsáhlých obdélníkových bazénů na sever od města. Sem podzemím proniká od moře voda přefiltrovaná usazeninami, nicméně stále slaná.

Nepřehlédnutelým městotvorným prvkem je letiště, jehož jediná severojižní přistávací plocha rozděluje oblast na dvě části. Je tu málo místa, takže se neděste, když vám přímo nad hlavou zaduní motory dopravního letadla. Severní pobřeží je vyhrazeno plážím, které obklopují hotelové komplexy. My však jedeme dále k jihu, po západním břehu podél přístavišť. Vidíme obrovské parkoviště plné automobilů, dovozených hlavně z Japonska. Auta přijedou, tak tisíc měsíčně, a zase odjedou. V zemi jich zůstane asi 10 %. Říká se tomu reexport a je to prý velice finančně výhodné pro všechny zúčastněné. Pak míjíme dlouhé sklady s červenými sedlovými střechami. Tady čekají na odvoz ze země hromady soli a dalších surovin, vytěžených z vyschlého dna Mrtvého moře. Další kilometr projíždíme kolem ropného terminálu. Vlevo přístaviště, kam se vejdou dva tankery, vpravo tanky, tedy zásobníky na dovezenou ropu. A už se blížíme k jižnímu ejlaskému turistickému centru. Poznáme to podle westernového městečka a šipky k velbloudí farmě. Za malým zálivem, který schovává přístaviště pro menší turistické lodě, leží náš cíl - hotel Prima Music. Zahýbáme vpravo, vyjíždíme mírný svah a už jsme doma. Máme tady strávit pět nocí a pět dnů - ale z toho dnešního zbývá stále ještě půlka!

Výhled k moři

Hotel je postaven pobřežně izraelsky, jak jsem už popsal v Tel Avivu a jak jsme to měli i v Ejn Bokek. To znamená úzkým bokem k moři. O výhled nepřijde nikdo, protože okna každého pokoje jsou umístěna ve výklenku, pootočeném k východu. Z našeho okna máme výhled na jordánskou Akabu, samotné město Ejlat, od něhož jsme asi o tři kilometry jižněji, a modré moře, kde u terminálu kotví čistotný tanker. A taky vidíme na hotelovou zahradu, ozdobenou lákavým bazénem. Ten zkusíme ze všeho nejdříve!

Ale ještě předtím si jdeme koupit něco drobného pečiva k obědu do sámošky pod hotelem. Krom toho, že cestu stíní zelené palmy, vyrůstající ze zeleného trávníku, atakují zrakové čivy i záplavy barev z keřů a květinových záhonů. Pod poledním sluncem je fialová tvrdě fialová a modrá hluboce modrá. V sámošce si nemůžeme vybrat ze spousty rohlíčků, taštiček, pirohů, koláčků, koblížků, závinů - sladkých plněných čokoládou, různými druhy marmelád nebo tvarohem či mákem, anebo slaných sýrových, masových, rybích... Ach!

Přece jen se dostaneme k bazénu, z jedné strany obklopenému kulatými hnědými rákosovými slunečníky a z druhé hájkem palem. Zahrada i celý hotel jsou umístěny na terase nad silnicí. Ta není pod srázem vidět, takže se můžeme těšit pohledem do Ejlatského zálivu. Přímo naproti na břehu Akabského zálivu (to je tentýž) se rozvíjí v neustávajícím severním větru jordánská vlajka. Větší, než hotel stojící poblíž. Později mi jordánský průvodce hrdě sdělí její rozměry: třicet na šedesát metrů. Největší vlajka světa! Ale co je na ní nejpodivuhodnější je, že téměř stále vlaje...

Na protějším břehu o něco jižněji se roztahují saúdskoarabské rafinerie. A takové tři kilometry odsud na jih, na našem břehu, čili nyní neviděno, se už rozkládá území Egypta. Však se taky v éteru mísí asi dvanáct FM stanic (naladil jsem si je na svém mobilu) - od tklivé izraelské a arabské hudby, přes různojazyčná zpravodajství až po rozsáhlou promluvu nějakého imáma.

Oáza u bazénu

Ale zpátky k místní oáze. Užívám si travičky a chodím bosky. Jde o velice účinnou masáž, kdy se noha noří do vysokého pružného a příjemně pichlavého zeleného koberce, tvořeného širokými tuhými lístky, zastřiženými v asi pěticentimetrové výšce. Nedávno mi jedna bioložka prozradila, že se jedná o jakýsi vyšlechtěný pýr, který se musí stále stříhat, aby nezdivočel v bejlí. Pro pohodlí turistů, kteří by se chtěli válet v trávě a nepopíchat se, jsou připraveny pestrobarevné futony. Na okraji zeleného trávníku se na suchém svahu drží zavlažované barevné keře. Pak už zavlažování končí a začíná první pahorek pouště...

No a v bazénu se také výtečně plave. Jest přítomen plavčík, jenž se však spíše věnuje jedné mladé turistce; hovoří spolu rusky. V pět hodin se bazén zavírá, někteří si jdou odpočinout do pokojů, jiní vyrážejí k moři. Mezi jinými jsem byl i já. Hledal jsem vhodnou pláž, kde bychom se zítra mohli uvelebit. Na severu pobřeží zabírá ropný terminál, pod ním přístaviště. Tam se koupat nedá. Čili jsem zamířil jižněji. Problém však vyvstal: jak se k tomu moři vůbec dostat? Nelze jinak, než projít mezi venkovními zahrádkami restaurací. Mezi hospodami a pobřežím se táhnou stolky, až člověk neví, kde začíná restaurace a kde končí pláž. Hned u přístaviště se rovněž koupat nelze. Tato pláž je vyhražena surfařům. Pak je asi sto metrů pobřeží, kde jste však varováni před nebezpečím koupele - není tu totiž plavčík! Ale jinde se do vody nedostanete, protože následuje další hospoda s předzahrádkou vystrčenou na terasu nad mořem. Pak už jste u přírodní rezervace "Korálový útes", obklopené plotem. Rezervace je vlastně dlouhou pláží, placenou, jenže vchod na ni vede až o kilometr dál. Končí po dalším kilometru. Navazuje na ni plot, obklopující oceánografickou stanici. Pak už jste na egyptských hranicích.

Večerní pláž - pohled k severu

Na vynalezeném prostoru se svlékám do plavek, i když už slunce pomalu zalézá za pobřežní hory. Od severovýchodu se valí velké vlny. Suchozemec jásá: skutečné moře! Voda je příjemná, odhadem kolem pětadvaceti stupňů. Je začátek dubna, ale ani v horkém létě prý její teplota nevystoupí výše. Beru si potápěčské brýle, které jsem si nesl v batůžku, a nořím se pod hladinu tento týden už třetího - Rudého - moře. Všude na dně se rozkládá šedavě hnědý betonový povrch. Najednou se uprostřed něj rozsvítí barevná květinka - korál! Živý korál. Ten beton není betonem, ale mrtvým korálem. Břeh je pokryt korálovým pískem, uvědomuji si, když ho vytřepávám z bot, do kterých se pak obouvám.

Jsem na korálové pláži. Voda je průzračně čistá, ale exploatace pobřeží přístavy, a možná ještě více turistickým průmyslem, si vybírá svou daň. Máme v plánu navštívit blízkou podmořskou oceánografickou stanice, a tam snad nějaké korály uvidíme.

Ale až zítra.

Prožito a přemýšleno v Izraeli v úterý 1. dubna 2008, zapsáno v Praze 21. října 2008

*********************************************************
minulé pokračování (1.10.2008): Mír údolí Arava
předminulé pokračování (24.9.2008): Mír živé vody

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách



Diskuse


počet příspěvků: 7, poslední 22.10.2008 09:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.