23.11.2017 | Svátek má Klement


ŠAMANOVO DOUPĚ: Ekumenické art deco

15.11.2017

(Užít si Jeruzalém)

Večer na Jaffa Road

Na užití Jeruzaléma máme vlastně víc než čtyři dny. Třeba hned dnes večer si ho můžeme užívat. Vlastně musíme, když se chceme najíst. A najíst se chceme, dnes jsme pořádně neobědvali. Takže se po příjezdu z Ejn Kerem nejdříve ve svém hostýlku upravíme. Trvá nám to hodinu, zdržuju hlavně já, když se chci zbavit nevítaného suvenýru z Rudého moře, totiž ulomeného ostnu v koleni. Nějaký mořský ježek se mi pomstil za to, že jsem se o něj opřel či otřel. Nerad. Naštěstí má s sebou Janinka pinzetu. Je poněkud lepší než moje, ocelová, značka Solingen. Stávala za sociku tři stovky, a moje milá paní doktorka si ji pořídila za studia při chirurgické praxi. Jo, to se hodí, mít na cestách s sebou doktora!

Je šest hodin večer letního času, když vylézáme na Jaffskou třídu hned u Kikar Zion. Ještě svítí slunce a pěkně osvětluje stánky, rozestavěné podél tramvajové trati a na blízkém plácku. „Jerusalem Night Market,“ hlásají plachty, na nich umístěné. Vlastně i vloni jsme byli oblaženi podobným trhem. Nabízejí se zde opět roztodivné šperky, náhrdelníky, tepané měděné konvice… Až když přicházím ke stánku s kipami, kde si můžete vybrat tu, která propaguje váš fotbalový klub, uvědomuju si, že tohle je zboží z nedaleké ulice Ben Jehudy. Tyhlety jarmulky jsem si nekupoval a tuhle mi Janinka koupila. Benjehudští obchodníci vylezli ze své nákupní zóny, kde asi museli zavřít, nebo ponechat prodej na někom z rodiny, a vysunuli se až sem. Toto marketingové přejinačení normálních krámů mi připadá dost zoufalé a poněkud marné. Davy se na tomto tržišťátku nekonají, avšak večer ještě nezačal.

Ekumenické art deco 1
Ekumenické art deco 2

Máme jiné plány na utácení peněz. Hodláme povečeřet. Jdeme směrem ke Starému městu a máme problém. Takhle vlevo jsou hlavně kavárny a slaďárny, kde se nesežene vhodná večeře ani pro tak homeopatického cukrovkáře, jako jsem já. Obracíme se vpravo a odmítneme nabízející se picárnu. Jsme v Jeruzalémě, ne v Itálii, Řecku nebo Katalánsku, přece. Chceme něco echt místního. Najdeme to v samoobslužné jídelně hned vedle. Pozorujeme, jak to dělají jiní, a pak se chopíme talířů. Nakládáme si na ně různé nabízející se dobrůtky. Bulgur, nudle, opečené papriky, jakési masínko, zaléváme omáčkou. Co si dáš, to si dáš, kolik se ti vejde a nepřeteče. A pak už jen zaplatíš jednotnou cenu 44 šekelů. Nějaké drahé, ale tady je snad všechno pro Čechy nějaké drahé, když nechce žít jen na falafelu a pečivu. No ano, skvělý chlebík k tomu dostaneme, se zapečenými asi datlemi. Sedáme si ven na zahrádku, ještě je docela teplo, a pouštíme se do jídla.

Což neznamená, že bychom nesledovali okolní cvrkot. Zejména, když až ke stolkům zajíždí dvojice policajtů na mohutných černých koních. Koukáme, jak do sebe láduje obrovskou pizzu rodinka na vedlejší zahrádce, a teprve teď si všímám, kam jsme to vlezli my. Do vegetariánské jídelny! Takže to masínko bylo zjevně sojové, avšak skvělé. Nejsme vegetariáni, avšak zeleninu nezavrhujeme, naopak po ní lačníme. Když si dáme třeba hummus, tak ten je samozřejmě hlavně z cizrny, takže jíme luštěninu. Avšak nerozdělujeme jídla na „vegetariánská“ a „nevegetariánská“, jíme, co nám chutná. A tohle nám chutnalo.

Ekumenické art deco 3

Dneska už toho máme dost a tak se hned po jídle vracíme do hostelu. Jdeme zase kolem nočního marketu. Tentokrát ho ozvučuje pouliční umělec. Na kytaru dobře hraje, avšak zpívá tuze falešně. Tak, že poprvé necítím dojetí při neoficiální jeruzalémské hymně Jerušalajim šel zahav…

Doma se oblečeme trochu tepleji a jdeme si uvařit čaj. Jak už jsem psal, hostelík jest vybaven střešní „společnou kuchyní“. A v kuchyni je vskutku společnost, jež si vaří večeři. To, že je kuchyně „společná“ znamená, že je toho, kdo si ji obsadí jako první. Jediný dřez je okupován třemi rybami, které radostně zbavuje vnitřností matka místního klubu. Když mamina dočistí ryby, jme se je vařit, a zatímco je sporák obsazen rybami, začne se umývat nádobí. Koukám na ústí kohoutku nad umyvadlem, je od šupin. Raději seběhnu pro vodu o patro níž do naší malinké (85 x 180 cm) záchodové koupelničky. Naštěstí je varná konvice volná. Místní osazenstvo preferuje zjevně zdarmou kávu z kávovaru. Ech! Jaří američtí senioři na nás působí dojmem komuny zastydlých hipíků. Anebo esesmáků (SSM) na letní aktivitě. Kolektivismu jsme si užili ve svém životě už dost, tak se od nich vzdalujeme na terasu, která je volná.

Ekumenické art deco 4

K večeru se totiž zvedá obvyklý západní vítr, v Jaffa Road spíše hutný průvan. Tady nad touto tepnou vítr tolik zatím neduje. Slunce už zapadlo, západní obzor je stále ještě zlatý, modř nad zlatem přechází k východu až k noční černi. Povětřím poletuje ještě spousta vlaštovek a my se za cinkání tramvají vracíme do svého pokojíku. Naštěstí je vybavena skvělou postelí, na které se nám dobře spalo. Ale ještě neusínáme, prohlížíme si mé „denní práce“, totiž fotky, jež jsem dnes učinil. Každý večer si je překopíruju do Janina noťasu, abych o ně při ztrátě foťáčku nepřišel. A když už mám otevřený počítač, tak si ty snímky společně prohlížíme. Pojídáme čerstvé datle a jejich pecky házíme zdálky do koše. Jen pětkrát jsme se netrefili! Uklízečce tím práci nepřiděláváme, za celých šest dní nepřišla ani jednou. Aniž by kdo vynesl odpadkový koš či vyměnil ručníky. Jestli se ptáte, proč jsme si vybrali toto horrorového zařízení, pak je odpověď nasnadě: Za šest dnů jsme ušetřili sedm tisíc oproti tomu hotelu, kde jsme byli vloni, a jenž už nemá zaváděcí ceny. Nicméně i teto hostel má své přednosti: Balkónek přímo nad rohem Kikar Zion, pěknou terasu – a co je důležité, ony skvělé postele. Ale stejně, příště si asi raději připlatíme…

Jdeme spát brzo. Po náročném dni usnu bez potíží, i když bych měl cítit obavu, jak se mi zítra podaří vrátit auto. Ale to bude až zítra, a teď dobrou noc!

Jak jsme vraceli auto

Složitě a jednoduše. Složitě doma v Praze, když jsem dělal domácí přípravu. Podle informací, co nám poslala půjčovna Hertz, jsme měli vrátit auto kdesi ve čtvrti Romema, čili asi tři kilometry od Starého města. Vzdálenost zde znamená novost, a čtvrť opravdu nová je. Začala se stavět až v roce 1921 v místech, kde se v roce vzdali Turci Edmundovi Allenbymu. První problém byl, jak se tam z centra vypohybovat. Dalším problémem mohlo být, že na uvedené adrese v ulici 40, Yirmiahu byl jen přední vchod. Vjet se muselo zezadu ze zastrčené uličky Hiram, což jsem si samostatně vynalezl. Avšak nebyl jsem si jist, zda správně trefím. A třeba bych i trefil, kdybych jel rovnou. Jenže třetí problém zněl, že v téhle části města se nevyskytují benzinové pumpy, kde jsem měl doplnit nádrž až po hrdlo. Hrozilo zajet až k výjezdu z města do spletence výjezdových cest směrem na Tel Aviv, anebo zamířit do bludiště nákupních středisk. Nakonec jsem si našel pumpu cestou, ale na Jaffa Road, což mohl být další problém. Čtvrtý problém pak bylo, jak se dostat zpátky. Už jsem naplánoval cestu k tržišti Machane Jehuda, kde jsme se mohli naobědvat, když tu se všechna moje domácí příprava stala zbytečnou.

Ekumenické art deco 5

Paní půjčovatelka aut na letišti Ben Guriona nás totiž upozornila, že otevřeli novou pobočku na ulici Krále Davida. Jen dva kilometry od místa našeho ložírování. A pak už to bylo velice jednoduché pro někoho, kdo má mapy v malíčku, tedy v mobilu. Bylo velice jednoduché si je nastudovat, takže tentokrát řídím zase já. Nasedli jsme do auta, které na nás přes noc věrně čekalo před policejní stanicí, vyjeli na Tak Nevím, po ní vpravo ke kolejím „lehkého vlaku“, po nich zase vpravo kolem těch kolejí, které se zde táhnou pod hradbami Starého města až ke staré radnici, a tam, kde tramvaje odbočují na Jafskou třídu doprava, tak tam rovně a dolů, a na téhle světelné křižovatce v srdci Mamilly si chvilku postojíme, (stupeň dopravy číslo 3) abychom viděli šipičku s názvem „King David Street“, a pak už jen pořád rovně, až se ukáže to správné logo s nápisem „Hertz“. Za deset minut a jednu rozvitou větu tam jsme. Ještě se hneme pár metrů ke křižovatce, na které na nás čeká příhodně položená benzinová pumpa, kde dotankujeme na plnou nádrž, jak je při vracení auta nutno. Poměrně dost jsme toho za těch deset dní najezdili přes negevskou poušť a kolem Mrtvého moře, ale tankujeme teprve podruhé. Shodou okolností i nyní platíme 200 šekelů; protože tak lze činiti kartou na pokladně u obsluhy, tak je to opět jednoduché. Zatímco Jana platí, běžím se ještě podívat ke vchodu do půjčovny, kam mám vlastně auto postavit, když jsou všechna parkovací místa na chodníku obsazená (vlastně obstavená) a na ulici se parkovat nesmí.

Ekumenické art deco 6

A zase je to velice jednoduché, hned za budovou, kde sídlí hned několik půjčoven aut, je úzká komunikace vpravo, která klesá do dvora za podjezdem, na němž se jeví žlutá cedule s černým nápisem. Přitáhnu si ji zoomem foťáčku a opravdu, je to Hertz! Takže se vracím k autě a Janince a užiju si těch posledních pár metrů zápůjčky. Vjezd do dvorka je sice za závorou a budkou, ale hlídač nám ji po spatření loga půjčovny na autě samozřejmě otevře. Velice jednoduše najdu místo na parkování, velice jednoduše vracíme u přepážky klíčky – a to je téměř všechno. Ještě zaplatíme ne úplně zanedbatelnou sumu za pojíždění po placené dálnici číslo šest, a to i za moje bloudění. Je to levnější než časová dálniční známka. Levnější pro řidiče, a levnější i pro majitele dálnice (kterým je dnes možná stát Izrael). Tomu jde i o levný výběr. Takže žádné elektronické krabičky, žádné družicové systémy, žádný tisk zfalšovatelných kuponů. Při vjezdu na placený úsek je vaše auto vyfoceno, hlavně tedy poznávací značka. A pak vám to strhnou z účtu. Jak přesně je to zorganizováno u samotných Izraelců nevím, ale u půjčoven to funguje bezchybně.

Ekumenické art deco 7

Trošku jsem měl obavy, jak bude vyhodnocen šrám na bílém laku, který se táhne přes pravý bok auta. Všiml jsem si ho druhý den po půjčení, kdy jsme málem zahynuli na Nitzanské pláži. Vypadalo to, jako by auto někdo obešel drátem za trest, že jsme přijeli už pozdě, kdy se za vjezd do rekreačního areálu neplatí. Ale možná tam byl ten šrám už od počátku. Ale při vracení se nic neřešilo – nejspíš i díky tomu, že jsme věnovali 2.500 Kč na pojištění spoluúčasti (což u půjčeného auta jinak činí 10.000). Nic se neřešilo a za pět minut jsme byli venku! No teda! Když to srovnám s loňský rokem…

Jsme venku a jsme tam, kam bych asi sám nezašel, protože toto místo je tak trochu stranou hlavních turistických tras. Tedy hlavních tras, když máte na Jeruzalém jenom tři dny. A když zrovna nebydlíte v desetihvězdičkovém hotelu (přes 10 tisíc Kč za osobonoc) King David. Té charakteristické věže jsem si všiml už při tankování. Jsme před budovou YMCA, postavenou v letech 1926-1933.

Nečekaná vyhlídka

Když už tady jsme, tak by bylo chybou se nestavit, zejména když bedekr zmiňuje architekta tohoto baráku: je jím Arthur Loomis Harmon, autor plánů jistého Empire State Building. Takže máme šanci nahlédnout do eklektických interiérů New Yorku někdy ve třicátých letech. Do Ymcy jdeme nejdříve po bílém schodišti. Prostoru dominuje vysokánská věž (“zvonice“) s historizujícími okny, odhaduju oblíbenou neorenesanci a neorománství. Věž je tak vysoká, že se mi málem ani nevejde do záběru. A natolik pohlcuje turistovu pozornost, že si ani nevšimne dvou rozsáhlých hotelových křídel budovy. Z téhle věže se chceme podívat se na město z výšky. Zejména, když se nahoru můžeme svézt výtahem. Ptám se na to nejdříve u eklektické recepce, jež však patří k místnímu hotelu YMCA Three Arches (listopadové ceny od 2.800 Kč se vší tou nádherou, o tom se už dá uvažovat). Slečna recepční nás pošle na roh do recepce samotné budovy. Tato recepce vypadá velice neeklekticky, až sektorově socialisticky. I v tom, že recepční na místě není. Tady si prý můžeme koupit lístky na věž. Není od koho, jmeme se tedy prohlížet interiéry.

Ekumenické art deco 9
Ekumenické art deco 8

Je to tu opravdu velice působivé. Mozaiky na podlaze, barevné vitráže v oknech a vznášející se lustry ve stylu art deco působí při vší své různorodosti jednotícím dojmem. Různorodost je dána tím, že se američtí tvůrci a uživatelé snažili ekumenicky spojit tři náboženství Knihy. Hned na čelní stěně věže je vyveden pětimetrový reliéf jednoho z šestikřídlých serafínů, o nichž vypráví Izaiáš. Místní koncertní síň má v kopuli dvanáct oken, kterážto dvanáctka má symbolizovat dvanáct kmenů izraelských, dvanáct učedníků Krista a dvanáct následníků Mohameda. Kříž, půlměsíc a Davidovu hvězdu je zde možno vidět v různých symbolických propletencích. Návrh výzdoby má vyjadřovat toleranci mezi různými vírami. A nejde jen o výzdobu. Místní hotel je jediný v Jeruzalémě (a asi nejen v Jeruzalémě), který má židovské, křesťanské a muslimské vedení. Což je dáno podle mne hlavně tím, že jde o majetek YMCA, křesťanského sdružení mladých lidí. Jedná se o největší mládežnickou organizací na světě. A nejstarší mládežníky. Ale hlavně – YMCA je založena na křesťanských principech, což jí umožňuje otevřenost všem mladým lidem „bez ohledu na rasu, pohlaví, náboženské vyznání, sociální postavení, fyzické i duševní schopnosti“. A vpodstatě i bez ohledu na věk.

Ekumenické art deco 11
Ekumenické art deco 10

Recepční zatím nedošel, tak se vydáme za exteriéry. Vycházíme za budovu, kde se rozkládá milý park. Vlevo i vpravo je vrouben promenádami, před námi se rozbíhá asi čtyřicet metrů dlouhá známá vodní linka. Začíná vodopádkem u protějšího obytného komplexu, končí u Ymcy malou modernistickou fontánkou. Obě půlky parčíku jsou vyzdobeny drobnými uměleckými artefakty a vydlážděny mozaikami, nad nimiž se vznáší baldachýny stromů.

Vracíme se zpátky, recepce stále neobsazena. Jdeme ke vchodu za ostrahou, která nám potvrdí, že do otevřeného výtahu můžeme jenom s lístkem, a po schodech to nejde. Ostražný pán kamsi volá a po chvíli se skutečně objevuje recepční pán, který nám ony ždané lístky prodá po 20 šekelech. Slevy se nedomůžeme, natolik křesťanské to tu není. Takže zpátky k výtahu, naše zavazadla jsou před vstupem do tohoto dopravního zařízení pročmuchána průzkumnými palcáty a můžeme jet. Výtah měl sice otevřené dveře, avšak rozjede se až po odemčení zámku na ovládacím panelu. Vyjedeme až skoro nahoru, poslední patro zdoláme po točitých schodech. A nahoře nás čeká nečekaný rozhled!

Ekumenické art deco 14
Ekumenické art deco 13

Nečekaný hlavně proto, že ačkoliv máme dobrý výhled na jih do údolí biblické Gehenny, na všechny ostatní strany na moderní výstavbu, pak výhled na východ směrem ke Starému městu zahrazuje budova hotelu King David. Nad střechami je tedy vidět hřeben od hory Scopus až k Olivové hoře, nad klimatizačními jednotkami hotelu jsou patrny kupole Chrámové hory od Skalního dómu po Al Aksá, ano, vlevo rozeznáme zvonici luteránského kostela kousek od Božího hrobu a vpravo stavby na hoře Sion, ale přímo na Staré město prostě výhled není. Možná by byl ten výhled alespoň o něco lepší, kdyby nebyl tento hotel ze 30. let cílem útoku židovské teroristicko-osvobozenecké organizace Irgun. Akci nařídil provést šéf Irgunu Menachem Begin, pozdější premiér Izraele, na 22. červenec 1946. V té době sídlil v King David štáb britských okupačních ozbrojených sil, takže z hlediska Irgunu šlo o legální vojenský cíl. Protože však byl zároveň cílem civilním, vydal Irgun 25 minut před výbuchem telefonické varování, které se avšak k Britům neproláklo. Výsledkem bylo přes 90 mrtvých (hlavně Britové, ale i Arabové a Židé a 5 dalších národností). Tato událost byla jednou z kapek do poháru britské trpělivosti. Po tomto atentátu si Britové řekli, že už něčeho podobného nemají zapotřebí a problémy mandátní Palestiny hodili na hrb OSN.

Výsledkem byl i pobořený hotel, který byl při rekonstrukci zvýšen. Nad původní střechu se dostavěla ještě dvě patra, a my teď z Ymcy pořádně nevidíme na starý Jeruzalém. Ale vidíme přece jen dost. Jsem spokojený, že se mi podařilo objevit další view point nad zlatým městem, a hlavně – že jsme na něj nemuseli šlapat po schodech. (Níže je fotogalerie z Ymcy i z věže.)

Ekumenické art deco 15

Tak jsem to hezky napsal, avšak když se dívám znovu na své fotky, zejména ty, které byly pořízeny zoomem, tak na nich dobře na severní straně King David rozeznám i báně chrámu Božího hrobu a staré jeruzalémské hradby. Problém, který by zůstal i po úplném zbourání King David je v tom, že nejsme přímo nad Starým městem, od jeho hradeb nás odděluje šest set metrů. Jen šest set metrů? Půjdeme se tam podívat.

Ale o tom až příště.

(Prožito v Jeruzalémě večer ve středu 3. května a ráno ve čtvrtek 4. května, 2017, psáno v Praze na

Lužinách v pondělí 13. a úterý 14. listopadu 2017.)

Fotogalerie z YMCA v Jeruzalémě je k mání ZDE

Foto © Jan Kovanic

***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.