(Přežít Izrael)

Oběd a naše vlastní restaurace nakonec trvaly až do tří. Máme před sebou ke svému dnešnímu hotelu v destinaci Midreshet Ben Gurion ještě asi 180 kilometrů. S oklikou. Když chceme navštívit největší uměle vysázený les v Izraeli, nazvaný Jatir. A to chceme. Přesněji, chci to já, protože tenhle cíl mi pokaždé unikal. Nejblíže jsem byl v roce 2014 společně s výpravou Židovského národního fondu (KKL), tedy organizací, která v Izraeli od roku 1901 vykupuje pozemky a sází na nich stromy – už je jich za více než století práce skoro čtvrt miliardy! Tehdy jsme bydleli v Aradu, od něhož je okraj lesního masivu Jatir vzdálen vzdušnou cestou jen 15 km, a jeli jsme dokonce sázet stromky – jenže ty jsme nakonec sázeli jinde. U města Nachšon, protože tam to bylo potřeba. Prostě musím vidět ten slavný Jatir a hlavně v něm navštívit Český les, o kterém jsem toho už tolik napsal.

Vždyť i druhý díl mé knížky Mír v Izraeli končí větou: „Český les musí růst“, a třetí díl se vůbec jmenuje „Mír lesů.“ A taky se konečně chci v Izraeli projít ve skutečném lese, a masiv Jatir má 30 km čtverečních, na nichž bylo od roku 1964 vysázeno na čtyři miliony stromů. To už je nějakých stromů, to už musí být nějaký les! Ten se nepřehlédne jen tak. Uprostřed tohoto mohutného lesa se nachází od roku 2005 i dvacet hektarů Českého lesa. První stromek tu tehdy zasadil prezident Václav Klaus. Později se přičinili i premiér Mirek Topolánek či prezident Miloš Zeman. (Vůbec první českou borovičku zasadila Olga Havlová v Izraeli v roce 1990 během oficiální návštěvy svého prezidentského manžela Václava, ale to ještě nebyl Český les vykolíkován.) Sázejí zde stromky různí další čeští potentáti či členové jejich delegací, ba i prostí občané České republiky. Ale ponejvíce se činí lesníci z Fondu, kterým od nás prostřednictvím české pobočky KKL přicházejí finanční dary. Ty posílají různé instituce, města i podnikatelé, židé i katolíci, pravoslavní i bezvěrci – lidé, kerým záleží na tom, aby v Izraeli zakořenil les i mír. To jsou ti praví lidé s „kořeny“!

A Janinka se návštěvě Českého lesa nebrání. Však pojedeme autem a na místě jenom na chvíli zastavíme! Vše bude velice pohodlno. Jenže s tím pohodlím mi to, zase, nevyšlo.

Když vyjíždíme z národního parku k silnici číslo 35, lákají nás za křižovatkou k návštěvě svým širokým úsměvem zřícené zdi amfiteátru římského města Eleutheropolis, aneb „Svobodného města“, jak Bejt Guvrin přejmenoval císař Septimus Severus v roce 200. Kromě amfiteátru se z římské doby zachovaly i rozsáhlé lázně o půdorysu 4.000 metrů čtverečních, do nichž (a do města) přiváděly vodu dva akvadukty. Do města mířilo celkem pět důležitých silnic, označených milníky. Za amfiteátrem leží zříceniny křižácké pevnosti a baziliky, kterou nechal roku 1136 postavit jeruzalémský král Foulk d’Anjou. V roce 2008 se zde naše váprava Hidden Child zastavila. Mohl jsem slézt i dovnitř tribuny amf iteátru, na místa, kde vyčkávali gladiátoři, či snad tygři, takže to tam alespoň trošku znám. Po průletu podzemními a nadzemními krásami Bejt Guvrinu – Mareši toho máme oba dost. Janinka samozřejmě víc, proto řídím já.

„Nechceš se tam přecejen ještě podívat?“ lákám neupřímně Janu, protože si uvědomuju, jak nám čas protéká mezi prsty. Je už čtvrt na čtyři a ten famózní Český les musíme v Jatiru také vůbec nalézt. Prý to není jednoduché, ale vlastním papírovou mapku, již jsem si na hotelové recepci v Aradu před třemi lety opatřil. A tam je označeno místo, kde se nachází the Czech Forest Naštěstí ani Jana již nemá dostatek psychických sil na další zříceniny, a tak se můžu vrátit na dálnici číslo 6. Když jsme z ní odbočovali ke Guvrinu, bylo to jednoduché, stačilo hlídat křižovatku, na které se odbočuje k obci Kirjat Gat. Teď by to mělo být stejně jednoduché. Je třeba hlídat si v úrovni města Rahat odbočku vlevo na silnici číslo 31 a vydat se po ní směrem na Arad, tedy na východ. Kdybychom včas neodbočili, dovezla by nás tahle cesta až do metropole pouště Beer Ševy. Tam nechci, i když touhle zkratkou bychom do cíle naší dnešní cesty u kibucu Sde Boker dorazili brzy. A mohli bychom se ještě za světla pohodlně projít pěšinou nad zlomem kaňonu pouštní řeky Zin.

Po deseti kilometrech aneb šesti minutách se k šestce zprava přimyká čtyřicítka a dále je silnice značena oběma čísly. Dokonce se objevují i směrovky se jmény měst, kam nás tahle komunikace zavede. Beer Sheva a Arad. Sláva, stačí se držet směru na Arad, vynechat Beer Ševu a nezabloudíme. Avšak byla to jediná směrovka na Arad a zabloudili jsme.

No tak dobře, já zabloudil, Janinko, ale ne tam, kdes mi radila odbočit na Rahat. To byla jen úroveň, na které jsem si měl dát pozor, abych zabočil správně na jednatřicítku. Ze zvyku, že na dálnici se i vlevo nejdříve zatáčí na výjezd vpravo jsem po dalších dvaceti kilometrech minul rozplet dálnic 6 a 40. Protože jsem jel rovně, kdežto šestka uhýbala vlevo. Ale jak mohla uhýbat, když podle domácí přípravy tady měla končit a tady někde by měla vést silnice 31??? Inu proto, že obmyslní Izraelci postavili dálnici o další čtyři kilometry dál, a papírová mapa si toho dosud nevšimla.

Takže jedu po čtyřicítce směrem k Beer Ševě, kam jsem nechtěl, otočit se nemohu, a i kdybych se otočil, tak se zase na minulé křižovatce nemůžu nasměrovat na Arad. Nejbližší křižovatka směrem na jih je naštěstí úrovňová a nedaleko, jen asi pět kilometrů. Tady odbočuju vpravo ze zlořečené čtyřicítky a jmu se v poklidu radit s Janiným chytroušem. Říká mi, že jsem na silnici číslo 310, která mne dovede zpátky na osu jednatřicítky. Jenže jsem tak zblblý, že nevím, na kterou stranu se dát. Tedy vím, že na severovýchod, ale nevím, kde to je. Před rokem jsem si do Izraele vzal kompas, který mne zavedl špatně, když jsem se na něj koukal uvnitř kovové skořepiny auta. Tentokrát jsem ho doma nemohl najít, jedeme bez něj a teď by se hodil. Chci se poradit se Sluncem, jenže to je tak vysoko, že nevrhá skoro žádný stín. Rozjedu se tedy vpravo, a po chvíli zjistím, že se můj GPS bod posunul od ždané linie. Otočím tedy auto nazpátek, překonám čtyřicítku, a kolem městečka Lehavim jedu po nečekaně naleznuté třicet jedničce! Alespoň podle gůglích map. Sláva, teď se už neztratím!

Na nejbližším kruháku jedu rovně, a ten další mne už svede vpravo potřebným směrem povýtce východním.

A opět se ocitám na placené dálnici číslo 6! Číslo 31 zmizelo ze všech návěstidel. Ale možná bych si ho mohl prohlížet, to číslo. Kdybych byl býval zabočil v Lehavim na předcházejícím kruháku vpravo, tam, kde podle gůglí mapy pokračuje silnice 31, tak tam by ta cedulka možná byla. Jenže tam je prostě jednatřicítka ukončena kruhákem na rohu městečka, třicet metrů od dálnice, a dostat se lze jen po polní cestě pod ni, nikoli na ni. Naštěstí jedu už správným směrem po dálnici, která by tady, ale neměla být, jenže zákeřní Izraelci ji postavili dalších patnáct kilometrů, což se do map Google nedostalo.

Takže jedu po šestce – a na nejbližším návěstidle mne mile vítá Beer Ševa, která je vzdálena jen 16 km.

Áááááááááááááá!

Začínám poněkud hysterčit. Vyjedu na nejbližším výjezdu, protože na Beer Ševu prostě nechci. Musím vlevo, vlevo, vlevo, na Arad přece! Výjezd končí kruhákem, ze kterého bych mohl sjet zpátky na šestku, což nechci, nechci, nechci! Pročež odbočím vlevo přes dálnici, na dalším kruháku jedu rovně a zaparkuju u pumpy, vylezu ven a chopím se chytrouše. Naštěstí máme od synka vypůjčenou nabíječku, protože to by už dávno musel chcípnout, ale takhle zase dost hicuje. Pod vysokým sluncem na okraji Negevské pouště je už asi 30 stupňů a poprvé jsme si musili v autě pustit klimatizaci. Zjišťuji, že jsme na silnici 358, která by nás vyvedla na sever k hranicím oblasti Hebron. Tam nechci. Kde je ta zatracená jednatřicítka? Zdá se, že všude!

„Na tom kruháku, jak jsme vyjeli z dálnice,“ pípne navigátor Janinka. Nevěřím jí, ale tudy vskutku nelze. Nasedneme tedy do auta, otočíme se, první kruhák, přejezd dálnice, druhý kruhák, a tam je přece jen ten nechtěný sjezd zpátky na dálnici číslo šest.

Mha za mnou, mha přede mnou.

Točím zpátky, přejedu dálnici, ale vtom si s jistým zpožděním uvědomuju, že na tom kruháku byl přece ještě jeden výjezd na silničku, vedoucí souběžně s dálnicí.

„Kam jedeš?“ děsí se Jana, ale já už vím, že pojedu dobře. Kruhák za dálnicí objedu celý, vracím se přes dálnici, objedu kruhák za ní a odbočím na tu silničku, která se pyšní drobnou cedulkou s číslicí 31. Po pěti kilometrech přejíždíme po estakádě dálnici číslo 6, která se otáčí vpravo na jihozápad k Beer Ševě. A my jedeme na Arad, podle mapy aspoň.

Celá tahle anabáze nám sebrala minimálně půlhodinu a mně několik kilo inteligence. Ale byl jsem v tom tak trochu nevinně, protože

a) byl postaven nový kus dálnice,

b) Směr Arad byl na ukazatelích zmíněn jen jednou, jinak se na Beer Ševu jelo jak po čtyřicítce tak po šestce,

c) a hlavně, mapy gůglu jsou v tomto úseku zmatečné. Novou šestku tvrdošíjně označují za jedenatřicítku, takže mají namalovány vedle sebe celkem tři silnice č. 31:

1) Šestka směr z Beer Ševy

2) Šestka směr Beer Ševa

3) Původní 31 směr Arad...

Ne, já nejsem blbej. Tedy, ne jen já jsem blbej. V tomto souboji mezi navigací a realitou zvítězil názor navigátorky paní doktorky Janinky. Fakt je, že se Jana obvykle dost špatně orientuje v krajině, a prohlašuje to o sobě, avšak když neví, kde je, tak se se svým názorem nevnucuje. Ale když podle nějakého náznaku nazná, kam je třeba zamířit, a řekne to, pak je nutno ji poslechnout, protože má pravdu.

Bohužel jsem tototo poznání nedokázal využít později u Mrtvého moře při dalším svém kufrování...

Ale zpátky na jednatřicítku. Objeli jsme po ní jižní okraj arabské vesnice Hura a za ní odbočili vlevo na silnici číslo 316.

„Jedeme dobře?“ zapochybuje Janinka. Protože komunikace, která se před námi otvírá, vypadá zdálky jako polní cesta a zblízka jako tankodrom. Kus pouště, povlečený zbytkovým asfaltem. Zastavím, poradím se s chytroušem, ano, jsme správně. Lesy začínají hned za tou výstavnou vesnicí (bílé vily a nezbytný minaret, obklopené za hranicí obce odpadky), a táhnou se a táhnou až k hranicím oblasti Hebron. Po pouhých patnácti kilometrech budem přesně tam, kde papírovou mapku zdobí nápis Czech Forest. Jsme tam za čtvrthodinku, pokud...

Šlápnu prudce na brzdu, ale nezabráním, aby náš hyundai nezahučel do jámy téměř lvové. Past na hyundaje má jen asi dvacet čísel hloubku, ale v dovolené devadesátce by znamenala smrt vozu. Naštěstí jsme jeli třicet. Náprava vydržela, ale dál jsem jel jen na dvojku. A na chvíli i zastavil na kraji pouště, když se proti nám vyřítil autobusek, který to bral nejméně šedesát. Nechápu, jak to ten stroj mohl vydržet. Nebo jeho cestující. Autobusák asi jel stylem řidičů z filmu Mzda strachu. Když je na silnici roleta, musíš jet rychle, abys její vrcholky přeletěl.

Snad až zajedeme za Huru, tak se silnice zlepší? Nezlepšila. Byl jsem skutečně v pokušení vykašlat se na celej Českej les, ale už jsem se zakousl. Jsem Býk, a neustoupím jen proto, že silnice, která patří dle barvy na mapách.cz do druhé kartegorie a na papírové mapě freytaga&berndta do kategorie „dálková cesta“, avšak ve skutečnosti jest hnusnou sbírkou děr různých hloubek a šířek. A nedá se jim vyhnout ani umným kličkováním. Bylo nutno jeti velbloudím krokem. Zrada je, když jedete po souvislých padesáti metrech asfaltu, který vypadá jako horší krajnice zcela bez děr, přidáte na třicet, přejedete horizont, a bum, za ním je přímo hvězdokupa propadlin. Jako by tahle silnice byla cílem náletů, a už ji nikdy nikdo neopravil. Podle trojciferného čísla na mapě KKL je kvalita této silnice označena za „regional road“, ale jeli jsme po regionálních silnicích velmi vysoké kvality, kam se na ně hrabou naše okresky. Ale tahle cesta se nemůže hrabat vůbec na nic. Ono asi záleží, v jakém regionu se nachází. Tahle se tedy nacházela v hluboce arabském regionu. Hura! Jízda po ní byla na zvracení. A to ne v přeneseném smyslu slova...

No alespoň že už vjíždíme do pásma lesů.

„Kde jsou ty lesy?“ ptá se Janinka. Na kamenitých úvalech se pravda něco zelená, ale to něco vypadá spíše jako keře. Nebo lesní školky uprostřed pouště. Možná tak za pět let povyrostou výše a dají za pravdu nadějné zeleni na mapách.

„Voli je vypili,“ odpovídám naštvaně. Ale díry pozvolna mizí (nebo jsem si na ně už zvykl) a vpravo se otevírá hluboký vhled do údolí a na zelené pahorky negevské. Zastavím na kraji silnice, stahuju pravé okénko a donutím Janinku, aby z něj vyrobila aspoň jeden záchranný snímek. Je půl páté, kdybychom nebloudili, tak bychom ujeli z Guvrinu jen 64 km, a stihli bychom to za tři čtvrtě hodiny. Vinou mého kufrování jsme jeli hodinu a čtvrt. Za chvíli zastavujeme na místě, kde oficiálně začíná Jatir, alespoň podle cedule s mapou u kamenitého parkoviště, jak asi tato placka o rozměrech 50 na 30 metrů slouží. Parkujeme zde zcela sami. Běžím na kraj parkoviště, ze kterého snímám daleké výhledy, jsme v nadmořské výšce 650 metrů, zatímco Hura měla jen 400. Janinka si raději čte onu informační ceduli.

Krom obvyklých výzev k ochraně životního prostředí a neohrožování sebe ani ostatních návštěvníků se po nás vyžaduje, abychom se nepřibližovali jeskyním, cisternám, budovám a nelezli do nich. Rovněž padat ze skalních útesů bychom neměli. Nehorolezit ani neslaňovat. Máme se varovat svážných a zablácených cest. A pozor na oheň! Užívat jen vyznačená pikniková místa a oheň po sobě vždy pečlivě uhasit! Je zde poměrně sucho, a borovice halepské, které tak báječně rychle rostou, také báječně rychle hoří. Ano, prý se zde sází i cypřiše a taky listnaté stromy: blahovičníky, tamaryšky, olivovníky, fíkovníky, rohovníky (jejichž plody znáte jako svatojánský chléb), akácie a stromy, jejichž česká jména mi nejdříve nic neříkají, jako „terebint“ (řečík terebintový, terpentýnový strom, aha - pistáciový strom!) či „cicimek datlový“, anobrž jujuba. Avšak kol dokola šumí povýtce bory na skalinách.

Přesvědčujeme se o tom, když jedeme dále po silnici, která se od tohoto místa tváří už jako slušná okreska. (Museli jsme si nejdříve vybrat ze tří nabízených komunikací vhodných pro osobní auto tu správnou. Vpravo ne, ta je hodně kamenitá a podle informační cedulky vyžaduje náhon 4x4, vlevo ne, ta jede k hotelu, kde končí. I když i tahle se na mapách honosí stejným číslem 316 jako ta střední, po níž jsme nakonec jeli.) Všude kolem jsou borovice, borovice, borovice, mezi nimi řady bílých kamenů, mezi nimiž schnou rezavá stébla trávy. Sjíždíme do údolí, vyjíždíme na kopce a vybíráme zatáčky. Tentokrát jedu pomalu ne kvůli dírám, které už zmizely (ach, „regionita“!), avšak abych nepřejel kámen s označením „Český les“. Pečlivě počítám zatáčky. Podle mapy bychom měli zabočit třikrát doprava a třikrát doleva, a tam už by to mělo být. Vlevo od silnice, jak praví nápis Czech Forest na mapě. Už jsme vystoupali na 700 metrů, už jsme na tom správném místě, rozhlížíme se oba, avšak furt nikdež nic. Zaparkuju proto auto a nostalgicky fotím svah vlevo dolů. Ach, vy české borovice! Tak jsem vás přece jen nenašel. A tolik jsme toho museli vytrpět. Ale tamhle někde dole to je.

Lezu zase za volant, rozjíždím se, avšak Jana, která trpěla nejvíc, mne upozorňuje: „Tady vpravo!“

A tam, tam stojí skalka s cedulkou na níž jsou vyvedeny nezbytné symboly KKL, hebrejský nápis, a pak v rodné češtině zřím přes deroucí se slzy dojetí nápis:

„Slovensky Les, 2009“

Éééééééééééééééééé, aspoň že les bratrského národa jsem nalezl. Znovu nastoupím a znovu se rozjedu – a znovu, jen asi po dalších padesáti metrech mne Janinka zastaví. Je právě pět odpoledne.

A tam, na pokraji naštvání, vyčerpání, zoufalství, bloudění, marného doufání, příšerného drncání, nesplnitelných nadějí a téměř definitivního zahynutí se v lese objevuje jiná skalka s tím pravým nápisem „Český les, 2005“.

A tak jsme při jeho hledání nezhynuli!

Klesám na koleno a dojetím líbám ten bělostný kámen. No, je v tom trochu póza, ale i velké ulehčení. Před kamenem se táhne řádka mladých listnáčů, vida, pravé české buky, zasazené do malých limánků, tedy vykopaných prohlubní, v nichž by se měla držet voda. Když naprší, nebo když je někdo zaleje, jako tady nedávno, jak o tom svědčí blátíčko na dně. Jana má radost, že jsem si ulevil z přetlaku začínající deprese. Dokonce dobrovolně vytahuje mobil, aby vyrobila něco dokumentárních snímků. Ach, skutečně jsme nesnímali naštorc. To jen místní stromy vyrostly šikmo pod vlivem neustále vajícího větru od moře. Později vysazené stromy už mají závětří a rostou rovně...

Konečně se v Izraeli procházím ve skutečném lese! V příjemném a voňavém stínu. Ale není to český les jako někde v Jizerkách nebo královský hvozd křivoklátský. Chybí zde spodní patro keřů a vůbec nikde nevykukují semenáčky. A přitom borových šišek je na zemi ohromná spousta. Tohle je hodně smutné: Tenhle izraelský les se sám neobnovuje, a pokud se něco v příštích letech nestane, bude se muset vysazovat po dalších desetiletích znova. Alespoň, že zde nemají problémy s kůrovcem. Přivezli si totiž z Austrálie spešl mouchy, které se živí dřevokazy!!! Nu, co na to České státní lesy? Co na to Evropská unie???

Už po pěti minutách euforie a objímání stromů nastupujeme, a tentokrát už nezabloudím. Hned za Českým lesem přijíždíme na křižovatku ve tvaru Ypsilon. Odshora sem proti nám sjíždí silnička č. 3178, která je navzdory své čtyřčíselnosti velmi pěkně asfaltovaná. No, navigace původně ukazovala, že máme jet tudy, to bychom ovšem museli projet oblastí Hebron, jež je zcela v rukou palestinské samosprávy, a tam jsme měli od půjčovny zakázáno vjet. Teď zabočujeme prudce vpravo, kam se odshora prolnula kvalita asfaltky. Pořád tři sta šestnáctka, avšak tentokrát zcela normální izraelská silnice. Hned u cesty nás lákají vykopávky starobylého města Jatir, avšak nechci zatěžovat Janinku přes čáru, a to ani fotografováním, vypadá pobledle.

Stále stoupáme, až vylezeme na úroveň 840 m n.m. Konečně jsme dojeli k téčkové křižovatce s opravdovou severojižní magistrálou číslo 80. Odbočujeme vpravo na jih. Před námi se otevírá přenádherný výhled až hluboko do kraje k bílému beduínskému modernímu městu Arara ba-Negev. Je odsud vzdáleno 20 km a pojedeme kolem něj. Nejdříve však musíme klesnout během dvou a půl kilometru o dvě stě metrů. Ach, ty nezachycené výhledy! Ach toho brždění motorem na trojku! Nahoru se bude muset jet na dvojku, ale tuhle cestu doporučuju, kdybyste se chtěli podívat k Českému lesu a vůbec do Jatiru. I přes větší vzdálenost a prudké stoupání ušetříte čas, nervy a vyhnete se nebezpečí rozlomení auta...

Klesáme pak setrvale i nadále, avšak mnohem normálněji. V rychlosti mineme vykopávky starobylého Aradu, naštěstí je už po páté hodině a památky mají zavříno. Opět přijíždíme k jedenatřicítce, zabočujeme vlevo k Aradu. Projedeme se jen sto metrů a zase odbočíme doprava. Osmdesátka tady pokračuje dále k jihu až ke zmíněné beduínské Araře, kde končí na silnici číslo 25. Odbočujeme vlevo směrem k Dimoně. Silnice se klikatí po dně klesajícího vádí, na jehož březích se vine téměř nepřetržitá linie beduínského osídlení. Domky z vlnitého plechu, plátěné stany, přívěsy, vše v neladném uspořádání, připomínajícím cikánské osady. Jana je ohromena.

„To je strašný!“

„Ale vždyť jsem o tom psal ve své knize,“ upozorňuju ji. „Copak’s ji nečetla?“

„Četla, ale něco jiného je číst, a něco jiného je vidět!“

Klesáme až na úroveň 530 metrů. Kilometr před Dimonou odbočujeme vpravo na silnici č. 204. Z Jatiru je to hodně cikcak, ale mám domácí přípravu, a pak – touhle cestou jsem jel už s výpravou KKL v roce 2014, i když obráceným směrem. I tady doprovází silnici ve vzdálenosti asi púl kilometru linie beduínských domků. Jana je téměř zděšena, ale kdyby si vzpomněla na některé exponáty z jaffského blešáku domů, tak by si mohla připomenout, že podobně bydlí v Izraeli i mnozí obyvatelé velkoměst. I když ty jejich plechárny zdobí třeba druhé patro jinak zcela městské budovy. Tentokrát nevidím žádné velbloudy, jen pěkná auta, ba i autobusy...

Pamatuji si, že někde v míjené osadě Jerucham, je biblická studně „Beer Rachma“, která dala místu jméno. Zde Boží anděl přinesl vodu Abrahámovu prvorozenému, avšak nemanželskému synu Izmaelovi a jeho matce Hagar. (Stalo se tak poté, co byli Abrahámem na naléhání jeho právoplatné manželky Sáry, vyhnáni do pouště.) A tak mohl Izmael zplodit arabský národ. Inu – byla to zřejmě Boží vůle, víš, Janinko? A tady na kruháku za Jeruchamem zabočuji vpravo, dobře to tu znám. Ale musím se vrátit ze špatně vybrané cesty a nakonec jet rovně. Boží trest za pýchu...

Dvě stě čtyřka po 30 kilometrech vtéká opět do čtyřicítky, kterou bychom se sem, kousek nad Sde Boker dostali bez problémů – jako většina turistických výprav. Sde Boker mineme a za chvíli už vidíme dlouhou rovnou odbočku, jež směřuje ze čtyřicítky vlevo k našemu dnešnímu cíli. Sesterská obec Sde Boker se jmenuje Midreshet Ben Gurion a hostí část beerševské Ben Gurionovy univerzity, a to Jacob Blausteinův institut pro výzkum pouště. A taky Institut dědictví Ben Guriona. A taky je tam hotýlek, kde se máme ubytovat. Jenže cesta, kterou ukazuje navigace je uzavřena branou. Vesnice je zamčena, vždyť je už čtvrt hodiny po šesté. Vida, teprve čtvrt na sedm, devadesát kilometrů z Českého lesa jsem zdolal za předpisovou hodinu plus deset minut. Zabočuji na blízké parkoviště, odkud je nádherný výhled na kaňon řeky Zin. Vyběhnu z auta udělat záchranný snímek, Jana by spíše už přivítala postel a hygienické zázemí.

Zajedu tedy znovu k bráně, vytahuji rezervaci, kterou jsem si prozíravě vytiskl, a hledám nějaké oko kamery, kterému bych ji poskytl. Naštěstí z osady vyjíždí jiné auto, vjedu tedy do otevřené brány a zajedu na to parkoviště, co si myslím, že je nejblíže Guy hostelu. Vyběhnu do uličky Neve Boker, kde má Guy Family Guestroom’s sídlit. Jsou tu samé domky a žádný hotel! V jednom z baráčků se zeptám přívětivého zahradníka, a ten mi ukáže, o kterýže se jedná domek. Samozřejmě, že se nejedná o hotel, ale o hostinský pokoj u rodiny jménem Guy. Byl bych je našel sám, kdyby zub času nepřekousal dřevěnou tabulku, která visela na zábradlí. Půlhodina je v háji. Přijíždím před domek, vychází z něj drobná čiperná paní a vítá nás.

A jsme zase doma, kufry moc nevybalujeme, zítra jedeme hned dál. Na procházku nad údolí řeky Zin půjdeme až ráno. Teď už budeme jen bydlet. Na závěr dne uspořádáme malou oslavu. Otevíráme jednu ze tří lahví vína, které jsme si koupili. (Koupit tři najednou vyjde levněji, než koupit lahve po jedné.) Přiťukáváme si červeným Hermonem. Le chajim a Mazel tov! Drobně slavíme dnešní Janiny narozeniny. Jako dárek jsme si k nim dali Izrael.

A zítra přejedeme Negev. Ale o tom až příště.

Prožito a přežito cestou do Českého lesa a Midreshet Ben Gurion ve čtvrtek 27. dubna 2017, psáno na Lužinách v neděli 30. a pondělí 31. července 2017.

Viz i Šamanovy poznámky o beduínských vesnicích z roku 2008 v článku Mír pilných osadníků, kde se můžete dovědět i něco o Midreshet Ben Gurion (v textu Sde Boker)

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

***

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.