Už vloni v létě vyšla další knížka Ivany Mudrové o místech, kam značky nevedou, toho čísla III. Ale až teď jsem se k ní dostal. A opět mě překvapil multidimenzionální přístup autorky. Přírodní krásy, historické pamětihodnosti, literatura, spisovatelské osudy, které se odehrávají v téhle krásné české zemi - a tentokráte i moravské - tvoří opět poutavou mozaiku, složenou z drobných... srostlic. Každý ten kamínek totiž v sobě obsahuje další skryté drahokamy. Vezmu na ukázku do dlaně jen několik kamínků:

Z rohu obrázku, který zachycuje Sedlčansko a Slapskou přehradu vyloupnu Rovínek. Mariánskou poutní kapličku kousek od našeho báječného koupacího místa na Slapech. Před lety se tyčila nad Svatojánskými proudy, dnes tiše spočívá na břehu přehradního jezera. Mockrát jsem se tu koupal a vždy přitom myslíval, že se při plavání vlastně vznáším nad zatopeným hotelem Záhoří. Nevěděl jsem, kde vlastně přesně byl, ve které zátočině. Tak teď už vím: šikmo vpravo od kaple. V roce 1935 zde němečtí agenti zavraždili inženýra Rudolfa Formise, který tady provozoval svou protinacistickou vysílačku.
Na hřbitově ve vesnici známe jeho opuštěný hrob, na kterém je označen jako "Rolf"... Ale než vyšplháme k obci Slapy, mineme na břehu tajuplnou trojici tří kamenných křížů. Třicet let kolem ní chodím, a až Mudrová mi prozradila, že tu je označen střed Království českého, ale tedy asi bez Moravy a Slezska...
Když konečně vylezeme k vršku, na kterém stojí barokní kostel sv. Petra a Pavla, postavený možná i naším oblíbeným J. B. Santinim, dovídáme se, že zde v místní škole hned za hřbitovní zdí bydlel nějaký čas básník Jan Zahradníček. A to právě v době, kdy došlo k oné "fémové vraždě", takže se stal svědkem uložení nešťastného Formise ("hrozně rozpitvaného a tak rozkouskovaného a bez šatů"...) do hrobu.
Doplním jen střípek do této mozaikové srostlice: Přes tento hřbitov chodil do "Zahradníčkovy" školy jako dítě jiný náš oblíbený spisovatel, totiž Ondřej Neff. Jak je ten svět..., vlastně Království české malé!

Opět mohu vzkřiknout. "Jemináku, vždyť já tu zemi znám!" A to hned ve druhém oddíle, který se zabývá Táborskem a Pelhřimovskem, u fotografie Starého zámku u Borotína. Vždyť v blízkém mlejně jsme prožili ve třetí čtvrtině minulého století společně s mou milou ženou nádherné dva týdny svatebního pobytu. O několik let později sem chodily naše děti na výlety z nedalekého tábora Podskaláků, zelených pionýrů. A před sto lety zase první český turista K. H. Mácha. K Borotínu dodám ještě jeden lesklý kamínek:
Hrad patřil jeden čas panu Mikuláši z Landštejna a Borotína. To byl zapálený kališník. Později se postavil na stranu panské jednoty - koalice kališníků a katolíků. Prozřel, jako mnozí jiní koaličníci před ním i po něm. Prokop Holý ho za to chtěl ztrestat. Zastavil se tu cestou od marně obléhané Plzně. 11. až 15. května 1434 hrad oblehl, ale tísněn časem a dalšími vojenskými skupinami odtáhl právě odtud do Lipan, kde už 30. května 1434 slavně prohrál.
A znám i starý černovický hřbitov, kde jsme na začátku nového století marně hledali kameny se jmény pradědečků a prapratetinek. A v téhle knížce se dovídám, jak pěkně je již hřbitov upraven na nevšední památník šoa...

Následuje perla, o které jsem dosud neslyšel: památník Antonína Sovy v Lukavci, kouzelný Hříbek. Tedy patrový klacisistní šestiboký domek v zámeckém parku s hřibovitou střechou. Toník zde bydlel od dvou let, kdy se do Lukavce přestěhoval jeho tatínek coby učitel a jiného bydlení pro ně tenkrát neměli... Sova zde pobýval na své svatební cestě v roce 1900, kdy mu bylo 37 let se svou sedmnáctiletou manželkou. Avšak toto manželství nebylo šťastné. Čímž básník získal silnou inspiraci a jeho poezie tu krásnou a bezprostřední očistnou bolestnost...

A už jsme na Jihlavsku, kde překročíme hraničníky (jeden přímo v Jihlavě), abychom se dostali na Moravu. Ale ještě se zastavíme v Polné. Jan Ámos Komenský ji počítal k Moravské zemi, ale tady se ty hranice všelijak posunovali, většinu času bylo městečko počítáno k Čechám - a dnes je to Kraj Vysočina...
Městečku se v 19. století vyhnula železniční dráha, čímž upadlo hospodářsky, zato nám dodnes zůstal zachován půvab historického originálu - přes všechny požáry a mory. Podívejme se na tu srostlici:
Od 13. století městečko. Hrad, obklopený rybníky. Úchvatný chrám Nanebevzetí p. Marie, postavený na základech původního mariánského kostela ze 13. století v roce 1700. Židovské ghetto, hřbitov - i památka na novodobý mor antisemitismu při Hilsneriádě. Anežka Hrůzová má v lesíku Březina symbolický hrob - ale dodnes se neví, kdo byl jejím vrahem... Mrkvancová pouť druhý víkend v září. 1840-42 zde se svou rodinou pobývala Božena Němcová, která až zde poprvé začala číst české knihy! V Polné žil se svou matkou, bratrem a otčímem Francinem spisovatel Bohumil Hrabal od svých dvou let v Měšťanském pivovaru. Tady se topil v potůčku. Byv zachráněn, probral se v postýlce plné svatých obrázků, které mu tam přinesly děti, neb se rozkřiklo, že se utopil dokonale. V pěti letech se zase topil v historické kašně...
"...v neděli odpoledne, kdy ho viděla z okna paní, která jezdila na kolečkové židli, zatímco všichni ostatní seděli u nedělního oběda, jediná nejedla, protože měla žlučníkový záchvat, a tak viděla, jak chlapec přepadl do kašny..."

A co vyberu z poslední kapitoly Velkomeziříčsko a Třebíčsko? Snad Tasov Jakuba Demla (*1878), ke kterému se k jako z jednomu ze svých literárních vzorů přihlásil i neutopený Bohumil Hrabal. Deml měl nejsilnější vztah k matce, která však zemřela, když bylo chlapci 12 let. Pak nastoupila macecha, před kterou byl jediným azylem kupecký krám, který Demlovi vlastnili. Ale museli v něm být nějací zákazníci! Jinak bylo lepší utéci za prací na pole. Dnes stojí v místní části Tasova, zvané "Bosna" Demlova vila , kde se ale slavný rodák nenarodil. Jen tu žil od roku 1922 prakticky až do své smrti v roce 1961.
Jakuba Demla měli rádi i další literáti, nejen Hrabal. Jeho vila byla postavena díky peněžnímu daru básníka Otokara Březiny a za státní finanční podpory! Když se v roce 1948 nad Demlem stmívalo kvůli údajné kolaboraci s Němci (nejspíš však kvůli jeho antikomunismu), pomohl mu komunistický ministerský úředník a básník Vítězslav Nezval. Jednak svědectvím u Lidového soudu a pak i finanční výpomocí...
Trochu ušpiním příliš lesklé zrcadélko a zabloudím do míst, kam se značky obvykle nevytyčují. Deml nebyl kolaborant. Ale psát v roce 1940 o Židech jako úhlavním nepříteli českého národa, o rituální vraždě jako o dokázaném faktu, o židovském hmyzu, útočit na židovské kolegy spisovatele, kteří už byli na cestě za mučednickou smrtí, to není jenom antikomunismus, to je... militantní katolický antisemitismus.

Na závěr snad něco optimistického - z kouzelného Budišova poblíž Třebíče. Pověst o krásné dívce Marii, kterou proklela žárlivá víla. Marie byla potrestána za svou krásu tím, že se měla v dospělosti zamilovat do nejošklivějšího chasníka z okolí. Tak se i stalo. Šeredný Pepík byl ale hodný, dokonce tou láskou zkrásněl, a Maruš dovedla ocenit muže, který jí snášel modré z nebe. Srdce víly pak zlostí puklo, a dodnes leží jako tisíce žulových balvanů mezi Třebíčí a Budišovem. Občas se prý v nich zablýskne i nějaký ten ametyst. Protože i to nejtvrdší srdce v sobě mívá zrníčko dobra.

Kolem podobných kamenů v nedalekém Pyšlu, Moravských Lurdech, šel svého času i básník Jakub Deml, který o tom napsal: "Balvany konaly ranní modlitbu a já ji slyšel..."

A dál si už počtěte a pocestujte sami. Knížka novodobé národní buditelky Ivany Mudrové vám poví mnoho o této zemi i jejich dávných obyvatelích. O místech, která stojí za to poznat, i když k nim často nevedou žádné turistické značky.

Psáno v Praze o Bílé sobotě 2008

******************************** Photography©Ivana Mudrová

(Ivana Mudrová: Kam značky nevedou III, vydalo nakladatelství Lidové noviny, 264 stran, doprovázeno desítkami fotografií Ivany Mudrové a Karla Sejka, cena 199,-, vyšlo na podzim 2007)

Viz i Šamanovy recenze předcházejících děl IM:

Kam značky nevedou
Kam značky nevedou II

Prahou s otevřenýma očima
Prahou s otevřenýma očima II
Prahou s otevřenýma očima III

Evropa okouzleným pohledem I