Letos v Lidicích v neděli 10. června pršelo. Přesto se dostavilo poměrně dost lidí – připomínalo se 70. výročí zničení obce a zavraždění 173 jejích mužských obyvatel. Krom asi tisícovky občanů dorazily špičky českého politického života.

Prezident Klaus tedy tentokrát nedorazil, je na konferenci v Kalifornii. Ale do Ležák pojede a bude i v Resslově ulici při uctění posledního boje našich parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje. Předseda Senátu Milan Štěch nedorazil kvůli vážným rodinným důvodům. Dorazili jiní. První místopředseda Senátu Přemysl Sobotka a místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková. Předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová. Premiér Petr Nečas. Z vlády ještě ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba. Senátoři a poslanci. Primátoři a starostové. Odbojáři, legionáři, bojovníci za svobodu, skauti a Sokolové. Zástupci církví včetně arcibiskupa pražského a primase českého Dominika Duky. Pamětníci, přeživší a jejich potomci. Obecný lid. Dvacet šest velvyslanců a sedm zástupců ambasád – od Argentiny přes Izrael a Německo po Venezuelu, odkud přijela i delegace tamnějších Lidic. Zástupci Brémské iniciativy, Slovenského národního povstání a hosté z Volyně.

Pršelo a nad zástupy se vznášely deštníky a smuteční pochod při kladení věnců. Před jedenáctou zapěl ženský sbor Smetana z Kladna státní hymnu a po krátkém přivítání ředitelem Památníku Lidice Miloušem Červenclem následovaly projevy.

Alena Gajdůšková omluvila Milana Štěcha a přečetla jeho projev. Pan předseda Senátu zdůraznil, že Lidice měly zmizet z povrchu světa i se svým jménem. Avšak jejich vyvraždění způsobilo obrovskou vlnu solidarity po celém světě. Řada měst se na jejich počest přejmenovala, takže nacistům se to nepovedlo. Zmínil i atentát na Heydricha, který nebyl jen izolovanou vojenskou akcí, ale důsledkem vědomého politického rozhodnutí. Lidice pak ukazují, kam až může dojít extrémní nacionalismus. S tím se musí něco dělat. Odpovědí je spojená Evropa, která není jen společný ekonomický prostor. Dnešní mírová Evropa je také odkazem morálního a humanistického poselství Lidic.

Miroslava Němcová se dotkla kritiky atentátu, jeho důsledků a jeho smyslu. Citovala z projevu Josepha Goebbelse z roku 1933: "Elity se k nám přidají. Stačí nám jen získat moc." Po získání moci je pak možno systematicky likvidovat nepohodlné menšiny a etnika: Židy, Cikány, Slovany… Jejich systematická likvidace byla před 70 lety pozastavena atentátem. Následovaly sice Lidice, Ležáky, popraviště, koncentráky, ale co by se stalo, kdyby k atentátu nedošlo? Jak by bezskrupulózní, chladně plánující a vysoce inteligentní Heydrich využil svých schopností v dalších třech letech války? Obětí z řad českého národa by nepochybně přibývalo a jeho osud by nebyl méně tragický. Nacistické zlo bylo potřeba porazit, a Lidice v tom boji pomohly. Paní předsedkyně poděkovala německému prezidentovi Joachimu Gauckovi za dopis, ve kterém se za lidické události omluvil a označila ho za podání ruky, vzkaz, který je v dnešním znejistělém světě velmi potřebný.

Petr Nečas upozornil, že historie se odehrává v symbolech, a Lidice jsou takovým symbolem. Pomohly světu otevřít oči, dříve než se staly známými hrůzy koncentračních táborů. Odhalily zvířeckou podstatu nacistického režimu. Po Lidicích uznaly Anglie a Francie Mnichovskou dohodu za neplatnou. Lidé po celém světě přejmenovávali své obce, děti byly pojmenovávány tím líbezným jménem Lidice. Objevilo se i na tancích československých vojáků. Lidice se staly trvalým a srozumitelným odkazem našich dějin. Nejsou symbolem smrti, ale života, symbolem, že náš národ žije a bude žít.

Dominik Duka vzpomněl na lidického faráře. Josef Štemberka stál mezi svými a v modlitbě zmírňoval jejich předsmrtný strach. Kde byl přitom Bůh? Byl v srdcích a duších trpících. Nacisté kříž farního kostela zašlapali do prachu. Mluvili o vítězství svého zalomeného kříže. Ta zalomení nevedla ani vzhůru k Bohu, ani k druhému člověku. Nevíme, za koho se modlil farář Štemberka. Ale my prosíme za ty, kteří zde leží, za blízké a přátele, za nás, abychom lépe porozuměli, našim dějinám. Prosíme za tuto naši zem, aby se nepropadla do zmatků. Prosíme za potomky těch, kteří zde vykonali zločin, i za ty, kdo zde stiskli spoušť a založili požár… Modlíme se, jako se modlil páter Šemberka. A Dominik Duka se společně s přítomnými pomodlil Otčenáš.

Jako poslední promluvil předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička. Ten nejdříve promluvil o tom, jak je hrozné nemít po svých drahých žádnou památku, ani otlučený plecháček, ani zažloutlý dopis. Poté rovněž připomněl faráře Štemberku, jehož vedla láska k bližnímu až na popraviště. Do poslední chvíle svým farníkům žehnal. Vedly ho humanistické, nikoli dogmatické důvody. Je škoda, že římskokatolická církev dosud neocenila dostatečně jeho zásluhy. Jaroslav Vodička využil přítomnosti kardinála Duky k tomu, aby ho vyzval k zahájení kroků k farářově blahořečení. Protože Josef Štemberka zemřel při plnění svých kněžských povinností. Dále vyzval nepřítomného prezidenta Václava Klause k ocenění sochařky a básnířky Marie Uchytilové, tvůrkyně sousoší lidických dětí státním vyznamenáním in memoriam. Postůjte zde lidé mlčky. Ticho bolí, ale je nejlepším balzámem.

Tento projev, poněkud nečekaný od nového předsedy organizace, kterou mnozí současní strážci etiky stále ještě spojují se zarputilým starokomunismem, byl oceněn snad největším potleskem.

Ženy a dívky ze sboru Smetana na závěr ještě zapěly kantátu Lidice od J. Holíka a lidé se začali rozcházet po areálu Památníku Lidice. Někteří směřovali k onomu famóznímu sousoší dětí (kde lidické matky ještě stále hledají, které z těch dětí by mohlo být jejich), aby vyslechli malý koncert japonských dětí z pražské školy. Jiní se šli podívat do muzea na putovní výstavu České stopy ve Skotsku, která mapuje válečný pobyt našich výsadkářů na skotských farmách, zámečcích a hradech.

Před polednem zahájil Přemysl Sobotka celostátní přehlídku dětských pěveckých sborů "Světlo za Lidice". Záštitu nad ním má už několik let Aneta Langerová, která zde také zazpívala se "svým" dětským sborem nevidomých dětí Světluška i se všemi asi šesti sty dětmi tři úvodní písně. Ale úplně první zazpívala operní zpěvačka Lidice Robinson z Ekvádoru.

Na hrbolatou louku se dále snášel déšť. Na hrob 173 mužů, na odkryté základy Horákova statku, vlastně na sklep, do kterého se před sedmdesáti lety ozývaly výstřely ze zahrady za stodolou a modlitby pátera Štemberky, na základy kostela i školy, na starou památnou hrušeň u dávné lidické studny…

Nejmladší z rodu Horáků už umí běhat.

Psáno v Praze dne 10. června 2012

Další obrázky jsou ve fotogalerii.

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.