29.3.2024 | Svátek má Taťána


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mars vychází

7.3.2006

Konečně mi vyšla vlastní kniha! Jmenuje se Zapomeňte na Mars a je to sci-fi. Už dlouho jsem nečetl nic o kosmonautech na Měsíci ani v naší planetární soustavě a scházelo mi to, a tak jsem si ji musel napsat sám. Už jsem dlouho nečetl nic o českých kosmonautech, takže je o mladých českých kosmonautech, vycvičených v Evropské akademii kosmonautiky v Mladé u Milovic. Popisuju, jak v roce 2024 lítají kolem Měsíce a chystají se na Mars. To se však netýká pendlerů, kteří dopravují palivo pro planetolet z Měsíce na základnu Lagrange. Ti mohou na Mars směle zapomenout. Nebo žeby přece jen...?

První nápady, ze kterých měla vzniknout tato kniha, jsem si zaznamenal na Velikonoce 1999 při lyžařské dovolené na Horních Mísečkách. Nevědomky přesně v té době, kdy byl v honbě za cenou pro "prvního občánka tisíciletí" počat i vypravěč mého románu Martin Špaček. Jenže než jsem se pustil do vlastního psaní, přišlo mi od vydavatelství Grada vyrozumění, že opus, který jsem jim před nějakým časem zaslal je sice dobrý, ale devadesát stran nestačí. Opustil jsem tedy sotva započatý rukopis Marsu a zapracovat ještě na textu, který původně vznikl pouze jako poznámky a připomínky k Neffově fenomenální Tmě (v.01), jenže pak poněkud přetekl až do novely. 90 stran bylo ale na samostatnou knihu opravdu málo, tak jsem ji dopsal na 222 stran. Blackout vyšel v listopadu 1999. (Nebyla to tak úplně vlastní kniha, neboť jsem ji psal podle pravidel a reálií Neffova postkatastrofického světa. Jo, ale zatopil jsem v ní pražské metro o tři roky dříve, než se tak skutečně stalo...)

Na Štědrý den 1999 připadlo datum fiktivního Martinova narození, což mě poňouklo k tomu, že jsem se začal už podruhé duševně schystávat na psaní svého vlastního příběhu. Měl jsem určitý nápad na zápletku a postavu hrdiny, sešit popsaný grafy, výpočty a schématy. Jenže po Blackoutu jsem už věděl, že pustit se do nějakého rozsáhlejšího textu znamená na nějaký čas přejít do paralelního světa a nebýt tak zcela přítomen v realitě všedního dne. Abych se přinutil psát, řekl jsem si, že pošlu začátek nového románu jako povídku do soutěže Ikaros. Výhodou byl daný termín, který se musil stihnout, totiž konec května 2000. Popsal jsem svět kolem roku 2024, kde vládne vodíková energetika a lidstvo se chystá ke skoku na Mars pomocí kyslíkovodíkových raket. Palivo pro ně se vyrábí na povrchu Měsíce rozkladem vody, která se získává z ledové "rudy" těžené na severním pólu Měsíce... Samozřejmě, že toto nemohlo uspět, ale aspoň jsem začal psát.

Finta s povídkou pro Ikaros byla dobrá, přispěla k tomu, že jsem měl napsanou předehru a definovaný svět, ale jejím odesláním jsem ukončil jeden druh práce a "psát knihu" jsem musel začít znova, už potřetí. Přesně v okamžiku, kdy jsem byl optimálně vyladěn ke psaní, kdy jsem měl stažené rešerše a rezervovaný dovolenkový čas, začátkem srpna 2000, přišla nabídka z Computer Pressu na sepsání knížky o internetu. Spisek Nebojte se Internetu neboli průvodce Internetem i bez počítače vyšel 20. prosince 2000 (trochu pozdě na vánoční trh). Měl osmnáct kapitol a jen 114 stran. Takže zase to nebyla krásněliterární kniha. Ale potěšilo mě, že ji vloni nový majitel CP opětně vrhnul na trh a dokonce se jí za druhé loňské pololetí ještě šestnáct kousků prodalo. Přitom šest let, které od editace textu uplynulo, je v téhle branži jako celé tisíciletí...

Vymyšlený Martin Špaček slavil už první narozeniny, ale kniha se sama nepsala. Abych se donutil k další práci použil jsem stejné finty jako před rokem. Napsal jsem tak další díl svého díla a pro Ikaros ho očesal jen na dobrodružnou dějovou linku. Ale když jsem si myslel, že už mám konečně našlápnuto na román, svěřil jsem se jednoho čtvrtka, kdy se ve vinárničce nad knihkupectvím Krakatit pravidelně scházejí scifáci, se svým námětem překladateli a fanovi Janu Pavlíkovi. A on mi prozradil, že stejný námět právě překládá... Takže jsem opět skončil. Ani mě moc nepotěšilo, že na (snad posledním) Draconu v prosinci 2001 byly vyhlášeny výsledky Ikarosu, ve kterém jsem "vyhrál" šesté až pětadvacáté místo. Povídka "Nadechni se a leť" vyšla v dubnové Ikarii v roce 2002. Tehdy jsem potkal v Krakatitu nakladatele Juhaňáka z Tritonu a zmínil se mu o tom, že mám rozepsaný román, jehož první díl svým způsobem "uspěl". Jestli by neměl případný zájem, až ho dopíšu... Odvětil zlatým pravidlem světových nakladatelů:

"Až budeš mít tři sta stran, tak se ozvi."

V radosti nad tak skvělou perspektivou jsem dostal nový nápad a celý začátek jsem přepsal. A pak jsem zase na konci prázdninového období 2002 zkejsnul na stránce 100. Samotná "vize" nestačila, těch zbylých dvě stě stran se nějak samo napsat nechtělo. Abych nemusel "dopisovat" román, pustil jsem se raději do psaní povídek a jejich rozesílání do různých soutěží. Krom toho jsem zplodil každý týden dva články pro Neviditelného psa. Taky jsem chodil do práce a občas se věnoval i rodině. A ještě jsem do toho Psa na každý den posílal nějakou pranostiku a taky zápisky z deníčku mobbovaného zaměstnance. 1. dubna 2003 uplynuly tři roky od okamžiku, kdy se tyto denní příhody Moby Dicka, zaměstnance fiktivních Českých Textáren, na Psu poprvé objevily. Při té příležitosti se vynořil nakladatel, totiž brněnský KONVOJ, který se rozhodl, že vydá sebrané Mobyho zápisky jako knížku. Léto 2003, které jsem si původně rezervoval pro sepisování svého věčně rozdělaného Marsu, jsem tedy strávil sestavováním nové knihy. I když šlo o už napsanou věc, nevěřili byste, co to dá prakticky manuální práce - například jenom "odzobákovat" zdrojový text a dát dohromady asi osm set kraťoučkých glos. Na konci srpna 2003 jsem rukopis odevzdal. Ale zase jsem cítil, že nejde o "knihu" (ačkoliv jsem dosáhl už dvě stě padesáti stran), ale jen o vydání již předtím existujícího textu.

DíloMoby Dick: Deníček bylo nakonec představeno na brněnském knižním veletrhu 15. listopadu 2003. V té době jsem měl už svůj Mars skoro v kupě. Jenže nebylo to tak jednoduché.

Léto 2003 bylo náročné nejen sestavováním Deníčku MD. Taky jsme rekonstruovali byt. Taky se chystalo masivní propouštění z mého rodného Telecomu. Začátkem června, ve stejný den, co jsem si odpoledne jel na Parcon do Chotěboře pro cenu Karla Čapka za krátkou povídku, mi ráno odborník na Homolce vysvětlil, co všechno se může skrývat za mou polyneuropatií, a pozval mě na nejbližší volný termín na vyšetření, tedy na září. V září, po týdenním proklepování a prozařování a odebírání vzorků z páteře se usneslo, že mám neuroboreliózu, a pravděpodobně i doznívající mozkový zánět, ale s léčením jsem byl odkázán na infekci na Bulovku. Zároveň jsem si v Interkomu přečetl vyhlášení Juhaňákovy ceny Trifid. Pan vydavatel chtěl to, co před rokem: 300 stran a sci-fi text, který by snesl otištění. Měl jsem 120 stran, vizi a hlavně termín - 30. listopad 2003. A čekalo mě 14 dní prolévání infuzemi s krystalickým penicilinem. Půjčil jsem si od kolegy z práce poněkud obstarožní laptop jeho synka, který utáhl jen té šest set dvojku, a využil tohoto literárního grantu ministerstva zdravotnictví. V infekčním pavilonu jsem ještě první čtyři dny pořádal materiály a dočítal literaturu, a deset dní jsem pak psal asi pět hodin denně, dvě stránky za hodinu. Když jsem vyšel prolit a odboreliozován, měl jsem 220 stran. Ještě jsem se chvilku rekreoval (a psal) doma.

Začátkem listopadu jsem ve své profesi přešel na trochu jiný druh práce, ale v Telecomu jsem zůstal, i na své židli. (Jen jsem místo pěti dostal ke sledování patnáct monitorů...) Během měsíce jsem dopsal dalších sto stran. Problém byl trochu s tiskárnou, protože jsme po rekonstrukci bytu už naši jehličkovou nerozchodili. Zašel jsem tedy s disketou do Generali, kde po určitých technických potížích (neuměli přečíst disketu, nedokázali zachovat grafickou úpravu...) došlo k vytištění rukopisu, abych ho mohl odeslat do soutěže. Vybral jsem si kopírku na Senovážném náměstí. 30. listopadu 2003 jsem se večer cestou z práce na Olšanské stavil pro vytištěný rukopis, strčil ho do obálky, přiložil disketu, zašel na hlavní poštu do Jindřišské a odeslal do soutěže.

A myslel jsem, že mám vystaráno. Ale neměl jsem...

*****************************************************

Tímto vás zvu na křest své konečně zcela vlastní skutečné knihy, rakeťáckého sci-fi románu Zapomeňte na Mars, která právě vyšla v Tritonu. Bude se konat v úterý 14. března 2006 v 17.17 ve vinárně knihkupectví Krakatit v Jungmannce. Kmotrem je Marcel Grün, ředitel Hvězdárny a planetária v Praze, předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti, předseda dozorčí rady České kosmické kanceláře.

Na stejném místě a ve stejném čase se rovněž koná křest povídkové sbírky Jana Poláčka KYBERPUNK & HEAVY, která též vyšla v Tritonu. Tato kniha je první z nové knižní řady „Paralelní světy“ která si klade za úkol zmapovat českou sci-fi a fantasy povídku.