19.11.2017 | Svátek má Alžběta


ŠAMANOVO DOUPĚ: Cestou bolesti

15.2.2017

(Jeruzalém na vlastní kůži)

Úzkými uličkami, spíše tunely, jsme se z vycházky po střechách nečekaně dopravili až na vyhlídkové místo nad Západní zdí. Pokochali jsme se výhledy, ale naším dnešním hlavním cílem je Chrám Božího hrobu, kam chceme dojít po Via Dolorose. Na ni jsem hodlal dojít procházkou po hradbách, ze kterých bychom sešli u východní Lví brány. Plánoval jsem, že bychom se odtud vydali zpátky přímým směrem na západ, a prošli si tak hezky onu Cestu bolesti pěkně od jedničky až po čtrnáctku. Hradby jsou však dnes, ve svatý muslimský pátek, ve své severní části uzavřené. Takže se na Via Dolorosu musíme dostat jinudy.

Cestou bolesti 1

Scházíme tedy do Řetězové ulice (Chaim Street). Dříve než dojdeme k Řetězové bráně, vedoucí na Chrámovou horu (jinověrcům tudy vstup zakázán!) sejdeme po schodech na severojižní muslimskou ulici el-Wad, která po tři sta metrech kopíruje asi v délce jednoho bloku námi ždanou Via Dolorosu. Tuto cestu a nenávist, čišící z tvrdých obličejů místních muslimů, jdoucích se naštvat na Chrámovou horu, jsem už popsal dříve v kapitole Nedráždit muslimy. Takže nyní přeskočím těch tři sta metrů až na roh el-Wad a Via Dolorosy. Přesněji na jižní roh cikcakovitě se proplétající Via Dolorosy. O blok severněji přichází Via Dolorosa na el-Wad od východu, tam je onen známý point, hlídaný vždy izraelskými pohraničníky. A zastavení číslo tři a čtyři. Už jsme kolem šli, když jsme putovali ode Zdi ke Zdi a zítra se tam ještě vrátíme ona zastavení prozkoumat. Na tomto jižním rohu se nachází zastavení číslo 5, neboli v přijatém způsobu psaní římskými číslicemi „V“. Včera jsme taky šli kolem. Zde Ježíš klesl k zemi, a zde se jeho kříže na čas chopil Šimon Kyrenejský. Opět se dlaní neopřu o ohmataný kámen, o který se prý Ježíš opřel. Anebo neopřel, ale miliony poutníků už ano.

Dnes je i na tomto pointu umístěna dvojčlenná hlídka pohraničníků, která zdánlivě lhostejně pohlíží na davy muslimů, proudící na Chrámovou horu. Je poledne, hlavně chlapi a chlapci se jdou nejsvatější modlitbou týdne pořádně rozzlobit. A ta jejich chůze skutečně připomíná chůzi šimpanzů, jdoucích vraždit jiné šimpanze. (Tedy nikoli „opičáky“, jak mi bylo vyčteno, avšak lidoopy.) Kdysi prý touto cestou šel Ježíš, a dav kolem něj také vřel opičí nenávistí. Ne všichni však vřeli, jak ukazuje pašijová (nikoli novozákonní) tradice.

Cestou bolesti 3
Cestou bolesti 2

Z el-Wad odbočujeme vlevo a razíme k západu, nahoru do schodů. Na popravčí vrch Golgota se odtud už před dvěma tisícovkami let šlapalo do kopce, a nějaká výpomoc se zesláblým lotrům i nelotrům určitě hodila. Teď je úzká schodová ulička z obou stran sevřena arabskými krámky s obvyklými kýči i uměleckými předměty. Lze zakoupiti portréty Ježíše, zdobeného trnovou korunou, vzorované muslimské modlitební koberečky či modrobílé židovské modlitební šály.

Vcházíme pod kamenný půloblouk, držící zdi uličky ve výšce od sebe, aby se nezhroutily. Stříšky nad krámy jsou zde masivní natolik, že se na jedné z nich usídlila i zakrytá lodžie. Za ní překračuje uličku honosná kamenná budova. Via Dolorosa jí prochází tunelem s lomeným stropem. Skutečné 3D město, či spíše 4D, když připočítáme i historii. Hned za tímto průchodem se vlevo nachází zastavení, u něhož jsme dosud nestanuli. Ani já jsem sem při svých třech předcházejících návštěvách Jeruzaléma nezabloudil. „VI statio“ praví kovový nápis na dřevěných, kovem pobitých dveřích. Nad ním je další kovově ozdobné upřesnění, vyvedené snad v aramejštině. Dveře s mosaznou koulí jsou zavřené, průvodce cosi vykládá dvojici nejspíše amerických turistů. Další dveře ve zdi, plechové a modré, jsou rovněž zavřené. Mezi oběma dveřmi, které jsou nahoře zakončeny lomenými oblouky, je ve výšce upevněna tmavá kruhová kovová pečeť o průměru snad čtvrt metru, oznamující číslo „VI“. Takto jsou označena všechna zastavení na Křížové cestě, zde však ještě kdosi považoval za potřebné vysvětlit význam místa. Na kamenném sloupku, zabudovaném do zdi, je psáno pro ty, kdo dovedou číst latinsky:

„6st pia Veronice faciem Christi un teo deterci“

Jsme na místě, kde Veronika podala Ježíšovi šátek, aby si mohl otřít zpocenou a zkrvavenou tvář. Praví legenda. Apokryfní legenda, neboť o této Veronice evangelia ničeho nepraví. Ostatně nejméně polovina uměleckých děl, které se váží k životě a smrti Ježíše Krista, vychází z apokryfních příhod. Sice apokryfních, v evangeliích nezmiňovaných, prvními Svatými otci popíraných, avšak lidu natolik přítulných, že je křesťanské církve nakonec přijaly do tradice a dávají je na roveň Písmu svatému. Tato Veronika prý odešla do Říma, kde šátek, do nějž je obtisknuta Kristova tvář předala historicky existujícímu papeži Klementu I. (papežem byl v letech 91 až 97). Někteří udávají, že šlo o Veroniku, která se zázračně uzdravila, když se (dle Matouše) dotkla Ježíšova roucha. Avšak tato uzdravená Veronika, sv. Veronika z Caesareje Filipské, má svátek 12. července, kdežto šátečková sv. Veronika má svátek 4. února. Je svatá, ačkoli apokryfní, a má v Jeruzalémě dokonce kostel. Jak praví nápis nad dalšími dveřmi, kovovými a bez oblouku – zato otevřenými!

Cestou bolesti 5
Cestou bolesti 4

Arabsky a francouzsky se zde sděluje:

„Patriarcat Grec Melkite Katholique

Eglise Visage du Christ Sainte Veronique“

Jakože zde se nachází patriarchát Melchitské řeckokatolické církve, konkrétně Kostel tváře Krista Svaté Veroniky. Na schodech k otevřeným dveřím sedí trojice děvčat věku asi tak středoškolského a vesele se cpe svačinkami, zabalenými do papírových ubrousků. Ano, je poledne, a tu je zvyk jísti. Dvě holky mají na hlavách kudrnaté hřívy a vypadají hodně židovsky. Třetí je brejlatá a vlasy má kryté šátkem. A všechny sedí na schodech zjevně kostelních. Poprosím je o uvolnění místa, což je pobaví (asi moje angličtina), nicméně si ochotně odsednou. Vystupuji po vachrlatých schodech k dalším dveřím, dřevěným a pootevřeným. Jejich zavření brání mezi křídla dveří mazaně přistrčená cihla. Lákám Janinku k průzkumu, nejdříve se jí nechce být drzá jako já, nakonec, když mizím za dveřmi, neodolá a následuje mě.

A pak se před námi zjevil vnitřek neorománského kostelíka s pěti řadami krátkých lavic. Z vysokých oken padá na bílé stěny a podlahu polední slunce. Jeho odlesky ozařují zpodobnění onoho Veroničina šátku. Jo, tak tady to taky je. Klid uprostřed nejbujnější turistické vřavy. Davy poutníků táhnou po Via Dolorose, a že zde je takový klidný kout, netuší. Netuší to ani můj osvědčený papírový bedekr, nenašel jsem ho ani na bedekrech internetových. Zato vy se teď do těchto skrytých prostor můžete podívat také – pokud někdo do té doby nevyjme cihlu ze dveří...

Cestou bolesti 7
Cestou bolesti 6

Jdeme dále, stále nahoru, stále pod schodech a stále častějšími tunely, stále nižšími a nižšími. Přicházíme na křižovatku se súkem Chán al–Zét (aneb ulicí Beit ha-Bad), který tvoří hranici s Křesťanskou čtvrtí. Vpravo za křižovatkou nám další kovová pečeť na kamenné zdi ukazuje číslo „VII“. Zazděná brána je proražena tmavě hnědými dveřmi s rudými ornamenty. Tentokrát žádná cihla, je zavříno. Zde měl Ježíš padnout (podle legendy z 18. století) pod křížem podruhé. Pokud tudy šel, tak je to dobré místo na upadnutí, protože tady už končí největší stoupání. Zavřený je i přidružený obchod, nadepsaný „7.th Station Bazaar, Souvenir Shop“, a totéž vyvedeno arabským písmem. Je nejspíše marno volat na uvedené telefonické číslo, neb krámek je zjevně arabský. A je pátek, krátce po polednách, jak už víte. Jsme sice technicky už v Křesťanské čtvrti, ale tady se na to, jak už jsem psal, tak přísně nedbá.

Via Dolorosa pokračuje dále a výše stejným směrem, i když už vlastně jdeme po ulici el-Khanqa (kterou si navždy budu pamatovat pod nesprávným, avšak mnemotechnicky přítulným názvem „el-Kšanda“). Nad námi drží stěny uličky, kterou procházíme, kovové trámoví, na kterém odpočívají šedí holubi. Věž, skrze níž je nám projíti, je do druhého patra drsně středověká, nahoře, nad úrovní střech, si na ní někdo postavil zahrádkářský domek, alespoň mi ona soudobá přístavba tak připadá.

Po dvaceti metrech se vlevo na zdi objevuje další kovová pečeť, zastavení číslo „VIII“. Pod ní je ve zdi umístěn kámen, tvářící se jako malý kámen mlýnský, neboť v jeho středu se nachází otvor. Z něho vystupuje vytesaný kříž s římskými písmeny a číslicemi, které jsem nerozluštil, asi nějaký neúplný akronym: Kříž ho rozděluje na dvojice písmen: „IG“, (nečitelné), „XI“ a „KA“. Zde měl Ježíš napomínat ženy, aby pro něj neplakaly. Jenže jak neplakat, když viděly, v jakém stavu je jejich (pravděpodobně) syn, bratr, přítel a učitel...

Golgota je odtud, co by kamenem dohodil, kdyby ten, co háže, dokázal vyrobit stometrový hod. Takhle vlevo nahoru, přece. Jenže od Herodových dob, kdy se tu rozkládala pustina před hradbami, je prostor zcela zaplněn různými budovami, například koptským chrámem. Odsud nepřístupným! Avšak poutník se stará, poutník zná. Vracíme se dolů proti proudu turistů, mineme schůdky, stoupající do hospicu řádu johanitů a na křižovatce s hraniční Chán al–Zét odbočujeme vpravo, tedy na jih.

Cestou bolesti 9
Cestou bolesti 8

Otvírá se před námi již zcela zatrubněný súk. Z krámku s umělohmotnými asijskými hračkami stoupá vzhůru rozměrná plechová trouba klimatizace, ústící do otvoru v klenbě súku někam nahoru na střechu (asi pod ta kola, schovaná na střeše, kterou jsme v minulém vyprávění obdivovali odshora). Před krámkem se zataženou plechovou roletou (nejspíš se jeho pravověrný muslimský majitel právě nasírá na Chrámové hoře) sedí na bobku pokojná muslimka (ženy se asi nemusí tolik modlit) a nabízí svůj zelený repertoár: asi čtyři různé druhy lodyh, mechů a listů, včetně mně už známých listů vinných.

Propracováváme se mezi agresivními obchůdky metr po metru, na chvíli se musíme vtisknout do krámku s pohlednicemi. To když kolem projíždí na několik centimetrů přesně široký traktůrek s vozíkem, na němž se odvážejí odpadky. (Inu, je pátek, pomalu začne šabat, a to asi bude zavřeno i zde, na hranici mezi Muslimskou a Křesťanskou čtvrtí.) On ten traktůrek není tak přesně na centimetry vyrobený, to si tak jenom časem prorazil cestu mezi pouličními nabídkami, které z domovských krámů přespříliš rozbujely.

Táhnu Janu ke schodům, které nás mají po pouhých padesáti metrech vyvést z tohoto mumraje, ale ta se najednou zašprajcuje u jednoho z krámků. Nabízejí se zde arabské ručně tepané nezbytnosti. Janinka hodlá přinésti v upomínku svému potomkovi něco užitečného. Džezvu na vaření arabské kávy, ta by se jistě hodila. Na Janě je tak znát její urputná snaha nakoupit, že můj pokus o smlouvání je předem určen k nezdaru. Bronzově se tvářící džezva je tedy koupena za původní nesmyslnou cenu. Jo, hubičku má přivařenu opravdu ručně, a to hade made je na ní asi nejvzácnější. Cena je dána hlavně místem, a tak se k džezvě bude vázat vzpomínka na místo, kde byla zakoupena. Na křesťanské Via Dolorosa, přece. Tak salam alejkum!

Cestou bolesti 11
Cestou bolesti 10

Tentokrát je súk tak sasukovatělý, že se mi až v posledním okamžiku podaří zahlédnout vpravo – za hromadami rajských a granátových a jiných jablek – prudce osvětlené široké schody, jež mne před osmi lety lákaly reklamou na internet a zmrzlinu do Mike ́s Center. Reklama je tu stále, visí nad vchodem do kamenného přístavku za kostelem, který jsem již identifikoval jako patriarchální katedrálu sv. Jakuba. Schody nás vyvedou nad Chán al–Zét, pak do protisměru, a pak do uličky vlevo. Takže jdeme zase na západ, opět po Via Dolorosa, přesněji po její odbočce, kudy se masové turistické výpravy nehrnou. Průhledem vlevo na jih vidím nad oblouky súků to, co jsem odtud nemohl před osmi lety vidět: šedou kopuli synagogy Churva.

Na obě strany se z této cesty rozbíhají uzoučké uličky, vlastně zakryté chodníky, či spíše jeskyňky. Po pouhých padesáti metrech Via Dolorosa končí. Před námi se klene oblouk na špici ozdobený křížem, jehož břevna tvoří další kříže. Průhledem pod obloukem je vidět klasičtější kříž na jedné z kupolí chrámu Božího hrobu. Minule jsem na toto místo dorazil az těsně před západem slunce, také v pátek. Tehdy jsem nemohl jít dál, protože další dveře byly zamčeny. Na opěrné zdi je umístěna další kovová pečeť s číslem „IX“, v prudkém bočním slunci téměř neviditelná. Sem tedy došel Ježíš cestou od Osmičky. Sem došel, až téměř na samý vršíček Golgoty, a tady se zastavil. Podeváté se zastavil a potřetí upadl. (Podle webu mapy.cz se zde nacházelo i Ježíšovo vězení. No ale to by měl trochu z ruky; k prvnímu zastavení, tedy ke svému odsouzení, by se odtud musel trmácet skoro celou Via Dolorosou v protisměru. Tenhle apokryf je špatně vymyšlen.)

Bronzový obdélník pod pečetí oznamuje, že zde je k tomu účelu zrobený chrám svaté Heleny, ten koptský, přes který jsme sem nemohli dojít přímo z el-Kšandy. Nu ale zde můžeme vejíti a prozkoumati místní zázračné starožitnosti. Takhle vpravo se otevírá vchod do přívětivé dřevěné kaple, kde by se mohl modlit celý autobus poutníků. Takhle vpravo se na další kamenné zdi vyjímá papírový plakát s fotografií klečící řady křesťanů, již se právě chystají popravit džihádisté Islámského státu. A takhle hnedle vedle je umístěn výňatek ze žalmu 142, který má dokládat, že se již díky tomu blíží Boží království. A takhle přímo před námi se otevírá vstup do koptského chrámu, nad kterým je umístěn barvotiskový plakát s vyobrazením dvou nejvyšších Koptů, pravděpodobně, a s bílou holubicí, vznášející se nad místem Ježíšova zrození. Tedy v patřičné jeskyni v Nazaretu, jenž je již téměř zcela zmuslimován.

Cestou bolesti 12

Vlezli jsme dovnitř a obdivovali podezřele nízkou echtovní gotickou klenbu a podezřele nízké antické sloupy s hlavicemi v úrovni očí. Co jsme neobdivovali byly barvotiskové obrázky a krámek se suvenýry. Byly to zcela nábožné suvenýry, přesto husitská křesťanka Jana pronesla:

„To by je Ježíš hnal!“

Zazděné okno v jižní zdi nám konečně prozrazuje, proč je ten strop a ty sloupy tak nízko. Oblouk okna totiž zasahuje hluboko pod podlahu. A nejspíš, kdyby nebyl zazděný, bychom jím viděli z výšky prvního patra přímo do chrámu Božího hrobu. Tam se nacházejí i zastavení číslo 10 až 14. Ale k nim se dostaneme až příště.

Prožito v Izraeli v pátek 1. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 14. února 2017.

*

Foto © Jan Kovanic

(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
*

Dějově předcházející příspěvek z prosince: Nedráždit muslimy
Minulý příspěvek: Bloudění po střechách.
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Kompletní fotogalerie z předcházejících tří cest po Izraeli zde.
***

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.