24.11.2017 | Svátek má Emílie


ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak jsme zahynuli na Nitcanské pláži

28.6.2017

(Přežít Izrael)

Minule jsme s Janinkou navštívili most „Až sem“, přes který se Egypťani v květnu roku 1948 na sever k Tel Avivu neprobojovali. A teď se konečně můžeme vydat směrem k Ashkelonu na jih k dunovým jezírkům poblíž městečka Nitcan. Tedy nikoli „vydat“, avšak také probojovat!

Nitcan 1

Naplánoval jsem to skvěle. Jak už jsem psal, byl naším hlavním dnešním cílem onen most. (Jak jsem asi nepsal, vydal jsem se k němu, abych zažil jeho atmosféru. Odehrává se tu totiž jedna ze závěrečných scének mého rozepsaného románu Paměť kamenů.) A když už jsme v Ashdodu, podívali jsme se i na jeho citadelu. A na mapách jsem si našel další, tentokrát přírodní zvláštnost: Nedaleko odtud se nacházejí podlouhlá jezírka, kolem nichž se vine čtyřkilometrová turistická cesta. A kousek za nimi se rozkládá pláž, kam jsem na závěr dnešního putování naplánoval naše první letošní smočení ve Středozemním moři.

Plány jsou skvělá věc, pokud se dodrží. Kdybychom se nejdříve zastavili u mostu „Jen pocaď“, bylo by to bez problémů. Ale když jsme sem jeli od citadely, tedy z centra Ashdodu, museli jsme na nejbližší křižovatce trapně kličkovat, jak jsem psal posledně. Stejné trapné, až nebezpečné kličkování nás čekalo teď, když jsme se na onu křižovatku potřebovali vrátit. Abychom se dostali na dálnici číslo čtyři a po ní jeli dále na jih. Takže nejdříve jsme museli vyjet ze zapadlého parkoviště na severojižní ulici, souběžnou se čtyřkou. Znamenalo to přejet pruh směřující k severu a dostat se na protější jižní pruh. Na němž však stála nehybná masa aut. Jako navigátor jsem spatřil mezeru a donutil jsem Janinku, aby tam strčila čumák. Čumák auta, samozřejmě. Obešlo se to bez troubení, a za chvíli jsme už dostali do ždaného pruhu celý vůz. Vystáli jsme si frontu před světelnou křižovatkou, kde jsme po pouhé čtvrthodince odbočili správně vlevo. Jenomže jsme se ocitli špatně v levém pruhu nájezdu na dálnici, který by nás vyvedl zpátky k severu. Museli jsme se propasírovat do pravého pruhu, na což jsme měli báječných dvě stě metrů, plných plechů a čoudících náklaďáků. A teď odbočit vpravo do dalšího pruhu, který nejdřív ani nevypadá jako odbočovací, Janinko. Sakra je to nějak brzo. Tady, tady, tady, no, sice tam je už plná čára, ale tady to naštěstí není zeď. Na vině byl tentokrát navigátor, který sichr nevěděl, kam se včas zařadit. Ad Halom Interchange je jedna z místních dvou křižovatek s dálnicí číslo čtyři, a jen přes tyto dvě křižovatky se dá z dvěstětisícového města dostat někam ven!

Ale výjezd jsme ve zdraví svém i plechů přežili, a teď hurá po dálnici k jihu – abychom po třech kilometrech zastavili v další koloně. Jež se na dálnici vytvořila před světelnou křižovatkou. Ano, ano, takové tu v Izraeli mají dálnice: Nejdříve několik mimoúrovňových křižovatek, a pak najednou semafory na úrovňových! Také proto se tu jezdívá jen dovolenou devadesátkou...

Nitcan 3
Nitcan 2

Silnice se přimkla k železniční trati do Ashkelonu a já už vyhlížel nejbližší odbočku vpravo k pobřeží. Tak tady je, výjezd na silničku čtvrté třídy 3631. Když jsem psal, že se silnice „přimkla“, tak jsem nenapsal, že na dvacet metrů. Které jsme měli na to, abychom sjeli z dálnice (tady už červené „major road“) přes trať, za kterou jsme se museli nesmyslně vracet asi tři sta metrů zpátky, než jsme mohli odbočit k pobřeží. Tato šikana snad není vyrobena kvůli nějakým budoucím egyptským tankům, ale nejspíše proto, aby se výletníci a obyvatelé Nitcanu nevrhali střemhlav přes nechráněný přejezd. (Anebo tady měl pan starosta pole, jak říkává Jana při kličkování po Žďárských vrších.)

Městečko Nitcan (Nitsan, Nizzan, Nican, hebrejsky Poupě, 1600 obyvatel) jsme minuli jižně, aniž bychom se tu zdržovali. Stával tu od roku 1943 kibuc Nitcanim, který byl zničen při egyptské invazi v květnu 1948. Zničen až po tom, co kibucníci na nějakou dobu zastavili egyptskou brigádu, mířící na Tel Aviv (co pak o pár kilometrů dále definitivně zkejsla u mostu Ad Halom, jak jsem byl psal minule). Po válce si kibucníci postavili novou vesnici téhož jména o dva kilometry dál a tady vznikla „mládežnická vesnice“ Nitcan. Mládežníci časem odrostli a roku 1990 byla jejich vesnice zrušena. O osm let později tu vznikl nový komplex osad (Nitcan, Nitcan Bet), kde žijí „náboženští sionisté“.

Po třech kilometrech přijíždíme k domku výběrčího vstupného do areálu pláže i zdejší přírodní rezervace Nitsanim dunes. Nechám Janinku zaparkovat na písečném plácku v zatáčce ještě před závorou a ptám se: „Půjdeme kolem těch jezírek? Je to asi tři kilometry. Nebo pojedeme rovnou na pláž?“ Jsou už tři hodiny odpoledne a máme za sebou dneska již dost zážitků na to, abychom sebou plácli na písku u moře. Ale je úterý, dobrý den v cyklu chemoterapie, kdy kortikoidy ještě podporují tělesnou aktivitu.

Nitcan 4
Nitcan 5

„Jdeme,“ rozhoduje Janinka a tak jdeme. Nejdříve se však zastavíme u cedule s mapou, jejíž legenda nám hebrejsky, arabsky a anglicky sděluje, co tu nemáme dělat. Nejdůležitější věci jsou ještě vyvedeny v piktogramech: Netrhejte květiny! Nestřílejte na zvěř! Neopouštějte cesty! Odpadky si odneste v igelitových pytlech!

Další informace upřesňuje text, který sejmu foťáčkem a přečtu si ho až teď:

Nevstupujte do „military firing zone“, která je vyznačena na mapě. (To už znám zdřívějška, z Golan a z Bejt Guvrinu, tam se to na mapách jmenovalo „Fire Area“, a už v tom roce 2006 jsem pochopil, že se spíše nežli o „hasební obvod“ bude jednat o střelnici. Ani teď tam nepůjdeme, vojenská zóna je na jih od silnice, a my směřujeme k severu.)

Toulat se tu pěšmo (“wandering“ on foot) mimo značené cesty lze pouze během dne.

Neničte rostlinstvo, zvířectvo, ani přírodní struktury. A to ani za účelem studia. Lov jest přísně zakázán.

Rozdělávat ohně lze jen na místech k tomu určených.

Jízda auty a chůze je dovolena pouze po silnicích a cestách. Pokud je opustíte, ničíte písečné přírodní prostředí.

Po setmění se zdržujte pouze v kempu.

Udržujte čistotu.

Atd.

Nitcan 7
Nitcan 6

Nu, čistotu jsme udržovat hodlali i tak, a do setmění jsme chtěli být už doma v Harmony-ckém Liber Tel Aviv Sea Shore Suites hotelu. Hlavní bylo udržet hned na začátku správný směr a zapadnout na správnou cestu. Značení žádné, ale ta cesta vlevo, ta by to mohla být. Šlapeme po písečné cestě (nikoli písčité, protože tady jde písek opravdu hluboko), na které jsou vyznačeny stopy pneumatik. Vida, mohli bychom tudy i jet autem. Jet ano, ale vyhnout by se dalo stěží – „road“ vede rostlinným tunelem. Na mapě je označen les, ale ve skutečnosti jde o husté vrbiny, které neumožňují odbočit. Na začátku putování jsme zahlédli kemp na břehu jezírka, ale teď voda zmizela za vrbami porostlou dunou. Je tam vůbec nějaké jezírko? Jdeme správně? Mapy v Janině chytrém mobilu napoví, že ano. Konečně se uvolňuji z navigátorského napětí a užívám si rezervační přírody. Na kusu volného písku se objevují nám již známá žlutá kvítka. Vypadají jako skalničky, ale když nerostou na skále, avšak na písku, tak to jsou – písničky, ne?

„Pískovničky,“ opravuje mne paní spisovatelka a překladatelka.

Po několika stech metrech konečně dojdeme k mezeře ve stromoví, která nám vlevo ukáže malou pláž, ze které je nádherný výhled na podlouhlé jezero. Toho výhledu si jistě užívá i místní obyvatel vrbiček, který si sem přitáhl i pohodlnou pohovku. Teď teprve chápu, proč se na vstupní mapce v informacích píše o „vandrování“ off road, které je odlišné od „walkingu“ po značených cestách. Zjevně zde bydlí nyní zrovna nepřítomný vandrák, který by se tu avšak neměl zdržovat po západu slunka. Bydlí tu s ním i jeho odpadky, avšak nejen jeho. Po celé cestě jsme neustále nacházeli zejména prázdné plastové lahve, jejich skleněné kolegyně se dokonce houpaly v zátočině u břehu. Zdejší výletníci jsou prostě prasata! Jdeme dále kolem jezírka k severu. Každou chvíli se u cesty otvírá další pláž a další výhledy. Sejdu až k čiré vodě – a nevím, co mne to napadá, strčím do ní prsty a olíznu.

Je slaná! No teda!!!

Nitcan 9
Nitcan 8

Tak proto se ta jezírka táhnou vodorovně s břehem a jsou tak úzká! Jsou sevřena mezi až dvacet metrů vysoké vlny dun, a v těchto místech duny klesají až pod úroveň moře. Toto nejsou protékaná vádí, ale prostory mezi dunami. A až sem, skoro kilometr od moře, prosakuje písčitým podložím mořská voda. Později si to ověřím na místě, kde stopy po pneumatikách míří do mělčiny, a jsou ještě před aktuálním břehem spláchnuty ustupující vodou. Na moři evidentně panuje odliv. A tohle jsem si nikde nepřečetl, pro tohle se jezdí na vejlety nejen virtuálně, avšak reálně. Aby si člověk mohl strčit prsty a pak olíznout...

Jdeme dále a kocháme se přírodou. Také vpravo se otvírá pohled na jakousi louži, jejíž hladina je zakryta hustě rostoucím rákosem. Jako tůňky v Centrálním parku rodného Jihozápadního města. Tady však je onen rákos nejspíš papyrem. Po chvíli zase místo vody nastupuje vpravo další písečná duna, po které se možná pískopádem už někdo drápal nahoru. Mám starost, aby se Jana moc neunavila a zvažuju možnost zkrátit naši cestu. Asi v polovičce naší trasy končí podle mapy jedno jezírko a další pokračuje o kousek dál. Mohli bychom to obejít už tady a vydrápat se po vysoké duně, která se nad jezerní planinkou tyčí na západě a pak se už vrátit k autu. Být to v mých Jizerkách, kde jsem zvyklý chodit v rašeliništi (třeba po jeleních stezkách), tak bych to možná udělal. Ale tady neriskuji, že bychom se mohli dostat do tekutých písků. (“Choďte po cestách!“) Vysoká tráva na rovince mezi jezírky mou zdrženlivost schvaluje. Alespoň jsme nevyrušili bílou volavku, která ze suchého stromu bedlivě vyhlížela případnou kořist.

Poctivě si došlapeme až na konec posledního jezírka. Tady narážíme na partu výletníků, urostlých chlapů, kteří se už chystají odjet dvěma auty. Jsou pečliví – vychládající ohniště zahrnuli drceným ledem, ve kterém si předtím chladili pitivo. Dokonce do svých landroverů nakládají pytle s odpadky. Tak tihle jsou poctiví. Měli by být – podle označení na autech to jsou policajti...

Nitcan 11
Nitcan 10

Ještě kousek, a už se podle mapy budeme vracet. Rovně dál by to ani nešlo, cestu zatarasuje asi dvacet metrů vysoká zeď. Přírodní zeď. Hnědá skála. Tak tohle je duna! Myslel jsem si. Nejspíše se však jedná o jeden z inzerovaných „limestone hills“, tedy vápencový pahorek. Vypíná se za padesátimetrovou okrouhlou písečnou plackou, která se hodí na pohodlné otáčení aut. A zjevně i na vyhazování odpadků; onu nádhernou stěnu nelze sejmout, aniž byste nezachytili i ten odporný odpad.

Tady máme jít?“ ptá se zoufale Janinka, ale ukazuju jí cestu vlevo, kudy se budeme vracet. Nejdříve po pěšince, na které sešlapaný rákos překračuje slanou kalužinu. Potom se šplháme do písečného kopce s jen asi stoprocentním (45°) stoupáním. U cesty si všímám zvláštní písečné struktury, připomíná čedičové sloupy v Českém středohoří. Až na to, že tyhle sloupky jsou maličké, jen tak tři cenťáčky široké, a nejsou z čediče, avšak z písku. Podívám se blíže a zjišťuju, že každý ten sloupeček je pokrytý placičkou z tvrdšího materiálu. Taková miniaturní poklička, jaké jsou k vidění ve větším provedení na poklicových skalách nad Kokořínským dolem. Na mocnější vrstvu písku se tady v geologické minulosti nakladla úzká vrstva jakéhosi jílu či snad vápence. Vrchní tvrdá, ale tenká vrstva časem popraskala, do puklin se dostala voda a jednotlivé „sloupky“ písku pod pokličkami začaly sjíždět dolů...

Zatímco jsem studoval místní geologii, vyběhla Janinka až nahoru. Dolezl jsem za ní, abych si užil ten krásný výhled zpátky. Před námi se tu už zjevně vyšplhala nějaká čtyřkolka, ale její stopu na nejbližší vidlicové křižovatce opustíme. Správný směr nám ukazuje červená značka, naklánějící se doleva. A tak se šplháme výše, dokud neuvidíme modré moře. I tady se projížděla nějaká čtyřkolka; mezi stopami jejích kol objevuju podobně drážkovanou mnohem menší klikatou stopu, jakou jsem už viděl na dun(k)ách Ashdodu. A na jejím konci pilně šlape pachatel. Opakuji: je to chrobák, tedy zde skarabeus.

Lezeme výše a výše, otevírá se nám i pohled nalevo, na jezírka a rákosiny kolem nich. Ne, toto by nebylo schůdné. Navíc mezi cestou, po které jsme přicházeli a tou vrcholovou, po které se vracíme, je krom jezírek ještě jedno malé meziduní odspoda neviditelné. Teď si tedy jdeme po značené cestě, ale nikoli pohodlné. Písek je tu dosti hluboký a silně sypký. Při každém kroku si ho nabírám do svých sandálů, které jsem si dnes neuváženě obul. Ale zase je natolik sypký, že ho lze z bot zase snadno vykopnout. Jana si naštěstí vzala rozumné boty, takže moje problémy nemá.

Na dalším vršíčku se rozhlížíme po krajině: Na severu jsou patrny bílé mrakodrapy Ashdodu, na jihu jakési továrny v Ashkelonu. Nad námi míří v azuru k jihu dva velké, nejspíš transpotrní vojenské vrtulníky. Jsme dvacet kilometrů severně od Gazy. Na jihozápadě se odrazem od slunce stříbřitě blýská hladina moře. Na jeho břehu stojí podivné stavby. Vysoké kůly, které jakoby držely nějakou ohradu, v jejích rozích domky na kuřích nožkách. Vězeňský tábor? Vojenské výcvikové středisko? Snad toho uvidíme více, až budeme na břehu mořském.

Nitcan 13
Nitcan 12

Cesta je značená, ale mizerně. Někde z ní sejdeme a jdeme po neznačené, alespoň se vyhneme dalším krásným výhledům a dalšímu šplhání nahoru a dolů. Směr je jasný – vodorovně s pobřežím, dokud nedorazíme k asfaltce 3631. U rozložitého blahovičníku se nám to konečně podaří. Vracíme se k autu kolem kvetoucích opuncií, uschlých květů agáve a dřevěných telegrafních sloupů, na nichž avšak nevisí žádné vedení, jenom trůní jakési oblé krabičky s kulatým průhledným krytem. Čidla pohybu? Bateriové lampy? Kamery? Nejspíš to všechno najednou.

Přicházíme z druhé strany k budce hlídače, avšak ta je prázdná a závora je zdvižena. Je už půl páté, doba turistických zájezdů zřejmě minula. A pojedeme vůbec ještě k moři na zdejší pláž, nebo se už vrátíme do Tel Avivu? Tam je taky pláž, hned před hotelem. Ale to by už mohlo být na koupačku pozdě. Společné rozhodnutí: Když už jsme se tahali (v kufru auta) s ručníky a plavkami až sem, tak je také tady použijeme. Cedule u opuštěného rákosového domku výběrčího vstupného nás informuje, že jsme právě ušetřili 25 šekelíků, kdybychom jeli autobusem, pak dokonce 200. Nápis je toliko v hebrejštině, ale číslicím rozumím, a dokonce i jednomu písmenu: ? značí „šekel“, avšak nejedná se o hebrejské písmeno. Někdo vymyslel „grafickou zkratku“ ze znaků „?“ (první písmeno ve slově „šekel“) a „?“ (první písmeno ve slově „chadaš“, aneb „nový“). No, mně to tedy nepřijde na první pohled patrno – avšak co je v Izraeli patrno na první pohled!

Nuže po kilometříku dojedeme k plážovému parkovišti, na němž stojí jen několik aut. Zaparkujeme, vylezeme a rozkoukáváme se. A vida, už vím, co je to za lágr, který jsme viděli odshora z dun. Jsme přímo v něm. Ty vysoké kůly jsou kůly s lampami, a ty strážní budky jsou budkami plavčíků. Brouzdáme se hebkým pískem a hledáme, kam sebou bacit, abychom nachytali trochu bronzu a ohřáli se po výstupu z vody. Jenže moc se asi neohřejeme. Doba pokročila, teplotní gradient mezi mořem a pevninou se zvýšil. Mírný větřík, jaký vál v poledne Ashdodu je nahrazen velmi čerstvým větrem. Teplo přitom moc není, podle předpovědi by mělo být tak 22°. Na sluníčku to hřálo, pravda, ale ve větru je po tepelné pohodě veta. Však je taky na pláži jen pár lidí. Tedy několik párů: Dva páry se procházejí po břehu, další dva posedávají kousek dál a dívají se na vlny. Avšak Češi u moře se nezaleknou. Zalekli by se leda, kdyby je plavčíci zahnali. Jenže plavčíci už zabalili a jejich budky jsou prázdné. Měly by na nich vlát vlaječky:

Bílá – klidně vlezte do vody, jest bezpečno.

Červená – plavejte s opatrností.

Černá – ať vás ani nenapadne plavat!

Je ještě jeden druh vlajky: Žádná. To když ji vítr serve. Anebo když to už plavčíci zabalí.

Nakonec se rozhodneme, že plavat nepůjdeme. Ale já se převlékám do plavek, abych alespoň okusil sílu vln, schován za příhodnými plochými skalkami, stejně jako jsem to udělal vloni pod jeskyněmi na Roš ha-Nikra. Jenže tam jsem se alespoň na chvíli položil do vln, tady se toho neodvážím. Je zjevně odliv, jak jsme viděli nedávno na ustupujících jezírkách, a jak vidíme i tady, kde se v písku objevují otvory, pod nimiž dýchají nějací mořští hlemejždi. Jsem ve vodě do půli lýtek, a jsem rád, že jsem zapřen za ty skalky, protože voda, která se vrací do moře, má náramnou sílu. I když na první pohled nejsou ty vlny nějak mohutné, ani z jejich vrcholků vítr nestrhává pěnu. Jsou to jen vlny, které se zvedají až u břehu.

Když už tady jsme, a když už máme ty plavky, odváží se podobné akce i Janinka. Jednu chvíli je na suchu, pak za skalkou vyšplíchne vlna, a najednou je po kolena ve vodě. Fotím ji, jak poroučí živlu, na chvíli otočím čočku jinam, a když se vrátím pohledem...

...tak tam žádná žena nestojí.

Ve dvaadvaceti jsem měl takový barevný sen. Byla v něm žlutá pláž jako tady. A zelená tráva, jako tady řasy. Vlny šplíchaly – jako tady. Z moře v nich připlouvala nehybná těla kamarádů, zabalená do igelitových pytlů. Jako tady! Janinka leží na zemi, na ní deset centimetrů zvlněné vody evokuje igelitový pytel. Sen se mi po čtyřiačtyřiceti letech vrátil! Rozdíl je v tom, že tahle žena v moři se z moře zvedá na nohy a nadává. Stojí pevně proti vracejícímu se proudu, ale přece jenom malinko uklouzává a nemůže na břeh. Pamatujete si, jak sem vám (a Janince) při povídání o ashdodském přístavu vyprávěl tu historku o tom izraelském válečníkovi a zasloužilém ministru Rafulovi, co ho z mola spláchla vlna a našli ho až po hodině utopenýho? Vyprávěl jsem to zejména Janince, aby si dávala pozor na zdejší vlny. Vzpomínáte si, ano? Já jsem si na to teď vzpomněl. Avšak nebyl čas trnout.

Naštěstí jsme nestáli na molu a já měl Janinku na dosah. Jen těsně na dosah. Nejdříve jsem se zachytil nehty za okraj výstřihu jejího trika (které si kvůli větru nechala na sobě) a přidal tak několik gramů (newtonů) k jejímu úsilí vzdorovat zpětnému proudu. Když ji příští vlna trochu přistrčila, popadl jsem ji za ruku a vytáhl z moře ven.

Z pár desítek centimetrů. Kdyby byl někdo vůl a lezl se tam koupat, tak už asi nic nepíše. Vratné spodní proudy jsou zrádné!

Takhle z toho zůstala pouze historka okresního formátu. Avšak při jejím prožívání jsem se dost zděsil. A pak taky při podívání se na nožky mé krásky. Ochranná skalka nic neochránila, naopak, když vlna podrazila Janě nohy, tak jí okraj skály zle poškrábal pravou nárazovou holeň a koleno, ba až pořezal. A protože Janina bere prášky proti srážlivosti krve, tak to teklo a teklo...

Avšak přežili jsme a na nitcanské pláži jsme nezahynuli!!!

To jsme spíš málem zahynuli při návratu do Tel Avivu. Vzteky. Když jsme uvízli v mamutí zácpě na průtahu městem. Šest pruhů – a všechny ucpané až k obzoru mezi mrakodrapy. Zpátky jsem řídil já, ale nejdříve jsem ze čtyřky odbočil moc brzo, musel jsem se vracet, a pak jsem zase odbočil moc pozdě. Odbočit, vlastně zařadit se do správného pruhu, se muselo několik kilometrů předem. Když ono zařazení člověk zmeškal, tak se pak už do správného pruhu nedostal, ačkoliv jel hned vedle něj. Tady pruhy neoddělovala jen plná čára, ale nízká konstrukce. A to máte tak: Jedete ve třech pruzích úplně vlevo. Víte, že musíte odbočit vpravo. Někde – jedno kde, hlavně co nejdřív. Pomalu se vám daří propracovávat se k okraji – když vtom se zprava připojí další tři pruhy. Propracováváte se vpravo – a než se tam dostanete, připlují zprava další tři pruhy přecpané téměř stojícími auty v neprostupném štrúdlu. Až napotřetí se mi v hloubi Tel Avivu (naštěstí jen kousek za úrovní domovské ulice Allenby) podařilo dostat se z pasti. Již nikdy více večerní návrat do Tel Avivu autem!, přísahal jsem si.

K hotelu jsme se dostali až před západem slunce. Informace, zakódovaná ve fotu praví, že v sedm hodin deset minut večer letního, tedy deset minut po šesté slunečního času. A protože jsme vyjížděli v půl šesté času letního, tak jsme v autě přebývali jen sto minut. Tak dlouho nám celkem trvalo těch padesát kilometrů. Deset posledních bylo děsných.

Nitcan 14

Při čekání na zelenou jsme z auta vyfotili tu zapadající nádheru. Objeli jsme hotel Opera Tower, zaparkovali na jeho odmořské straně, obešli jsme ho ke svému hotelu – a slunce už zapadlo. I my zapadli. Do svého pokoje v hotelu Liber atd., ošetřili si rány fyzické i morální a vydali se pak najíst se do města. Provozovnu, kde nabízeli „kosher shnitzel“, jsme použít nemohli, byla zavřená. Když jsme se pak dívali na nabídku sousední hospůdky, vyjel ven pan majitel a zatáhl nás dovnitř. Číňan. Inu, kde si má našinec vychutnat echt čínskou kuchyni nežli v izraelské číně? A byla skvělá, i když polévkové zavinuté knedlíčky měly zcela nekošer náplň z vepřového masa. Ale jsme v Tel Avivu, a tady se to tak nebere. Kdo chce košer, může mít i šnitcl, a kdo nepraktikuje judaismus a má děsný hlad a drtí ho existenciální smutek, tomu je i bezděčné vepřové odpuštěno.

Vraceli jsme se promenádou kolem černého moře za nasvětlenou sportovní pláží. Zítra máme naplánovanou návštěvu Jaffy. Ale autem tam nepojedeme ani náhodou.

Byl jsem nasycen a zklidněn, a Jana už ani nekrvácela, jen její noha připomínala něco z řeznictví (mám zakázáno zveřejnit dokumentární foto). Padli jsme do postele. Když takhle po nějakém dni, kdy toho hodně zažijeme, ležíme spolu před usnutím, ptávám se Janinky:

„Co vidíš, když zavřeš oči?“

Když jsem ten večer zavřel oči, viděl jsem Janu, jak s doširoka otevřenýma očima odplouvá naznak v hloubce deseti centimetrů pryč do sytě, až nasyceně modrého hučícího moře.

Nitcan 15

Prožito a přežito poblíž Nitcanu v úterý 25. dubna 2017, psáno na Lužinách v úterý 27. června 2017

***

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.