18.12.2017 | Svátek má Miloslav


ŠAMANOVO DOUPĚ: Houba a půl

20.9.2017

(Užít si Timnu)

Vítejte v Jordánsku! Tato esemeska vystřídala včerejší výhrůžku mobilního telefonu, který nás vítal v Saúdské Arábii. Tou jsme byli obšťastněni včera na pouštní silničce Shlomo Stream Trail nad Ejlatem. Ale ne, jsme stále v Izraeli a míříme po silnici číslo 90 na sever, na dotek jordánské hranice. (Na dotek – pokud bychom měli kilometr a půl dlouhou ruku.) Jedeme k našemu dnešnímu cíli, od hostelu HI-Eilat k hostelu HI-Ein Gedi. Ejlatský hostel byl velmi přívětivý. Náš pokoj byl dimenzován na šest obyvatel (manželská postel + dvě přistýlky, nad kterými bylo možno od zdi odloupnout ještě dvě palandy), takže ve dvou nám tam bylo přímo přepychově. Také jsme poprvé mohli okusiti pravé izraelské hotelové snídaně (včetně humusu a kyselých rybiček). Počasí jsme měli rovněž výborné. Ráno v osm ukazoval teploměr na klimatizaci příjemných 29,2 stupňů, ale věřte, že to bylo na noc právě natolik přiměřené, že jsme si klimatizaci nemuseli pouštět.

Timna 1

Pokoj jsme měli opustit do jedenácté, což jsme stihli naknop. A po třiceti kilometrech a pětadvaceti minutách nás už čeká odbočka do Timna parku. Pozná se tak, že vlevo se u silnice zjevují poutače ve tvaru přerostlých egyptských postav, tedy postav, vytvořených podle egyptských nástěnných kreseb. (Nemám je vyfoceny, neb řídím já a Janinka, když nemusí, tak nefotí:) Jedeme na západ údolím Timna. Popíšu ho opisem z mé knížky Mír v Izraeli:

„Nu – tak údolí. Prý má „podkovovitý tvar”. Když se však na něj podíváme pohledem kosmických sond, pak vidíme, že se do kry náhorní planiny, která zde dosahuje výšky asi 600 m.n.m., zakously jakési obrovské zuby, které z ní vyrvaly sousto ve tvaru půlelipsy. V jejím středu pak vyčnívá až do výšky 425 tmavý masiv hory Timna. Tmavý, protože vyvřelý. A mezi oběma těmito geologickými útvary se nachází ploché dno vádí, které stoupá od 100 m na východě do výšky asi 200 metrů na západě, kde obkrouží středovou pahorkatinu, načež se stáčí zpátky k východu a opět mírně klesá. Údolí? Kráter o průměru asi 9 km! Který byl někdy před půlmiliardou let zaplaven mořem, jež po sobě zanechalo pískovcové vrstvy. Voda a vítr v nich pak vykutaly zajímavé útvary, které si jedeme prohlédnout.“

Timna 2

Nejdříve jedeme po celkem uspokojivé asfaltce, která však po půl kilometru odbočuje vpravo ke zprivatizovanému kibucu Elifaz (121 obyvatel v roce 2014). Přímo pokračuje panelová cesta, která je vlevo rozšířena dalším pruhem zpevněného štěrku a vpravo pruhem ujetého písku. Oba boční pruhy slouží hlavně jako široká krajnice, díky nimž se nám minule vyhnula karavana protijedoucích turistických autobusů. Jenže letos se žádné autobusy nekonají. Ani auta. Mám trochu obavu, zda nás vůbec do Timna parku pustí – je Jom ha-zikaron, den vzpomínání na padlé vojáky a oběti palestinského teroru. A v tento den jsou všechny zábavní podniky zavřeny. Teď jde o to, jestli Židovský národní fond, jemuž zdejší pozemky patří, uzná Timnu za věc poučení či zábavy. Obavy se stupňují, když přijíždíme k akáciovému hájku, u něhož je skryt přízemní vstupní areál. Když jsme jeli s autobusem, tak jsme pokračovali normálně rovně po silničce. Kdosi nám po krátkém zastavení a zapravení společného vstupného průvodkyní Daliou zvedl závoru, a my jeli dál. Tentokrát tu není nikdo, kdo by tak učinil, a tak po bloudění na kruháku odbočujeme vlevo a zaparkujeme na autoprázdném parkovišti. Janinka odchází umýt si ruce (a když už tam bude taky se vyčůrat), já zkoumám způsob, jak se dostat dál.

Timna 3

Cesta z parkoviště se na rovnou silničku připojuje za jakousi celní budkou se závorou. Před závorou stojí plechová krabice, a na ní je hebrejsky a anglicky uvedeno Ticket Station. Stanice lístku? Musím mít asi lístek a něco s ním udělat, nejspíše vyťukat číslo na připojené číselné klávesnici. Před krabicí je na vozovce retardér, označený rudým praporkem, asi aby nějaký retarda nenajel do zavřené závory. Celé to působí neprůjezdně. Při návratu k pustému areálu ale vidím, že po té silničce k rudému praporku jede nějaké černé auto. Pan řidič zastaví, cosi učiní, závora se otevře, a on jede dál. Sláva, není zavříno! Asi. U parkoviště jsem si všiml kontejneru, ve kterém tiše vrčí diesel, pohánějící generátor. Něco tady spotřebovává elektrickou energii, tak snad budou mít otevříno i na svátek.

S Janinkou se sejdeme v prodejně suvenýrů, bagetového občerstvení, automatizované kávy – a lístků. Nachází se ve velké hale s lavicemi a stolky, kde mají tři obsluhující osoby proti nám jasnou převahu. Koupíme si lístky, vlastně lístek, a podaří se nám nějak přesvědčit vstupní automat, aby nás pustil. Ani jsme nemuseli mačkat číslo, jen jsme mu ukázali lístek. U prodejního pultu jsme si předtím vyzvedli mapku. Je dosti „vydyzajnovaná“, to značí, že grafika vítězí nad srozumitelností. Naštěstí mám jinou mapku, dva roky starou, která vypadá vskutku jako mapa (včetně vrstevnic). A naštěstí mám tři roky starou zkušenost, doplněnou o domácí přípravu na internetových mapách. Domácí příprava velí zastavit ve 12:00 na kraji silnice, kde kousek dál stojí jiné auto. Vylezeme z auta a postavíme se. A skutečně, kdesi v dáli zakvílí na minutu osamocená siréna. Je poledne Jom ha-zikaron.

Timna 4

A když už jsme venku z auta, vyfotíme si okolní poušť. Je skutečně krásně barevná – oproti šedomodrému nebi s řasami mraků, které nám pro dnešek poskytne jen špatné světlo. Janinka dokonce fotí dobrovolně (takže k mým čtyřem stovkám snímků z Timny přičiní dalších 130, budu mít těžký výběr! Nakonec ho vyřeším pomocí fotogalerie). Příhodně jsme zastavili nedaleko Spiral Hill. Tentokrát si ho mohu sejmout rovnou, a ne zpoza skla jedoucího autobusu. Minule ale vyšel kvůli lepšímu světlu stejně líp. Stejně však i na tomto snímku je vidět, že jmenovaná geologická pamětihodnost má tvar přerostlého psího hovínka. (Nakonec jsem stejně použil Janina snímku:)

Minule je minule, tentokrát hodlám z nabízených krás (dříve než dorazíme k pouštní Houbě) nejdříve zastavit u Půlhouby. Totiž, na papírových mapách jest vypsáno, že se tam nachází vyhlídkové místo na údolí. Což nachází. A navíc je na internetových mapách poblíž označena přírodní památka „A Mushroom and a Half“, kterou jsme minule minuli. Páteřní komunikace, po které jedeme, se od směru na západ už sklonila k jihozápadu. Vlevo se zdvíhá svah, pokrytý štěrkem k horám, které se ještě ve štěrk nerozpadly, vpravo se táhne ploché dno hlavního údolí, po kterém se za zimních dešťů valí voda.

Timna 5
Timna 6

Jedeme vlastně po něm v místech, kde se terén lomí směrem vzhůru k centrální hoře Timna (nově vyrostla na oficiální výšku 447 m n. m.). Po kilometru jízdy od spirálního hovínka odbočujeme z této Měděné stezky (The Copper Road) vpravo podle šipky k The Mushroom. Rychlost omezena na 60 km, i když je silnička nečekaně dobře vyasfaltovaná, avšak úzká a místy klikatá. Značka varuje před gazelami na silnici. Po dalším kilometříku zastavujeme na malém kamenitém parkovišti, které je vpravo od silnice vyrubáno do mírného svahu. Vyšplháme pár metrů na jeho vrchol a rozevírá se nám nádherný pohled do bočního vádí, k jehož světlému povrchu se sklání náš mírný načervenalý svah jen asi dvacet metrů vysoký. Po tři sta metrech plochého dna začínají stoupat rudé skály do relativní výšky 50 metrů. Za nimi je jako obrovitá rudá opona rozprostřen stupňovitý svah dříve popisovaného kráteru, ozdobený dole krajkami bílých písečných svahů, jenž prudce, téměř kolmo, stoupá až do výšky 600 m n. m., což je 350 metrů nade dnem vádí.

Vpravo pak, na našem svahu údolí, se nacházejí po dvou stech metrech dva geologické objekty: Houba, vysoká asi pět metrů a nízká dvoumetrová „půlka“, která z téhle strany vypadá jako oltář. Přijdeme k nim a strávíme tam čtvrt hodiny fotografických i dotykových hodů. Houba má tvar mladé plodnice a barvu muchomůrky červené, to kvůli obsahu železa. Našel jsem si, že se jedná o pískovec, zpevněný železem.

Timna 7

Štěrk ve svahu nad námi je zase modrý, to kvůli obsahu mědi. „Půlka“ je ze strany štíhlá, působí, jako jakási loď. Do údolí se od obou skal sklání průrva miniaturnícho marťanského údolí Valles Marineris, do které pohodlně zapluju až do výšky ramen. Toto koryto ukazuje jistou endemitu zdejších skalních útvarů: zatímco v jiných pouštích podobné útvary vznikají působením zrnek písku, hnaných deštěm, zdejší abrazi způsobila voda. Kocháme se také voštinami na bocích skalnatých objektů, dokud nedorazí posádky dalších čtyř automobilů. Poskytnou nám alespoň na snímcích nedobrovolné měřítko.

Další zastávkou na naší cestě je po dalším kilometru houba celá, již úplně vyvinutá plodnice. Díváme se na ni z plošinky nad dalším údolíčkem, kde se nachází i zastřešený objekt s turistickými vysvětlivkami, obrázky, popisky i artefakty. Zde zastavují turistické autobusy, mají na to prostor – jenž se u Půlhouby nevyskytuje (a proto nejspíš bývají masové výpravy o onu atrakci ochuzeny). Předvádí se nám tu, jak se vyrábělo železo. Jsou tu koše, upletené z proutí, a v nich surová ruda, vlastně kameny z okolní krajiny. Jedná se o repliky košů, které jsou dnes kovové a přivařené k podstavci. (Co není přivařené, mohlo by asi zmizet. Kameny tedy přivařené nejsou, ale těch jsou v okolí čtvereční kilometry.) Jsou tu hmoždíře, ve kterých se kameny roztloukaly na písek. Je tu model pícky 1:1 se čtyřmi koženými měchy. A nakonec polotovar, jenž odtud odcházel: Železné bochníky, polštářky anebo „pruty“ – podle forem, do kterých se rozžhavený kov lil z tyglíku. Dělo se tak v ranné době železné, tedy v 11. až 9. století před naším letopočtem.

Timna 9
Timna 8

Ale ještě před tím se tu těžila a zpracovávala měděná ruda, a to v době bronzové, tedy před sedmi tisíci lety! Nejvíce se v tom angažovali Egypťané, kteří zde vládli v dobách od 14. do 12. století př. n. l. Po Egypťanech zde měděnou rudu těžili Edomité, Izraelité, Nabatejci, Římané, Midiánci… Jenom po ovládnutí oblasti Araby v 7. století n. l. se zde měď netěžila. Ve 20. století s tím opět začali Židé (mimo národní park, samozřejmě), ale pro nízkou výtěžnost s tím skončili. Cena mědi pak vzrostla, takže s tím opět v tomto tisíciletí začali, jak je to dneska, nevím... Scházíme dolů, podívat se na zbytky reálných miniželezáren, které se ukrývají za plůtky, aby je turistické výpravy nezplanýrovaly. Bývaly zde tisíce těchto pícek! Po archeologických lahůdkách a sbírání panoramatických výhledů se konečně dostáváme i k vlastní Houbě na kraji údolí, která je od silničky vzdálená asi 100 m. Houba je od skalní stěnky oddělena zcela jasně, a je vysoká stejně – asi pět metrů, jak svědčí i dobrovolné měřítko. Obdivujeme i zde voštiny, ale jedna z nich není geologická, avšak biologická. V miskovité prohlubni si zde vystavěl své pueblo nějaký pouštní hmyz. Voština ve voštině…

Timna 10

Tato poušť by se mohla klidně nacházet na povrchu Marsu, nebýt v ní tolik života. V korytě potůčku, který možná někde pod povrchem ještě teče, roste žlutá pouštní tráva, vzpínají se neolistěné stromy neakáciového vzhledu a zcela prosperují keře cicimku huňatokvětého, který znám z loňska jakožto trnoplodník Kristův. A na červeném písku, poházeném modrými a bílými kamínky se vyhřívá bílá ještěrka, ozdobená cihlovými pruhy s modrými skvrnami…

Timna 11

Na tomto místě jsem před třemi lety byl, ale na dalším zase ne. Opět jsem si ho našel při domácí přípravě nad mapou Timna parku: The Arches, Oblouky, podle obrázku na mapě jde o jakási skalní okna. To musíme navštívit! Pokračujeme dále po silničce směrem od páteřní komunikace. Sjíždíme na dno vyschlého vádí, jen asi deset metrů široké. Násep zde není, aby ho zimní vody neodnesly. Za korytem se silnička pokrývá prachem a kamínky, asfalt pod nimi vypadá skoro jako přirodně rozteklý. Po dvou kilometrech dorazíme na konec komunikace vhodné pro auta (avšak v poslední popisované fázi už ne pro autobusy). Místní parkoviště je už oživeno několika automobily, jejich posádky lozí po okolních skalách. Vydáváme se po červené turistické značce. Nejdříve po schodech, jež nás zavádějí na šikmý svah, který se tváří jako odkryté skalnaté dno dávného moře.

Timna 12

Míjíme bílý balvan, který se do okolní červeně moc nehodí. (Vápenec, nezpevněný železem?) Ocitáme se na samotném kraji dna „kráteru Timna“. Mohli bychom jít nejdříve vpravo po modré, kam by nás zavedly strmě stoupající schody do nějaké pamětihodné jeskyňky. Tomu však Janinku nechci vystavovat, její krvinka by mohla protestovat, a ještě více léčením zesláblé stehenní svaly. Ani já tam nechci lézt. Soustřeďuji se na další postupový bod, jimiž jsou ona Okna. Ani sem však není výstup jednoduchý. Strmá stezička tak pro jednu nohu se mění na výstup po skále pomocí zaspuštěných skob. Ale když jsme vylezli v Jizerkách na Pytlácké kameny, vylezeme i sem! Kamenné stěny kolem nás pískovcově zlátnou, ale modré kamínky, zapuštěné do kamenů pod nohama prozrazují, že měď je i zde. Ještě pár kamenných schodů, podepřených kovovými stupy, a jsme v jednom z oken. Rozhlížíme se, fotografujeme, a už na druhé straně skalní stěny sestupujeme po kovovém žebříku do úzké trhliny, která nás vyvede zase ven ze skal. Maně si vzpomínám na Sloní kameny u Jítravy v Lužických horách – avšak tam bylo přece jen více zeleně. Tedy alespoň nějaká, protože na tomto vyvýšeném místě, pod stěnou místní kaldery, je zcela sucho.

Timna 13

Mohli bychom se už vrátit k autu, ale jsou zde ještě zbytky po dávných hornících, které nechci minout. Zatáčíme tedy vpravo ke zbytkům dolů. Po horolezecké zkušenosti si zopáknu i něco z jeskyňářství: V červené stěnce se otevírá vodorovná bílá nora. Odkládám čepici i lahev v pouzdře přes rameno, abych se vešel. Lezu dovnitř po kolenou, ale už asi po deseti metreh zužující se chodbičky je konec. Otáčím se a lezu zpátky. Než se vydrápu ven, vychutná si mne Janinka fotograficky. Tu do díry nedostanu, alespoň ne do téhle. A protože jsem měl krátké kalhoty, mám teď kolena krásně zamoučněná bílým prachem.

Do jiné nory snad Janinku dostanu. Jdeme k ní po modré značce. V pískovcové stěně u cesty obdivujeme úzký vodorovný pás valounků, jež se sem uložily asi v době, kdy dno moře na chvíli vystřídalo dno říčky. Vyšplháme na náhorní planinku, na které se objevují zábradlíčka kolem děr, směřujících dolů. Do jedné z nich zalezeme opět po kovovém žebříku. Ze dna díry, jakési studny, hluboké asi tři metry, pokračuje vodorovná chodba. Pokud se jí dalo jít v předklonu, pak mne Janinka následovala. Až na dno další studny. Cesta pro turisty, kteří se nebojí ušpinění, pokračovala dál, ale to by se muselo už po kolenou, a to Jana odmítla. Vrátila se zpátky zcela bezpečnou cestou sama, já pokračoval kolenačky. Tohle byly jedny z filmových jeskyň, kde je dobře vidět. A to díky dírám, proraženým do povrchové krusty, jimiž dovnitř proudí denní světlo. Pěkně se to lezlo hebkým písečkem, dokud jsem nenarazil na ony zmiňované kamínky. Zde netvořily úzký pásek, ale hrbolaté dno nízké jeskyně. A protože jsem měl kraťasy, tak jsem si poškrábal kolena…

Timna 14

Bylo to však báječné a bezpečné dobrodružství, jehož bych si jako člen masové výpravy jistě neužil. Protože žádný průvodce netouží po tom, aby mu svěřená osoba sklouzla ze žebříku anebo byla kvůli svým rozměrům utemována v dolu… Na konci tunelu mne zase čekala studna s kovovým žebřem. Než jsem vylezl nahoru, mohl jsem si vyslechnout i přednášku v angličtině, kterou vedl jakýsi průvodce pro své dva svěřené (asi) Nory. (Do dolu neslézali.) Protože jsem s sebou neměl zápisníček, a protože zase tolik anglicky nevládnu, nemohu sloužit jeho vyprávěním. Ale po návratu k parkovišti (a návštěvě budky se suchým záchodem) jsem se podíval k místnímu informačnímu domečku, kde bylo něco z havířských praktik namalováno a vymodelováno. Šachty nebyly před třemi tisíci lety vybaveny žádnými žebříky. Horníci si vytesali do protilehlých stěn stupy, po nichž vyručkovali a vynožkovali nahoru.

Poslední pohled na zlaté skály, oblouky v nich, údolíčka, protékaná pískem, na modré kamínky (nejspíš malachit) pod nohama, a vzhůru na poslední atrakci, tu nejhlavnější, totiž Šalamounovy sloupy. Atrakcí je v této kaldeře jistě víc. Naplánoval jsem původně také návštěvu The Chariots. Dvou skal, na nichž jsou vyryty dvoukolé válečné vozy a další scénky ze života Egypťanů, které sem naškrábali umělci ve 14. až 12. století před naším letopočtem. Kresby jistě úctyhodné, ale znamenalo by to odbočit ze zpáteční cesty dva a půl kilometru na sever, a pak se zase ty pouhé dva a půl kilometry vrátit. Nevěděl jsem však, jak daleko, vysoko a jak dostupně se ony (zřejmě nezřetelné) kresby nacházejí. A hlavně – po dvou hodinách vylejzání, prolejzání a fotografování jsme toho měli oba dost. A ještě jsem chtěl dneska stihnout cestou do Ejn Gedi také Masadu. A je už čtvrt na tři. A tak vzhůru k Šalamounovým sloupům!

Vracíme se na hlavní komunikaci, na křižovatce odbočíme vpravo. Po dalším kilometru z ní sjíždíme vlevo na úzkou asfaltku. Ještěže jsem tu už byl a ještěže mám domácí přípravu, cedulka zde totiž chyběla. Na konci silničky je pusté parkoviště, jsme zde jediní turisté. Před námi se rozevírá pohled na místní Skalák. Před třemi lety jsem si zapsal a zde zopakuji:

„Asi padesát metrů vysoký rudý pískovcový blok, čnící nad plochým terénem, je tu rozčleněn svislými trhlinami, které oddělují jednotlivé skalní věže. Jsem zvyklý na skály Českého ráje a Křivoklátska, přesto na mne zdejší skály působí skutečně monumentálně. I když se Šalamounem nemají moc společného. Jako „Šalamounovy sloupy” zdejší velkolepý geologický útvar označil až v roce 1930 americký archeolog Nelson Glueck. Faktem je, že se tu v okolí těžila měděná ruda i v době, kdy onen proslulý král vládl (v minus desátém století)…“

Měď, nikoli zlato! Přesmyčkou to pak mnozí považovali za archeology objevené proslulé „Šalamounovy doly“. Tato hypotéza nebyla podpořena žádnými důkazy a nebyla archeology přijata. Nicméně kontroverzní tvrzení mělo pozitivní dopad: Přivedlo k tomuto místu pozornost, která pak vedla k podpoře dalších archeologických průzkumů. Ty od roku 1959 vedl izraelský profesor Beno Rothenberg (1914-2012), kterého k „archeo-metalurgii” přivedla jeho vášeň pro dokumentární fotografii…

Timna 15

Dojdeme až k oněm sloupům, avšak po schodech k další rytině, tedy rytině bohyně Hathor už nelezeme. Janinka má toho opravdu dost. Na stoprocentního invalidu se dnes držela statečně, už ji nehodlám přetěžovat. Skály s rytinami si prohlédneme jen odspodu, odkud tedy rytiny nevidno. Stejně jsou nezřetelné, a daly by se zaměnit s voštinami, které i zde tvoří jakési kartuše, stejně jako v Českém ráji. Navštívíme alespoň zbytky dávné svatyně, nacházející se hned u skalní stěny:

„Beno Rothenberg zde u úpatí Šalamounových skal odkryl egyptský chrám, zasvěcený hodné a ochraňující bohyni Hathor. Spíše příruční chrámek, protože měl rozměry pouze 15 na 15 metrů. Byl postaven už na konci 14. st. př. n. l. za vlády faraona Setiho. Pro starověké horníky bylo zřejmě praktické se zde zastavit cestou do práce a z práce.Jedná se o ústřední kultovní místo údolí. Obvodové zdi byly z bílého pískovce, který pochází z místa několik kilometrů vzdáleného, ale oltář byl vyřezán přímo do skalního podloží. Do skalní stěny byl pak vytesán výklenek, kde spočívala socha bohyně Hathor. Archeologové tu nalezli tisíce artefaktů jak po Egypťanech, tak po Midiáncích. Krom opracovaných kamenů i keramické předměty a měděné šperky. Šlo o ekumenickou svatyni, kde se v jeden čas na stejném místě odehrávaly jak egyptské, tak místní midiánské obřady. Přímo „bok po boku”. Poté, co Egypťané v plovině 12. st. př. n. l. odešli, Midiánci stavbu rozebrali a upravili podle svého. Nad tímto stánkem vztyčili stanová plátna, odstranili sochy, a rytiny oškrábali až na skálu, aby působily jako dílo přírody. Midiánské obrazoborectví (i když nikoli fundamentální, když mohli vyrobit šperk ve tvaru hada či sošku kozorožce) bylo nejspíš způsobeno tím, že se jednalo o Abrahamovy děti. Jejich praotec Madian byl jedním ze šesti synů Cetury/ Ketury, již za svou manželku pojal Abraham po smrti Sáry.“

Zalezu ještě do vedlejší pukliny a fotím skály. Skalní stěny i samostatné skální bloky, spadlé z vršku skal. I bílou skálu kubického charakteru. Když přijdu blíže zjistím, že se jedná o zamaskovanou rozvodnu elektrického proudu, jímž se zde v noci osvětlují skály. Elektřina je nejspíše využita i k občasným koncertům pod širým nebem. K tomu je ovšem potřeba přivézt si na místo nezbytný dieselagregát.

Než dorazíme na parkoviště, přijede na něj ještě jedno auto. Autobusy jsme celý den neviděli. Možná je to i proto, že o svátcích je tento pouštní „park“ (na mapách Googlu snad proto označen zelenou plochou) otevřen toliko do třetí hodiny odpolední. A je tři čtvrtě na tři, když opouštíme Šalamounovy sloupy. A minutu po třetí, když vyjíždíme z Timna parku. A nyní vzhůru k Masadě a do Ejn Gedi!

Ale o tom až příště.

(Prožito a užito v Timně v pondělí 1. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 18. a úterý 19. září 2017. Zítra, ve středu, začíná po východu tří hvězd nový rok 5778. Tak šťastný a sladký!:)

Foto © Jana Rečková, © Jan Kovanic

Vyprávění o Timně z roku 2014: Mír pouštních hub
Fotogalerie z Timny z roku 2014: ZDE
Fotogalerie z Timny z roku 2017: ZDE
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Recept na sladký vánoční salám
Recept na sladký vánoční salám

Letos zkuste vánoční cukroví trochu jinak

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.