(Tiberias na vlastní kůži)

G Hotel Tiberias stál na správném místě, byl za přijatelnou cenu a v pokoji bylo dost místa na to, aby si člověk mohl rozložit kufry a nemusel hned všechno vybalovat. Dokonce koupelna se skvěla bílými kachlíky – oproti módě, jakou jsem zažil před dvěma léty v Jeruzalému i v Londýně. Tam byly koupelny šedé či černé. Neodvažuji se pomyslet proč, ale byla v nich prostě tma. V géčkové koupelně bylo jasno, člověka jen trochu znervózňovali vrkající holubi ve světlíku přímo za zrcadlem...

Měli jsme dokonce i ledničku. Tak koupelny byly letos bílé – i později v jeruzalémském hotelu. Ale zaznamenal jsem jiný hotelový trend. Ledničky je zde obvyklé zavírat do skříněk, asi aby nehyzdily interiér. Takže lednička je za zavřenými dvířky, a za ledničkou je plná stěna skříně porušená jen otvorem pro zásuvku. Člověk ani nemusí mít odborné vzdělání (užití elektřiny - světlo a teplo, tak se jmenoval ten předmět v posledním ročníku na FEL ČVUT), aby nepocítil zradu vždy, když otevře dvířka oné skříňky a vyvalí se na něj vlna tepla. Ale nakonec – uvnitř ledničky, vlastně chladničky, byl skutečně chlad. Ocenil jsem varnou konvici, což je standardní doplněk hotelových pokojů, tedy spíše v zahraničí než u nás. Škodaže krom sáčků s kávou, ovocnými a zelenými čaji chyběl můj oblíbený černý čaj. (To však jen věštilo utrpení, které nás čekalo dole v jídelně.)

Standardem je i televize, kde jsem si naladil nějaký anglicky hovořící kanál, abych se dověděl, že na nedalekém Sinajském poloostrově Egypťani právě zabili 40 islámistů. Podle mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem tedy nemá na tomto území operovat egyptské vojenské jednotky, leč s povolením Izraele. Který toto povolení samozřejmě vydal, protože je ve společném egyptsko-izraelském zájmu střílet teroristy, zejména, když narušují Arabský plynovod, dopravující egyptský plyn do Jordánska – a do do izraelského Aškelonu. (V arabském tisku si tohle nepřečtete. Nakonec – odbočka do Izraele ani není oficiální součástí projektu onoho plynovodu...) Dále jsem se dověděl, že v Bruselu panuje veliké překvapení, že teroristický útok na letiště a metro tentokrát nesměřoval – na židovské cíle! Zvykejte si, troubové. Konečně byste si měli uvědomit, že „židovské cíle“ jsou také „evropské cíle“! Že útok na bruselské muzeum holokaustu byl útokem na Evropu, ne na Židy!!!

Jana se zdržela na toaletě, takže jsem si ještě naladil si na svém iPodu místní rádiové stanice. Kdybych měl více času, poslouchal bych déle stanici Kinneret Country, na které hráli blues z 20. - 30. let, anebo bych mohl vydržet u ruského vysílače REKA, který předváděl americké hity 60. let.

Osvěženi, upraveni a čistě oblečeni jsme sjeli výtahem do jídelny, kde na nás čekala již „kontinentální snídaně“. Něco takového si může objednat jenom Američan – anebo člověk, který hodlá tento typ stravování vydržet, protože mu více záleží na parkování „v objektu hotelu“ (jehož se nám, Bohu žel, nedostalo). Variantu toho, čemu se kontinentální snídaně říká, jsme pravidelně zažívali na rekreaci s dětmi v osmdesátých létech. Tvrdý trojúhelníček sýra, někdy sýr plátkový, salám, šunka, medík, marmeládička, máslo, rajče, pečivo... Tady to nemůže být horší! Leda omezenější – jsme v Izraeli, takže se u snídaně nesetkáme s uzeninami, ani s těmi košer drůbežími či hovězími. A protože jde o snídani kontinentální, nebudou ani rybičky nebo chumus. Ani zeleninové saláty nebo olivy či avokádo. Takže co bude? Mohly by být alespoň vajíčka na tvrdo, ty jsou jak kontinentální, tak košer. A krom toho je právě dnes velikonoční pondělí...

Bylo pečivo. Pečivo ve tvaru čtverečku, trojúhelníku, kolečka či válečku. Sladké pečivo. Mohli jsme si vzít rohlíky nebo opéci toasty a namazat si na ně něco z kapslí, jimiž přetékaly košíky: rostlinné máslo, marmeládičky, medík nebo nutelu. Do mističek se daly ze tří zásobníků nasypat sladké čipsy nebo kakaové kuličky. A to bylo vše, drazí přátelé! Pro člověka, který má (naštěstí jen homeopatickou) cukrovku a drží se v chemické rovnováze díky práškům, to není vhodné stravování. Nakonec jsem si upekl toasty a namazal je tím rostlinným máslem...

Jasně, že byl k pití džus. A káva. Kávovar sice dnes stávkoval, ale pan recepční byl tak hodný, že kafe navařil vedle v recepci na tamním kávovaru. No a já si uvařil čaj. Mohl jsem si vybrat – citronový (což nebyl čaj z čajovníku) anebo čaj zelený. Aha, nevzal jsem si (jak jinak v tuzemsku pro sichr dělávám už asi sto čtyřicet let) s sebou na rekreaci vlastní pytlíky. Zvolil jsem čaj zelený a v duchu proklínal svou hloupost. V inzerátu přece vyhrožovali snídaní kontinentální, bohužel nepravili jakého kontinentu.

Ptal jsem se obsluhy, zda nemají mléko, jogurty, tvaroh nebo sýry. Ne, bohužel nemají. A nebudou mít. Později jsem si uvědomil, že jsme nebyli v jídelně, ale v „lounge“, čili salonku. V zadní části přízemní vstupní haly. Kuchyň zde nemají, není na ní místo. Jen stolky u stěny, kde se nacházejí zmíněné pokrutiny a pultík s kávovarem, vodovarem, mikrovlnkou, dřezem na umytí talířků a odkapávačem. (Nakonec zde není jiná obsluha než jen ten ochotný pan recepční.) Omezená nabídka zřejmě není průnikem množin náboženských příkazů a toho, co si v Géčku představují pod pojmem „kontinentální snídaně“, ale tím, že pečivo ke snídani zakoupí ráno ve vedlejším pekařství, a marmeládičky a medík prostě nějakou dobu vydrží...

Američané byli zjevně spokojení. Ale já zuřil. Protože v Izraeli je obvykle snídaně rozmanitá a hojná, doslova bohatá – protože by vás měla nasytit na převážnou část dne. Nu dobrá, alespoň jsem i já měl důvod podívat se do izraelských krámů. Takže jsme po snídani vyrazili ven, najít nejdříve nějakou sámošku, ve které by měli černý čaj, nejraději tedy „šedý“ čaj (Earl Grey). K tomu bylo potřeba se vhodně přiodít – bylo kolem 13°, v noci přešla fronta a mohutně lilo. Inu – když přijedou do Izraele Češi, tak prý prší. Ale ráno už byla nad horami, které obkružují Kineret, modrá obloha, ověnčená fotogenickými mráčky.

Vyrazili jsme samozřejmě do centra, do podlouhlého bloku mezi dvěma jednosměrnými tahy silnice č. 90. Šli jsme kolem památníku s nějakým osvobozeneckým dělíčkem, které se nám stalo orientačním bodem při návratech k hotelu. Obchod s jídlem jsme však hledali poměrně dlouho. Jídlo na ulici se nabízelo, ovšem jakožto občerstvení – sladké, slané, ovocné, salátové. Já hledal nějakou samoobsluhu. Nejdříve jsme však potkali krámy s botami. Izraelci zjevně hodně chodí, asi stejně jako Drúzové, kteří si na obchody s botami taky potrpěli. A pak mne překvapilo velké množství obchodů s ošacením pro děti. Inu, Izrael je mladý, v roce 2013 tvořily děti ve věku do 14 let 28 % všech obyvatel země!

Dříve, než bychom si mohli koupit čaj (a mléko, samozřejmě, v tomto jsem Angličan), zabrousili jsme do obchodu s látkami. Tedy, zabrousila tam samozřejmě Janinka, já se po pár minutách samoty přidal. Mohli jsme si z Tiberiady přivézt ubrus, ale nakonec se mi podařilo Janu od těch lesklých štočků odtrhnout. Procházeli jsme obrovským barákem s různými krámy. V jednom z nich jsem nakonec i já úspěšně nakoupil. Chtěl jsem původně přivézt potomkům z Izraele nějaká trička, ale co, trička už ze tří minulých cest dostali, takže jsme jim koupil nakonec čepice. Kšiltovky. I sobě. Ta moje je bílá, je na ní vyšitá izraelská vlajka a aby nebylo mýlky tak i nápis „Israel“ – a je vyrobená v Thajsku... Možná odtamtud pochází i to bílé triko s Davidovou hvězdou, které jsem při této příležitosti zakoupil sobecky opět pro sebe.

Z terasy nákupní budovy jsem zahlédl i starobylou mešitu s majákovitým minaretem, kterou jsem tady viděl už před deseti lety. Zdálo se mi, že nejhorší nálety křovin a stromků jsou z její kupole seškrábány, anebo odpadly vinou povětrnosti. Tiberias je město starobylé, používáním často i dosti obnošené, jak jsem si uvědomil, když jsme sestupovali po venkovním točitém schodišti na úroveň jihoseverní větve devadesátky. Na schodišti se rozlévaly kaluže; ono samo jevilo značnou míru opotřebovanosti, ačkoli nebylo starší než, no, čtyřicet let? Zato z něj byl nádherný výhled na mraky nad horami a optimisticky modrající nebe.

Už bylo po jedenácté hodině a stále jsme nenarazili na žádný obchod s potravinami. Dokonce jsme se museli zeptat, kdeže dostaneme mléko. Nebylo to daleko! Měli tam i jogurt, ba i onen „šedý“ čaj. Rozmluvil jsem Janince nákup nanuka, na to bylo vskutku poněkud chladno. A větrno! Šli jsme dál a obdivovali další sortiment, vystavený přede dveřmi obchůdků. Jsme u jezera, takže nepřekvapuje, že zde vystavuje svou nabídku rybářství. Co trochu překvapuje je, že hned vedle Petrových i ne-Petrových ryb je krámek s luxusními hodinkami.

Scházeli jsme jednou z vedlejších uliček k jezeru, a tu se uprostřed zdí, pokrytých plechovými střechami, objevil kousek starého dobrého – možná že Irska. Hospoda s portálem, ozdobeným kouskem stříšky s červenými taškami. Z přednášky o izraelské architektuře vím, že červené tašky jsou v této většinou suché zemi, kde málokdy sněží, kde jsou obvyklé domky s plochou střechou, symbolem bohatství a vzdělání, symbolem, který ukazuje, že zde žije nějaký intelektuál z Evropy. Falešným symbolem. Tahle hospoda, není jen nějaký pub, ale přímo „Studio Pub“. Zjevně však už dlouho nefunguje, na jejích zamčených dřevěných dveřích se odloupává lak taky už alespoň deset let. Zato naproti evidentně prosperuje Little Tiberias, hospoda podobného zjevu, jejíž kruhový vchod vypadá, jako by vedl do jednoho z domů v Hobitíně.

Začíná se ještě víc zvedat vítr a počíná pršet. Janě není její deštník moc platný. Proběhneme kolem místní policejní stanice, kde odivujeme loďku zaparkovanou na záhonku. Slouží jako obrovský květník, hezčí než ty betonové na Smíchově. Po známém obnošeném točitém schodišti (odspoda vypadá podstatně lépe!) spěcháme nahoru schovat se do nákupního baráku. Před půlhodinou už svítilo sluníčko, které slibovalo hezké počasí na výlet, a teď se spustila příšerná průtrž. Po minutě je však pryč, dříve, než si Jana rozmyslí přece jen si koupit tu látku na ubrus. Ale ne, ta se k tomu opravdu nehodila. Na to nakonec přišla samostatně i Jana. Naštěstí – kufry nejsou nafukovací! No ale nějaký kufr jsme koupit mohli. Měli tam pěkný výběr. A v každém krámu byly levnější! S tím Janiným kufrem jsem ještě v Praze přejel přes práh bytu, načež se mu zlomilo vysouvací držadlo. A musel jsem pak věnovat hodně umu, abych je ještě před odjezdem na letiště vyšťoural z konstrukce, protože ty jejich trosky vypadaly jako nějaká exotická bodná zbraň.

Vracíme se zpátky k hotelu kolem poznávacího dělíčka. Na obloze je už zase modro, hejno holubů prolétá nad ulicí, do města se vydávají kočky. Uložíme nákup, kvůli mléku se hodí, že máme funkční ledničku. Sbalíme se co nejrychleji, stejně je však už půl jedné, než se dostáváme k zaparkovanému autu. Alespoň definitivně dopršelo. Proplétáme se mezi kalužemi. Najdu našeho chevroletka a soukám se do něho. Tentokrát budu řídit já. Vycouvat z místa dá trochu práce, parkoviště (tedy blátivé polodivoké prostranství) je teď kolem poledne přeplněné. Chtěl jsem dnes jet až k severním hranicím, k prameništím Jordánu. Avšak norská předpověď pro Tel Dan slibuje – vlastně hrozí – celodenním mírným deštěm. Prohazuji denní cíle. Mířím ke Gamle. Tam pršet nemá.

A nepršelo. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 29. července 2016.

*

Vyprávění z roku 2006:
Mír v Tiberias

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.