19.11.2017 | Svátek má Alžběta


ŠAMANOVO DOUPĚ: Hurá na Jeruzalém!

21.10.2017

(Užít si Izrael)

Masada není od Jeruzaléma, kde chceme dneska večer skončit, tak daleko. Jen asi sto kilometrů. Ještě není ani tři čtvrtě na čtyři, když nasedáme do auta. A sešli jsme z ní skutečně po Hadí stezce (stejně, jako jsme i vystoupali). Ne tedy nahoru hodinu a dolů půlhodinu (jak jsem falešně naznačoval štěpným titulkem minule), ale teď jenom od obchodně turistického komplexu, kde se skrývá i dolní zastávka lanovky, dolů ke svému bílému autu. Ne, nikdo nám ho neodtáhl, ale je pěkně rozpálené. Pouštím klimatizaci naplno, a stejně naplno šlápnu na plyn, abychom se mohli vrátit do jedné ze sedmi Ejn Gedi. Na sever je to stále pouhých dvacet kilometrů po silnici č. 90. Proletěl jsem je povolenou devadesátkou, takže jsme na parkovišťátku u vrat do proslulé ejngedské botanické zahrady zastavili asi pět minut před čtvrtou. Před zavřenými vraty a před zamčenými vrátky ke kukani pokladny.

Na Jeruzalém 2

Podle bedekru mají mít otevřeno do čtyř (v pátek do dvou), chtěli jsme alespoň nahlédnout. Tiše jsem doufal, že je 4 p.m. je poslední čas pro vstup (rezervace mají otevřeno do pěti, v pátek do čtyř, a poslední vstup je právě hodinu před zavřením). Jenže žádný návštěvník ani nevycházel. Botanická dnes nejspíš nebyla otevřena vůbec – možná proto, že je Jom ha-acmaut, Den nezávislosti. Ale ne, v nedaleké rezervace i na Masadě bylo přece otevřeno. Vypadá to, jako by zde měli nějakou dobu zavříno úplně. Za vchodem je ve svahu vyrubána plošina s popraskaným betonem, za párem palem se krčí žlutý přízemní baráček, vedle něj kůlna z rezavého plechu. Tohle je vstup do botanické zahrady? No asi ano – protože před tou kůlnou roste rozložitý strom s baňatým kmenem i větvemi. Baobab! Teď už je to jisté. Poznávám ho z naučných pořadů z Afriky. Jeho malí, jen asi metr a půl vysocí bratříčci, rostou jako pozvánka do botanické ještě před plotem u parkoviště.

Na Jeruzalém 3

Teprve teď uvěřím tomu, co jsem si říkal před lety v Ejlatu, když jsem na ty podivné kmínky zíral v Izraeli poprvé. Letos v Tel Avivu jsem už byl přesvědčen, že jdu stromořadím baobabů, ale až tady dole u Mrtvého moře jsem uviděl skutečně vzrostlý exemplář. Nejspíš byl zasazen už v tom roce 1949, kdy území Ejn Gedi v rámci Operace Jicuv osvobodila izraelská armáda. Vlastně to muselo být po roce 1953, protože až tehdy byl zde založen kibuc. V každém případě, když chcete uvidět přírodně rostoucí baobab a nemáte cestu do Afriky nebo na Madagaskar, stavte se v Izraeli – třeba na něj narazíte i tom Tel Avivu. Komu stačí vidět čtyřmetrový exemplář ve skleníku, ten ať navštíví skleník Fata morgána v pražské botanické zahradě v Troji. No, díky pohledu přes plot na skutečný baobab jsem si té místní botanické zahrady alespoň trochu užil. Nevím jestli ještě někdy budu mít příležitost vidět dalších 999 druhů rostlin, které zde kibucníci zasadili hned na počátku existence své vesnice. Chtěli si původně vyzkoušet, které rostliny a plodiny by mohly v izraelské podnebí volně růst a prosperovat…

Na Jeruzalém 4

Takže teď už jen pojedeme volnou cestou do svého jeruzalémského hotelu. Poslední osmdesátikilometrový úsek. A tak opět projíždíme „dočasným obchvatem“ kolem trosek benzinky, vymotáme se ze všech ejngedských kruháků, a pouštíme se směrem na sever. Ach, těch nádherných výhledů na Mrtvé moře vpravo, kde se občas nad jeho pobřežím zalesknou oka zrádných bolanim, těch nádherných výhledů na strmá skalnatá úbočí vlevo! Bohužel, já řídím, a Janinka má dnes za sebou už dva náročné výlety, takže nefotí. Zkouším ji nenápadně poňouknout: „Kdybys chtěla fotit, tak můžeš.“ Ani neodpoví… Takže sem dám několik snímků z roku 2014, kdy jsem tudy jel autobusem jako účastník zájezdu.

Na Jeruzalém 5

Jedeme, jedeme, a tu je nám projeti checkpointem. Pravda, tady severně od Ejn Gedi vlastně začíná „West Bank“, přijíždíme (podle OSN) do „státu Palestina“. Jsme na území, které mezinárodní společenství označuje jako „okupované“, ve skutečnosti však bylo během Šestidenní války osvobozeno od jordánské okupace, která trvala předcházejících 19 let – za okázalého nezájmu mezinárodního společenství… Technicky vzato tak nemůže jít o „okupované palestinské území“, protože arabští obyvatelé britského mandátního území Palestina v roce 1948 svůj stát nevyhlásili. Historie je historie, OSN je dnes pod vlivem darebáckých států, ale Izrael je stále samostatný stát. Takže do Jeruzaléma pojedeme po území „Area C“, obývané židovským obyvatelstvem, které je plně pod izraelskou správou. Ale přece jen si nejsem zcela jist. Půjčovna Hertz, ve které jsme si na letišti Ben Guriona půjčovali bílého hyundajíka, měla v podmínkách, že s ním nesmíme vjeti na palestinské území, a pakli vjedeme a přihodí se nám dopravní příhoda, pak neplatí naše pojištění. Pro sichr jsem se zeptal, jestli můžeme jet do Jericha, to prý nemůžeme.

Na Jeruzalém 6

No dobře. Četl jsem a slyšel, jak je to v Jerichu bezvadné. Chtěl jsem zajet k místní lanovce a nechati nás vyvézt až na Horu pokušení (Džebel Karantal) a dojít se tam podívat k pravoslavnému kláštěru Karantal (Sarandarion). Parkoviště u dolní lanovky je prý zcela bezpečné, nedaleko jsou i prohlídkyhodné vykopávky. Tak plánoval jsem původně zastavit se tu na trase z Ejn Gedi do Jeruzaléma, případně se sem další den vrátit z jeruzaléma, ale kvůli tomu zákazu nehodlám nakonec návštěvu riskovat. Takže Jericho, nacházející se v „Area A“ (plná odpovědnost palestinské samosprávy – včetně policie) zrušeno. Zkusmo jsem se ještě při zapůjčování optal na Herodion, protože ten je za checkpoitem, ale on sám i cesta k němu (a do izraelských osad v Judei) je „Area C“. Neměl jsem se ptát, protože paní za okénkem pravila, že tam taky nesmím s jejich autem vjeti. Takže jsem se raději neptal, jetli mohu jet po devadesátce z Ejn Gedi do Jeruzaléma, protože kdybych nemohl, tak bych musel objet celou palestinskou Judeu, která by „právně“ měla být „Judenfrei“. A to bych si zajel pár set kilometrů. Do háje! Kdybych měl korektně dodržovat smlouvu, pak se z letiště ani nedostal do Jeruzaléma, protože i D1 vede přes „západní břeh“, nemluvě o „kontroverzní“ silnici 443.

Na Jeruzalém 7

No prostě, neriskoval jsem žádný zbytečný problém, a tak jsme jeli a jeli bez zastavování. Tady vlevo je Kumrán, tam už jsme vloni byli, já potřetí, tam nezastavíme. Tadyhle vpravo je poslední mrtvomořská pláž, nechceš se Janinko přecejen vykoupat? (Janě jsem se se svými obavami nad hypotetickými problémy raději nesvěřoval.) Nechce. Taky jsem si říkal, jestli nepojedeme dále až k Jerichu (po devadesátce, která se areám A a B pečlivě vyhýbá – až asi na kilometrový úsek u Jericha), a tam neodbočíme vpravo k Jordánsku, přes „Židovský palác“ až k potoku Jordán. Nechceš se tam jet podívat k místu pravého Ježíšova křtu, jak jsme byli vloni? (A jestli ne Ježíšova, tak stovek místních židů určitě, protože tady křtil historicky doložený Jan Křtitel.) Ne, nechce. To je dobře, alespoň dorazíme do Jeruzaléma sichr za světla.

Dojedeme ke křižovatce se silnicí číslo 1 a poslušně zamíříme vlevo na západ. Opět míjíme místní vietnamskou, pardon, arabskou tržnici, která místo trpaslíků (jak je tomu u česko-německé hranice) vystavuje oslíky a nosičky vody z kameniny, pestře barevné plastové ovoce, růžové slony, zelené želvy a bílé kachničky. Ale taky se tu rozložilo zahradnictví, nabízející keříky a stromky v květináčích i květináče samotné. Nic nekupujeme, jedeme.

Na Jeruzalém 8

Už jsme tudy vloni mířili na Jeruzalém, takže snad se letos opětně trefím jako minule, kdy jsme neměli v Janině chytrouši stažené mapy Izraele. Dupu autu trochu na krk, do kopce bychom neměli zpomalovat, motor není z nejsilnějších, a ještě máme puštěnou klimatizaci. Míjíme kótu Nula, projíždíme mezi žlutými pahrbky Judské pouště. Kdybych mohl fotit, tak by mi nádherná panoramata znešvařovaly linie kabelů a drátů, táhnoucích se paralelně se silnicí. Ve vedlejších vádích vidíme osady beduínů, které poněkud připomínají cikánské osady na Slovensku. Stoupáme, stoupáme, až se ocitneme na vršku, z něhož už vidíme věže na linii Olivového pohoří. Jednička je tady už zcela zdálnicovaná, tedy s mimoúrovňovým křížením, nebylo by vhodné vyjet ze správné trasy, protože návrat by mohl být obtížný. Ale zatím jedeme dobře, možná i proto, že není kam odbočit. Vlevo nad námi se tyčí předměstské sídliště Ma´Ale–Adumin (“židovská osada na Západním břehu“). Zpomalujeme před checkpointem. V asfaltu je tu vyfrézovaná síť rýh. Jedeme krokem, projedeme v pohodě, nikdo nás nezastavil, že jedeme vypůjčeným autem z „West Banku“.

Teď se jen neztratit. Vím, že nás čeká křižovatka, na které musíme jet rovně, abychom se dostali do tunelu, který nás již dovede do centra Jeruzaléma. A tak jedu rovně, ačkoliv mne Janinka nabádá, abych odbočil doprava. Jo, a pak se budu motat v nějaké arabské čtvrti? Jenže má milá viděla šipku s nápisem „Jeruzalém“, kterou jsem já neviděl. Už vím, že jedu špatně, ale nedá se nic dělat, přes dva pruhy se doprava neprorvu. Takže jedeme rovně, to jest vlevo, tedy špatně po silnici 417 do Arab al-Jahalin. Zastavím na vhodném místě na krajnici a vypůjčím si Janin mobil. Zítám do něj a nejdříve se děsím, protože to vypadá, že se na jedničku už nikdy nevrátím. Nakonec najdu cestu tímto dopravním hřištěm. Na nejbližším kruháku (sláva jim!) se otočím, vracím se kilometr a půl, podjedu dálniční most, hned za ním odbočím doprava, abych se zase nevracel k Mrtvému moři. Otočkou o 270 stupňů se vracím zpátky na jedničku. Rovně se má jet až na další křižovatce, přece!

Na Jeruzalém 9

Jana i přes svou nechuť k navigování drží chytrouše v ruce, a sleduje modrou tečku GPS, kudy se pohybujeme. Dobře, hned tady za tunelem je kruhák, kde odbočíme vpravo, a vrátíme se směrem na východ až na vršek hory Scopus. Tam si uděláme přestávku, shlédneme pahorky Judské pouště, které dorážejí až k samotnému Jeruzalému, ale hlavně se vyměníme u volantu a navigace.

„Za jakým tunelem?“ ptá se Janinka, která nemá domácí přípravu a neví, že tenhle podpovrchový tunel, pravoúhle vystavěný z betonových panelů, není vlastně na navigační mapě patrný. Nakonec je tak mělký, že se ani neztratí signál GPS.

„Kde je ten kruhák?“ ptám se po výjezdu z tunelu. Tady je normální křižovatka. Jedeme tedy dále, ale na žádný další kruhák s odbočkou jsem nenarazil. Až později jsem po podrobném prozkoumání map zjistil, že kruhák byla ta křižovatka hned za neviditelným tunelem –pouze graficky a jen pro chodce!!!

Na Jeruzalém 10

Na další křižovatce vím, že mám odbočit doleva na ulici Haim Barlev a pak jet dál podle tramvajové trati na jih. Abych nezakufroval jako vloni. Drobný problém je, že se tady nedá zabočit doleva. (Už vím že tramvajovou trať neuvidím, neb jest schována ve výšinách estakády.) Odbočím tedy při nejbližší příležitosti. A zastavím u chodníku, abych se zorientoval, kdeže vlastně jsme. Zjišťuju, že jsem zabočil vlevo moc brzy. Ale nakonec ukážu Janince na displeji trasu, kudy mám jet dál, a tak se s její pomocí prokličkuju na ulici Shmuel ha-Navi, která se od severozápadu vrací směrem k Haim Barlev a tramvajové trati. Sláva, klesající slunce je na správné, pravé straně, takže jsme se neztratili! Na samotnou Haim Barlev nemám v plánu zajet, jenom se odrazíme od její linie směrem na jihozápad.

Když k ní přijedeme, zjišťuju, že je dobře, že jsem se na Haim Barlev nedostal, protože výjezd na ni je z našeho směru znemožněn betonovými zábranami, stejně jako výjezd z ní. Což se do navigací zatím nějak neproláklo. (Ale za pár týdnů to zase může být jinak!) Teď už jedu popaměti, protože místní jednosměrky naprosto neodpovídají představám tvůrců navigačních map. Na křižovatce s ulicí Tak Nevím (ha-Neviim) se po ní vydám vpravo. Jak jsem na Tak Nevím, tak už vím! (Nakonec – jsem tu už popáté.) Doleva rovnou k ruské pravoslavné katedrále, těsně před ní vpravo na velké parkoviště před policejní stanicí. Místečka pro invalidy jsou volná. Zastavím tam, co před rokem. Je půl šesté.

A jsme doma!

Musíme jenom ujít několik drobných set metrů k hotelu, který je na Jaffské třídě. Ta je dnes pěší zónou, kam nezajíždějí ani taxíky, jen tramvaje. Hotel jsem doma u počítače vlastně vybíral podle známého parkoviště, na kterém jsem věděl, že budu moci půjčený vůz v bezpečí ponechat. Napětí ze mne spadlo, jsem celý rozradostněný. Fotím si římský či snad byzantský sloup, ležící v podlouhlé jámě před policejní stanicí. Já skoro poskakuju radostí, ale Janinka je již poněkud unavená, čili nevrlá.

„Tak kde je ten hotel?“

Na Jeruzalém 11

Kousek, pojď za mnou. Beru náš společný kufr na kolečkách, tedy „zapsané zavazadlo“ (do 21 kg), na záda si hodím batoh (“palubní zavazadlo“ do 8 kg, kteroužto hmotnost má jen proto, že jsem do něj schoval Janin noťas). Janě zůstává „maminčina kabelka“ (kam se podle skřítků muminů vejde úplně všechno potřebné) a palubní kufřík na kolečkách, který si vloni koupila na cestu do Barcelony. Má přesně ty správné rozměry, co vyžadují letecké společnosti. A prázdný váží 2,5 kg (do Barcelony povoleno 5 kg). No, při nákupu jsme si ho nezvážili…

Takže tudyma dolů na Jaffskou třídu. Je to jen padesát metrů. A jsme tady! Když ne v pupku Jeruzaléma, tak alespoň v jeho pupeční šňůře, která vede z východu od tramvajového mostu, jenž je novou branou do města, až k Jaffské bráně, kterou se vstupuje do Starého města. A zrovna tudy projíždí tramvaj (ve zdejší terminologii „lehký vlak“). Neudržím se a fotím. Už jsem měl fotografický absťák! Janinka na mne čeká dole na křižovatce a tváří se. Neboj, už je to jen kousek. Půjdeme takhle vpravo, kolem kolejí nahoru. A zase se neudržím a fotím, ačkoliv fotky jsou k ničemu, protože slunce právě zalézá za jižní střechy a na Jaffa Road padá stín, který v kombinaci s jasným azurovým nebem činí snímky neupotřebitelnými. A focení nás pouze zdržuje.

Na Jeruzalém 12

Ale vždyť už jsme blízko! Ubytování nás očekává na rohu Sionského náměstí (Kikar Zion, Tsion Square), ani ne dvě stě metrů odtud. Fotím jednou rukou, druhou táhnu kufr. Stejně se však dostávám do vedení. Janinka se totiž musela zastavit, aby ji podvečerní vítr, který klasicky s postupujícím dnem sílí, neodvál klobouček pod kola tichoučké tramvaje, která se k ní blíží zezadu. Sama tramvaj je tichá, ale na nepozorné chodce cinká. Zní to jako klasický zvonek staré pražské tramvaje, ale jde samozřejmě o nahrávku. Stejně je tomu zřejmě s klaksonem, kterým zatroubí, když je chodec, tatínek s kočárkem, cyklista či jezdec na čemkoli pohyblivém nepozorný.

A jsme u našeho hotelu. Teď jen zajít na recepci. Ta je o dva domy aneb bloky dál, je to už jen padesát metrů. Jana si pro sebe tiše nadává, ale jdeme, zazvoníme a jsme vpuštěni do recepce. Ano, už nás očekávají. Janinka platí, dostáváme důležité pokyny a na lístejčku heslo na wifinu a PIN na vstup do domu. Slečna recepční je zřejmě Američanka, protože říká „Džafa Srýt“. (Jaffa se hebrejsky vyslovuje Jafo, arabsky taky, případně Jafá, pro přepis do angličtiny se proto používá zápis Yafo, aby se vyslovovalo Jafo…) Vracíme se těch hloupých padesát metrů, na číselníku vyklepene čtyřmístný PIN a vnoříme se do našeho hotelu. Janinka je proti němu odzačátku zaujatá. Jako by jí vadilo vyšlapat ta dvě patra vysokých schodů. Ale přece jsme věděli, že tady nemají výtah, Jani. Tváří se. Jak ta se tváří! A vrčí: „Horrible!“ Ještě je v modu anglickojazyčného přihlašujícího se turisty.

Na Jeruzalém 13

V prvním patře bývala zřejmě recepce, jak svědčí tmavě hnědý dřevěný pult. Za ním se nacházejí zelené dveře, za nimiž se ozývá jakýsi hudební hluk. Později jsme usoudili, že tam buď probíhalo nějaké tiché disko, anebo tam někdo zkoušel na divadelní představení. Ozýval se odtamtud vždy nějaký zvuk, ale nikdy jsme těmi dveřmi neviděli nikoho procházet. Zkusil jsem to: Byly zamčené.

„Jak jsem říkala,“ cedí Janinka mezi zuby. „Hrůzostrašný hostel! Napíšu o tom horor.“

Ale vždyť ještě nemůžeš vědět! Nevěděla – jen cítila. Ve druhém patře jsme se propletli labyrintem chodbiček a odemkli si dveře našeho pokoje. Nu, bydleli jsme už v menším, tady to půjde. Běžím ke dveřím na balkónek, otvírám je, a okouzleně na něj vstupuju. Visí na zkoseném rohu. Židlička, stoleček a ten nejlepší výhled z hotelu, přímo na Kikar Zion. Když jsme už podvakráte zastavili s autobusem tam dole, abychom se ubytovali v nepříjemném mrakodrapovém hotelu naproti (který má být po rekonstrukci o dost lepší), tak jsem si závistivě říkal: Jaké by to asi bylo bydlet v těch příjemných kamenných hranolovitých dvoupatrových domech naproti, co mají u pokojů balkony a na střeše terasu. No a teď jsme tady. Přenádherný výhled! Jsme na správném místě. Pode mnou projíždí tramvaje, za chvíli projde směrem ke Starému městu malá řvavá a hlučná demoška o ráži dvaceti aktivistů, kteří mávají izraelskými a jeruzalémskými vlajkami. Ano, ještě je stále Den nezávislosti, tito hoši avšak nejspíše neslaví, leč demonstrují. Za chvíli je Jaffská třída spolkne. Zde skutečně můžeme sledovat tep dějin.

Na Jeruzalém 14

„Nemají tu žádný ramínka,“ konstatuje Janinka, která za mnou rozbaluje kufr. No, nějaká ramínka si, jakožto zběhlí cestovatelé vezeme s sebou, ale…

„Ale to nevadí, protože tu nemají žádné skříně.“

Naštěstí máme dost místa na podlaze, abychom si z kufrů mohli udělat vodorovné skříně, jako většinou. Zkoumám vybavení pokoje. Klimatizace zde není, byli jsme na to upozorněni už v nabídce, ale to nevadí, v sedm set a více metrů vysokém Jeruzalémě je teď začátkem května přes den kolem pětadvaceti stupňů. Možná bychom spíše využili infrazářič. (Také na něj někdy na chvíli dojde.) Místo klimatizace máme nad postelí starobyle vyhlížející ventilátor. Visí z něj dvě šňůrky. Jana na ně nedosáhne, ale já ano. Když stojím na té posteli. Jedním se rozsvěcí světlo v jeho středu, druhým se spouští ventilátor. Světlo budeme potřebovat, ofukování zatím ne. Světlo zhasnu druhým zatažením za první šňůrku, ventilátor se druhým zatažením za druhou šňůrku nezastaví. Asi setrvačnost. Slezu z postele, ale když setrvačnost trvá, vylezu zase nahoru a zatáhnu za druhou šňůrku potřetí. Teď už vidím, že se každým zatažením za šňůrku ventilátor roztáčí stále rychleji. Zatáhnu počtvrté, a vrtule se roztočí tak, že se až bojím, že uletí. Začíná se povážlivě kymácet, určitě neuletí, to spíš spadne. Zatáhnu popáté a vyčkám. Ne, nezdá se mi to, vrtule se zastavuje.

Na Jeruzalém 15

Drobný problém je, že když chci jenom rozsvítit a ne hned ventilovat, tak zatáhnu vždy nejdříve omylem za ventilační šňůrku, ne na tu rozsvěcecí a zhasínací. Problém s identifikací šňůrek se večer vyřeší sám: Lampa reaguje i na jeden z vypínačů na zdi. Ale to musí být nejdříve rozsvícena šňůrkou…

Záchod je zcela evropský a nestředomořský jako všude v izraelském Izraeli (bez odkládání zašpiněných papírů do koše, jako v Řecku třeba, nebo zde na „palestinských územích“), hned naproti je v úzké nice sprchový koutek. Když si chcete umýt ruce nebo si vyčistit zuby, musíte nechat otevřené dveře, protože jinak byste se k umyvadlu nevešli.

Zdá se, že Jana při setkávání se se záludy našeho hotelu získává stále lepší náladu. Jak se potvrzuje, že už od pohledu měla pravdu. Inu, je vidět, že je médium, které už při vstupu do domu větří jeho záhady. Však je také spisovatelkou nejen fantasy a sci-fi, ale i hororů. Tak ale dost hororů, půjdu se průzkumně podívat nahoru na střešní terasu, kde se mají podávat snídaně. Bíle natřené kovové židličky s bílou kovovou krajkou opěradla u kovového stolu zalité působí velice přítulně. Rozložité koženkové sedací soupravy zase poněkud nepatřičně – pod širým nebem. Vracím se do kuchyňky, je společná, avšak vybavena všemi kuchyňskými přístroji, od mikrovlnky přes kávovar, plotnu až po chladničku. Vyberu si varnou konvici, abych nám uvařil odpolední čaj. Zmáčknu spinač.

Na Jeruzalém 1

A vyhodím pojistky. Chladnička přestane vrčet, já začnu. Sejdu patro, sdělím Janě problém. Nepřekvapím ji. Sejdu patro k bývalé recepci, kde je telefon, kterým bych se mohl dovolat k recepční o dva domy dál, ale raději seběhnu další patro, přeběhnu těch padesát metrů, zazvoním na recepci a pak u pultu předestřu problém. V telefonu by nebyla vidět moje gestikulace. (Ta se ostatně hodí, i když umíte ivrit; možná, že při užívání této moderní hebrejštiny ještě víc.) „Někoho tam pošlu,“ slíbí slečna recepční. Vracím se zpátky, naštěstí jsem si zapsal vstupní PIN. Už když lezu ta tři patra ke kuchyňce na střechu, míhá se po schodech pan údržbář. A dokonce už nahodil jističe. Ukazuju mu v kuchyňce zkratovanou konvici, zkusmo ji zapne a vyhodí si jističe sám. Zapne jističe, sebere konvici a zmizí.

No a jak si uvaříme vodu na čaj? Naštěstí je tu ještě kávovar, který umí i horkou vodu, ale jak je přes den nepoužívaný, tak je ta voda jen vlažná. Naštěstí je tu plotna sporáku a normální nevarná konvice, v níž potřebnou vodu uvařím. A použiju i místní čaj, který je volně k dispozici, společně s kávou. Občerstvíme se, drobně nasvačíme, k čemuž použijeme nádherný balkonek, na jehož kovovém zábradlí visí truhlíky s pelargoniemi, do kterých jsou nataženy nenápadné hadičky kapénkové závlahy. Slunce zalézá, ale ještě k nám svítí svým reflektorem. Je sedm hodin večer. Jsme osprchováni, převlečeni, mírně nasyceni, takže vyrážíme na večerní procházku. Chci konečně Janince ukázat pěší zónu na ulici Ben Jehudy v plném večerním lesku. Vloni nám v tom bránily pouliční koncerty.

Na ulici se hraje i dnes, ale hrají jen jednotliví hudebníci. Zdá se, že mají pořadník, protože se střídají asi po hodině. Jaffská třída je nečekaně pustá, projíždí jí tiché tramvaje, a jakoby smutné, protože nemají na koho cinkat. Naštěstí na Ben Jehuda to dnes žije. Na křižovatce s příčnou ulicí se shromažďují hloučky adolescentních hochů a děvčat, ale předzahrádky restaurací jsou poloprázdné. Se západem sluncem přišel studený vítr, který sráží teplotu k 15 stupňům. O to víc je živo v rozmařile rozsvícených krámcích. Jana dlouho stála před červeně strakatým koberečkem, pošitém cetkami, ale nakonec odolala. Nekoupili jsme tašku z velbloudí kůže, ani šófar z kozorožčích umělých rohů, ani mezuzu, ani Miriaminu ručku, ani Davidovu harfu, ani chanukiji, ani menoru, ani žádnou stříbrnou starožitnost…

Na Jeruzalém 16

Až jsme se ocitli v krámku, který se specializoval na prodej jarmulek, aneb kip. Jsou jich tu haldy, visí ve svazcích, leží na pultě. A nejsou drahé – za pět šekelů. Mělo by jít o předměty sakrální povahy, tomu ovšem příliš neodpovídají náměty na nich použité. Dobře, podle velikosti může jí o pokrývky na hlavy pro děti. Ale spíše o suvenýrový brak. Do synagogy bych s tím nešel. Tyhle nebereme. Pak je tam hromádka menší, která vypadá, že obsahuje pokrývky patřičně nábožné povahy. Tady už stojí kus dvacku. Pan majitel krámku nás samozřejmě při prohlížení svého zboží doprovází a pochvalně kýve.

„Ty levné jsou šunt, dovoz z Číny. Tyhle jsou dělané u nás v Izraeli.“

Maně si říkám, proč tedy prodává šunt. Inu prodává, aby měl kšeft. Podle zájmu amerických turistů jde o vysokoobrátkový sortiment. Jana mi zkouší kipu za kipou, není spokojená, ani já nejsem. Nechtějí mi držet na hlavě! Jako mi drží ta moje pražská, co mi koupila Ivanka u starého židovského hřbitova u Maiselovky. Divili se kamarádi, že mi na hlavě drží. Viděl jsem, jak si jarmulku přidržují na hlavě „opravdoví“ židé pomocí sponek připnutou k vlasům. Já vlasy nemám, tak jsem kamarádům řekl, že si správní židé přidržují kipu na hlavě zatlučeným hřebíčkem. To mi nevěřili. Tak jsem jim tvrdil: „My, židé, máme takový tvar hlavy, že nám na ní jarmulka prostě drží.“ A tomu věřili! Takové kravině. Pravda je, že když je čepička pletená, tak se natáhne na lebku a udrží se tam – právě když nemáte vlasy!

Tentokrát nás pan majitel pochválil tuplovaně. Skutečně mi Janinka vybrala tu nejkrásnější placatou čepičku s modrozelenými pruhy, ručně pletenou židovskými ženami. Za 28 šekelů…

Ukojeni nákupně i kulturně jsme si hledali nějaké místo k chutnému povečeření. No a nakonec jsme zase skončili ve falafárně s nesmírně přívětivým panem falafářem (to jsou tady všichni). Nasyceni jsme se vraceli přes kikar Zion, kde stojí věžák, který je dole bankou a nahoře čerstvě rekonstruovaným hotelem. Vloni na něm ve výši viselo hrdé prohlášení, že se zde „vbrzku otevře Herbert Samuel hotel“. Tak brzek již uplynul, a hotel otevřen jest. Celý dům září do noci nádherou modrých světýlek na fasádě. Už v něm asi bude lepší bydlení, než jsme měli my za sto dolarů. Když se pyšní pěti hvězdičkami a bazénem v podkroví, odkud je krásný rozhled na město. Bydlí se tam od pěti do deseti tisíc korun za noc, tak aby nebyl skvělý!

My zatím míříme ke svému neskvělému hostelu, který mi ale vyhovuje – hlavně tím balkonkem. Jakže se jmenuje? No, zamlouvali jsme si „Jerusalem Guest House“, na mapy.cz je barák s recepcí označen jako „Jerusalem Hostel“, na gůglích mapách „Jerusalem Hostel & Guest House“ a mail, co nám přišel od managera Dana byl podepsán „Jerusalem Little Hotel“… My šli do svého Guest House a těšíce se již na své postýlky jsme naťukali přístupový PIN. A dveře se neotevřely. Zkoušeli jsme to několikrát, a prostě to nešlo. Docela mi zatrnulo, protože jsem si pamatoval, že recepce není otevřena celou noc. Jo, a bylo už po deváté! Takže jsem vystartoval směrem k Jerusalem Hostelu, tam naštěstí recepční ještě byla, sama, protože hosté, co měli přijet, se už dávno ubytovali. Zamkla pokladnu, zamkla barák a šla se mnou těch padesát metrů dolů, kde stála Janinka. Myslel jsem si, že si chudinka představuje jak se schoulíme někde na karimatce poblíž místních bezdomovců, ale čekala klidně s důvěrou, že to zařídím.

Slečna recepční vyťukala přístupové heslo – a Sezam se otevřel. Ještě jsme kontrolně vyťukali stejný PIN my – a Sezam zůstal zavřený. Ani napodruhé se neotevřel. Té holce ano.

„To musíte FASTER!“ poučila nás. No jo, je to třeba vyťukat rychleji. Jsme pomalí. Jak bychom nebyli! Máme za sebou tak náročný den, že jeho popis zase vydal na čtyři pokračování! Nevím, na kolik pokračování vydá zítřek.

Ale to zjistíme až příště.

(Prožito cestou z Masady do Jeruzaléma a v Jeruzalémě v úterý 2. května 2017 aneb 5. ijaru 5777, psáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 19. a pátek 20. října 2017. )

Foto © Jan Kovanic

***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.