1.10.2016 | Svátek má Igor






ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír bariéry

4.6.2014

"Tato cesta vede do palestinské obce. Vstup pro izraelské občany je nebezpečný."

Po dvou dnech a dvou nocích opouštíme telavivský hotel Deborah. Jako každý hotel měl své plusy a minusy.

Mír bariéry 1

Všude jsou tu lampičky – ale s velice úsporným světlem. Lampičky u postelí se dají zapnout pouze otočením žárovky. (Při vypnutí dejte pozor, ať se nespálíte.) Koupelna je vyvedena v tmavé kouřové barvě, takže je v ní opravdu tma jako v hotelu. (Stejný koupelnový architekt pravděpodobně navrhl i koupelnu jednoho hotelu v Londýně, který jsem nedávno navštívil.) Ale na stolku máme k dispozici varnou konvici, a čaj a kafe. (Škoda, že nebyly zásoby doplňovány.) K dispozici je malá lednička, kterou si ale musíme přisunout k zásuvce. Se zásuvkami už není vůbec problém, alespoň pro spotřebiče typu nabíječka nebo holicí strojek, tedy pro zástrčku se dvěma kolíky. Hotely jsou na své evropské obyvatele připraveny a zdířky v zásuvkách jsou vesměs kulaté (a ne hranaté), takže nevyžaduje žádnou sílu do nich zastrčit šňůru spotřebiče druhé elektrické třídy.

Pokojová klimatizace funguje, ale nereguluje, jak jsme zjistili hned první noc, která byla chladná. A my se k ránu budili zbroceni potem. (Totéž s chlazením. Fungovalo, dokud jsme ho nevypnuli.) Druhý den jsme si k večeru jen přitopili, a pak klimatizaci vypnuli. Výhoda: Ve všech hotelích, co jsme byli, byla odsouvací nebo otevírací okna. U snídaně nastával pravidelně problém s kávou a čajem – k dispozici byl jen jeden vodovar – a to v rohu – na který se stála fronta, která překážela při luxování bufetu. Logisticky nedořešeno. Paradoxně o šabatu byla fronta eliminována – ďábelský stroj byl vypnut a člověk si mohl nalít z termosek kávu. (Bohužel nebyla voda na čaj.) O našem trmácení po požárním schodišti jsem už psal. Tak nakonec to největší plus: Hotel se nachází blok od moře, tedy deset minut chůze a pět minut čekání na zelenou na pobřežním bulváru.

Mír bariéry 3
Mír bariéry 2

K plusům je potřeba přidat i krásný výhled z šestého patra, ba i z patra dvanáctého, odkud se daly z chodbových oken pořídit nádherné, téměř letecké, pohledy na Tel Aviv. Jak na vzdálené mrakodrapy, tak na střechy a dvorky přímo pod hotelem. A vida, tamhle si jedni sousedi z okna vyvěsili duhový prapor. Ano, Tel Aviv se stává "Mekkou" homosexuálů, tady je nikdo neukamenuje, i když jejich příliv někteří starousedlíci považují za uměle nafouklou a zbytečně podporovanou módní bublinu. (Zejména, když se zdá, že většina těch homosexuálů jsou Američani…)

Loučíme se s hotelem a vítá nás nový řidič, Šachar, který nás svým autobusem bude vozit po zbytek našich izraelských dní. Jan se ještě kontrolně ptá, jestli jsme něco v hotelu nezapomněli, už se do něj nebudeme vracet! Teprve asi po minutě zjišťuje, že si něco zapomněl v hotelovém tezoru sám. Autobus už zpátky nemůže, uděláme si tedy Tel Avivem jedno kolečko navíc. Díky tomu si můžeme pořádně prohlédnout architektonickou rezervaci, totiž jeden funkcionalistický barák vedle druhého, celé ulice těch budov, vlastně celou čtvrť. A Dalia má čas nám přednést něco o bytové problematice:

Mír bariéry 5
Mír bariéry 4

V Izraeli neexistují státní nebo komunální byty. Cena bytů v Tel Avivu stále stoupá, se stoupající poptávkou. Takže za pokojík v suterénu můžete zaplatit nájem šest až sedm tisíc šekelů. Byt 3+1 lze pořídit za dva a půl milionu šekelů. (Současný kurz je asi 5,5 "nových" izraelských šekelů/ Kč, ale reálnou hodnotu pro místní odhaduju asi tak na 3 NIS/ Kč. I tak je to pálka!) Ve výstavbě je teď 40.000 nových bytů, které by měly poptávku pokrýt a byty a nájmy zlevnit. Doplním, že měsíc po našem návratu rozhodla izraelská vláda o zvýšení daní z nepronajatého bytu. Zejména v centrech měst si totiž majitelé syslí byty pro nějaké bohatce, a udržují tak cenovou hladinu na výši, která je pro průměrného Izraelce nesplatitelná.

Opět přirážíme k hotelu, Jan vybíhá, Jan přibíhá, a dobrovolně se stává cílem našich špílců – což prý bylo jeho záměrem. Konečně tedy vyrážíme na místní severojižní magistrálu. Mezi oběma směry jízdy je tu místo pro tok Nachal Ajalon, levý přítok řeky Jarkon, a ještě tudy vede železnice. Brzy se dostáváme na dálnici číslo 1, míjíme letiště Ben Guriona i s rozestavěným komínem nové dispečerské věže, která vypadá jako chladicí věž elektrárny. Míjíme rozsáhlé parkoviště, kam odstavují své vozy lidi, co pracují v Tel Avivu, ale nemají na tamní nájmy. Celodenní parkovné vyjde jen na 7 NIS/ den, vlakem jste v centru města za pár minut. Pokud není stávka, nebo pokud, jako před třemi měsíci, trať nezavalí přívaly sněhu. Oblíbeným pomocným dopravním prostředkem, který si můžete přivézt v kufru auta, a pak s ním jet vlakem, jsou elektrické koloběžky.

Nová rychlodráha, o jejíž stavbě jsem referoval už před šesti lety, zatím funguje pouze mezi letištěm a Tel Avivem, její větev do Jeruzaléma není zatím dokončená. Stavbu o dva roky opozdil spor o to, že trasa vede po "Západním břehu" (Jordánu). Inu, ona i Jednička vede kousek pod Latrúnem tímto územím, které lze definovat jako – území do roku 1967 okupované Jordánskem.

Mír bariéry 7
Mír bariéry 6

Od Dalie zatím dostáváme další informace o místním zdravotním pojištění. Poslouchám, koukám z oken autobusu, fotím, zaznamenávám si do zápisníčku, ale ne všechno. Tak snad to hlavní: V Izraeli existují čtyři zdravotní pojišťovny. Povinným základem je 4,5 % z platu, k tomu jsou variabilní příplatky k variabilním výhodám. Platí všichni, minimum 200 šekelů i studenti a důchodci. Ženy v domácnosti platí prostřednictvím manžela. Jediní, kdo neplatí, jsou vojáci, když tedy jdou k vojenskému lékaři…

Mír bariéry 9

Jednička se stáčí na jih, my pokračujeme víceméně na východ po silnici číslo 443. Kolem ní se prostírají lesy, ve kterých jsou hlavně různé druhy borovic, co zde byly vysazeny péčí Židovského národního fondu. Projíždíme mezi městy Modi'in (odkud prý pocházeli Makabejci) a jeho severním satelitem Modi'in Ilit. Bydlí zde asi sto tisíc lidí a toto místo je tak již třetím nejlidnatějším městským celkem v Izraeli. A dostáváme se na onen Západní břeh, přesněji do těch jeho oblastí, které nejsou pod palestinskou samosprávou. Co zarazí jako první je neexistence lesů a nedostatek zeleně obecně. Kolem silnice se rozkládají skály a kameny. Ty skály a kameny jsou i pod lesy, kterými jsme před chvílí projížděli. Ale do roku 1967 zde lesy nevysazovali Jordánci, a potom je zase nevysazovali Palestinci.

Aniž bych chtěl zlehčovat jejich osud, musím zmínit, že palestinská samospráva dostává od Izraele elektřinu – za kterou neplatí a za kterou dluží už asi miliardu dolarů. Kteroužto sumu si stát Izrael strhává z nevyplacených cel za fiktivní palestinský vývoz do zahraničí. Palestinská samospráva dostává z Izraele vodu, ale sama se nestará o využití vlastních vodních zdrojů. Řekl bych, že tak 70 % problémů palestinských Arabů je zaviněno nečinností, neschopností a korupcí jejich samosprávy, 25 % pak teroristickou činností palestinských Arabů, a z toho plynoucí ochrany zbylého izraelského obyvatelstva. Zbylých 5 % jsou pak záležitosti, které by se jim ze strany izraelského státu dít neměly.

Do těch pěti procent zahrnuji dřívější zákaz používat rychlostní silnici 443 palestinskými Araby. Ten zákaz uplatnila izraelská armáda v roce 2002 poté, co zde proběhlo ze strany palestinských Arabů několik smrtelných teroristických útoků. No, a ten zákaz postihl vinné i nevinné (Nepatří tenhle případ náhodou do oněch 25 %?) Místo aby do Ramalláhu, centra palestinské samosprávy, cestovali místní obyvatelé 15 minut, prodloužila se jim pouť na hodinu. Proto se několik palestinských rodin obrátilo na izraelský soud . Těch rodin, které dříve hospodařily na pozemcích, po kterých ta silnice vede. Nu a Nejvyšší soud jim dal za pravdu: Armáda dle něj nemá právo vyčlenit silnici pro výhradně izraelský provoz. Izraelské obranné síly zabezpečily onu silnici jinak: Na silnicích z palestinských osad vystavěly check-pointy. To zase urazilo Palestince, takže raději do Ramalláhu jezdí tu hodinu, ale výhradně po samosprávných územích.

Míjeli jsme i jeden vedlejší výjezd bez onoho check-pointu. Cedule tam stojící nám svým nápisem v ivrit, arabštině a angličtině poněkud znechutila možné budoucí výpravy tím směrem:

"Tato cesta vede do palestinské obce. Vstup pro izraelské občany je nebezpečný." Anebo vjezd autem s izraelskou poznávací značkou. Mohou vám rozbít čelní sklo kamenem, mohou vás při zastavení umlátit montážním klíčem nebo ubodat. Anebo vám mohou propíchat gumy. Anebo nemusejí, a pohostí vás mlékem a strdím. Raději však zůstanu na té části státu Izrael, kde vládne mír…

Mír bariéry 11

I ty arabské vesničky na kamenitých vršcích působí mírumilovně a jistě v nich nebydlí samí teroristé. (Moje žena by na to nejspíš pravila: "Ale teroristé jim vládnou a teroristé učí jejich děti nenávisti ke všemu izraelskému, a to i za evropské a izraelské peníze…") A – tu se objevuje ona zlopověstná Zeď, či spíše bariéra, odhadem sedm metrů vysoké betonové panely, v rohu betonového ostrova stojí snad dvacetimetrová vojenská rozhledna. Ale moment, tohle není bariéra, která brání příchodu na silnici, to je, podle směru výložníků se žiletkovým drátem, bariéra, chránící ty, kdo jsou uvnitř. Kdo žije za těmi dráty?

"Osadníci," vysvětluje Dalia.

Přímo u silnice pak registruji skutečně ochranný plot, takový plot, jako chybí na českých dálnicích, ale nechybí na dálnicích německých a rakouských, kde chrání silniční provoz před zaběhlou zvěří. Projíždíme nečekaným check-pointem, který nás vítá na úvod dálniční komunikace číslo 45. Jsme na dohled Ramalláhu na severu a Jeruzaléma na jihu. A zde skutečně nastupuje vlevo od silnice ona bezpečnostní bariéra. U podobné bariéry v Betlémě se za dva měsíce tiše a vyčítavě pomodlí papež František, kterému pak premiér Netanjahu řekne:

"Tahle zeď zachránila tisíce životů." Po jejím postavení klesl počet teroristických útoků ze strany palestinských Arabů na 5 %.

Přes bariéru vidím domky, na jejichž balkonech vlají mírové vlajky prádla. Nevypadá to tam nějak bídně – viděno z autobusu. I v Ramalláhu a v Gaze jsou prý kvetoucí čtvrtě, restaurace a hotely. Inu, někdy se na tu gazskou Riviéru musím podívat. Když mě se ale nechce mé šekely, či spíše dolary (palestinská samospráva nemá vlastní měnu) utrácet tam, kde daně vybírají teroristické gangy…

Pětačtyřicítka skončila už po třech kilometrech. Na západě se asi stavět nebude (protože to by šla po "Západním břehu"), a na východě ze stejného důvodu už asi taky ne (ledaže by si ji postavili Palestinci na území jim svěřeném ke správě sami). Otáčíme k jihu po silnici 404. Dalia nám v krátkosti řekne něco o izraelských Arabech. Ti, co žijí na oněch "územích" mají většinou jordánský pas. Někteří s ním přesídlili i do Jordánska. V roce 2009 ale hášimovské království začalo jordánské občanství těchto přesídlenců s "kořeny" v Judei a Samaří "revokovat". A dostanou – zvláštní žlutý identifikační průkaz, se kterým nebudou mít nárok na zdravotní pojištění… Tedy ti Palestinci v Jordánsku.

Na severu Izraele žijí Arabové s izraelským státním občanstvím, izraelským pasem, právem volit a být volen, a s možností dobrovolně vstoupit do armády. (Což činí, jak už jsem psal, z Arabů pouze Drúzové.)

Mír bariéry 12
Mír bariéry 10

Zvláštním fenoménem jsou křesťanští Arabové, kterých je asi jen 9 %. Mají to u svých muslimských soukmenovců velmi těžké. Například z Betléma jsou doslova vyháněni (na což by měli myslet papežové, když mají nabádavé proslovy k izraelským premiérům). Dobře se jim žije ve Východním Jeruzalémě, kde se ovšem žije dobře všem Arabům. Je jich tu 270 tisíc, kteří odmítli izraelskou státní příslušnost, a mohou tak vlastnit tři pasy! V Izraeli modrý izraelský, na území palestinské autonomie vytáhnou palestinské papíry, a když chtějí cestovat do zahraničí, tak se vytasí jordánským pasem.

"Vždycky, když se vrbí, že Palestinci vytvoří stát, tak se velmi zvýší zájem jeruzalémských Arabů získat plnohodnotné izraelské občanství," podotýká Dalia. A to nikoli z náklonnosti k židovskému státu, ale z náklonnosti k jeho zdravotnímu, sociálnímu a vzdělávacímu zabezpečení. V roce 2008 udělali v zemi Američané průzkum, podle kterého 77 % izraelských Arabů přiznalo, že žijí raději v Izraeli než v jakémkoliv arabském státě…

A už jsme opravdu v Jeruzalémě, jak nám sděluje vysoký bílý nosník konečně otevřené dráhy jeruzalémského městského vlaku (míněna tramvaj). Propracováváme se kolem nákupních center do čtvrti Jemin Moše, která byla první, jež se rozrostla za středověkými hradbami starého Jeruzaléma. Přívětivé dvou či třípodlažní krychlové domky rozvržením své hmoty připomínají telavivský Bauhaus (kde se asi jeho autoři inspirovali?), ale tady jsou postaveny ze zlatavě žlutých kamenů, anebo ty novější mají alespoň takové kamenné obložení. Jeruzalém musí zůstat zlatý!

Třída Krále Jiřího nás přivádí k centrále Keren Kayement Leisrael. Autobus zastaví jen na tu chvíli, než nás vysadí (zákaz stání, samozřejmě), a my vcházíme pod baldachýnem větví starého jehličnanu na nádvoří této Bohu libé instituce.

Ale o tom až příště.

Přemýšleno a prožito v Izraeli dopoledne 16. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 2. června 2014

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z cesty z Tel Avivu do Jeruzaléma

i z hotelu Deborah.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


S. Netzer
17:51
4.6.2014

S. Netzer
Ale
17:45
4.6.2014

počet příspěvků: 2, poslední 4.6.2014 05:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.