Před dvěma týdny jsem si užíval vánočního dárku od synka, totiž návštěvy Londýna. Na tři dny jsme se ubytovali v hotelu kousek od Britského muzea. Což mělo velkou výhodu! Když se vám totiž podaří ztratit v nočním městě, nemáte busolu ani žádnou navigaci, stačí rozložit mapu (dostali jste ji v hotelu) a nejbližší Londýňan vám pak na ní ukáže, kde jste, a jak se dostanete – k Britskému muzeu. Je to dobrá adresa, zejména, když si chcete prohlédnout Britské muzeum.

Což je vhodné, zejména když prší. Jak už to v Londýně bývá zvykem. To nedělní odpoledne lilo. Nikoli však uvnitř muzea, tedy ani v jeho téměř hektarové dvoraně, kryté skleněnou střechou, která je protknuta ústřední válcovitou budovou. Celý ten barák má asi dva hektary, a to ve třech patrech. A teď si vyber, návštěvníku, kam se podíváš, zavíráme v půl šesté. Ano, vstup je opět volný – kromě výstav, jež jsou určeny pouze pro členy, a platící návštěvníky, samozřejmě. Oželel jsem protentokrát vystavené zlato z kolumbijského Eldoráda, kde by mě krom vstupného čekala i prohlídka u vstupu, ne nepodobná prohlídce, kterou procházejí cestující aerolinek. Zlato je zlato, a co kdyby někdo... Čekalo mě ve třetím patře jiné zlato.

Zlato ze starověkého Egypta i antického Řecka. Zlato z Norfolku, dvaadvacet zlatých prstenů dávných římských dam. Anglie a Wells byly totiž kdysi římskou provincií Britannia, někdy od poloviny prvního století. A předtím zde byli Keltové, takže si lze prohlédnout i šperky a zbraně bronzové. A železné srpy. Ano, Británie má dávné kořeny, a její muzeum vám to ukáže.

Ale také ukáže, jak bývala Velká Británie velká, kam až její impérium sahalo. A kde všude sahali i její archeologové, a co vše si odtamtud přinesli. Nejen egyptské památky, ale i krétské, mezopotámské, sumerské, perské, vlastně celý Střední východ, vlastně celý svět. Ale k tomu "celému světu" jsem se už nedostal, protože po dvou hodinách proplouvání sály ve třetím patře jsem byl už dost unaven. Řekl jsem si, že zbytek si prohlédnu v nějaké virtuální prohlídce, sestoupil do přízemí a ještě před odchodem do ulic večerního Londýna hledal toalety. Aha, támhle vlevo, pod občerstvením. To se projde kolem knihkupectví a prodejny suvenýrů (koupací kachnička ve faraonském stylu za pět liber), soškami kykladské kultury, a tam pod schody vlevo to je. Foťák jsem už měl schovaný. (Tady se může fotit i v expozicích.)

A vycházím ze záchoda, jdu zpátky ke kachničkám, chci už prchnout ven, ale podívám se takhle vlevo, a tam TO je. To, co kdyby dali do patra, tak by se jim propadlo podlahou. Tak ano, nahoře byly mumie, ale tady jsou i mohutné sarkofágy. Vstupní dveře do chrámu. Okřídlení kentauři, lvi, mohutné sochy faraonů. Kouká se to na vás seshora, čekáte, kdy se to na vás zřítí, anebo kdy vás klovne žulový sokol nebo podrápe opičák z nějakého strakatého kamene. Ne zlato, ni stříbro, či bronz, ale kámen. Památkou nejvzácnější je zde tenhle opracovaný kámen.

Vlastně ani ten ne. Vidíte na zdi viset rozměrnou basaltovou černou desku, tak metr a půl na metr a půl. Uprostřed otvor, kolem něho se jako sluneční paprsky rozbíhají rýhy. Podklad žernovu, kterým se drtilo obilí? Ne, prý zobrazení šéfa egyptských bohů, symbol Ptaha. Řeknu málo: Memfis, 25. dynastie, osmé století před Kristem. Ale hlavně: tu plochu pokrývají znaky egyptského písma. A když se podíváte znovu a blíže na ostatní artefakty, zjistíte, že i ony jsou popsány sděleními, proč vlastně existují.

Velcí kamenní hlídací lvi, a na podstavci běží písmo kolem dokola, jak agenturní zprávy na Picadilly. Vidíte čedičovou stélu, sahá až do vysokého stropu, a po jejích bocích stékají texty jak v nějakém dávném Matrixu…

Tak nikoli muzeum, ale knihovna! A někde v té knihovně je i Rosettská deska, kterou jsem asi viděl, ale minul, protože jsem nevěděl, že tam je. A to jsem ještě netušil, že to, co neudrželo nulté podlaží, se propadlo do sklepa: Staré Athény. Jedna z Karyatid. Vlysy z Akropole. Celé průčelí menšího chrámu. A když už člověl má toho megalomanství tak akorát, a zabočí do některé z vedlejších místností, překvapí ho další věc. Mísy s krásnými zlatočernými obrazy ze života starých Řeků. Poháry, amfory, totéž. Co kus nádobí, to vzácný originál. Ale ne jeden! Regály mis, amfor, džbánů, váz… Jako v nějakém obchoďáku! To si člověk musí prohlídnout jeden kus, a dalších deset metrů regálů jen přelétnout očima…

Plocha Britského muzea má asi dva hektary. Tři hodiny je doba, aby člověk žasl, aby věděl, na co se má podívat příště, aby vypadl ještě těsně před zavírací hodinou.

Je po páté, venku se nad Londýnem klene hasnoucí modrojas. Je po dešti, za námi se ke spánku ukládají dějiny impéria.

Spícího impéria.

Prožito a fotografováno v Londýně v neděli 26. ledna 2014, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 10. února 2014

Viz i na Šamanovu fotogalerii z Britského muzea.

V Londýně jsem navštívil i Tate Modern.

Zde jsou oficiální stránky Britského muzea

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.