Když jsem před čtyřmi lety recenzoval literárněhistorickou toulavou knížku Ivany Mudrové Kam značky nevedou, netušil jsem, že po toulkách po českém venkově (tři díly) vtrhne do Prahy (tři díly) a nakonec do Evropy. Zatím se tu rozhlíží okouzlenýma očima teprve podruhé, ale určitě ne naposledy.

Mudrová tentokráte vede své čtenáře zeměmi blízké západní Evropy: Začíná v Belgii, ukáže nám Nizozemsko a putování po Beneluxu ukončí v Lucembursku. Pak zamíří do Německa, kde se porozhlédne v Porýní-Falci a Sársku, a skončí v Badensku-Würtenbersku a Bavorsku. A stejně jako vždy se dovídáme o méně známých či neznámých místech. Kus od velkého vodopádu se vyskytuje menší, avšak malebnější, nedaleko slavné historické pamětihodnosti nalezneme neméně pozoruhodný, i když absolutně neznámý skvost. Autorka však dovede i profláklé pamětihodnosti okořenit nějakou zajímavostí. A vždy se dovídáme i detaily historické, literární, zeměpisné, podané v nových souvislostech. Opět se jedná o vlastivědné dílo (to jest pochvala, nikoli ironie), kdy si uvědomujeme, že vlastí je nám i Evropa.

Moc se po západní Evropě netoulám, ale zrovna Brusel jsem navštívil, a tak mohu přikyvovat autorce, když povzdychne, že se toto kosmopolitní velkoměsto mění "leckdy až bezohledně". Možná je to i tím, že je zde snad až pětadvacet nezávislých čtvrtí, každá s vlastní radnicí, a v tomto hlavním městě evropských byrokratů neexistuje územní plán! Když Mudrová vypráví o Velkém náměstí, nebo opěvuje bruselské secesní lahůdky, vzpomenu si na ně. Old England mě také uchvátil. Ale nenavštívil jsem místní kostely. A tak se o jejich historii dovídám alespoň v této knížce. A netušil jsem že:

v Bruselu 10. července 1873 Paul Verlaine postřelil Rimbauda - asi po roce jejich bruselského soužití...
v Bruselu započal se svou tvorbou sochař Augustin Rodin...
v Bruselu se do svého profesora zamilovala anglická spisovatelka Charlota Brontëová, autorka Jany Eyrové...

... a tak to jde dál i v dalších městech. Když už jsme unaveni smrští faktů a odkazů, jsme osvěženi vyprávěním báchorek - tu o utonulé nevěstě ze západofríských ostrovů, tu o hodném Jeníku Hořčice, který byl však přespříliš pyšný na své bruslařské umění, tu o víle Modřence z Modrého hrnce. Jestli někdy pojedu kolem, určitě se v Blaubeuren poblíž Ulmu zastavím, abych si ten mohutný krasový pramen řeky Blau prohlédl...

Autorka stejně jako v prvním evropském díle hledá své oblíbené "české nitky". Hned v uvozujícím Bruselu jde o pozoruhodnou stavbu Palais Stoclet dostavěnou v roce 1911, jejíž architekt Josef František Maria Hoffman pocházel z moravské Brtnice. Jindy je to zajímavá kaple u Beuronu na Horním Dunaji. Beuronský styl stál u kolébky secese, spojovací chodbičky lze podle Jiřího Muchy nalézt i s jeho otcem Alfonsem... Říkal jsem si, zda se dostane i na prvního českého turistu Karla Hynka Máchu, který se těmito místy netoulal - a dostalo se! To když osud zrestaurovaného lucemburského zámku připomíná autorce český Kokořín, jehož trosky kdysi KHM obdivoval. A o kus dále se dovídáme o Victoru Hugovi, který v lucemburském Viandenu žil v asylu a krom sepisování románu Devadesát tři se tu vyznamenal i při požáru desítek domů v Dolním městě. Osobně pomáhal hasit a zorganizoval řetěz lidí s vědry. Podobně jako Mácha v Litoměřicích...

Ansbach poblíž Norimberka proslul svého času svým "vlčím dítětem" Kašparem Hauserem, který byl jako dítě léta vězněn v úzké prostoře a teprve jako šestnáctiletého ho 26. května 1828 vystrčili na ulici. Na jeho trápení se nejspíš podílel někdo z rodiny. Ono to podzemní věznění dětí má také dost dlouhou historii!

Už v předcházejících knížkách Mudrové jsem si uvědomil, kolik má Česko židovských památek, zejména hřbitovů. Podobné je to i okolní Evropě. Židovské společenství bylo vždy součástí zdejšího života. A tak i ve Wormsu, proslaveném sídle Niebelungů, se setkáváme s tímto fenoménem. Píseň Niebelungů bývala Němci často zneužívána k válečné propagandě - ať už šlo o císaře Viléma II. či kancléře Hitlera. A zrovna zde, v hnízdě těchto Starogermánů, se Židé vyskytovali už od 9. století. Stejně jako pogromy na ně. Nejstarší doložené se odbývaly už v 11. a 12. století v souvislosti s křižáckými válkami. Ve století 14. zase prý Židi mohli za vypuknutí moru. Nejhůře jim bylo za moru nacistického. Dnes po nich zůstal ve Wormsu jen hřbitov zvaný Svatý písek. Na jeho ploše byl totiž rozsypán písek, přivezený ze Svaté země. Protože se tak však stalo v 11. století, lze to dnes těžko doložit.

Turista, který by chtěl popisovaná kouzelná místa navštívit, uvítá rady, kde odbočit na správnou vyhlídku, kam jet raději vlakem, a když jede autem, kde najde příhodné parkovišťátko.

Shodou okolností končí vyprávění o Evropě v mnichovském parku Nymphenburgu, což je další západoevropské místo, které znám... Vidím, že toho mám ještě hodně co dohánět. Až tudy zase někdy pojedu, vezmu si s sebou i tuhle kouzelnou knížku.

Psáno v Praze dne 21. června 2007

********************************

(Ivana Mudrová: Evropa okouzleným pohledem II, vydalo nakladatelství Lidové noviny, 256 stran, doprovázeno desítkami fotografií Ivany Mudrové, doporučená cena 259,-, vyšlo v červnu 2008)

Viz i Šamanovy recenze předcházejících děl IM:
Evropa okouzleným pohledem I

Prahou s otevřenýma očima
Prahou s otevřenýma očima II
Prahou s otevřenýma očima III

Kam značky nevedou
Kam značky nevedou II

Kam značky nevedou III