16.1.2018 | Svátek má Ctirad


ŠAMANOVO DOUPĚ: Jižní zeď

20.12.2017

(Užít si Jeruzalém)

Je pátek pátého pátý a s Janinkou jsme právě slezli z jižní části jeruzalémských hradeb. Jsme u Hnojné brány, té třetí, či čtvrté, která je určena pro průjezd aut a turistických vláčků. Původní Hnojná brána (Dung Gate, Šaar ha-ašpot, Báb al-magharíba, také Báb as-Silwán) patřila do Herodova opevnění a nacházela se o něco východněji. Tady se odpad z Carda, tedy římské centrální tržnice (včetně hnoje), shazoval ze svahu dolů. Přes vykopávky jejího původního umístění jsme šli před chvílí po hradbách. Pak jsme šli přes vykopávky cesty druhé Hnojné brány, která byla umístěna v sulejmanských hradbách od roku 1541 a dnes je zazděná. Poté jsme přešli přes odshora neviditelnou dnešní pěší část Hnojné brány, která byla později vykutána v hradbách východně od té sulejmanovské. No a někdy v blíže nespecifikované části 20. století se do hradeb zakousla tahle čtvrtá, silniční brána, také Hnojná. (Takže průchozí jsou jen tyto dvě nejnovější.) Není to v Izraeli a v Jeruzalémě jednoduché ani s počtem bran a jejich identitou.

Jižní zeď 1

Před silničkou od motoristické Hnojné brány nás vedou schody dolů do Jeruzalémského archeologického parku, kde se nachází Davidsonovo centrum. Předpokládám, že to je onen bájný park Ofel (Ophel), na který jsem patřil pokaždé, když jsem z jižní strany spěchal k Západní zdi. Chci si ho konečně prohlédnout, proto se stal naším dnešním hlavním postupovým cílem. Avšak bude poledne, žaludek si žádá něčeho menšího. Různé mapy se shodují, že zde se nachází občerstvovací stanice kavárenského typu. A skutečně, velká rudá šipka ukazuje dolů po schodech, kde se prý nachází „Café in The Park“. Sejdeme dolů, kde nám rudá šipka ukazuje, že Café je nahoře. Vylezu kousek zpátky a ověřím si, že je kafárna vskutku uzavřena. Možná proto, že do ní Janinka stejně nechtěla jít, možná proto, že už drží šábes. Co naštěstí funguje, jsou záchodky pod tou restaurací.

Než si Janinka přepudruje nosík, vyfotím si znovu dlažbu dávného Carda, kardiální tepny zdejšího antického života i s již poněkud obnošeným obrazem, který v životní velikosti a falešné perspektivě ukazuje, jak to tady vypadalo v Herodově době. Poté spolu přejdeme silnici (pozor na taxíky, turistické autobusy a vláčky). Kamenná zídka na druhém chodníku, která vyrůstá kolmo z hradební zdi, chrání velkou bílou krabici, jakýsi kontejner, na němž je nám čísti, že se jedná o pokladnu (Ticket Office) a zároveň turistické informační centrum. Dříve, než si koupíme tikety se pro sichr zeptám paní vstupenkové úřednice, jestli je tady vskutku vstup do parku Ofel. Ano, ano. Teprve pak zakoupíme s určitou slevou (mrzáček a novinář) vstupenky. Až je najdu, tak vám možná prozradím, kolik jsme platili, podle bedekru lonely planet je plné vstupné 30, snížené 15 šekelů. (Zatím jsem našel jen proštíplé vstupenky na jižní část hradeb, za jednu jsme zaplatili 8 šekelů. A ani nás na hradbách letos nekontrolovali žádní revizoři.) Je 12:00 letního času, když scházíme po kamenné nakloněné rampě k zelenou travičkou zarostlému čtverci, který přetíná vykopávka původní ulice města, jehož domy tu kdysi stávaly. Nejdříve ale zajdeme do nenápadné krabicoidní budovy Davidsonova muzea. Jeho šedá střecha se schovává pod úrovní vydlážděného náměstíčka, což je vlastně zase střecha technického zázemí muzea.

Jižní zeď 2

Ačkoliv jsme šli dolů, ocitáme se v nejvyšším patře. Scházíme po schodech k hrubému zdivu hradeb, o které je kolmo opřena další zeď. Na ní visí skleněný obraz osady z doby velikého krále Heroda, která se tu pod jižní zdí Chrámové hory nacházela. Procházíme lávkou vysoko nad základy. Uprostřed lávky je na podlaze oblíbené průhledné okno z pochozího skla, které lidé, trpící závratí, musí přecházet se zavřenýma očima. Dostáváme se do místnosti s vlastní výstavní expozicí, která nás seznamuje s historií místa. Lidé tu pod prvním Šalamounovým chrámem, který byl zbudován na vrchu Moria roku minus 996, bydleli na svahu výšiny Ofel až od minus osmého století. Herodská osada vzala zasvé s celým Jeruzalémem, když ho roku 0070 dobyli v První židovské válce Římané a celé město srovnali se zemí. Přejmenovali ho pak na Aelia Capitolina a dalších 200 let pouze v nezbourané Citadele sídlila římská vojenská posádka. Obnovy se místní osada dočkala společně s Jeruzalémem zase za Byzantinců (395-661) a její existence pokračovala i za následujících vládců Jeruzaléma, muslimských Umájjovců (do roku 750).

Výstavní prostor tone ve tmě, osvětlují ho jen podsvětlené světlemodré a béžové skleněné výstavní panely, pod nimiž jsou umístěny skleněné schránky, skrývající archeologické nálezy. Absolutně nevhodné k fotografování. Přesto si alespoň fotím do svého obrazového zápisníčku spousty malých olejových lampiček i hromadu mincí. Jsou to stříbrné tyrské půlšekely, které v době Druhého chrámu sloužily jakožto chrámová daň, čili vstupné, jež museli zaplatit poutníci, směřující na Chrámovou horu. Kvůli tomu zde také měli stánky směnárníci. (Oni „penězoměnci“, které Ježíš vypráskal z Chrámu, když měli tolik drzosti, že své pulty umístili přímo v nejsvětější židovské synagoze.)

Jižní zeď 3

Také tu měli své stánky holubáři. Koupě holuba byla další nutnou investicí, aby se člověk dostal na Chrámovou horu – pták byl totiž nejmenší povolenou a taky nejlevnější povinnou svatou obětinou. Z toho důvodu vzniklo v Jeruzalémě rozsáhlé tržiště s touto komoditou, jehož značná spotřeba vedla i k rozvoji kolumbárií (holubníků) po celé Judeji. Nacházela se zde i tržnice, která uspokojovala poptávku po potravinách jak pro poutníky, tak pro místňáky. Něco se prodávalo po kusech (třeba granátová jablka), něco se muselo vážit, k čemuž sloužila kamenná závaží. Ta se také našla a také se vystavují. Jakož i mnoho dalšího.

Za Byzantinců ovšem sama Chrámová hora zůstávala v ruinách a sloužila jako skládka městského odpadu. Byzantinští poutníci směřovali toliko k chrámu Božího hrobu, jenž byl symbolem vítězství křesťanství nad judaismem (což bylo provedeno rukama pohanských Římanů). V tomto období měli židé zákaz sídlit v Jeruzalémě, nebo ho dokonce byť i jen navštívit. (Dnešní Arabové a jejich evropští kolaboranti by toto opatření chtěli obnovit, jak vidno z řevu, jaký se spustil, když americký prezident Trump prohlásil tak samozřejmou větičku: „Jeruzalém je hlavním městem Izraele.“)

Jižní zeď 4

Výjimkou byl jen devátý den měsíce Av, jeden z nejsmutnějších dnů židovské historie. Den, kdy Izraelité odmítli vstoupit do Kanaánu a museli pak za trest bloudit pouští dalších 40 let. Kvůli tomu pak prý Hospodin s tímto dnem spojil datum všech budoucích pohrom, které Izrael postihnou. V tento den byl babylonským králem Nebukadnesarem II zničen První chrám v roce minus 586, ve stejné datum pak roku plus 70 padl římskýma rukama i chrám Druhý. Různí mudrcové s tímto dnem spojují i novodobé pohromy, které dopadaly na židovský národ – inu, mohli si za to prý sami, neboť naštvali Hospodina. No a právě v tento chmurný den tedy mohli židé přijíti k Chrámové hoře (prakticky pouze k jejímu jedinému viditelnému zbytku, Západní zdi), a tam při pohledu na její trosky pak naříkali a truchlili. Proto se také Západní zdi říká „Zeď nářků“. Ale nikoli v Izraeli, protože nářky skončily ve třetí den Šestidenní války, 7. června 1967. Tehdy po těžkých bojích vstoupili izraelští výsadkáři směrem od Olivové hory Lví branou do Starého města. 10:15 se zmocnili Chrámové hory a tím i celého Jeruzaléma. V 10:20 se unavení vojáci opřeli o Západní zeď, což z místa nadšenými výkřiky komentoval rozhlasový reportér Rafael Amir. (Dobové tranzistorové rádio, do něhož bylo tak těžké sehnat baterie, se v muzeu nachází taky. Jakož i příslušné fotografie. I originální mapy s náčrty bojových operací v oblasti Jeruzaléma a na Sinajském poloostrově.)

A vy si myslíte, soudruzi euroameričtí antisemitští levičáci, že se Izrael někdy dobrovolně vzdá starého Jeruzaléma, který leží na vašem hloupém „Západním břehu“???

Jižní zeď 5

Muzeem jsme víceméně volně prošli, protože bychom v něm mohli strávit dobu až do zavíračky (o šabatu už 15:00). Zdrželi jsme se ještě v promítacím sále, či kamenné kobce, kde nás v krátkém filmečku seznamoval sympatický průvodce s dávným životem na tomto místě. A to formou hraného dokumentu, kdy jsme se mohli procházet originálním i virtuálním prostředím zdejší osady, a přitom sledovat zdejší život. Načež jsme vyšlapali ven (lidé s omezeným pohybem mohou vyjet i výtahem). Čekala nás procházka po rozsáhlých venkovních vykopávkách. Ty se vinou kolem jihozápadního rohu Chrámové hory; část jich leží na západ od Západní zdi a část na jih od zdi Jižní, a mají tedy tvar velkého písmene „L“.

„Rozsáhlé“ značí, že obdélník od vstupu do areálu až k jihozápadnímu rohu zdi páčí 40x70 metrů. Dá se tudy procházet po nových komunikacích i prolézat o patro níže pod nízkými oblouky, jež zbyly z původních uliček. Kolem zdi lze jít na východ i na sever, zvolili jsme nejdříve kratší severní variantu. „Kratší“ značí, že se kolem Západní zdi táhne areál v délce asi 80 metrů, a široký je těch 40. „Kolem“ znamená, že si Západní zeď můžete prohlížet z určité distance, nikoli se jí přímo dotýkat. Cedulka na zabraňujícím provázku informuje, že k tomu je určena příslušná modlitební sekce u Západní zdi. Většina spodní části této zdi je zavalena historickými stavebními velekameny, tudy se k Západní zdi všeteční turisté nedostanou. Ono by přímé dotýkání Zdi mohlo teoreticky vadit nábožným židům, avšak určitě by vadilo muslimům, protože se nacházíme přímo pod zdí Muzea islámského umění, které je nahoře umístěno u mešity Al Aksá. Však taky, když se izraelští archeologové začali zabývat zdejšími vykopávkami, mohli se muslimové zalknout vzteky. Například 28. března 2008, v době, kdy jsem se zrovna toulal starým Jeruzalémem, se objevila v arabských novinách zlovolná palestinská lež, ponoukající muslimský svět proti Izraeli, že totiž archeologické vykopávky v archeologickém parku Ofel mají jako jediný účel zničení mešity Al Aksá. (Zatímco Palestinci na samotné Chrámové hoře provádějí vykopávky bagrem, a to za účelem zničení veškerých důkazů o nezpochybnitelné židovské přítomnosti, vy pitomci z UNESCO.)

Pod Al Aksá vystupuje ze zdi náznak oblouku. Býval ten oblouk obrovitý a podpíral vstup na nádvoří chrámu. Po svém objeviteli, americkém vzdělanci Edwardu Robinsonovi (1794-1863) byl také pojmenován. Na protější straně vystupuje další jeho fragment, totiž pilíř, o nějž byl onen Robinsonův oblouk opřen.

Jižní zeď 6

Dotýkáme se kamenů u zdi, i ty dýchají posvátností. Nejsou však zde nově navršeny kvůli turistům. Byly sem odshora svrženy již zmiňovaného devátého Avu roku 70 římskými legionáři při ničení Chrámu. Procházíme se po dlažbě, která se po dlouhých staletích opět objevila na světle Božím. Jsme asi deset metrů pod úrovní severněji položeného oficiálního dotýkacího místa. Můžeme tak obdivovat velikost krále Heroda, který zvelebil Druhý chrám i tím, že ho nechal obehnat zdí, která umožnila zarovnat vršek hory, aby z ní nepadalo obecenstvo do přilehlých roklí. Hluboko pod námi se skrývá Chizkijášův tunel, i dnes protékaný studenou pramenitou vodou, přístupný z jižnějšího Davidova města. Tam se snad podíváme někdy příště. Prolézáme rozvaliny, nakukujeme do mikví, přemýšlíme, po kterých starobylých či současných schodech se ještě vydat, ale už směřujeme k jižní části archeologického parku.

Jeho první část je široká 70 metrů a je po 90 metrech zakončena sulejmanskými hradbami. Tato část se zdálky jeví být zeleným parkem, který protínají široké vydlážděné cestičky. Značnou část (35x45 m) zabírá náměstí, v jehož prostředku poskytuje stín velká slunolamová střecha, podpíraná třemi řadami sloupů. Sedneme si zde s Janinkou na nějaké kameny k tomu určené, kocháme se okolím, ale hlavně loudáme své domácí zásoby, abychom si dodali nezbytné kalorie. Jsme na nádvoří dávného paláce umájjovských chalífů. Kolem se povalují antickoidní sloupy dokazující, že tito muslimové nepohrdli stavebními prvky po Byzantincích, kteří zase přebírali stavební prvky od Římanů.

Jižní zeď 7

Žmoulám ořechové placičky a prohlížím si s nesmírnou úlevou dvě branky, vykutané do východních hradeb. Za nimi se skrývá dnešní hlavní cíl naší cesty, schody, kterými kdysi chodili židé na Chrámovou horu. Nevěděl jsem totiž dlouho, jak se na toto místo dostat. Při pohledu z Olivové hory bylo vidět, že po nich bloumají nějací turisté, ale jak se tam dostali nebylo patrno. Nejdříve jsem si myslel, že od obklopující silnice Derech ha-Ofel, avšak když jsem si ji prošel jako žlutý panáček v gůglí mapě zjistil jsem, že tam je všude plot. V něm jen jedna branka, ta se však netvářila otevřeně. Až dobrý přítel mi sdělil, že tam se člověk dostame z parku Ofel skrz hradby dvěma brankami. A teď je vidím, a je mi hned veseleji. Veseleji, než když jsem si prohlížel pohledový plánek, který jsme obdrželi u pokladny. Tam totiž ty branky nejsou zakresleny a u hradební zdi je zapsáno, že se jedná o východní zeď umájjovského paláce.

To je ten problém, když máte k něčemu spousty informací – které se navzájem vylučují. Dobré je, když vám poradí někdo, kdo na daném místě byl. Takže mi jsme zde také byli, seděli, dívali se, pak dojedli, vstali a vydali se k oněm brankám v hradbách. Zdá se, že palác končil několik metrů před dnešními hradbami, které zde byly vystavěny v letech 1535-1538 sultánem Sulejmanem Nádherným. Hradby tak překročily v té době již pod zemí schované trosky zdejšího města. Ještě před hradbami sestupují točité plechové schůdky do další změti vykopaných zdí. Naštěstí jsou ty schůdky taraseny zamčenou brankou, takže jsme osvobozeni od prolézání rozvalin. Náš pohled stoupá vzhůru k jižní zdi Chrámové hory, nad níž je patrna šedá kopule mešity Al Aksá. Ke zdi se zde tiskne hranol věže, kterou zbudovali křižáci. K ní se ještě mám v plánu podívat, ale teď už vedu Janinku konečně brankou v hradbách.

Jižní zeď 8

Po prolezení brány nás čeká několik schodů dolů. Jdeme dále po visutém chodníčku nad rozvalinami po „Mikveh Trail“. Docházíme na větší plošinu ve svahu, která je ozdobena římskými sloupy i korunami vzrostlých palem. Odtud vedeu k Jižní zdi Chrámové hory schodiště, široké asi deset metrů. Vlevo obdivujeme tu část křižácké věže, která překračuje hradby, či spíše zbytky oné věže. Nad ní se v Jižní zdi otevírají oblouky oken mešity Al Aksá. Vystupujeme po schodišti, či spíše po části systému monumentálních schodišť až k samotné zdi. Opět obdivujeme herodeské kameny, podpírající celou tu masu kamení nad sebou. (Pro ilustrační foto opět přemluvím ke statování dobrovolné měřítko o výšce 165 cm.) Tak jsme „přesně tady“.

Jižní zeď 9

Totiž, když vás vedou po Jeruzalémě profesionální průvodci, tak vám občas tvrdí, že se nějaká biblická událost udála „právě tady“. Ti nejlepší pak dodávají: „…anebo kousek vedle“. Třeba o sto metrů. Možná na druhém konci města. A totéž prý říkali průvodci i americkému astronautu Neilu Armstrongovi, prvnímu člověku na Měsíci, když ho provázeli Jeruzalémem. Jenže on chtěl stanout na místě, kde byl Ježíš určitě. Nejspíš proto, že když přistával na Měsíci, tak měl zadán cílový bod (kam se ale stejně netrefil). A tak zavedli Armstronga na tyhle schody. Jimi židé vstupovali do Šalamounova chrámu, jinudy to nešlo. Takže Ježíš – jakožto žid, dodržující náboženská pravidla – musel jít přesně tudy. Pane astronaute Neili, milá Janinko husitská.

Jo, jsme tady. Jdeme kolem Jižní zdi kam až to jde nejdál. Což je asi dalších 60 metrů. Až ke konci vykopávek a Jižní zdi je to asi ještě dalších 30 metrů. Ale zde se ve zdi ukazují zazděné oblouky bran. Důležité oblouky. Jsou tady prý tři – jednoduchá, dvojitá a trojitá. Všiml jsem si jednoho a dvou oblouků, což dává tři oblouky brány Chulda, čili Krtčí. Odspoda k ní stoupá asi dvacet metrů široké schodiště. Ajta, můj omyl, tak tedy TADY přesně to bylo, ne tam kousek vedle, avšak tady u Krtčí brány, Janinko. Odtud stoupali židovští poutníci podzemní chodbou po kamenném schodišti na samotnou Horu k Chrámu. Minimálně třikrát do roka, na vysoké svátky. Včetně Ježíše, samozřejmě. Jo, jo, jasně, sichr tady to bylo. Zde se odehrávala nábožná díkuvzdání, že už jsme tady, že jsme se dočkali, dožili tohoto okamžiku. Anebo šel Ježíš přece jen po tom předcházejícím západnějším schodišti? Prostě tady někde přesně.

Jižní zeď 10

Dnes je tato část Chrámové hory známější pod přízviskem „Šalamounovy stáje“. A to proto, že zdejší podzemní prostory jako stáje užívali křižáci. No a „Šalamounovo“ je to tu proto, že křižáci i pozdější turisté kdeco v Jeruzalémě a Izraeli velice rádi tímto přívlastkem poctili. Ačkoliv takto nazvaná místa valnou většinou se Šalamounem nemají pranic společného. V těchto místech se za zdí ancházejí podzemní prostory, které původně podzemní nebyly, a podzemními se staly, až když byla za Herodova zvelebení kolem nich uměle navezená zemina. Zvýšil se tak profil původního skalního masivu. A to proto, aby se podepřel jihovýchodní roh Chrámové hory, která zde spadá prudkým srázem do údolí Kidron. Toto místo je nejméně odolné proti zemětřesení a jeho stabilita je chatrná. A právě zde hodlají muslimští troubové budovat další stavby a právě tady rejpají v podzemí. Až se jim tenhle roh sesune i s Al Aksou, pak za to budou odpovědni – samozřejmě Židé.

Ostatně soudím, že pro zachování Chrámové hory a muslimských památek na ní by bylo vhodné, aby už konečně správu nad tímto okršlekem převzal stát Izrael…

Jižní zeď 11

Z tohoto rohu se zdá být hřbitovní stráň Olivetské hory vskutku nadosah. Je čas vrátit se. Scházíme po poutnickém schodišti kolem rozmanitých a půvabných vykopaných trosek až k plotu u Derech ha-Ofel. (Zkouším to – ano, branka, za níž parkují autobusy, je skutečně zamčená.) Stávaly zde za Umájjovců veřejné stavby. Zde se nacházejí nádherné výhledy na Jižní zeď, křižáckou věž, nad ní vidno kopuli Al Aksá, pod ní městské hradby – a pod nimi oblouky nějaké výstavné stavby. Jdeme až k ní. Pod největším obloukem se skrývá bývalá cisterna. Obdivujeme zbytky původní omítky, ozdobené řadami šipek, véček, směřujících dolů. Zíráme na zbytky mozaiky, na níž bylo řecky napsáno „Šťastní jsou obyvatelé tohoto domu“. A já jsem šťastnej, že už jdeme podle šipky Exit po několika schodech k brance a zpátky za hradby. Ještě si tu u pítka naberu vody a pak už hurá k východu.

Jižní zeď 12

Ouvej, že jsem se chtěl ještě podívat na tu křižáckou věž? Vystupujeme k Jižní zdi. Janinka se mnou ještě vyjde ke dvěma vysokým obloukým, které ji podporují, ale až nahoru – při pohledu na další sadu schodů nahoru – odmítá pokračovat. Vyběhnu na ně tedy sám, a ocitám se na plošině, odkud je nádherný výhled na jih do Silvánského údolí, na západ do moderních staveb Židovské čtvrti, i dolů na vykopávky. Je tu dobrý přehled. S údivem zjišťuji, že odtud bychom se mohli dát dolů k jihu po zdejším kusu hradební procházky, která by nás mohla zavést až k Hnojné bráně, možná. Anebo bychom se museli vracet, nejspíš. S ohledem na naše opotřebování od toho upouštím.

Vracím se k Janince a společně procházíme po úzké lávce mezi severní stěnou umájjovského paláce a Jižní zdí. Zde se jí můžeme dotýkat. Zvláštní – kdosi mezi její kameny zasunul jakési obálky, které by se jistě nevešly do spár kamenů Západní zdi. Inu – nesídlí Boží přítomnost (aneb šechina) v této zdi Chrámové hory stejně, jako v kamenech jiných zdí stejné hory? Ostatně, kdo na to věří, pak musí připustit, že šechina je přítomna úplně ve všech kamenech…

Jižní zeď 13

Šechina kolem nás proudí plnými doušky. Co neproudí jsou – turisté. V přeplněném Jeruzalému jsme se na několik hodin ocitli v místech, které bylo téměř turistfrei, v areálu za hradební zdí na schodech pod Jižní zdí jsme byli dokonce místy úplně sami! Pozoruhodné. Možná je to proto, že turističtí průvodcové nechtějí marnit drahocený čas svých oveček dvouhodinovou prohlídkou nějakých vykopávek, když se přece celý Jeruzalém dá prohlédnout za ty dvě hodiny!

Z lávky vycházíme opět u jihozápadního rohu Chrámové hory. Jdeme vzhůru k východu, Janinka po nových schodech, já paralelně s ní po rozbitých schodech tisíciletých. Ano, máme za sebou několik tisíc let, ale stihli jsme to, jsou právě dvě hodiny odpoledne. Ještě si přepudrujeme nosy a vyčůráme se na toaletách Davidsonova muzea, vyjdeme ven u Hnojné brány, přejdeme silničku, znovu oceníme dlažbu starého Carda a projdeme pěší Hnojnou branou z hradeb. Mám toho dost, Janinka snad ještě víc. Jenže správný turista se přece nevzdává. Nepůjdeme přece už do hotelu, když je pátek ještě mladý!

Ale o tom až příště.

Jižní zeď 14

Fotografická procházka archeologickým parkem Ofel pod Jižní zdí je ZDE
Z fotek mi Google vyrobil i kratičké video.

(Prožito v Jeruzalémě v pátek 5. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 18. a úterý 19. prosince 2017, předposlední a poslední den Chanuky, poslední týden adventu. V pondělí pan ošetřující lékař konstatoval, že Janinčina pátá chemoška přestává fungovat a začal vymýšlet přechod na šestou.)

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


počet příspěvků: 1, poslední 20.12.2017 06:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.