23.9.2017 | Svátek má Berta


ŠAMANOVO DOUPĚ: Dobrý a klidný život...

9.6.2016

... bez jakýchkoliv vojenských symbolů

Horák a Stříbrný

Horák a Stříbrný

Když jsem se vloni na podzim v Lidicích zúčastnil symbolického položení základního kamene památníku Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, dvou letců RAF, netušil jsem, že se podílím na porušení povinností vyplývajících ze zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, čímž se – společně se Spolkem pro vybudování památníku Josefa Horáka a Josefa Stříbrného – vystavuji uložení pokuty ze strany Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru památkové péče, která v tomto případě činí až 4 mil. Kč. Jak byli organizátoři onoho shromáždění předběžně varováni při setkání s vedením Památníku Lidice (PL).

Prohlášení PL je datováno 1. října 2015, položení onoho základního kamene se konalo v sobotu 10. října, a pořadatelé se přes výhrůžky vedení PL drze dopustili poklepu na základní kámen „Památníku“. Naštěstí se v textu na desce neobjevil vytýkaný text „Památník příslušníkům československé armády 1939-1945... všech, kteří splnili přísahu republice...“, avšak nekonfliktní „těch, kteří slíbili přísahu republice...“ Což oba hoši nepochybně splnili.

Lidice 1

Spolek pro vybudování památníku Josefa Horáka a Josefa Stříbrného (Spolek) byl iniciován některými pamětnicemi lidické tragédie a občany Lidic již na jaře roku 2014 právě s ideou, aby byli připomenuti „všichni“. Ing. Miroslav Kaliba, předseda Spolku, to právě při onom ilegálním poklepu vysvětlil: Památník nemá být věnován jen oběma Josefům, ale i všem našim spoluobčanům, kteří neváhali a nelehkou cestou se vydali bránit svobodu, vlast, demokracii , tedy „všem kteří splnili přísahu Československé republice“. Jak jsem o tom referoval v článku, který jsem pověsil na web v úterý 13. října 2015. Položení symbolického kamene měl být první krok. Dalším plánovaným krokem pak je vyhlášení soutěže na budoucí podobu památníku. (To je také důvod, proč „dosud nebylo dosaženo všeobecného konsenzu v názvu pomníku, v jeho podobě, materiálové struktuře a v jeho rozměrech“, jak je uvedeno ve vytýkacím Prohlášení PL...)

Lidice 2

Snad bych ani na tu buřičskou akci nešel, kdybych věděl, jak se lidičtí občané proti myšlence onoho militaristického památníku stavějí. Vlastně tři zasloužilé lidické občanky, které svůj Dopis spoluobčanům zaslaly prostřednictvím Obecního zpravodaje 10/2015 (do tisku dáno 23. září 2015). Onen „Dopis“ na stránce 14 byl nazván „výzva k diskusi“, ale diskusí nebyl, protože „názor jedné skupiny občanů už znáte“. Šlo o předložení argumentů proti myšlence takového památníku.

Hlavním argumentem je – že „památník jakýmkoliv způsobem spojený s vojenskou tématikou vzhledem k charakteru lidické tragédie do Lidic nepatří“. Jedním z vedlejších argumentů pak to, že „pamětní deska v prostorách muzea a pojmenování ulic po Josefu Stříbrném a Josefu Horákovi je adekvátním projevem uznání úcty k těmto bývalým obyvatelům starých Lidic, jenž velkou odvahu projevili bojem za svou vlast.“

Lidice 3

Pietní umístění muzejní desky (u levých dveří)

Lidice 4

Muzejní deska - adekvátní projev

K tomu vedlejšímu argumentu dodejme, že pojmenování ulic vyběhala na úřadech v roce 1991, „kdy to ještě šlo“, paní Anna Nešporová, sestra Josefa Horáka. Tedy (bohužel již zesnulá) členka „disidentské skupiny“ v Lidicích. A ona jmenovaná pamětní deska (z umělé hmoty) byla v prostorách muzea instalována na začátku sezony roku 25. 3. 2015. Tedy rok po založení Spolku, a velice silně pravděpodobně jako pokus o zmaření úsilí Spolku. K tomuto temnému podezření mne vede to, že k slavnostnímu(?) odhalení došlo nejspíš narychlo, protože k němu nebyli pozváni příbuzní obou hrdinů!

Lidice 5

„Slavnostní odhalení“ muzejní desky.

Avšak po četbě spousty článků a materiálů, a hlavně po osobním prohmatání Lidic docházím ještě k temnějšímu podezření. Nebylo to narychlo. Instalaci oné desky schválila místní pobočka Svazu bojovníků za svobodu už v roce 2014. Nepozvání příbuzných (manželek a synů), kterých by se taková událost snad týká nejvíce, bylo záměrem. Kdyby bylo záměrem, aby byli přítomni, mohlo se využít červnové vzpomínkové akce, na kterou z Anglie přiletěla paní Winifred Horáková. A kterou to moc mrzelo, že se nevyužilo této pietní příležitosti. Příbuzní Josefa Stříbrného by to měli z Čech blíž.

Ono to je nejspíš tak, že hrdinové by měli být mrtví, a jejich příbuzní taky, aby „nekomplikovali situaci“ a ekumenický výklad historie. Když Miroslav Ivanov napsal svou knihu o Lidicích „A hořel snad i kámen“, četla ho s dychtivostí i paní Anna Nešporová. Poněkud ji rozzlobilo, že pan doktor o jejím bratru, Josefu Horákovi, napsal, že byl „dobrodružné povahy“. A protože měla chatu na Berounce ve stejné oblasti, jako Ivanov, podařilo se jí se s ním – u truhláře – setkat. A představila se mu:

„Já jsem Anna Nešporová rozená Horáková z Lidic.“

A dostalo se jí odpovědi: „Ale to se mýlíte paní Nešporová, byl jsem v Lidicích, a tam mi na MNV řekli, že od Horáků už nikdo nežije...“

„No a vidíte, žiju já a moje teta Terezie Horáková a její dcera Také Terezie Kučerová rozená Horáková, všechny z Lidic.“

Nu, Ivanov druhé vydání své knihy upravil, a doplnil o vyprávění, které by neslyšel – pokud by na chatě nechodili ke stejnému truhláři. Protože na dopis nakladatelství paní Nešporová nedostala odpověď...

Komunistům se hrdinové ze Západu do obrazu poklidné obce, zničené zákeřným nepřítelem, nehodili, a tak jejich příbuzní – podle MNV – ani nežili. V roce 2015 se tito hrdinové nehodí ani současnému MNV. Zastupitelé obce se zaštítili peticí (již také podepsali), se kterou její autorky oběhly vesnici (mimo příbuzných z rodiny Horáků, ovšemže). „Oslovily jsme celkem 220 osob; 200 zletilých občanů Lidic a přímých potomků lidických žen potvrdilo svým podpisem souhlas s názory uvedenými v naší výzvě, tj. výstavbu památníku si nepřeje.“

Zastupitelstvo pak už v pondělí 12. října 2015, tedy první pracovní den po ilegálním poklepání zaslalo přípis na Památník, v němž mj. uvádí: „...obec Lidice je nejen v České republice, ale i na celém světě vnímána jako nevinná oběť nacistického teroru a pomsty za vykonaný atentát na R. Heydricha. Obáváme se, že by tímto krokem došlo ke zkreslování tragické historie obce Lidice. Vybudování památníku s vojenskou tématikou do Lidic nepatří...“

Je zde zmíněn jeden z argumentů oné „odsouhlasené“ petice: „Jakákoliv nová iniciativa, respektive záměr něco nového vybudovat, by se měly napřít směrem k mladé lidické generaci, k lidickým potomkům a jejich dětem, aby se jim i všem, kteří se do Lidic přistěhují, zde žilo dobře a klidně bez jakýchkoliv vojenských symbolů.“

Lidice 6

Pilíř heroismu, Jad Vašem

Nu, byl jsem v Izraeli, a byl jsem v památníku Jom ha-šoa. Jde o celý areál, vybudovaný na Hoře pamatování. Aby se nezapomnělo na šest milionů zavražděných Židů. Avšak na tomto posvátném místě je i připomínka jednoho a půl milionu Židů, kteří bojovali ve druhé světové válce proti nacistickému Německu a jeho spojencům. Onen Pilíř heroismu se tyčí do výše asi dvaceti metrů a hrdě hlásá světu, že židé „nešli jako ovce“ ani ve druhé světové. Když k tomu měli příležitost. V Izraeli se tedy žije dobře a klidně – i s vojenskými symboly.

Právě proto!

Všechny ty desítky námitek o neznámé hmotě památníku a nepatřičnosti a již vykonané úctě jsou pouze kouřovou clonou hořké skutečnosti, kterou redaktorovi Hospodářských novin Vladimíru Ševelovi v pátečním vydání HN osvětlil Pavel Horešovský, narozený 16 dní před tím, než mu Němci v Lidicích zastřelili tátu:

„Chápu, že chtěli bojovat za vlast, ale jejich útěk mě připravil o tatínka a způsobil, že maminka skončila v koncentráku“.

Lidice 7

Kibuc, který se ubránil: Ramat Rachel

Pan Antonín Nešpor konstatuje: „Mamince, sestře majora Horáka, to tady pořád opakovali a vyčítaly jí to další lidické ženy už v koncentráku: Stejně za to, co se stalo, může ten tvůj bratr.“

Nu, to je ve slušnosti asi tak nejmírnější, co oba pánové prohlašují. Horší byla slova, která museli Horák se Stříbrným vyslechnout po válce od lidických žen z očí do očí...

Tak tedy: Mohl za to K. H. Frank., mohli za to nacisté, gestapáci, mohl za to trouba továrník, jenž předal dopis, který psal hloupý nevěrný muž své milence, kde se vychloubal smyšleným odbojem. „Mohl“ za to prezident dr. Edvard Beneš, taky třeba. Jak nás to ve škole učili. „Mohli“ za to atentátníci na Heydricha. Kterým se podařilo odpravit třetího nejmocnějšího a vůbec nejschopnějšího nacistu. Žádnému odboji se během války nepodařilo zabít tak vysoce postaveného německého hodnostáře!

Vybudování památníku s vojenskou tématikou do Lidic nepatří???

Lidice 8

Kibuc, který se nemohl bránit: Lidice

Oba Josefové těžce nesli vypálení Lidic. Josef Stříbrný přišel o jediné dva žijící příslušníky rodiny. Josef Horák o třináct. Létali proti nepříteli potom ještě s větší urputností. Se stejnou urputností věnovali veškerý volný čas britskému hnutí Lidice Shall Live, kde sháněli peníze na obnovu obce. Nu, a když se v roce 1946 sešla na kladenské radnici schůze společnosti pro výstavbu nových Lidic, kam byly pozvány i lidické ženy, řekl jim jistý soudruh František Knor: „Ženy, já vám říkám, že máme dva pytle peněz akorát pro každou z vás na jeden dům, ale kdyby se měly stavět o dva domy více, tak byste byly ošizeny.“

Okamžitě následovalo demokratické hlasování, které rozhodlo, že z programu byli oba piloti vyškrtnuti. Nesměli už více bydlet v Lidicích! Tak dobře, to byl bolestný rok 1946. Co ale říci na to, že uliční důvěrnice obíhají roku 2015 lidické domky s peticí, která byla jistě historicky dobře zdůvodněna – a letitou pověrou podpořena –, aby získaly „demokratický názor“?? Co říci na to, že vdova po válečném hrdinovi Winifred Horáková, byla nedávno vyloučena z lavičky, na které při pietních akcích sedají přeživší lidické ženy???

V sobotu 24. října 2015, dva týdny po lidickém protiústavním poklepání na základní kámen nejspíš nikdy nevybudovaného památníku českým bojovníkům, byla v nedaleké Hřebči odhalena pamětní deska na rodném domě Josefa Horáka. Starostka Hřebče Petra Piskáčková při tom pravila:

„Mít v obci takového rodáka, kterým byl Josef Horák, jistě stojí za připomenutí, alespoň prostřednictvím pamětní desky.“

Lidice 9

Pan Antonín Nešpor poděkoval za desku (i když další, a zbytečnou) jménem své rodiny z Lidic, vyřídil i poděkování za rodiny Horáků z Velké Británie od manželky Josefa Horáka Winifred a jejich syna Josefa Horáka, rovněž předal i pozdravy od všech vnuků a pravnuků Horákových z Velké Británie a Nového Zélandu.

Tuto sobotu, tedy 11. června 2016, proběhne v Lidicích další Pietní vzpomínka, tentokrát k 74. výročí vyhlazení obce Lidice. Už v 9 hodin začne na základech bývalého kostela sv. Martina mše svatá u nedávno zrobené mensy (tato dostavba nevadila). Bude jistě přítomen ministr kultury Daniel Herman, který se nedávno jako první ministr české vlády zúčastnil tradičních sudetoněmeckých dnů. V Lidicích se bude vyhlašovat „smíření“, nejspíše s Němci, sudetskými zejména. „Vojenská tématika“ by je mohla dráždit. Smíření s rodinami Horákových a Stříbrných se konat nebude. Zkreslování tragické historie zato pokračovat bude.

Ministr Herman posílá peníze příspěvkové organizaci Památník Lidice. Památník Lidice pomáhá při zvelebování obce, za což mu zastupitelstvo vzdává dík. Spolupráce všech orgánů je vzorná. Nežádoucí živly byly demokraticky potlačeny.

P.S. Idylu možná zkazí jen hubatý prezident Miloš Zeman.

Psáno v Praze na Lužinách dne 8. června 2016, 20 km od Lidic

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


J. Farda
14:19
9.6.2016

A. Alda
9:24
9.6.2016

P. Kmoníček
17:16
9.6.2016

počet příspěvků: 4, poslední 9.6.2016 05:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.