Izrael na vlastní kůži

V karmelitánském kostele v Haifě jsme neuspěli kvůli polední přestávce, v Muzeu tajné imigrace – čili Alija Bet – a (možná taky námořním muzeu) jsme neuspěli, protože městská rada se tajně usnesla, že se v něm bude držet šabat. Tak snad uspějeme v haifské univerzitě, kde by mělo být muzeum archeologie a umění. Naším dnešním hlavním cílem je však karmelitánský kostel na Keren Karmel, postavený na místě slavného Eliášova vítězství. Pojedeme na Muchraku. Před dvěma lety se mi ze střechy kláštera naskytl panoramatický pohled biblických rozměrů, těším se, že ho Janince předvedu, i když se sluníčko schovává za šedými mraky.

Nejdříve se však musíme od zavřeného muzea Alija Bet předrápad přes onu podivuhodnou křižovatku Allenby Interchange, kterou jsem už několikrát popisoval. Pod vyvýšeným úrovňovým křížením tu projíždí železniční trať a magistrála s dálničním číslem 4. No a nahoře – taky projíždí čtyřka! Přesněji, jeden z jejich pruhů. Místo aby se ze silnice dálničního charakteru sjíždělo do křižující místní komunikace, „sjíždí“ se do nich – na nadjezdu... Toto řešení bylo nejspíše nalezeno kvůli nedostatku prostoru mezi karmelskou skálou a mořským pobřežím. Cedulka na mostě hebrejsky vysvětluje více, jasný je jen rok, kdy se to tu postavilo: 2003. Horní úrovňová křižovatka je koncipovaná jako náves. Široký chodník je od vozovky oddělen pruhem, na němž spočívají betonové kontejnery se stromky a květinami. Na chodníku jsou rozmístěny lavičky, na nichž zase spočívají znavení občané i turisté.

Znovu se dostáváme na mořský břeh. A vida, tady je u spodní stanice lanovky pohodlné parkoviště. Ale jsem rád, že ke svému autíčku máme ještě ten necelý kilometr. Trvá nám půlhodinu, než se k němu po Bat Galim Promenade dostaneme, protože nechvátáme. Procházíme se, vlastně se promenádujeme, rozhlížíme se a užíváme si větrné atmosféry. Sleduji neohroženého potápěče v neoprénu, který si to do moře šine jen s maskou a šnorchlem – a harpunou. Je to tedy vlastně rybář. Jenže když se ve vodě ocitá po kolena, vlny ho srážejí ke dnu, takže se nakonec zkroušeně vrací na pláž .

Lépe jsou na tom rybáři, kteří chytají na pruty. Mají k tomu příhodné místo na výspě, vybíhající do moře. Hrubé ploché kameny kolem její plošiny působí trochu jako citadela, která je chrání od vln. Jenže vlny se tu zalamují, a občas některá z nich vystřelí až přes okraj. A jedna mne patřičně zkropila, když jsem se snažil zachytit atmosféru na video. Takže jsem už stejně mokrý, a mohu točit dál i na nižším chodníčku promenády, po níž se posunujeme k severu. Stejně uhýbám kapkám, jež dopadají až na chodník, zpola zanesený pískem, který sem mořské proudy přinesly až ze severního pobřeží Afriky...

Je to tady, ano, cítíme, že tady je další místo v Izraeli, kde „to“ je. Nejspíš si to myslí i mokré kočky, které se uvelebily mezi kameny, a na které dopadá vodní tříšť. Další věc, kterou jsem spatřil poprvé v Izraeli: Kočky, kterým nevadí voda, naopak, tváří se velice spokojeně. Mořské kočky. Izraelské kočky!

K ohromné betonové kostce, skeletu nedokončené budovy, snad obchodního domu, dorážíme až za půlhodinu. Vida, dvě hodiny odpoledne letního času, doba, kdy by bylo vhodné něco pojíst. Už tu na rohu čeká cukrárna, kam nás láká pult s rozmařile přetékajícími zásobníky se zmrzlinou. Věděli jste, že hebrejsky se zmrzlina řekne „glida“, a že název známé zmrzlinářské značky „Algida“ vznikl přesmyčkou z tohoto slova? Naštěstí jsme nepotřebovali umět hebrejsky. Řekli jsme si každý o dva kopečky. Výhodná koupě! Informační tabulka na pultu o tom naštěstí referovala i v angličtině a v obrázcích: Jeden kopeček 14 šekelů, míchaná (half/half) 16 šekelů a dva kopečky 20. Když jsme nakoupili (za šekely), zjistili jsme, že za pult má roh, za nímž se otevírá nabídka všelijakého drobného pečiva a dortů, takže jsme hned utratili další šekely. To nepřepočítávej. Sednout jsme si šli na zahrádku – ale nakonec jsme si našli lavičku na kolonádě. Další půlhodinu jsme se věnovali konzumaci zmrzliny, pečiva a pohledům na moře. Společně s námi hodovali i nerozluční vrabci, kteří si pečlivě hlídali každý upadlý drobeček.

Do auta nasedáme kolem půl třetí, na Muchrace, 30 km vzdálené, budeme podle rozpisu na mapách Googlu za půl hodiny. Akorát ve tři, když karmelitáni otvírají. Řídím, domácí přípravu mám v hlavě. Nejdříve se vrátíme na čtyřku. Pak se otočíme k jihu, a někde později zabočíme do kopců na levé straně. Protože však ze čtyřky vyjíždíme mimoúrovňově, musím odbočit na správném místě vpravo. Nejdříve jsem odbočil na nesprávném místě. Takže se na nejbližším kruháku se otáčím, a vyjíždím – na Allenby Interchange! Už jsem tu zase, tentokrát, jako řidič. Ale nic se neděje, na této nadúrovňové křižovatce se vrátím na čtyřku, a hurá k jihu. A teprve teď si vzpomenu, že jsem si k výjezdu na Karmel vybral cestu, která odbočuje až za karmelským tunelem, musím tedy nejdříve podjet nájezd k němu.

Ano, správně jsem odbočil ze čtyřky těsně před tím, než z ní odbočí dvojka. Ano, tahle smyčka nás správně vede nad odbočující dvojku. Ano, správně jsme neseni pod nájezd k tunelu. Správně podjíždíme silnici 23, která tu ke karmelskému tunelu směřuje mostem Shmuela Arada. Ještě před mostem se náš pruh zdvojuje, držím se v pravém pruhu, protože jedu sotva čtyřicítkou, abych pak správně odbočil. Oba pruhy odděluje nosný sloup mostu, za mostem se zase komunikace spojuje. A jsem špatně! Protože tady jsou už oba pruhy odděleny nízkou zídkou... Z mého pruhu ještě před křižovatkou odbočují vpravo směřující auta. Na nejbližší křižovatce bych měl zabočit vlevo, avšak nelze. Jsem v pruhu směr rovně, a nijak jinak! Správa komunikací si na izraelsky jezdící řidiče vymyslela pěkný fígl: Čára tu sice není zeď, ale stejně ji nepřejedete! Takže když se vystřídají všechna světla a všechny možnosti, vyrážím na zelenou vpřed, abych na příští zatáčce na světlech otočil do protisměru. (To jsem ještě nevěděl, že navigace by mě asi vedla vlevo, a na kýženou trasu bych stejně narazil.)

Nic to, jsem konečně na silničce, která si to v zeleni vesele stoupá na hřeben Karmelu. Změřil jsem si to pak na mapě: Na tři a půl kilometru je převýšení 250 metrů, stoupání je přes 7 promile. Mohu zde jet sedmdesátkou, avšak nemohu, protože chevroletek supí velice nevesele na dvojku sotva čtyřicítkou, a místy musím dokonce přeřaďovat na jedničku! (A to ani nemáme spuštěnou klimatizaci, v tomto březnu jsme ji skoro ani nepotřebovali.) Nakonec se přece jen došplháme a znova se dostáváme do zástavby. A na silnici číslo 672, která nás vyvede až k Muchrace.

Projedeme kolem univerzity, dovnitř se podíváme někdy jindy, stejně asi bude mít o šabatu zavřeno. Za univerzitou se se hřeben Karmelu tak zužuje, že je v hloubce vidět moře vpravo i vlevo. Cesta pěkně odsejpá, inu můžeme devadesátkou. Po pěti kilometrech a čtyřech minutách se dostaneme do drúzského města Isfiya. Tady zabředneme do nekonečné kolony. Auta parkují vlevo, auta parkují vpravo. Za nimi chodníky přeplněné chodci, i všelikým potřebným zbožím, které vylézá z přilehlých krámů. Budou tři hodiny, panuje největší nákupní nával. Auta popojíždějí proti nám a naše kolona postává. Alespoň si mohou řidiči otevřenými okénky popovídat s chodci! Ano, drúzové jsou proizraelští Arabové, pro muslimy nejsou muslimy, ale pro sebe ano. Jejich města se poněkud rozlézají do všech stran, jako se růže rozkvétá z poupěte. Toto poupě pevně tkví na hřebenu Karmelu, který je zde sice už široký, avšak ne natolik, aby se mohl postavit obchvat.

Opět: To, že jsme v Usfiyji se dovídáme napřed toliko z šipky na rozcestí se silničkou 721, která spadá dolů k moři údolím občasné říčky Oren. (To je tam, kde 2. prosince 2010 vypukl ničivý požár, který ohrozil i předměstí Haify.) Máte vědět, že jedete do Isfiyje, a když dojedete ke kruhové značce s piktogramem domečku, tak jste tam. Nikterak se ale nemůžete dobrat toho, kdy se dostanete do sousedního drúzského města Daliat el Karmel, protože obě města navzájem prorůstají. Že jste v další osadě se dozvíte leda z toho, že uvidíte druhý hřbitov. Drúzové prý nepohřbívají své mrtvé na hřbitovech, avšak na vojenské hřbitovy si potrpí.

Posouváme se přískoky vpřed, vzpomínám si na včerejší Akko. Tady ale vím, že mohu projet, jenom na nejbližší téčkové křižovatce nevím kam. Stahuji okénko a ptám se nejbližšího chodce, ochotně mi ukáže. Vlevo. Pomalu se vymotáváme z ucpaného karda, vlastně zdejší promenády, a už jsme na konci souměstí. Osm kilometrů jsme se drúzou drúzských městeček probíjeli celkem půl hodiny. Jako v Praze! Janě se zalíbila zdejší tržnice, ale volant třímám já. Nejdříve kultura, historie a skvělý výhled, tržnici navštívíme až na zpáteční cestě. Karmelitáni zavírají už v šest. Otvírají ve tři, teď je půl čtvrté. Od vrabců na Bat Galim Promenade až sem to trvalo hodinu. Ale přijeli jsme včas!

K samotnému vršku se vine neočíslovaná silnička páté třídy. Před dvěma lety jsem ji viděl písčitou. Ale teď vnímám nepochybný asfalt. Tak buďto tu trasu místní silničáři za ty dva roky vyasfaltovali, anebo jsem z výšky turistického autobusu viděl jen písčité krajnice. Mírně stoupáme po ploché náhorní planině, zarostlé travou, ze které vykukují skaliska a kameny. Pasou se tu strakaté krávy. Vjíždíme do lesíka, po dvou kilometrech přirážíme k poloprázdnému parkovišti. Trůní tu již autobus a několik aut. Pohodlně zaparkuji. A hrnu se k bráně do kláštera. To něco uvidíš, Janinko.

Anebo neuvidíš? Co myslíte? Dovíte se příště.

Prožito v Izraeli na Bílou sobotu 26. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 17. června 2016

***

Zde si můžete přečíst článek o Muchrace z roku 2014, nazvaný Mír oblaků.
A zde je povídání o tom požáru i pomníku uhořelým, také z roku 2014: Mír ztrát.

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.